Za reformu zdravotnictví se dnes označuje několik opatření přichystaných ministerstvem zdravotnictví. Chystá se regulace čekacích lhůt na operace nebo zvýšení regulačního poplatku za pobyt v nemocnici z 60 na 100 korun. Snaha ministra Leoše Hegera o reformu zdravotnictví bude neúspěšná, pokud se bude soustředit jen na úpravy poplatků a dodatečné regulace.
Nestačí měnit regulační parametry. Změnit je potřeba systém, jinak naše zdravotnictví bude dál trpět řadou symptomů nemocného systému – počínaje podvodným vykazováním neexistujících výkonů a konče dlouhými čekacími lhůtami na některé operace.
Náš zdravotní systém je založený na všeobecném zdravotním pojištění – pojištěni jsou ze zákona všichni obyvatelé a jejich pojištění zahrnuje teoreticky takřka veškerou zdravotní péči a valnou část výdajů na léky. Český systém se tak zásadně liší od amerického nebo švýcarského zdravotnictví, kde si lidé sami vybírají, jaké zdravotní výdaje si pojistí, a jaké si chtějí hradit přímo.
To, co u nás nazýváme zdravotní pojištění, je ve skutečnosti pro většinu lidí daň závislá na velikosti příjmu. Základem reformy by měla být transformace této platby na skutečné pojištění.
Skutečné pojištění má své vnitřní principy, které dokážou jednak snižovat riziko pro zákazníky a jednak motivují zákazníky k odpovědnému chování. Zatímco státní všezahrnující systém bere lidem peníze bez ohledu na jejich chování a pro úhrady banalit nemá dost peněz na drahou léčbu pro všechny nemocné, skutečné pojištění nabízí slevy pojistného za snižování rizika a hradí jinak nedostupnou léčbu místo banalit. Potřebujeme systém skutečného pojištění, abychom měli efektivní systém ve prospěch lidí místo neefektivní černé díry na peníze.
Kolik kdo platí
V dnešním nespravedlivém systému různí lidé platí podle svého společenského statusu různé částky bez ohledu na rozsah pojistného krytí.
Za 5,3 milionu lidí platí pojistné stát (děti, studenti, důchodci, matky na mateřské, nezaměstnaní evidovaní na úřadech práce). Za každého z nich platí vláda zdravotním pojišťovnám 723 Kč měsíčně a bere na to lidem peníze z daní (a na dluh). Ročně takto dostávají zdravotní pojišťovny od státu 50 miliard korun.
Dalších 170 miliard korun pojišťovny vyberou na pojistném od ostatních poplatníků následovně:
Asi čtvrt milionu lidí je povinno platit sazbu ve výši 1080 Kč měsíčně. To jsou lidé, kteří nemají příjmy a ani nejsou na mateřské a ani nejsou evidováni na úřadech práce, aby za ně platil pojistné stát. (Jsou to např. ženy/muží v domácnosti, které živí partner, rentiéři, studenti přes 26 let a lidé, kteří přišli o práci, ale nechtějí se registrovat na úřadu práce.)
Skoro milion živnostníků platí pojistné teoreticky ve výši 13,5 % z poloviny rozdílu příjmů a výdajů. Ve skutečnosti většina z nich (se ziskem pod úrovní průměrné mzdy) platí předepsanou minimální sazbu ve výši 1670 Kč. (Jen několik živnostníků, kteří neumí optimalizovat daně, platí více…)
Nejvíc platí zaměstnanci, kterých jsou přibližně 4 miliony. Těm strhává pojistné ze mzdy zaměstnavatel (část ze mzdy, část navrch) ve výši 13,5 %. Kdo má např. hrubou mzdu 20 tisíc korun, platí pojišťovnám měsíčně 2700 Kč.
Tyto platby jsou následně přerozdělovány mezi pojišťovnami, aby se tak kompenzovalo, že stát za důchodce a děti platí méně, než kolik stojí průměrná roční léčba. Chybějící peníze doplácejí skrze své „pojistné“ zaměstnanci.
Jak reformovat platby?
Podstatou skutečné reformy musí být změna zdravotní daně na skutečné pojištění. Pojišťovny si pak budou moci na konkurenci přestat hrát a budou se moci začít chovat jako skuteční konkurenti a nabízet různé pojistky s různým rozsahem krytí dle preferencí zákazníků, nižší pojistky se spoluúčastí, slevy pro lidi s méně rizikovým životním stylem apod.
Nejprve je tedy třeba základní pojistné srovnat na stejné úrovni pro všechny a definovat rozsah pojištění.
Jednou možností je srovnat platbu na průměru – což odpovídá dnešní platbě živnostníků (1670 Kč) a rozsah pojištění zachovat na stávající téměř všezahrnující úrovni. Většina zaměstnanců by ušetřila, ale stát by musel navýšit platbu na více než dvojnásobek. Na to stát ale nemá, resp. by to musel lidem vzít opět z kapes.
Jednodušší by bylo srovnat základní pojištění na úrovni, jakou platí stát za státní pojištěnce (723 korun). Aby se mohla takto platba pojistného snížit, bylo by potřeba některé úhrady z pojištění vyřadit. To by ale nebylo nejspíš politicky průchodné.
Třetí možností je dát možnost svobodného sjednání pojistky alespoň osobám, které dnes platí paušál (živnostníci, kteří platí 1670 korun, a osoby bez vlastních příjmů, které platí 1080 korun) a přerozdělovací hru hrát jen mezi důchodci a zaměstnanci. Trh a konkurence by se tak alespoň pootevřely, bylo by vidět, že to funguje a zdravotní pojišťovny by se naučily dělat svoji práci. U zaměstnanců a penzistů by se dalo ke skutečnému pojištění dojít postupně.
Jakmile budou lidé (nebo aspoň část lidí) platit skutečné pojistné, a ne daň, budou moci pojišťovny začít nabízet různé pojistky, aby co nejlépe vyhověly potřebám zákazníků. O mnoho levnější bude moci být pojistka, která bude zahrnovat 10% spoluúčast, nebo která nebude hradit acylpyrin nebo endoprotézy.
Skutečné pojistné
Principem pojištění je, že se pojišťujeme proti událostem, které jsou 1) nákladné (že je snadno nepokryjeme z běžné výplaty), 2) nepředvídatelné (nedá se dopředu říci, zda a kdy nastanou) a 3) mimořádné (nestávají se běžně). Naopak banální, předpověditelné a běžné události nemá smysl pojišťovat.
Pojišťovny také dokážou na základě statistiky předchozích pojistných událostí nabízet slevy klientům s nižším rizikem nastání pojistné události. Tím motivují klienty ke zdravému způsobu života.
Nehrozí, že by někdo zůstal nepojištěn a při kolapsu by zůstal ležet na ulici bez pomoci? Takové situaci se lze snadno vyhnout, pokud bude existovat určité povinné minimum, pod které by pojistka nesměla klesnout (např. 100 Kč měsíčně), které uhradí záchranku a základní operace na bezprostřední záchranu života.
Závěr
Pokud ministr Heger prosadí nové regulace a zvýšení regulačního poplatku, zjistí na konci reformy, že má stejně neefektivní systém jako na začátku. Jen transformace systému na skutečné pojištění může přinést na dobrovolnosti založený motivační, racionální, spravedlivý, efektivní a zdraví prospěšný model.
Petr Mach je ekonom a předseda Strany svobodných občanů
