Letos uplyne právě 20 let od pádu komunistického režimu. Sdělovací prostředky se předhánějí v pořadech připomínajících onen kritický okamžik, kdy došlo ke zlomu. Když říkám kritický okamžik, mám na mysli bezprostřední politický vývoj roku 1989, kdy se občané přestali bát a vyšli do ulic demonstrovat svoji vůli. Jde bezpochyby o atraktivní filmové záběry a pořady, zvyšující občanské sebevědomí a národní hrdost. Nicméně nezaznamenal jsem zatím žádný pořad, který by ukazoval, jak moc či jak málo a zda vůbec se za těch 20 let změnil systém řízení společnosti, tedy typ vedení státu, praktikovaný v tomto období vládami a poslanci parlamentu. Vycházím přitom ze skutečnosti, že socialismus se od svobodné společnosti odlišuje typem vedení státu a předpokládám proto, že změna typu vedení státu byla bezprostředním smyslem listopadových událostí roku 1989. Pokusme se tedy najít změny v typu vedení státu, ke kterým za uplynulých 20 let došlo pod vedením ČSSD a ODS.
Položme si základní a výchozí otázku ; jaký je, resp. jaký byl, typ vedení státu v socialistickém režimu? Ekonom Murray N. Rothbard charakterizoval socialismus jako „systém, ve kterém stát násilím převzal kontrolu nad všemi produkčními prostředky v celé ekonomice a jako jediný ekonomický agent rozhodoval o použití všech zdrojů v ekonomice“. Vzhledem k tomu, že jsem nenašel žádný protiargument, který by tuto charakteristiku vyvracel, využijme ji a vymezme proti ní dnešní typ vedení státu. Hledejme tedy jaký rozsah produkčních prostředků vláda a poslanci parlamentu stále kontrolují a o jakém rozsahu zdrojů stále rozhodují.
Není žádným tajemstvím, že každý, jen trochu aktivní občan, se na každém kroku svého života setkává s rozsáhlou státní byrokracií, která mu klade, při naplňování jeho životních cílů nepřeberné množství překážek a ukládá nepřeberné množství povinností a různých omezení. Není přitom v moci žádného občana, a to ani občana s právním vzděláním, zaznamenat všechny byrokratické překážky, omezení a povinnosti z legislativních předpisů vyplývajících. Každý občan se však s nimi setká vždy, když se rozhodne k jakékoli konkrétní aktivitě. Chce li například vlastník či nájemce pozemků cokoli učinit na své či najaté půdě, musí si obstarat povolení od příslušných státních úřadů. Pokud chce změnit využití svého pozemku či jen oplotit zahradu, nahodit omítku či natřít fasádu na domě, nalakovat či vyměnit okna, o stavbě, přístavbě, nástavbě a vestavbě jakékoli nemovitosti ani nemluvě, pak vždy potřebuje souhlas, tedy razítko příslušného či příslušných úřadů, případně má povinnost svůj záměr úřadům nahlásit. Úřední razítka potřebuje rovněž k těžbě jakékoli nerostné suroviny. Povinnosti uložené zákony, které má každý občan při zřizování živnosti či společnosti jsou veřejně známé a není nutné je zvlášť zdůrazňovat. Vyjmenovat všechny povinnosti občanů a firem vůči finančním úřadům, živnostenským úřadům, úřadům správy sociálního zabezpečení či zdravotním pojišťovnám, statistickému úřadu nebo orgánům ochrany životního prostředí či stavebním úřadům, katastrálním úřadům, památkovým úřadům, úřadům práce nebo veterinárním a plemenářským úřadům, hygienickým stanicím, vodohospodářským úřadům a dalším úřadům by se zřejmě málokomu podařilo. Pokud by měl někdo dojem, že jsem na některé úřady zapomněl, tak doporučuji otevřít telefonní seznam, kde jsou uvedeny všechny státní úřady a instituce. Jen telefonní seznam Prahy obsahuje tři hustě psané stránky státních úřadů a institucí. Komu tyto úřady slouží ? Určitě neslouží občanům, těm jenom překáží při naplňování jejich životních představ a cílů. Hlavním posláním těchto úřadů a institucí je naprostá kontrola všech občanských aktivit, tedy kontrola všech produkčních prostředků v ekonomice. Právě k tomu vláda a parlament vytváří příslušnou legislativu. Úřady a instituce nevznikají z potřeby občanů, ale z potřeby vlády a parlamentu. Neslouží tedy k užitku občanů, ale k užitku vlády a parlamentu. Tímto systémem kontrolují vláda a parlament naprosto stejný rozsah produkčních prostředků v celé ekonomice jako kontrolovaly vlády a parlamenty v období socialismu. K jaké změně systému řízení státu tedy došlo za uplynulých 20 let ? Snad jen forma kontroly se změnila.
A jak to vypadá se zdroji, resp. s rozsahem zdrojů o jejichž použití rozhodují vláda a parlament ? Pokud bychom chtěli zjistit o jakém objemu finančních zdrojů vláda a parlament stále rozhodují, dostaneme odpověď, ale pouze částečnou, na webových stránkách Ministerstva financí. Pouze částečnou odpověď proto, že výdaje státního rozpočtu, které ministerstvo vykázalo, resp. vykazuje na své webové stránce, nejsou jediné finanční prostředky o jejichž použití vláda a parlament rozhodují, jak bude dále ukázáno.
