JEDLIČKA: ESM rovná se 10 tisíc Rathů

JEDLIČKA: ESM rovná se 10 tisíc Rathů

aneb Finanční Hirošima demokraticky

V úterý 5. června od 14:00 vystoupí Rath v Poslenecké sněmovně a vysvětlí nám, jak ve středních Čechách odklonili 37-57 milionů korun z veřených zakázek a dotací EU. Bude to velká šaškárna pro média, která na konci Rathova proslovu odjedou zpět do svých redakcí. Hned poté poslanci, stejně jako to již učinili senátoři, bez jediného povšimnutí médií odhlasují ustavní většinou závazek 350 mld. Kč pro Evropský stabilizační mechanizmus. To není o řád, ale o čtyři řády větší problém než Rath. To je noční můra českého daňového poplatníka, do které se ještě nestihl probudit. „Kdo v demokracii spí, probudí se v diktatuře.“ – Johann Wolfgang von Goethe

ESM je malá atomová bomba vybuchlá v nějakém menším krajském městě

350 miliard korun je suma, za kterou by se dal postavit Hradec Králové. Jednotliví občané stotisícového Hradce by určitě se sumou 3,5 milionu korun na hlavu dokázali Hradec znovu postavit. ESM je vlastně taková malá atomová finanční bomba shozená na jedno z českých krajských měst.

Když je suma moc velká na to, aby si ji mohli lidé představit, tak neexistuje…

Člověk si dovede představit, že má 20 tisíc měsíčně a dům za 2 milióny, na který celý život pracoval. Dovede si potom jednoduše představit, jakou hodnotu má 7 miliónů, které si nesl Rath v krabici. Média dokáží celé dny referovat o sumě 2 miliard korun, kterou stál IZIP, a lidi se děsí u televize, ale už si nedokáží představit, kolik to je peněz. Co potom, když je těch miliard 350… Připomínám, že Rada guvernérů ESM může tento závazek ještě libovoně proti naší vůli navyšovat.

Euro nezachráníme, sami nesmyslně zbankrotujeme

Jediný argument, kteří zastánci ESM mají, je to, že pokud padne euro, padne i ČR. Když se ale člověk podívá, jak moc našich 350 mld. Kč eurozóně pomůže, tak se mu nechce věřit. Zadlužování zemí eurozóny dosáhlo v prvním čtvrletní 70 mld. Kč za den. Podle tohoto čísla našich 350 miliard pozdrží krach eurozóny o 5 dní. Kdybychom byli žádání plnit závazky už dnes, kdy máme ještě relativně nízký dluh, tak by to zvedlo naše zadlužení z 1,65 biliónu na pěkné 2 bilióny korun a to nám nikdo jen tak nepůjčí. Že vláda vydá naráz dluhopisy v hodnotě trojnásobku současného deficitu, je nesmysl. Jediný způsob, jak by takový závazek mohla vláda ČR plnit, je tím, že by zkonfiskovala ČNB polovinu jejích devizových rezerv. To, že si budoucí prezident (Švejnar, Fischer nebo Zeman) navolí do ČNB postupně své lidi, kteří to umožní, ale možné je. Ostatně do Řecka již bylo tajně z ČNB „půjčeno“ skrz MMF 29 mld. Kč a teď je domluveno, že ČNB pošle do Mezinárodního měnového fondu dalších 39 mld. Kč.

ESM schizofrenie eurofilů

Typický zastánce přijetí eura v ČR Kalousek a mnozí jiní, kteří systematicky podporují vstup do eurozóny, argumentují tím, že ESM se můžeme vyhnout tím, že nepřijmeme euro. Druhou větou ale říkají, že oni euro chtějí. Jediná šance, jak se zbavit závazku přijmout euro, je referendum, ale tomu se Nečas brání, protože se obává toho, co si o nás nevěsta pomyslí, když zrušíme zasnoubení s eurozónou. Vůbec neřeší to, že na Hrad i do parlamentu se blíží mílovýmí kroky socialisté, jejichž hlavním cílem je „plně nás integrovat do EU“ a jistě není v jejich zájmu dovolit občanům ČR, aby o takové věci rozhodli v referendu. Největší šanci dostat se na Hrad má Fischer a ten o existenci ESM ví a jeho schválení a přistoupení ČR do eurozóny plně podporuje.

