Nedávno jsme se dozvěděli z denního tisku, že doktoři-lékaři, zaměstnanci nemocnic, státních příspěvkových organizací nejsou opět spokojeni se svými platy. Kromě obvykle uváděných „argumentů“ podpořili tentokrát svůj požadavek i výhružkou hromadné výpovědi lékařů a jejich odchodem do zahraničí za lepším výdělkem. Jde celkem o stále stejný, dá se již říci pravidelně se opakující rituál. Vládo dej více peněz na naše platy, zasloužíme si je, a vláda odpovídá, že ve zdravotnictví více peněz není, ale je připravena o požadavcích jednat. Poté se na nějakém navýšení dohodnou a je zase na chvíli klid. Trvale konfliktní situaci našeho zdravotnictví potvrzuje nakonec i koaliční dohoda tří politických stran obsahující neuvěřitelných 41 konkrétních administrativních opatření, které si nová vláda dala za úkol přijmout. Již dnes si však dovolím tvrdit, že každé z dohodnutých opatření nepřinese žádné trvalé zlepšení, ale pouze a jen zvýšení státní byrokracie, což mimochodem založí další požadavek na zvýšení daní. Ani jedno z opatření neřeší, a řešit ani nemůže, podstatu současně existujících problémů zdravotnictví. Je prokázáno životem, že existující společenské problémy, a zdravotnictví takovým problémem je, vznikly a vznikají vždy jen v důsledku administrativních opatření přijatých vládou, samozřejmě mimo přírodních katastrof. Administrativní opatření vlády problémy přímo vytvářejí a je tedy nelogické od nich očekávat, že je budou eliminovat. Pokud by vláda chtěla existující problémy zdravotnictví řešit, musela by naopak již dříve přijatá opatření rušit. To by ovšem musela ponejprv připustit, že všichni občané nejsou dementní. Zdá se ovšem, že toto je pro ni nepřekonatelná překážka.

Aby někdo nenabyl dojmu, že tady jde jen o politické tlachání, popišme si věcně, bez ideologického zatížení typ vedení našeho zdravotnictví a typ vedení jakéhokoliv společenského odvětví ve svobodné společnosti. Možná by stačilo i našeho jiného společenského odvětví, které není přímo řízeno vládou, kde neexistují tak hluboké a dlouhodobé problémy jako ve zdravotnictví. Rozdíly v typu vedení jednotlivých společenských odvětvích nám ukážou, že podstatou všech problémů zdravotnictví je neexistence cen zdravotních služeb a jejich signálních funkcí. Občané nemají možnost, tak jako v jiných společenských odvětvích, řídit své chování podle cen. Tato možnost jim byla zcizena „vyvolenou skupinou občanů“ již před šedesáti lety a ani po dvaceti letech vedení společnosti „náhodně zvolenou skupinou občanů“ jim nebyla vrácena.

Ve svobodné společnosti, jak je všeobecně známé, určují ceny naprosto všeho, tedy všech surovin, všech výrobků, veškeré práce a veškerých služeb (dále jen statky) občané, a to naprosto všichni občané. Cokoliv na světě musí být občany ponejprv označeno jako statek, aby se následně všichni občané dohodli o ceně tohoto statku. Svobodně se dohadovat o ceně jakéhokoliv statku je přirozeným právem každého občana. Bez tohoto svobodného dohadování nelze vůbec spravedlivou cenu jakéhokoliv statku najít. Z logiky věci je pak zřejmé, že každý občan, svobodně nakupující jednotlivé statky dle svých osobních preferencí, rozhoduje současně i o rozdělení omezených finančních zdrojů celé společnosti mezi jednotlivá společenská odvětví, resp. mezi konkrétní subjekty nabízející tyto statky občanům. Nelze zpochybnit, že takto projevená svobodná vůle občanů přímo určuje, které společenské odvětví, resp. který subjekt, účastník svobodného trhu, se na tomto trhu udrží, bude se rozvíjet či omezovat, nebo bude občany z trhu vytlačen. Jestliže tedy některý účastník svobodného trhu obdrží od občanů dostatek finančních zdrojů na svůj rozvoj, a tedy i na mzdy svých zaměstnanců, je to vždy důsledek svobodné vůle všech občanů, je to vyjádřením jejich přání, jejich preferencí. Totéž samozřejmě platí i v opačném případě, kdy účastník trhu neobdrží od občanů dostatek finančních zdrojů na svůj rozvoj, tedy i na platy svých zaměstnanců, nebo je občany ze svobodného trhu vytlačen. To je ta moc občanů, o které se zmiňuje čl. 2 Ústavy České republiky, to jsou ty nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné základní práva a svobody zaručené čl. 3 Listiny základních práv a svobod.