Na webové stránce ministerstva se tedy může každý přesvědčit, že výdaje státního rozpočtu, tedy finanční prostředky o jejichž použití rozhoduje vláda a parlament činily například v roce 2008 1 569,6 mld Kč, což znamená, že vláda a parlament rozhodly o použití 42,4% hrubého domácího produktu (HDP) vytvořeného občany, tedy soukromým sektorem. Není bez zajímavosti, že v letech, kdy vládla ČSSD, vládní výdaje neustále rostly, přičemž vrcholu dosáhly v roce 2003, kdy vláda a parlament rozhodly o použití 47,3% HDP. Jak je výše uvedeno nejedná se o veškerý objem finančních prostředků o jejichž použití vláda a parlament rozhodly a rozhodují. Ty „ostatní“ ( neevidované) finanční prostředky, o kterých rozhodují jsou však hůře zjistitelné. Například dne 10. srpna 2009 uveřejnilo Ministerstvo financí na stejné webové stránce tzv. „Analýzu nákladů soukromého sektoru vyvolaných daňovým systémem“, kterou zpracovala Fakulta financí a účetnictví Vysoké školy ekonomické v Praze. Jak je zde uvedeno, studie je zaměřena na analýzu nákladů vyplývajících podnikajícím plátcům daní z důvodů existence daňového systému, tzv. vyvolaných nákladů daní. Na rozdíl od přímých plateb daní se jedná o dodatečné náklady, které musí podnikatelé vynakládat, aby mohli splnit zákonem uložené povinnosti. V tomto případě například vedení různých evidencí, náklady na daňové poradenství apod. Experti z Fakulty financí a účetnictví analýzou zjistili, že pro celý český daňový systém činí tyto vyvolané náklady cca 40 mld. Kč za rok. Z logiky věci je zřejmé, že tzv. vyvolané náklady, které musí občané vynakládat vyvolává každý zákon, který občanům ukládá jakékoliv povinnosti vůči jakémukoliv státnímu úřadu. Zda některé další ministerstvo zadalo zpracovat podobně zaměřenou analýzu svých příslušných zákonů mi však není známo. Jen tak pro zajímavost je však třeba uvést, že například Svaz chemického průmyslu České republiky odhadl, že zavedení tzv. chemické směrnice (REACH) vydané EU vyvolá dodatečné náklady ve výši 7 až 11 mld. Kč. Studie sociálních dopadů zavedení REACH pak hovoří v nejhorším scénáři pro chemický a navazující průmysl o ztrátě 14 600 pracovních míst, přičemž náklady Ministerstva práce a sociálních věcí na nezaměstnanost v průběhu zavádění této legislativy (tj. zatím 11 let) mohou dosáhnout až 16 mld. Kč. Nedávno proběhla na ČT zpráva, že dodatečné náklady vyvolané legislativou EU činí ročně v celé EU 40 mld. Euro, což znamená cca 2/3 rozpočtu České republiky. Bylo by jistě zajímavé zjistit náklady občanů vyvolané povinnostmi vůči statistickému úřadu, stavebním úřadům, orgánům ochrany životního prostředí atd. atd. V této souvislosti je nutné připomenout, že v současné době obnáší náš právní řád cca 30 000 zákonů, přičemž před vstupem do EU obsahoval cca 1 200 zákonů. Podle studie Hospodářské komory sice za dva a půl roku česká legislativa snížila administrativní zátěž podnikatelů o 14%, ale Evropská unie ji zároveň o 21% navýšila. Český podnikatel má přes 1 000 byrokratických povinností.
Prakticky všechny zákony, s výjimkou snad jen procesních zákonů ukládají občanům nějaké povinnosti a vyvolávají tedy dodatečné náklady, které musí občané vynaložit, aby mohli splnit povinnosti stanovené vládou a poslanci parlamentu. Kolik je to asi mld. Kč ? 100, 200, 300 či více mld. Kč ? O použití jakého objemu hrubého domácího produktu vláda a parlament dosud ve skutečnosti rozhodují? O 50, 60 nebo 70% HDP ? Jak dalece jsme se tedy za 20 let odklonili od socialistického systému řízení společnosti.
Naprosto zřejmé je rovněž to, že plněním povinností uložených vládou a poslanci parlamentu prostřednictvím zákonů nejsou uspokojovány potřeby občanů, občané z nich nemají žádný užitek. Pochybuji, že občan potřebuje ke svému životu vědět zda rostl či nerostl HDP nebo kolik se z ČR vyvezlo zboží do zahraničí a jakého zboží, či kolik ledniček připadá na 100 obyvatel. Zda se občanovi zvýšila životní úroveň či nikoliv si umí každý občan posoudit sám i bez těchto údajů. Výhradní užitek v daném případě získává pouze a jen vláda a poslanci parlamentu, kteří si ovšem tento svůj užitek financují, ze soukromých finančních prostředků občanů, tedy z prostředků, které jim nepatří a nejsou jejich vlastnictvím. Z logiky věci pak vyplývá, že každý občan, který musí vynaložit své finanční prostředky na uspokojení potřeb vlády a parlamentu, nemůže tyto prostředky použít na něco rozumného dle svého uvážení, z čeho by měl užitek on sám, případně všichni občané. Firmy a živnostníci třeba na technický rozvoj, zlepšení organizace práce, zlepšení pracovního prostředí, rozšíření výroby či služeb a zvýšení pracovních příležitostí, na mzdy zaměstnanců nebo finanční částkou vyjádří solidaritu s určitou skupinou spoluobčanů. Zaměstnaní občané třeba na své vzdělání, na své zdraví, na vybavení domácnosti, na dovolenou či solidaritu. Každá firma a každý občan dle svého uvážení, svých priorit a svého svobodného rozhodnutí.
Miloslav MACHAČ je členem Svobodných