Senátoři nevěděli, co činí. Poslanci nevědí, co činí

Jak jsem se přesvědčil na vlastní oči, senátoři, kteří 25. dubna 2012 hlasovali pro tuto ekonomickou sebevraždu , vůbec netušili, o čem hlasují. Nahrál jsem si jejich reakce a potom je dal k dispozici médiím. Díky tomu se o schválení ESM objevil alespoň jeden článek v mainstreamu, kterého se také chytli kritici ESM v poslanecké sněmovně. Jinak se o hlasování v senátu, na které byla potřeba ustavní většina, neobjevilo v novinách ani v televizi nic. Před minulým hlasováním v Poslanecké sněmovně 9. května vyšel alespoň v MF Dnes Pavlu Kohoutovi článek, který byl také hojně diskutován na jednání Poslanecké sněmovny. Petru Machovi otiskli jeho článek  v Lidových novinách nejspíš škodolibě až den po jednání.

Nejdrsnější byl zatím pravděpodobný kandidát na prezidenta za ODS Přemysl Sobotka těsně před hlasováním, který si na moji otázku, jaký je celkový závazek plynoucí z ESM, dovolil odpovědět, že se jedná o 5 miliard Kč! Spletl se o dva řády! Když jsem ho uvedl do reality, tak mi klidně řekl, že nás to zbankrotuje, ale i přesto bude hlasovat pro. Když se o tom skutečně na dalším jednání Senátu hlasovalo, tak zbaběle utekl těsně před hlasováním.

Korunu všemu dal ministr financí Kalousek, který před celou Poslaneckou sněmovnou ukázal, že nemá vůbec páru, o čem hlasuje. Na přímou otázku Pavla Béma, kolik bude ten závazek v garancích hned po vstoupení do eurozóny, odpověděl, že 100 mld. Kč. Opravit ho musel Nečas s tím, že se jedná o 310 mld. Kč garancí. Fascinující je, že tuto chybu zcela vypustili zapisovatelé ze stenoprotokolu. Záznam z jednání si můžete pustitzde. Ve videu Petr Nečas také přesně vysvětlí, jak to se závazkem je.

Pokud není ESM ve večerních zprávách, tak neexistuje

Byl jsem se 9. května podívat a nahrál jsem si na kameru, co dělají novináři, zrovna když se rozhodovalo o tom, jestli se ESM schválí nebo ještě odročí na další schůzi. Byl to dost neuvěřitelný obrázek. Redaktorka ČT do telefonu někomu vysvětlovala, že to není dost důležité na to, aby o tom dělali reportáž. Redaktorka Primy sledovala přede všemi sex mezi učastníky Hotelu Paradise. Redakce Novy odevzdaně seděla a sdělila mi, že jim je líto, ale že oni nemohou o věcech informovat, protože v jejich televizi už jde několik let pouze o zábavu. Proto prý byly odstraněny všechny investigativní a reportážní programy z vysílání.

Opozice v Evropě sílí

V ČR proti ESM aktivně vystupuje Strana svobodných občanů a na Slovensku parlamentní strana Svoboda a Solidarita s Richardem Sulíkem v čele. V Německu vznikla aliance deseti poslanců CDU/CSU a FDP a navíc je zcela otevřeně proti německá Strana rozumu (PDV), kterou vede můj přítel Oliver Janich. Ten nám Čechům vzkazuje: Zabraňte přijetí ESM! Zachráníte nejen sebe, ale i Německo a zbytek Evropy!

Vít Jedlička je předsedou svobodných v Královéhradeckém kraji a předsedou Reformy.cz o.s.

Zaujal Vás článek? Podpořte jej a autora pár Satoshi. Předem dík...

Vít Jedlička

Vít Jedlička

Novinky

Nejnovější video

Presumpce neviny není luxus. Je to poslední pojistka

Existuje v české veřejné debatě žánr, který se opakuje s pravidelností ročních období: politik se dostane do maléru, kamery zaberou zmuchlaný plech a ještě než se stačí usadit prach, je vynesen rozsudek. Ne u soudu — ten se ozve tak za tři roky, unaveně a bez publika. Rozsudek padne ve studiu, na sociálních sítích a v komentářích, které se píší rychleji, než policie stihne vyplnit protokol. A tak když se poslanec Libor Vondráček v pořadu 360° na CNN Prima NEWS postavil proti tomuto zvyku, nebylo to gesto obhájce Filipa Turka. Bylo to gesto obhájce něčeho podstatně důležitějšího.

Moderátorka Pavlína Wolfová se ho ptala opakovaně a z různých úhlů, a to je poctivá novinářská práce, zda výroky Filipa Turka po nehodě nejsou samy o sobě dostatečným důvodem k odchodu z politiky. Vondráček odpověděl způsobem, který se v dnešní době nosí čím dál méně: řekl, že neví. Že nebyl u toho. Že nezná obsah telefonátů ani lékařských zpráv, a proto se k nim nebude vyjadřovat. V zemi, kde má každý na všechno okamžitý názor podložený jedním videem z dopravní kamery, je přiznaná neznalost skoro subversivní čin.

