Zpochybňování cen vládních zakázek a zakázek územních samosprávných celků, prodejních a nákupních cen nemovitostí i věcí movitých v případech, kdy jednou smluvní stranou je vláda či samosprávy, je velice vděčné a přitom nevyčerpatelné téma pro všechna média. Samozřejmě, že ruku v ruce s tím, se hledá i korupčník. Každého přece zajímá, kterému úředníkovi, či politické straně přibylo na účtu z „předražené“ zakázky. Kterému úředníkovi, či které politické straně přibylo na účtu z nevýhodného prodeje majetku vlády či krajů a obcí (samospráv) a kolik a komu přibylo z poskytnuté dotace. Jsme svědky honu na úředníky a politiky a z médií se staly detektivní agentury.
Národ se baví a jásá, že v síti konečně uvízla větší ryba. To samo o sobě, bych dovedl ještě spolknout. Co mi však dělá velké potíže při polykání, je neomluvitelné matení občanů, ke kterému dochází při referování o jednotlivých případech. Poukazování na korupci jako na morální problém jednotlivých úředníků a politiků, jako na příčinu neefektivního hospodaření vlády a příčinu chronických deficitů „veřejných“ rozpočtů, prezentovat korupci jako důsledek svobodného trhu, je víc jak na hony vzdálené pravdě. Co je však nutné připustit, že se tak médiím a politikům celkem úspěšně daří, odvádět pozornost od vlastní podstaty korupce, což současně znamená, že média aktivně omezují tlak veřejného mínění na odstranění podstaty korupce, tedy korupci vlastně před veřejností chrání.
Zpochybňování cen čehokoli ve státním sektoru a zpochybňování efektivnosti výdajů vlády a samospráv je z podstaty věci naprostý nesmysl, jde o bezobsažnou diskuzi. Ta nesmyslnost a bezobsažnost spočívá ve skutečnosti, že státní a obecní úřady, na rozdíl od soukromého sektoru, nefungují na trhu, neprodávají své výrobky a služby za tržní ceny, financují se z daní. Nemohou tedy podle kalkulace zisku a ztráty objektivně rozhodnout, nemají kritéria, zda realizovaný projekt má adekvátní náklady vzhledem ke svým výnosům či nikoli, zda výdaje byly vynaloženy efektivně. Pokud kdokoli hovoří o předražené zakázce, měl by nejprve znát cenu nepředražené zakázky. Tu však žádný úředník ani politik z objektivních důvodů znát nemůže a nezná.
Korupcí se z definice rozumí zneužití státního úřadu a úřadu samosprávy pro soukromý prospěch. Již z této definice je tedy zřejmé, že korupce je spjata vždy jen s hospodářskými a finančními operacemi s „veřejnými“ finančními prostředky, prováděnými úředníky vlády a úředníky a politiky samospráv. Samozřejmě, že nelze přehlédnout, že i manažér soukromé firmy může svému známému přidělit zakázku za vyšší cenu a odpovídající odměnu připsanou na jeho účet. V takovém případě ovšem nejde o korupci, ale o prostou krádež, při které je poškozen majitel firmy. Soukromá osoba okrádá jinou soukromou osobu. Na rozdíl od státní správy a samosprávy se ovšem krádež bezprostředně promítne do zisku firmy, a pokud majitel na krádeže zaměstnanců nepřijde včas, jeho firma brzy vytvoří ztrátu a zkrachuje. Samotný trh tedy svou samoregulační schopností vybírá ty podnikatele a firmy, které jsou nejefektivnější a ve kterých se krade nejméně.Tato pozitivní selekce je výhradní přirozeností svobodného trhu. V netržním prostředí, ve kterém se pohybuje vláda, obce a kraje však tento přirozený tlak trhu na efektivitu výdajů absentuje. Když tedy média uvádějí, že ke korupci dochází na trhu, neodpovídá to definici a zamlžují tím samotnou podstatu korupce.
