…et pereat mundus. Jak vnímat rozhodnutí Ústavního soudu ve věci Melčák? Zde je mých několik laických postřehů. Začněme od píky a představme si účastníky řízení. Na jedné straně stojí poslanec Miloš Melčák, tedy člověk, který doslova symbolizuje politickou amorálnost. Člověk, který v roce 1998 ten samý zákon podpořil, dnes si však na něj stěžuje u ústavního soudu. Vžil se pro něj termín podvozek, což rozeberu níže.

Jeho právníkem se stala politická figura obdobné nátury. Jan Kalvoda, kterému nikdo neřekne jinak než Kalivoda, protože za svých politicky aktivních let stále jenom kalil vodu. Bývalý politik, který odešel, když se provalil skandál, že užíval titul JUDr., aniž by byl doktorem práv, dnes si možná vzdělání už doplnil. Člověk, který ve svém článku říká o opoziční smlouvě, že je to perverzita, aniž by jakkoliv zdůvodnil, proč se předchozí perverzity z roku 1996 účastnil coby místopředseda vlády.

Není pochyb o tom, že tito dva morální giganti české politiky slouží jako podvozek pro usurpování moci ústavním soudem. Havlismus z toho čouhá jako sláma z bot, navíc se sám velký guru Václav Havel — slunce naše jasné — okamžitě přiznal. Tohle není spor o předčasné volby, to je zcela skandální mocenský boj, kdy si ústavní soud přisvojuje kompetence, které mu nepatří.

Na druhé straně stojí Parlament České republiky, moc zákonodárná i ústavodárná, který se usnesl na tom, že současné Poslanecká sněmovna není schopna účelně dokončit svoje volební období, a tak se rozhodla jej zkrátit ústavním zákonem. Ústavním zákonem ad hoc, tedy trochu kutilsky, ale zato zcela otevřeně a podle pravidel. Naopak vyvolání předčasných voleb formálním naplněním některé procedury popsané v Ústavě by podle mě byla prasárna hodná žaloby u ÚS.

Např. takové trojí jmenování vlády a trojí nevyslovení důvěry po předchozí domluvě. Ústava ČR nepředpokládá, že se bude hrát tyjátr, ve kterém si panáci budou chodit na Hrad pro dekrety jak na běžícím pásu. Je zcela zjevné, že dotčený článek byl myšlen zcela jinak, než aby se tímto trojitým fiktivním aktem došlo k předčasným volbám.

Třetí stranou v tomto sporu je tzv. Ústavní soud ČR, který opakovaně prokazuje, že je ve skutečnosti soudem protiústavním. V lepším případě jeho soudci neumí číst a používat elementární logiku, v horším případě (který si myslím, že odpovídá skutečnosti) si zcela skandálně přisvojují moc, která jim prostě nenáleží.

Zpravodajem ústavní stížnosti je Pavel Holländer, který se celou svoji kariéru zabývá tím, zda ústavní soud může rušit ústavní zákon, a který — jak indicie naznačují — sepsal zdůvodnění rozsudku ve věci Melčák už někdy v roce 2005.

P. t. čtenář nechť si sám položí otázku, zda je náhoda, nebo “náhoda”, že první ústavní stížnost na ústavní zákon má na starosti zrovna Holländer.

Upozornit bych chtěl také na druhého místopředsedu ÚS, takto Elišku Wagnerovou, která na Radiožurnálu radila, jak ústavní stížnost podat i při nedostatku k tomu ochotných poslanců, přestože to znamená obejití procedury.

—
Ústavní stížnost byla skutečně podána. Už se toho napsalo dost o tom, že byla podána špatně a ÚS se tím vůbec nikdy neměl zabývat, natož aby odložil prezidentovo vyhlášení voleb, což udělat nesměl, protože Melčák nic takového nenavrhoval.

—
Plenární projednávání ve věci samotné 10. září jsem si nemohl nechat ujít. Lubomír Zaorálek — bůh ví, co to do něj vjelo — mluvil velmi rozumně. Na stupidní Holländerovu otázku, zda mluví za Sněmovnu, měl odpovědět, zda si ctěný soudce Holländer skutečně myslí, že o argumentaci se dá hlasovat. Korunu tomu nasadili poté další ústavní soudci, Wagnerová zejména, když zapomněli, že Zaorálek je tam za Sněmovnu a podrobili ho křížovému výslechu, jako kdyby seděl na lavici obžalovaných a dotazovali se ho coby zástupce ČSSD.

