Nedočkal jsem se. Už několik let, co se mluví o církevních restitucích, čekám, že jednoho dne vystoupí před kameru opravdový teolog a znalec Bible a oznámí, že s tím majetkem to církev tak nemyslela, že to na nás jen zkoušeli, že přece všichni dobře víme, že církev má být chudá. Tak se tomu pěkně zasmějeme a hotovo.
Pamatujeme, že kvůli bohatství církve bouřil Jan Hus, že za chudobu církve bojovali čeští reformátoři a husité. Třetí pražský artikul přeložený do současné češtiny by zněl: „Že mnozí kněží a mniši v rozporu s Kristovým přikázáním světácky panují nad velkým hmotným majetkem, na škodu svému kněžskému poslání a k velké škodě světským vládcům. Aby takovým kněžím bylo takové zaměstnání odňato a znemožněno a aby žili příkladně podle Písma a zase se navrátili ke zvykům Kristovým a apoštolským.“ Čím bohatší a mocnější církev, tím méně víry a služby!
V českých dějinách se o tuto myšlenku vedly války. Nešlo o majetek, šlo o to, zda je možné za církevní peníze nakoupit nějaké dobré skutky, nebo sociální a zdravotní péči, zaplatit si kurzy duchovní kulturistiky a zda se tak dá dosáhnout spasení. Nebo zda je podstatou křesťanství zázrak, že když se člověk setká s Boží přítomností i bez finančních prostředků dostane zadarmo všechno potřebné. Nezachrání ho zásluhy, ale víra, na kterou Bůh odpovídá tak, že se dobré skutky začnou dít samy od sebe. A budou-li potřeba peníze, vždycky se najdou, jen se nesmí začínat od majetku. Nedá se sloužit dvěma pánům, Ježíš říká: buď budete sloužit Bohu, nebo majetku. Obojí najednou nejde. Za peníze se vždycky dá pořídit ledacos dobrého a dovede to kdejaký hlupák, kouzlo křesťanství je v tom, že dobré věci nejsou za peníze a když jsou peníze potřeba, vždycky se najdou, pokud se od nich nezačínalo.
Druhý typ zázraku ukázal Ježíš sám na sobě, že utrpení, pronásledování, bolest a trápení se mohou proměnit v něco pozitivního. Ježíš říká, že tak, jako jej poslal Bůh, aby ukázal, jak se může proměnit utrpení, že posílá své následovníky. Budou pronásledovaní, nenávidění, pohrdaní.
Záleží na tom, za jaký konec se to uchopí – jestli se začne od majetku, nebo od víry. Podle toho se dojde k úplně jinému výsledku.
Posláním církve je nést utrpení a pronásledování s trpícími lidmi. Když komunistický režim okradl občany, měla by církev těmto lidem pomáhat. Ukázat jim, jak lze křivdu proměnit v něco pozitivního. Jenže dělá pravý opak: Nechá si odškodnit své pronásledování a dělá to na úkor těch, kterým majetek byl zabaven a nebyl vrácen. Nejde o konkrétní lidi, jde o právnické osoby. Připomeňme si, že zmírnění některých majetkových křivd se týkalo jen nepatrného zlomečku toho, co bylo ukradeno. Za průmysl, podniky a firmy, které byly vyvlastněny, nedostal nikdo nic. A nejen to, podnikatelé byli jako třídní nepřátelé zcela zlikvidováni. Nezůstal ani jediný, na rozdíl od církve, která nějak existovat směla. „Vládnoucí dělnická třída odnímá pomocí socialistického práva nepřátelským elementům různá politická práva a svobody, kterých by mohli využívat k působení na pracující vrstvy, k boji proti socialismu. Zbytky svržené buržoazie jsou zbaveny možnosti legálně politicky působit, je jim zakázáno se politicky organizovat, konat schůze, vydávat vlastní tisk apod. Socialistické právo otevřeně prohlašuje, že politická práva a svobody slouží pracujícím, nikoli však buržoazii.“ napsal Zdeněk Jičínský v roce 1956. Dnes by se šířením třídní nenávisti dopustil trestného činu. Církev pro komunistický režim byla sice nežádanou institucí, ale nebyla třídním nepřítelem, proto byla nakonec nějak tolerována. Ostatně stát tam měl spoustu spolupracovníků. Nechci tím znevážit osobní odvahu jednotlivých věřících lidí, nechci zpochybňovat jejich pronásledování. Bavíme se však o právnických osobách. A na rozdíl od církve, třídní nepřítel byl do jednoho zničen. Není to tak, že chudák církev je poslední, kdo nedostal nic. Církev předběhla ty, kdo by si nějaké zmírnění křivd určitě zasloužili, protože na rozdíl od církve utrpení a pronásledování nikdy neměli v popisu práce a byli zničeni beze zbytku. Nikdo se jich nezastal. A není to tak, že máme na rozdávání, rozkradené jsme dávno společně projedli, utrpení církve budeme po léta splácet. A ty splátky budou na úkor těch okradených, kteří nic nedostanou.