Na co ale odpověděl velmi jasně, byla otázka rezignace. Připomněl kauzu takzvané Ibizy v Rakousku, která svrhla vládu a jejíž skutečný obsah se ukázal být podstatně chudší, než sliboval mediální humbuk. Vzpomínka to není náhodná. Ukazuje totiž mechanismus, jemuž se lidový soud nikdy nevyhne: rozsudek je vysloven okamžitě, oprava přichází po letech a nikoho už nezajímá. Poškozený mezitím přišel o mandát, o pověst i o možnost obhajoby. „Dokud soudy neuznají vinu jakéhokoliv člověka v České republice, tak je ten člověk nevinný,“ řekl Vondráček. Věta banální jako učebnice ústavního práva, a přesto se za ni dnes platí politická cena.

Zajímavější, než sama obhajoba principu byla ovšem poznámka, kterou Vondráček vpustil do debaty jaksi mimochodem: co ta křižovatka? Ony podivné žluté šipky, které nejsou jako obyčejné šipky. Tramvajový pás, po němž běžně nikdo nejezdí. Auta, včetně policejních, která tudy projíždějí dnes a denně. A hlavně statistika nehod, jež z toho místa dělá nikoli kuriozitu, ale systém. Piráti řídili pražskou dopravu osm let a tohle je jeden z výsledků, které se nedají odbýt konstatováním, že za všechno může řidič. Je pozoruhodné, že tuto věcnou rovinu do debaty přinesl právě ten účastník, jemuž bylo vytýkáno, že se vyhýbá odpovědi.

Protipól tvořil Jan Bartošek, který volil jinou strategii dlouhý seznam. Turek prý hajloval, sdílel, legalizoval moštárnu, létal vrtulníkem s odsouzeným člověkem. Každá z těch položek by si zasloužila samostatné a poctivé projednání; naskládány za sebe však tvoří něco jiného než argument. Tvoří portrét. A portrét se nedá vyvrátit, protože nic netvrdí, pouze naznačuje. Když Bartošek v jednu chvíli řekl „proč se vůbec zabývat Filipem Turkem“, měl paradoxně pravdu; jen o pár vteřin dřív se jím zabýval čtyři minuty v kuse.

Druhá polovina debaty patřila sportu, tedy zdánlivě lehčímu tématu, na němž se ale ukázalo totéž. Svobodní se ohradili proti vyloučení ruských hokejistů z mistrovství světa a Vondráček to obhájil argumentem, který je nepříjemný právě svou konzistencí: nikdo nemůže za to, kde se narodil. Kolektivní vina byla morální omyl u sudetských Němců a je jím i teď. Spojené státy napadly Irák a nikdo nenavrhoval vyhodit americké plavce z olympiády v Athénách. Sportovec, jenž se čtyři roky připravuje na jediný týden svého života, není nástroj zahraniční politiky. Vondráček k tomu připomněl osud československých olympioniků, kteří v roce 1984 nesměli do Los Angeles — pro mnohé z nich to nebyla epizoda, ale konec kariéry.

Bartošek namítl, že Rusko vraždí civilisty, a má samozřejmě pravdu. Jenže z toho neplyne, že trest má dopadnout na dvacetiletého brankáře. To není relativizace agrese, to je trvání na tom, že vina je osobní. Kdo tento princip opustí u sportovců, obtížně jej pak bude hájit u kohokoli jiného.

A do třetice svoboda slova. Vondráček označil skutkovou podstatu šíření předsudečné nenávisti za tak vágně formulovanou, že „za chvilku může být stíhaný kdokoliv na cokoliv“. Studio se na tom neshodlo, moderátorka debatu utnula. Škoda. Právě tady se totiž debata dotkla dna, na němž stojí všechno ostatní — včetně toho, zda smíme mít jiný názor na ruské hokejisty.

Poslední čtvrthodinu vedl Vondráček po telefonu, protože ve studiu selhala technika. Bartošek argumentoval do prázdna a korektně na to sám upozornil. Vondráček se přesto vrátil, dořekl své a rozloučil se s díky za pozvání. Jestli něco tato část večera ukázala, pak to, že klidný hlas se prosadí i přes praskající linku. Zvlášť když má co říct.

Oblíbené štítky

Vít Jedlička

Vít Jedlička

Novinky

Oblíbené štítky

Svobodni-31