A jak je proti tomu vedeno naše současné zdravotnictví? Dalo by se to popsat jednou větou. Jako za socialismu, kdy jak známo, uplatňováním principů vědeckého komunismu, nefungovalo ke spokojenosti občanů, tedy ani ke spokojenosti zaměstnanců nemocnic, žádné společenské odvětví. Nicméně stručně si jej popišme, jelikož již velká část občanů socialismus nezažila a neví na čem byl typ vedení společnosti postaven, velká část občanů o typu vedení společnosti nikdy nic nevěděla a mlčky nesla pouze jeho následky. Rovněž nelze vyloučit, že značná část občanů již ztratila paměť.

Základní a výchozí myšlenkou socialistického typu vedení společnosti je přesvědčení „vyvolené skupiny občanů“, že všichni ostatní občané jsou neschopni posoudit, co je v jejich osobním zájmu a co není v jejich osobním zájmu. Jinými slovy řečeno, „vyvolená skupina občanů“ považovala, a jak dále vyplyne stále považuje, všechny ostatní občany za dementní. Proto je nutné, aby se tato „vyvolená skupina občanů“ postavila do čela státu a prostřednictvím legislativních předpisů a policie řídila každý životní krok každého občana, každé jeho rozhodnutí a tedy celou společnost. V opačném případě by totiž žádný občan nevěděl jak má žít, jak se zachovat v různých životních situacích a jak se každodenně rozhodovat, aby si sám sobě náhodou neublížil a nezpůsobil si újmu na svém zdraví či svém majetku. V důsledku toho by mohlo dojít k zániku společnosti. V naší společnosti se to projevilo tak, kromě jiných agresivních zásahů „vyvolené skupiny občanů“, že tato skupina, tedy vláda a parlament, rozhodovaly o použití všech finančních zdrojů v celé ekonomice. Věcně to znamenalo, že „vyvolená skupina občanů“ stanovila, prostřednictvím svých příslušných ministerstev a úřadů, ceny naprosto všech statků, čímž současně rozhodovala o tom, kolik finančních zdrojů občané odevzdají do jednotlivých společenských odvětvích, resp. jednotlivým subjektům, nabízejícím občanům své statky za úplatu. Společenská odvětví, resp. jednotlivé subjekty ve zdravotnictví, kterým občané neplatili za jejich služby a výkony bezprostředně při jejich nákupu, byly napojeny na státní rozpočet. Z toho pak přímo finanční prostředky čerpaly, přičemž „vyvolená skupina občanů“ jim stanovila tzv. závazné ukazatele státního rozpočtu, které byly nepřekročitelné, a kterými byly každému subjektu přiděleny finanční prostředky na provoz, finanční prostředky na mzdy a finanční prostředky na investice. Je zcela zřejmé, že v tomto typu vedení „vyvolená skupina občanů“ rozhodovala o tom, kolik finančních prostředků půjde do kteréhokoliv společenského odvětví, které společenské odvětví se bude rozvíjet a jakým tempem, a které se rozvíjet nebude. Každý občan byl „vyvolenou skupinou občanů“ zařazen po celý život do tzv. platových tříd a podle tohoto zařazení dostával svou mzdu. Z toho plyne, že úloha občanů na rozvoji společnosti a uspokojování svých vlastních potřeb a zájmů byla zanedbatelná. Výsledkem bylo, že místo nakupování statků všichni občané statky sháněli, přičemž některé statky byly pro občana nesehnatelné. Výjimkou byla „vyvolená skupina občanů“, která si výhradně pro svou potřebu zřídila své speciální prodejny a nemocnice a nemusela statky shánět. Jen těžko se dá zpochybnit, že „vyvolená skupina občanů“ zcizila všem ostatním občanům jejich přirozené právo volby, jejich vůli a omezila vlastnické právo a osobní svobodu. Jak se v tomto typu vedení společnosti žilo a jak to s ním dopadlo bychom neměli zapomenout.