Po svém výkonu by Wagnerová měla okamžitě rezignovat, protože zpolitizovat ústavněprávní jednání tak skandálním způsobem si nedovolil ani Zaorálek, který by na to jako politik měl svaté právo. Ostatně Wagnerové měl na její otázky odpovídat: “Ctěná soudkyně, po tom je vám naprosté …”

Také jsme se dozvěděli, že soudce Balík je fanda americké ústavy. Spíš si ale myslím, že je placen od toho, aby byl fanda české ústavy a zkoušení Zaorálka ve stylu “stačí mi odpověď ano/ne” bylo trapné. Tyjátr ústavního soudu, který si dokazoval na Zaorálkovi, jaký je to hlupák a že oni jsou 13 vyvolených pánů Bohů, kteří jediní vědí, jak smí vypadat svět, ještě doplnil některý ze soudců, když se Zaorálka tázal na lex lata, resp. lex ferenda, na což měl Zaorálek správně odpovědět, že je než sprostý občan a že si mají tohle divadlo strčit za klobouk.

Ostatně toto veřejné projednání bylo zcela zbytečné, protože jak jsem řekl již výše, zdůvodnění bylo napsáno v roce 2005.

—
Teď k samotnému verdiktu. Když přijmeme hayekovské rozložení politických ideologií na tři, totiž liberalismus, konzervatismus a socialismus, musíme si uvědomit, jak se tyto tři ideologie staví k ústavě. Liberalismus přiznává orgánům státní moci pouze takové pravomoci, které plynou z přísného právního pozitivismu. Totiž, pokud není někde výslovně uvedeno, že orgán XX má pravomoc YY, tak ji zkrátka nemá, i kdyby se na hlavu stavěl. Liberálové chápou parlament jako suveréna, který je omezen pouze sám sebou a lidem. Parlament má samozřejmě pravomoc schválit cokoliv. Zejména má logickou pravomoc měnit ústavu, kterou sám přijal a kterou mimo jiné stvořil ústavní soud.

Konzervativci si myslí, že ústava spadla z nebe, je posvátná, je věčná jako Lenin a nejede přes ni vlak. Myslí si, že stát není hodnotově neutrální, ale že ústavní soudci tu jsou od toho, aby bděli nad těmi zlými politiky a trestali je. V jejich pojetí je ústavní soud tím suverénem, který si může schválit, co chce. Jenže problém je, že ho k tomu nikdo nezmocnil, v ústavě se nic takového nepíše a má to značné trhliny v elementární logice (viz níže).

Socialisti (ke kterým patří taky havlisti) se vůbec nezabývají tím, co je správné, a už vůbec ne tím, co je napsáno na nějakém papíře. Socialisty zajímá, zda mají moc oni nebo někdo jiný. Pokud ji mají oni, chraň všechny slušné lidi pán Bůh. Pokud ji oni nemají, tak si ji prostě vezmou. Až jich budou miliony…

Obrázek o současném ústavním soudu a zastoupení jednotlivých ideologií nechť si udělá laskavý čtenář sám.

—
Já jsem liberál a zároveň mi nedělá problémy čtení ani výroková logika.

A tak musím konstatovat, že ÚS nebyl nikdy nikým zmocněn k tomu, aby posuzoval ústavní zákony. Ústavodárce ze začátku devadesátých let by ani nenapadlo, že něco takového by bylo možné.

ÚS samozřejmě ústavní zákony rušit nemůže. Ani k tomu nemůže být zmocněn, protože by to byl logický nesmysl. ÚS totiž rozhoduje o souladu zákonů s ústavním pořádkem. Ústavní zákon se po přijetí stává součástí ústavního pořádku, kterým je ÚS vázán. Nechápu, jak může jakákoliv instituce (kromě parlamentu jakožto nejvyššího suveréna) rušit něco, čím je vázána. Plénum ústavního soudu si zjevně myslí, že je nad Parlamentem i nad Ústavou. Nemáme pravomoci? Tak si je přisvojíme!

Pozice ústavního soudu je obdobná pozici rozhodčího ve fotbale. Rozhodčí ve fotbale je vázán fotbalovými pravidly, podle kterých řídí zápas. Pokud vidí porušení pravidel, koná. Nemůže se rozhodnout, že se mu nelíbí pravidlo o ofsajdu, a proto ho zrušit. Může mluvit třeba jako Jan Zlatoústý a tvrdit, že bez tohoto pravidla by fotbal byl mnohem lepší. Na zrušení toho pravidla ale prostě nemá kompetence.

