KREMLÍK: Doporučení z konference o globálním oteplování: Nemyslete!

KREMLÍK: Doporučení z konference o globálním oteplování: Nemyslete!

Na začátku přednášek jsou lidé obvykle požádáni, aby si vypnuli mobily. My byli požádáni, abychom vypnuli mozek.Jako jeden ze dvou zástupců ČR jsem se zúčastnil mezinárodní konference o globálním oteplování v dánské Kodani , kterou organizuje ECJ (European Journalist Centre). Bylo to moc fajn, všechno platila Evropská komise. Zúčastnili se mladí lidé z celého světa. Smyslem akce bylo instruovat účastníky tříměsíční soutěže v blogování na téma „změny klimatu“. Nejlepší blog dostane cenu. Cílem akce je přitáhnout větší pozornost k prosincové konferenci COP15, na které se má podepsat nový Kjótský protokol (v budově Bella Center, kde se odehrávaly i naše přednášky). 

Hlavní hvězdou přednášek byl pro mě pan Asbjørn Jørgensen, který učí budoucí novináře na Danish School of Media. Nevěřil jsem vlastním uším a očím.

Řekl nám: „Globální změna klimatu je fakt a lidstvo k ní významně přispívá. Přestaňte o tom diskutovat”.

(Pan Jørgensen, první zleva, se nechal poněkud unést svou vírou)

Přihlásil jsem se a vznesl dotaz, zda umlčování diskuse není na škodu věci. Nepoškozuje důvěryhodnost vědy, když klimaskeptičtí vědci jsou vyhazováni z práce a umlčováni? Řada vědců pak třeba mlčí ze strachu, takže nevíme, co si vlastně většina vědců myslí. Na to jsem slyšel odpověď, že to prý je v pořádku. S klimaskeptickými vědci se prý nikdo nebaví, protože to jsou blázni, co popírají kulatost Země. A diskutovat s blázny by byla ztráta času.

Jenže tomu já prostě nerozumím.

Tak nejdřív nás pozvou, zaplatí za nás hotel, letadlo i jídlo. Stojí to tisíce Eur. Letíme sem ze všech koutů světa. Na událost zvanou „Th!nk about it“ čili „Přemýšlej o tom“. A potom nám řeknou pravý opak:„Nepřemýšlejte o tom.“ Tak teď nevím, co mám dělat. Mám používat svou hlavu nebo ne?

Je to jako by někdo zorganizoval konferenci o pěstování brambor a pak instruoval účastníky, že nemají mluvit o bramborách. Jaký smysl pak taková konference má?

Powerpointová prezentace byla nadepsána „tipy pro bloggery“. Netušil jsem, že „držte zobák“ lze pokládat za „tip“.

První část doporučení je stejně nadbytečná. Nikdo nikdy netvrdil, že globální oteplování neexistuje. To jen pár ekologů věří, že „popírači globálního oteplování“ popírají existenci klimatických změn. Jsou špatně informováni. Já sám jsem „popírač“ a klimatické změny nepopírám, fakt. Nikdo je nepopírá.

Věda nicméně neví, jak moc lidská činnost přispívá ke skleníkovému efektu. Přispívá opravdu „významně”? Na to dosud neznáme odpověď. Jak máme tuto záhadu ale vyřešit, když budeme umlčovat vědce i bloggery a říkat jim, aby o tom nepsali?

Když někdo přijde s neobvyklým tvrzením, musí nést břímě důkazu. Po miliardy let byly změny klimatu na Zemi vždy způsobeny kolísáním sluneční aktivity či změnou náklonu zemské osy. To je standardní vědecký fakt. Zeptejte se kteréhokoli solárního fyzika či geologa. Najděte si na internetu pojmy „Suessův cyklus“ nebo „Halštatský cyklus“. A pak najednou přijde IPCC a řekne: „Hele, zapomeňte na  všechna tahle pravidla, která platila po miliony let, to už odteď neplatí.“ Podivné a překvapivé nové tvrzení. Musí tedy nést břímě důkazu. Dokud to nedokážou, skutečný vědec bude dál věřit, že staré ověřené přírodní zákony stále platí.

Je mi líto, ale ve vědě je diskuse uzavřená teprve, když máme DŮKAZ. Do té doby jde o otevřenou otázku. Říká se, že většina vědců prý věří, že oteplování je patrně způsobeno lidmi. Dejme tomu, že v to většina vědců opravdu věří (já o tom pochybuji). Jenže pořád je to jen jejich víra. Nemají důkaz. Zatím.

Možná si říkáte, že „musíme rychle jednat, než bude pozdě – nemůžeme čekat na vědecké důkazy“. OK, potom ale nemůžete tvrdit, že vaše politika je „založena na vědě.“ A není důvod skeptické vědce házet do jednoho pytle s popírači holokaustu.

(Dostali jsme trička s nápisem THINKER čili MYSLITEL. K čemu? Když se chce, abychom nemysleli?)

Já odmítám něčemu věřit bez důkazu a ostatní účastníci soutěže by také neměli. Většina z bloggerů, kteří se účastní soutěže, jsou absolventi či studenti vysokých škol. To znamená, že jsou přece vychováváni, aby používali vědecký přístup k informacím. Poznámkový aparát, ověřování zdrojů, objektivita – takové ty vědecké věci. Nikdy jsem na universitě nezažil učitele, který by studenty odrazoval od vědeckého přístupu k informacím. Teprve dnes.

