Iluze jsou věčné, lákají nás, konejší, nabízejí se zas a znova a zřejmě nikdy nevymizí. Jsou to iluze o nás samotných, o naší minulosti i světlé budoucnosti. Je zřejmě v lidské povaze vidět věci v jiném světle a stavět vzdušné zámky, které se rozplynou při prvních poryvech větru. Skutečnost nás pak zastihne nepřipravené a neschopné postavit se tvrdé realitě. Evropa by o iluzích mohla dlouze vyprávět a jejímu vyprávění zdaleka není konec. Iluze o míru, o přínosu techniky, o stabilitě Rakouska – Uherska, další iluze o pacifismu, mírové spolupráci, kolektivní bezpečnosti…a tak pořád dokola. Jednou z největších iluzí byla představa amerického prezidenta W. Wilsona o snížení zbrojení, veřejné diplomacii a vzájemné spolupráci vedoucí k všeobecné bezpečnosti garantované vytvořením Společnosti národů. Jak se po druhé světové válce správně tázali realisté, k čemu byly tyto iluze milionům lidí, kteří pod nápisy „Arbeit macht frei“ vcházeli do míst, odkud nebylo návratu? K ničemu. Přiznejme si už konečně, že k ničemu.
V Evropě ale iluze neopouštíme a spřádáme další představy o tom, jak by to bylo pěkné, kdyby…. A tak přicházejí iluze o hospodářském růstu, o věčném blahobytu, o sociálně tržním hospodářství, o moudré Evropské unii nebo multikulturní společnosti. Poslední vlna iluzí, která stále doznívá, se týká nadějí na demokratický vývoj v islámské severní Africe, na Blízkém a Středním Východě. Jakkoli se poměry v některých zemích stabilizují, obavy z dalšího vývoje jsou na místě víc než jakékoli iluze. Realisté se neradují z návratu demokracie, realisté se obávají destabilizace poměrů, dopadů na ekonomiku a vlivu na blízkovýchodní konflikt. Jistě, přejme těmto zemím svobodu a demokracii, ale nedělejme si iluze o rozšiřování demokratické civilizace v arabsko – islámském prostředí. Podíváme – li se na historický vývoj například v Egyptě, nic nenasvědčuje snadné cestě demokratickým směrem. Politika v této zemi byla vždy v rukou izolované elity a zkušenosti s demokracií jsou tady minimální. I když rozlišujeme mezi umírněnými muslimskými a vysloveně islámskými státy, skutečnost může být i v umírněných zemích během několika let zcela odlišná. Fakt, že právě v zemích s tolerantní verzí islámu se stále častěji objevují fundamentalisté a dochází k šíření radikálního islámu na úrovni mas, je zneklidňující. Jestliže na jedné straně vnímáme vliv informačních technologií v muslimském světě na šíření informací o západní kultuře, na druhé straně nesmíme zapomínat ani na jejich nezanedbatelný vliv na šíření radikálního islámu. Obezřetnost je proto na místě více než předčasné závěry o demokratickém vývoji.
Iveta Kubová je místopředsedkyní Jihomoravského sdružení Svobodných