Podstatou korupce je samotný systém vládního přerozdělování finančních prostředků občanů. Korupce je průvodním znakem přerozdělovacího systému. Korupce není problémem morálky jednotlivých osob a problémem svobodného trhu, jak prezentují média a politici. Korupce není proto, že by úředníci byli špatně vybráni, nebo byli charakterově jiní, než pracovníci soukromého sektoru. Korupce nastupuje jako logické náhradní kritérium pro rozhodování úředníků v netržním prostředí. Korupce je se státním sektorem a sektorem samospráv nerozlučně spjata. Pokud tomu někdo nevěří, měl by se vžit do situace úředníka, který rozhoduje, zda dodavatelem vládní zakázky či zakázky obce či kraje bude Petr nebo Pavel a nebude mít k dispozici naprosto žádná kritéria efektivnosti zakázky. Na základě čeho se rozhodne, která z deseti nabídek je výhodnější, efektivnější? Na základě čeho se rozhodne, zda je vůbec zakázka potřebná, zda je potřebnější než zakázka jiná? Logicky tedy nastupuje něco, čemu se v soukromém sektoru říká provize, co je však v soukromém sektoru zcela normální, co je výsledkem zcela dobrovolného obchodu, který nikoho nepoškozuje, co je součástí zisku firmy, která obchod zprostředkuje. V netržním prostředí se tomu říká korupce.
Někdo namítne, že ne každý úředník je morálně pokleslý a bere úplatky. To je bezpochyby námitka oprávněná. Nicméně neříká nic víc, než to, že korupční prostor vytvořený systémem přerozdělování finančních prostředků a vládními regulacemi trhu nebyl využit a neříká nic o efektivitě výdajů. Každý z nás má rozdílně nastaven svůj práh uplatitelnosti. Je přinejmenším úsměvné, když nám média předkládají jako vzor morálky úředníky ve Švédsku. Tam jak známo úředníci dostávají kolektivní úplatek ve formě vyšších mezd a mají tedy vyšší práh uplatitelnosti. Tamní státní správa tedy spolyká víc, než se zdá, a je tedy podobně neefektivní jako ta naše. Rovněž by se nemělo zapomínat, ze kterého hnízda vyletěla korupční kauza – stíhačky Grippen.
S korupcí, jako projevem systému přerozdělování finančních prostředků a vládních regulací trhu se nesetkáváme jen při zadávání vládních zakázek a zakázek samospráv, korupční potenciál je přítomen při každém úředním rozhodnutí. Každé úřední rozhodnutí má svou nabídku a poptávku a proto má svou cenu, i když skrytou. Silně pochybuji, že by pro žadatele například stavebního povolení mělo stejnou cenu povolení vydané dnes a povolení vydané za rok. Někdy je korupce dokonce jedinou šancí, jak si příslušné úřednické rozhodnutí zajistit.
Poslouchat politiky, že zpřísněním zákona o veřejných zakázkách (snížení finančních limitů pro vyhlášení veřejné soutěže, zákaz obálkové metody) odstranili či omezili korupci je víc jak estráda. Žádným zákonem totiž nejde přirozenou samoregulační schopnost trhu nahradit. Netržní prostředí, nemožnost kalkulace zisku a ztráty, systém přerozdělování finančních prostředků občanů a regulační zásahy vlády do trhu nedovolují jakoukoli změnu. Jediným řešením je zprivatizovat maximum služeb, které vláda poskytuje, tedy omezit působnost vlády na minimum a silně omezit vládní výdaje. Pokud k tomu nedojde, musí se občané smířit s tím, že korupce bude stále běžnou součástí společenského života. K námitkám, že nelze všechny funkce vlády privatizovat, lze jen připomenout, že přes „veřejné“ rozpočty dnes protéká 40 % produktu české ekonomiky, což je obrovské číslo,ukazující, že žijeme na hraně socialismu. Pokud by to číslo bylo desetinové, nebyla by korupce.
Miloslav Machač je členem Republikového výboru Svobodných.
PS: Přátelé usilující o morální a spravedlivou společnost posílají SMS ve tvaru SVOB na číslo 90230