Stejně tak ústavní soud. Ten je vázán ústavním pořádkem, což je Ústava a ústavní zákony. Pokud Parlament schválí zákon, který je v rozporu s ústavním pořádkem, pak ÚS koná. Že by stát lépe fungoval bez některých ústavních zákonů? Jistě. Ale ÚS je jimi vázán a nemá pravomoc je rušit.

Pokud vás děsí, že někdo má poslední slovo (a v demokratických systémech je to lid, resp. jeho zástupci = parlament), tak vezměte rozum do hrsti. Nemůžete stále dokola vršit kontroly kontrolorů. Někde to musí končit. Pakliže to nemá končit u parlamentu, ale u soudců (a existují dobré argumenty pro), pak se nejedná o demokracii (totiž vládu lidu), ale o krytokracii aka soudcokracii (totiž vládu soudů). To není hodnocení, ale konstatace.

Já vím, že nemáte rádi politiky. Já taky ne. Myslím si, že Sněmovna je plná socialistických zlodějů a grázlů (až možná na dvě výjimky), ale to mě nemůže přimět k tomu, abych si myslel, že soudcokracie je lepší než demokracie. Před dvaceti lety se cinkalo klíči pro demokracii. Po skandálním mocenském útoku tu máme soudcokracii jak vyšitou. Rrrychetský už se nechal slyšet, že zruší případné okleštění pravomocí ÚS. Mimochodem — hádejte, jak tohle kvítko hlasovalo v roce 1998 v Senátu…

—
Nesouhlasím ani s výkladem, že čl. 9(2), od něhož se ÚS odpíchl, dává ústavnímu soudu pravomoc posuzovat ústavní zákony, aspoň ty, které ruší podstatné náležitosti demokratického právního státu (dále PNDPS). Nesouhlasím s tím, protože to je logický nesmysl, jak už jsem zmiňoval. Ale pokud bych nad tím mávl rukou, pak musím říct, že zkrácení volebního období rozhodně žádnou PNDPS rozhodně neruší.

Velmi souhlasím s oběma disentujícími soudci, kteří vznášejí vůči plénu zcela zásadní připomínky, se kterými se zdůvodnění absolutně nezabývá. Argumentační kvalita obou disentujících soudců je mnohonásobně vyšší než ta Holländerova (plenární).

Za skandální považuji výroky pléna jako svévole parlamentu nebo prolamování ústavy. Podle pléna ÚS se zdá, jako kdyby nám snad hrozil nacistický puč, a tak jediným správným východiskem je zřejmě puč ústavního soudu.

Že zmiňovaný ústavní zákon je nepřípustně retroaktivní, je nesmysl, neboť Ústava sama předpokládá zkrácení volebního období, pouze jinou procedurou. Že byl Melčák zkrácen na svých právech — dtto.

Ústavní zákon taktéž nemůže Ústavu obcházet nebo prolamovat nebo co. Prostě ji doplnil o možnost rozpustit Sněmovnu v této chvíli. Nedostatek obecnosti nelze vydávat za neústavnost, jak dokázal ve své řeči i Zaorálek. (Pozn.: Zde Holländer použil takový zajímavý trik. Pro potřeby své argumentace nahradil čl. 9(1) české ústavy článkem 79(1) ústavy německé. Velmi inspirativní postup.)

Zkracování volebních období i přijímání jednorázových zákonů (i ústavních) ad hoc se děje běžně na celém světě. Rozhodnutí našeho ÚS se tak zapíše do právnických učebnic jako jedna z největších bizarností v oboru.

—
Ještě bych si dovolil malé srovnání. Je podle mého nabíledni, že podporovatelé Lisabonské smlouvy souhlasí i s verdiktem ÚS. Jsou to zkrátka lidé, kteří si nepřejí, aby náš Parlament měl jakoukoliv moc, ergo aby oni sami měli nějakou moc. Cítí se nesvéprávní, a proto raději než sobě svěřují kontrolu nad svými životy nějakému Výboru pro veřejné blaho. Ať už je v Bruseli nebo v Brně.

Martin PÁNEK je studentem NF VŠE a členem ReV Svobodných