Pokud si církev nechá proplatit odškodnění za pronásledování, už by nikdy neměla mluvit o Kristu. To totiž není jenom zapření Krista, to by se snad dalo odpustit, znamená to, že se církev přidala na stranu těch, kdo Krista křižují, kdo za utrpení inkasují peníze. Tuším, že pravzorem takových lidí byl Jidáš.
Proto jsem čekal, že povstane nějaký teolog, který bude požadovat, aby církev majetek odmítla. Vysvětlí představitelům církve, že by se tím jejich instituce na věky věků zdiskreditovala. Křesťanství bude jistě pokračovat v jiné podobě, žádný strach, ale církve, které přijaly majetkové a finanční vyrovnání od státu za své pronásledování, už nemají naději na nějakou morální nápravu.
Mimochodem, luxusní odškodnění za učiněná příkoří má směřovat k odluce státu a církve. Odluka neboli rozvod mívá za následek špatné vztahy. Jak bude vypadat takový církevní rozvod se státem? Hlavně bude důkladný. Předpokládám, že hned příští vláda zruší zákon o církvích. Je-li odluka, nemohou přece mít církve žádné privilegované postavení! Vypustí se všechny odkazy na církevní zákon, zruší se funkce vojenských kaplanů, zruší se privilegované postavení církevních škol včetně jejich financování, zruší se výjimka, podle které duchovní nemusí oznámit trestný čin, pokud se o něm dozví při zpovědi, zruší se výkon státní správy při uzavírání církevních sňatků, vláda revokuje svůj souhlas s neratifikovaným návrhem smlouvy s Vatikánem. Odluka bude znamenat, že církev nebude smět nikdy zasahovat do politiky, ledaže by si založila vlastní politickou stranu a přijala přísný finanční dohled, jaký mají politické strany. Už nikdy by se neměli církevní představitelé ukázat při státních příležitostech. Církve se přeregistrují na obvyklé právnické osoby – některé se možná stanou akciovými společnostmi, protože podnikání bude hlavním předmětem jejich činnosti. Jiné, které mají demokratické uspořádání, se mohou zaregistrovat podle spolčovacího zákona. Na činnosti, které budou mít prokazatelně neziskový dobročinný charakter, mohou získat daňové výhody jako jiná dobročinná sdružení. Z podnikání budou platit daně jako všichni ostatní.
Duchovní budou okázale parkovat mercedesy na lukrativních parcelách v centrech měst na místech, kde většinou kdysi bývaly hřbitovy, u prázdných kostelů. Prázdné kostely bude církev pronajímat ke komerčním účelům. Církev, která si nárokuje dokonce i majetek, který neměla ve vlastnictví, se stane nejen bohatou, jako nikdy v historii, a také opovrhovanou, jako nikdy.
Pokud někdo očekává, že církev nějakými dobrými skutky napraví svou pověst, mýlí se, nebude to možné. Církev totiž bude jedním z nejvýznamnějších subjektů na českém trhu a každý dobrý skutek, který doposud nevadil, bude stíhán antimonopolním úřadem jako narušení hospodářské soutěže.
Myslím, že církevní restituce jsou fatálním selháním a sebelikvidační chybou církve. Česká společnost si zaplatí právo navždy se oddělit od církve. Potomci okradených budou hrdí, že v bídné době našetřili na rozvod s církví. Skutečnost, že nikdo z duchovních neprotestuje, svědčí o naprosté duchovní prázdnotě, takže není čeho litovat. Zatímco v době reformace mělo smysl hádat se o pravdu či o pravost víry, dnes není s kým se hádat. Příštích třicet let si budeme každý rok připomínat den lhostejnosti: tak, jako církvi je lhostejné utrpení těch, kteří nic nedostali za ukradené majetky, budeme připomínat vždy při schvalování rozpočtu, že roční miliardová platba na církev je placena z majetku ukradeného těm blahoslaveným, kdo jsou pokorného srdce a s křivdou se smířili, kterým v utrpení církev nejen nepomohla, ale z jejich znárodněného majetku se nechává odškodnit. Každý rok při schvalování rozpočtu s miliardovými splátkami si budeme hrdě připomínat, že taková církev má být české společnosti lhostejná.
Jiří Payne je místopředsedou Svobodných