Je přinejmenším smutné, že společnost, která si již 20 let říká svobodná, udržuje stále tento, praktickým životem zdiskreditovaný typ vedení společnosti ve svém zdravotnictví. Dnes již sice ve vedení státu nahradila „vyvolenou skupinu občanů“ „náhodně zvolená skupina občanů“, nicméně ta ve zdravotnictví socialistický typ vedení společnosti stále zachovává. Ceny zdravotnických služeb nám stále určuje pouze skupina občanů a oceňování hodnoty našeho zdraví, jako takového, tedy oceňování našeho soukromého vlastnictví rovněž. Přitom nelze pominout, že výchozí základnou pro stanovení ceny našeho zdraví není jeho hodnota, jak ji individuálně chápe a vidí každý občan, ale výdělek každého občana. Jelikož výdělky občanů jsou jak známo značně rozdílné, je značně rozdílné i individuální ocenění hodnoty zdraví každého občana „náhodně zvolenou skupinou občanů“. V důsledku toho má pak každý občan značně rozdílnou zákonnou povinnost platit za ochranu svého zdraví. Tato povinnost ani v nejmenším nepřihlíží k hodnotě zdraví, kterou si ocenil sám občan, ani ke zdravotnímu stavu každého občana a již vůbec ne k čerpání zdravotní péče každým jednotlivým občanem, resp. k poptávce občanů po konkrétním zdravotním úkonu. To však již narážíme na morální hodnoty, které si společnost za dobu své existence vytvořila, přesněji řečeno narážíme na úctu „náhodně zvolené skupiny občanů“ k morálním hodnotám společnosti jako jsou osobní svoboda, spravedlnost a nedotknutelnost soukromého vlastnictví. Jak nazvat společnost, kde v důsledku neúcty „náhodně zvolené skupiny občanů“ k těmto morálním hodnotám je celá společnost rozdělena do skupin, přičemž jedna skupina za čerpání zdravotních služeb neplatí vůbec nic, jiná skupina občanů platí aniž čerpá odpovídající protihodnotu zdravotních služeb a další skupina občanů sice platí, ale hodnota čerpaných zdravotních služeb převyšuje hodnotu peněz, kterou za služby zaplatili. Lze vůbec takovou společnost označovat za společnost rovnoprávných občanů? Dá se o takové společnosti říkat, že je spravedlivá a morální ?

„Náhodně zvolená skupina občanů“ zdůvodňuje tento nespravedlivý stav tzv. občanskou solidaritou. Ve své koaliční dohodě dokonce uvádí, že jejím cílem je zajistit dostupnou a kvalitní zdravotní péči na principu skutečné solidarity. Zřejmě došla k závěru, že existuje i solidarita neskutečná, nebo možná nějaká jiná. Z věcného popisu výše uvedených skutečností však je naprosto zřejmé, že o žádnou solidaritu nejde a nemůže jít ani náhodou. Být s někým solidární znamená, že na základě svého svobodného rozhodnutí občan někomu pomůže, někomu, kdo se dostal ne vlastní vinou do momentálních potíží, přičemž jako protihodnotu této pomoci získává duševní výnos, tedy potěšení a dobrý pocit, že někomu pomohl. Takovou solidaritu prokazují naši občané celkem běžně. V souvislosti s mírou zdanění přesahující 50% jejich výdělku je to až obdivuhodné. Naproti tomu to, co považuje za občanskou solidaritu „náhodně zvolená skupina občanů“ má všechny známky agrese. Nejde o akt svobodného rozhodnutí občana, nýbrž o povinnost přikázanou zákonem. Při nesplnění této povinnosti je občan tvrdě potrestán, může mu být zabaven i veškerý jeho majetek, nebo násilím omezena jeho osobní svoboda. Občan ani neví a nikdy se nedoví s kým konkrétně je „solidární“. Celkem jistě však ví, že má povinnost být „solidární“ i s občany, kteří si sami přivodili zdravotní potíže svou vlastní nezřízenou životosprávou, tedy s občany, kteří si své zdraví poškozují úmyslně či z nedbalosti. Rovněž si uvědomuje, že takovéto nezodpovědné chování občanů je „náhodně zvolenou skupinou občanů“ podporováno, a má tedy jistotu, že se jejich chování nezmění. To co je podporováno bude vždy existovat, a to vždy v rozsahu v jakém je podporováno. K tomu jen doplním, že jsem nikdy nepotkal občana a ani o jeho existenci neslyšel, který by měl z takovéto „solidarity“ potěšení a dobrý pocit.

„Náhodně zvolená skupina občanů“ často používá argument, že nedovolí vydělávat, tedy tvořit zisk, na zdraví občanů. K tomu snad stačí dodat, že zisk není něco zavrženíhodného. Zisk je jediným kritériem, které nám ukazuje, zda finanční prostředky vynakládáme efektivně či nikoliv, a o to by mělo jít bezpochyby každému. Doby, kdy některé podniky plánovaly ze svého hospodaření ztrátu jsou již snad za námi.

Pokud by tedy chtěla „náhodně zvolená skupina občanů“ vyřešit problémy zdravotnictví, musela by v první řadě začít respektovat základní celospolečenské hodnoty všeobecně uznávané slušnými občany. Tedy nebýt agresivní vůči svým spoluobčanům a vrátit jim jejich vůli. Nevím zda by se kvalita a dostupnost zdravotní péče zlepšila či zhoršila proti současnému stavu, nicméně vím zcela přesně, že by odpovídala přání všech občanů. Přitom by se zase celá společnost posunula o krok blíže ke společnosti svobodné a spravedlivé.

Miloslav Machač je členem Strany svobodných občanů.