PORTEŠOVÁ: Vzhůru k lepším zítřkům!

PORTEŠOVÁ: Vzhůru k lepším zítřkům!

Máme plnou pusu humanismu, zaklínáme se lidskými právy, dokonce ani nevyslovíme svá pohoršení nad některými jevy, abychom se nedej bože nedotkli cikánů, homosexuálů, přistěhovalců, muslimů a  teroristů všeho druhu. A především spasitelů lidstva! Ti přece lépe než my, řádoví občané (rozuměj hlupáci), vědí, co je pro nás dobré! Právě novodobí spasitelé lidstva si v době, tzv. svobody, vítězství pravdy a lásky a všelidské pospolitosti, přisvojili právo určovat, co je korektní a co není, co je nutno odsoudit a pranýřovat, a co zase nevidět a neslyšet.

Máme-li ve jménu jakýchsi vyšších hodnot „držet hubu a krok“, pak bychom se měli podívat, jak se tyto nové principy konkrétně projevují v životě naší společnosti.

Máme demokracii, právo jít k volbám a rozhodnout o tom, kdo bude řídit naši společnost a hájit naše zájmy jak na úrovni státu tak EU. Jenže námi zvolení politici rozhodli, že naše zájmy i s naším právem rozhodovat o vlastním životě položí na oltář velkých kormidelníků světa. A tak po dvaceti letech svobody znovu začínáme žít pod diktátem, tentokrát bruselské byrokracie, která již nyní nekompromisně určuje až do neuvěřitelných detailů náš život. Již víme, čím jedině musíme svítit, čím topit, co pěstovat, kolik a co vyrábět, co konzumovat, pít a dýchat.

Bylo možné tomu zabránit? Ano, kdyby do etických norem nových určovatelů lidského směřování patřila obyčejná lidská slušnost a smysl pro to, co je v lidské společnosti ještě přípustné a co už je za hranicí pravidel stanovených morálkou a zákonem.

Nedávno jsme mohli sledovat boj o podpis Lisabonské smlouvy. Vezmeme-li v úvahu, jak velký zájem na uskutečnění změn daných touto smlouvou měly mocenské síly EU, pak je celkem pochopitelné, že se v řadách našich politiků našli i mnozí tací, co se rozhodli zasloužit se o její schválení. Nakonec bylo třeba odstranit poslední překážku a přinutit prezidenta republiky k podpisu. Tlak na našeho prezidenta byl enormní. Dokud se vše odehrávalo v rovině přesvědčovacích kampaní na půdě vlády, parlamentu, senátu a médií, bylo vše v pořádku.  Už daleko méně, když politický boj o přistoupení k Lisabonské smlouvě ovlivnil Ústavní soud, a už vůbec ne, když byl pan prezident vystaven přímému tlaku a nevybíravým útokům ze strany představitelů EU. Jejich vměšování do našich záležitostí překročilo únosnou mez, stanovenou samotným mezinárodním právem.

Avšak nejšpinavější část tohoto tlaku, postrádající elementární slušnost, obstarali někteří námi zvolení politici, podporovaní inteligencí „s lidskou tváří“, některými umělci, politology a novináři. Neštítili se napadat hlavu státu hrubými znevažujícími výrazy, všemožně ji ponižovat, pořádat zesměšňující happeningy a vést nekončící mediální štvavé kampaně. Nestyděli se za to, neměli pocit, že dělají něco, co se neslučuje s etickým profilem skutečných bojovníků za pravdu a lásku. Naopak, sprosťárna a primitivismus byly povýšeny na ctnosti, které mají být veřejností patřičně oceněny. A asi byly, protože je média oslavovala a těch, kteří se proti tomu postavili, bylo málo.

Naší rádoby elitě tato špinavost prošla a byla tak připravena cesta k benevolenci vůči praktikám odporujícím ústavě této země. Prezidentu republiky bylo vyhrožováno, že bude zbaven moci. Osnovaly se plány, jak toho dosáhnout. Návrhy byly vyslovovány veřejně, dokonce diskutovány v médiích, právníci a soudci vymýšleli různé zhovadilosti, jimiž vše stavěli na hlavu, a zase to prošlo.

