Do českého senátu právě míří vládní návrh zákona o audiovizuálních mediálních službách na vyžádání (text). V poslanecké sněmovně prošel až ve třetím čtení a dost možná se do ní ze senátu ještě vrátí. Člověk by si řekl, že si naši zákonodárci dávají záležet, abychom měli kvalitní legislativu. To je jistě chvályhodné. Například poslanec Ivan Langer za ODS se obává, že deregulace mediálního trhu povede k menší pluralitě informací, že ohrozí práva a soukromí občanů a – považte – dokonce veřejný zájem. Liberálně orientovaní bývalí voliči ODS (ke kterým se ostatně řadím) mohou nad názory tohoto „hlasatele liberálního vidění světa“ jen nevěřícně kroutit hlavou.
Bohužel pro občany České republiky ale kvalita či nekvalita navrhované normy není a nebude pro přijetí relevantní. Až na dílčí novelizace, o jejichž podobu se teď bojuje, se totiž jedná o implementaci evropské směrnice 2007/65/ES, kterou musíme, ať už chceme nebo ne, přijmout do 19. prosince. A to ne roku 2010, ale minulého roku. Máme tedy víc než měsíc po termínu a Evropská unie už rachotí zbraněmi – tzv. infringement procedure, jež může vyústit až ve finanční sankce. Dá se proto čekat, že si s orazítkováním tohoto návrhu členové parlamentu ještě rádi pospíší a my se zanedlouho budeme moci těšit z účinnosti nového zákona. Ale co že nás to vlastně čeká?
Evropská unie má za to, že je třeba harmonizovat regulaci týkající se klasických televizí (šířených pozemním vysíláním, satelitně nebo kabelem) a internetovými televizemi (s vlastní redakcí – u nás např. služby stream.cz nebo tn.cz; stránky s uživatelským obsahem typu YouTube jsou zatím regulace ušetřeny). Prý jsou provozovatelé klasických televizí v nevýhodě, a proto je nutné nastavit pro všechny stejná pravidla. EU tedy bude na Internetu chránit spotřebitele, regulovat reklamu, potlačovat nenávistné názory, vychovávat děti, podporovat pořady s titulky a určovat kvóty na evropskou tvorbu. A provozovatelé budou papírovat a papírovat. Náhradou jim prý má být „povolení“ tzv. product placementu – který ovšem v prostředí Internetu dosud stejně regulován nebyl. Mnout ruce si teď můžou provozovatelé klasických televizí – kdo by neuvítal, když si úředníci došlápnou na konkurenci? Ať už je to Internet pro televize, klasické žárovky pro výrobce těch úsporných nebo slunce pro výrobce svíček.
Evropská unie má za to, že konkurence na svobodném trhu nenabízí optimální řešení pro spotřebitele. Jejich ochrana je ostatně leitmotivem celé směrnice. No dobrá, u trhu klasických televizí se taková zvrácená snaha dá s trochou dobré vůle pochopit. Máme tu problematiku provozu vysílačů a licencování vysílacích pásem, což značně zdražuje vstup na trh. Státy se proto mohou snažit spotřebitelům zajistit takovou nabídku vysílání, kterou by jim (jak se alespoň domnívají) nabídl trh, kdyby na něm samy nezničily konkurenci. To ale na Internetu neplatí. Náklady jsou zde směšně nízké, konkurence velmi tvrdá, divák může sledovat přesně to co chce a kdy chce a má na výběr stovky alternativ. Pomocnou ruku Evropské unie skutečně nepotřebuje a dává to také najevo – 74 % občanů vyslovuje nesouhlas s regulací Internetu (odkaz).
Evropská unie má za to, že je třeba chránit děti a mladistvé před scénami násilí a sexu. Ať už s tím souhlasíme nebo ne, pravdou zůstává, že jakékoli podobné snahy se v prostředí Internetu vždy setkaly s neúspěchem a i nyní přijdou peníze daňových poplatníků vniveč. Co víc, rodiče dětí dnes mají k dispozici nepřeberné množství technických prostředků, pomocí nichž mohou kontrolovat, kam na Internetu jejich dítě chodí a co sleduje. Jsou to prostředky levné (mnohdy v podobě bezplatného softwaru) a nesrovnatelně efektivnější než jakákoli státní regulace.
Evropská unie má za to, že máme málo evropských pořadů. Že prý by jich měla být alespoň desetina. Co na tom, jestli jsou lepší než ty ostatní, hlavně že jsou evropské. Protože když budou evropští diváci podporovat evropské tvůrce, budeme přeci všichni bohatší. Nebo ne? EU tu znovu oprašuje více než dvě stě let staré a stokrát vyvrácené omyly o prospěšnosti protekcionismu. Ale to už snad nikoho nepřekvapuje.
Máme se tedy začít bát? Myslím, že nemusíme. Zaprvé, snaha je sice (ne)pěkná věc, ale k podobné kontrole a regulaci neexistuje metodika, Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, která by u nás měla regulaci provádět, nemá potřebné odborníky a i kdyby měla, těžko udrží tempo s vývojem technologií. A zadruhé, Evropská unie si neráčila všimnout, že Internet nekončí na jejích hranicích. Celý výše zmíněný balík regulací je tedy naprosto nevymahatelný, jelikož poskytovatelům prostě stačí přestěhovat se do Švýcarska nebo jiné relativně svobodné země a můžou na celou slavnou EU udělat dlouhý nos.
Dokud je tedy unie na Internet krátká, není naštěstí všechno ztraceno. Ztraceny jsou ale výplaty úředníků, kteří tuto nesmyslnou směrnici zplodili. Ztracen je čas našich zákonodárců, kteří jen razítkují podobné nesmysly z Bruselu. A ztraceny jsou miliony korun, které si RRTV vyžádala (odkaz) ze státního rozpočtu na vymáhání této škodlivé a (naštěstí) nevymahatelné regulace.
Jan Michelfeit je členem Strany svobodných občanů.