Může se všechno. Proč by se tedy neměly oprášit nejhorší praktiky komunistických vůdců, jimiž se zbavovali svých ideových odpůrců?  Mezi ně patřilo i zneužití psychiatrie.

Odpor k bývalému režimu už máme za sebou, a to, co jsme dříve pranýřovali, se stává přijatelným prostředkem k čemukoliv. Není tedy divu, že se mezi naší morálně rozloženou „elitou“ našli lékaři, kteří chtěli na základě vykonstruovaných diagnóz zbavit prezidenta svéprávnosti a úřadu. Promyšleně tak osnovali puč vůči hlavě státu.

Měli by být zatčeni a souzeni. A nic. Žádný žalobce, žádné policejní vyšetřování, žádný křik ochránců lidských práv a demokracie, dokonce ani žádné veřejné pohoršení. Kromě autorů několika málo internetových článků všichni mlčí. Ani pan prezident nemá chuť se k tomu vyjadřovat.

A tak je docela možné, že budeme mlčet i v případě, kdy nositelé největších podlostí budou oslavováni jako hrdinové a jejich činy se stanou etickou normou pro nového EU občana.

Zavřeme oči, abychom neviděli, dáme si do uší vatu, abychom neslyšeli, uvěříme lživým proklamacím, jen abychom nemuseli myslet a necháme se tupě vést samozvanými spasiteli. Kam? No přece k lepším zítřkům. Kupředu levá!

Mysleme na možné konce! Jaké? Stačí se podívat do dějin, tam jsou zaznamenány. Zjistíme i nepříjemnou skutečnost, že mají tendenci k opakování, a to za předpokladu, že lidé zůstanou lhostejnými a budou zase „držet hubu a krok“.

Jen tak na okraj, svěřili byste se bez obav do péče lékařů, jako je odborný ambulantní specialista Jan Hnízdil, psychiatr Václav Mikota či neurolog Martin Jan Stránský? 

Mgr. Eliška Portešová je členkou Svobodných

Zaujal Vás článek? Podpořte jej a autora pár Satoshi. Předem dík...

Svobodní

Svobodní

Novinky

Nejnovější video

Presumpce neviny není luxus. Je to poslední pojistka

Existuje v české veřejné debatě žánr, který se opakuje s pravidelností ročních období: politik se dostane do maléru, kamery zaberou zmuchlaný plech a ještě než se stačí usadit prach, je vynesen rozsudek. Ne u soudu — ten se ozve tak za tři roky, unaveně a bez publika. Rozsudek padne ve studiu, na sociálních sítích a v komentářích, které se píší rychleji, než policie stihne vyplnit protokol. A tak když se poslanec Libor Vondráček v pořadu 360° na CNN Prima NEWS postavil proti tomuto zvyku, nebylo to gesto obhájce Filipa Turka. Bylo to gesto obhájce něčeho podstatně důležitějšího.

Moderátorka Pavlína Wolfová se ho ptala opakovaně a z různých úhlů, a to je poctivá novinářská práce, zda výroky Filipa Turka po nehodě nejsou samy o sobě dostatečným důvodem k odchodu z politiky. Vondráček odpověděl způsobem, který se v dnešní době nosí čím dál méně: řekl, že neví. Že nebyl u toho. Že nezná obsah telefonátů ani lékařských zpráv, a proto se k nim nebude vyjadřovat. V zemi, kde má každý na všechno okamžitý názor podložený jedním videem z dopravní kamery, je přiznaná neznalost skoro subversivní čin.

Na co ale odpověděl velmi jasně, byla otázka rezignace. Připomněl kauzu takzvané Ibizy v Rakousku, která svrhla vládu a jejíž skutečný obsah se ukázal být podstatně chudší, než sliboval mediální humbuk. Vzpomínka to není náhodná. Ukazuje totiž mechanismus, jemuž se lidový soud nikdy nevyhne: rozsudek je vysloven okamžitě, oprava přichází po letech a nikoho už nezajímá. Poškozený mezitím přišel o mandát, o pověst i o možnost obhajoby. „Dokud soudy neuznají vinu jakéhokoliv člověka v České republice, tak je ten člověk nevinný,“ řekl Vondráček. Věta banální jako učebnice ústavního práva, a přesto se za ni dnes platí politická cena.

Zajímavější, než sama obhajoba principu byla ovšem poznámka, kterou Vondráček vpustil do debaty jaksi mimochodem: co ta křižovatka? Ony podivné žluté šipky, které nejsou jako obyčejné šipky. Tramvajový pás, po němž běžně nikdo nejezdí. Auta, včetně policejních, která tudy projíždějí dnes a denně. A hlavně statistika nehod, jež z toho místa dělá nikoli kuriozitu, ale systém. Piráti řídili pražskou dopravu osm let a tohle je jeden z výsledků, které se nedají odbýt konstatováním, že za všechno může řidič. Je pozoruhodné, že tuto věcnou rovinu do debaty přinesl právě ten účastník, jemuž bylo vytýkáno, že se vyhýbá odpovědi.

Protipól tvořil Jan Bartošek, který volil jinou strategii dlouhý seznam. Turek prý hajloval, sdílel, legalizoval moštárnu, létal vrtulníkem s odsouzeným člověkem. Každá z těch položek by si zasloužila samostatné a poctivé projednání; naskládány za sebe však tvoří něco jiného než argument. Tvoří portrét. A portrét se nedá vyvrátit, protože nic netvrdí, pouze naznačuje. Když Bartošek v jednu chvíli řekl „proč se vůbec zabývat Filipem Turkem“, měl paradoxně pravdu; jen o pár vteřin dřív se jím zabýval čtyři minuty v kuse.

Druhá polovina debaty patřila sportu, tedy zdánlivě lehčímu tématu, na němž se ale ukázalo totéž. Svobodní se ohradili proti vyloučení ruských hokejistů z mistrovství světa a Vondráček to obhájil argumentem, který je nepříjemný právě svou konzistencí: nikdo nemůže za to, kde se narodil. Kolektivní vina byla morální omyl u sudetských Němců a je jím i teď. Spojené státy napadly Irák a nikdo nenavrhoval vyhodit americké plavce z olympiády v Athénách. Sportovec, jenž se čtyři roky připravuje na jediný týden svého života, není nástroj zahraniční politiky. Vondráček k tomu připomněl osud československých olympioniků, kteří v roce 1984 nesměli do Los Angeles — pro mnohé z nich to nebyla epizoda, ale konec kariéry.

Bartošek namítl, že Rusko vraždí civilisty, a má samozřejmě pravdu. Jenže z toho neplyne, že trest má dopadnout na dvacetiletého brankáře. To není relativizace agrese, to je trvání na tom, že vina je osobní. Kdo tento princip opustí u sportovců, obtížně jej pak bude hájit u kohokoli jiného.

A do třetice svoboda slova. Vondráček označil skutkovou podstatu šíření předsudečné nenávisti za tak vágně formulovanou, že „za chvilku může být stíhaný kdokoliv na cokoliv“. Studio se na tom neshodlo, moderátorka debatu utnula. Škoda. Právě tady se totiž debata dotkla dna, na němž stojí všechno ostatní — včetně toho, zda smíme mít jiný názor na ruské hokejisty.

Poslední čtvrthodinu vedl Vondráček po telefonu, protože ve studiu selhala technika. Bartošek argumentoval do prázdna a korektně na to sám upozornil. Vondráček se přesto vrátil, dořekl své a rozloučil se s díky za pozvání. Jestli něco tato část večera ukázala, pak to, že klidný hlas se prosadí i přes praskající linku. Zvlášť když má co říct.

Oblíbené štítky

Svobodní

Svobodní

Novinky

Oblíbené štítky

Svobodni-31