Tak tohle učí pan Jørgensen budoucí novináře na Danish School of Media? „Nemyslete, věřte všemu, co vám kdo napovídá?“ Já myslel, že novináři mají být „hlídací psi demokracie“? Být ostražití vůči politikům, podezřívaví, klást nepříjemné otázky. Usilovat o objektivitu. Ověřovat si zdroje informací… Pro EJC, která „si klade za cíl prosazovat nejvyšší kvality novinářské práce“ (jak tvrdí jejich propagační leták) to musí být opravdu trapas, že něco takového se stalo na jejich akci.

Nebo pana Jørgensena snad schválně pozvala Evropská komise a toto je její představa, jak se má dělat novinařina v Evropské unii?

Vítězslav KREMLÍK je členem Svobodných
(článek byl publikován na
http://kremlik.blog.idnes.cz)

Zaujal Vás článek? Podpořte jej a autora pár Satoshi. Předem dík...

Svobodní

Svobodní

Novinky

Nejnovější video

V pořadu Echo Prime Time se Libor Vondráček a Jiří Pospíšil střetli nad tím, zda má prezident Petr Pavel jet na červencový summit NATO, a zejména nad tím, jaká má být jeho role vůči vládě. Vondráček působil jako ten, kdo má na roli prezidenta jasný pohled: prezident má podle něj respektovat, že zahraniční a obrannou politiku nese primárně vláda, a nemá do ní vstupovat způsobem, který by působil jako paralelní hlas. Zároveň ale jeho vystoupení nevyznělo jen konfrontačně — spíš jako snaha dovést spor k jasnému pravidlu, které by podobné situace do budoucna nevyvolávaly.

Spor o NATO

Debata se od začátku točila kolem otázky, zda byla prezidentova účast na jednání vlády nutná, nebo spíš symbolická. Jiří Pospíšil ji interpretoval jako gesto smíření a snahu spor uklidnit, zatímco Vondráček tvrdil, že prezident na jednání nebyl potřebný, protože vláda si o účasti na summitu může a má rozhodnout sama. Podle Vondráčka navíc prezident už dříve veřejně naznačil, že by nebyl schopen hájit pozici nové vlády, což podle něj zpochybňuje smysl jeho aktivní účasti na summitu.

Vondráček se opíral o logiku rozdělení rolí: prezident je sice vrchním velitelem ozbrojených sil a má důležitou ústavní roli, ale není to podle něj důvod, aby se přirozeně přesouval do oblasti, kde za politickou odpovědnost nese hlavní díl vláda a obhajoval tím koaliční postoj, ale zároveň hledá oporu v systematičtějším výkladu ústavy. Právě v tom byl jeho výkon přesvědčivý nehrál na emoce, spíš se snažil ukázat, že spor není o osobní antipatii, ale o to, kdo za co v ústavním systému odpovídá.

Prezident a Ústava

Silnou část pořadu tvořila i širší debata o výkladu Ústavy. Pospíšil připomínal, že prezident Pavel podle něj ústavu ohýbá méně než jeho předchůdci, zatímco Vondráček trval na tom, že právě současné napětí ukazuje potřebu pravidla zpřesnit. V jeho pojetí není důležité jen to, co si kdo myslí, ale co by mělo být napsáno tak jasně, aby nevznikaly opakované spory o to, zda prezident musí, nebo nemusí jednat podle návrhu premiéra.

Vondráček opakovaně říkal, že by se mu líbilo, kdyby kompetenční žaloba vše vyjasnila, a když už by se ukázalo, že ústava není dostatečně jednoznačná, měla by se změnit. Nešlo přitom o boj za jednorázový politický efekt, ale o snahu nastavit systém, v němž bude jasné, kde končí pravomoc prezidenta a začíná odpovědnost vlády. V této části vystoupení působil nejvíc jako ústavně orientovaný politik, který se snaží do ostrého politického sporu vložit technicky přesnější rámec.

Mandát a odpovědnost

Zajímavý moment nastal ve chvíli, kdy se rozhovor stočil k tomu, zda by prezident mohl na summitu NATO vystupovat jinak než vláda, ale přitom tvrdit, že respektuje její mandát. Vondráček to zpochybnil. Připomněl, že prezident už dříve veřejně formuloval vlastní postoje k obraně a výdajům na armádu, a proto se obává, že by na summitu nešlo jen o formální zastupování státu, ale o samostatnou politickou linku.

Na rozdíl od Pospíšila, který zdůrazňoval diplomatický význam jednotného hlasu, Vondráček argumentoval tím, že pokud by prezident chtěl opravdu ctít mandát vlády, nemusel by se summitu účastnit vůbec, nebo by do něj vstupoval jiným způsobem. Tím se snažil obhájit názor, že nejde o nedůvěru k hlavě státu jako takové, ale o racionální snahu vyhnout se situaci, v níž by Česká republika navenek vysílala dvojí signál. Tady byl jeho výkon nejsilnější: byl jasný, věcný a opíral se o konzistentní princip, ne o momentální politický zájem.

Napětí mezi Hradem a vládou

Do debaty se neustále vracela také otázka, proč se vztah prezidenta a vlády dostal do tak napjaté podoby. Vondráček za hlavní příčinu označil spor kolem Filipa Turka a prezidentovu předchozí kritiku jeho nominace. Podle něj právě tato kauza odstartovala řetězec veřejných výroků, které vztahy dále poškozují, a proto je podle něj těžké čekat rychlé zklidnění.

Přestože to bylo podáno poměrně ostře, nepůsobil Vondráček jako někdo, kdo chce krizi jen přiživovat. Spíš naznačoval, že dokud nepadne jasné vysvětlení a dokud se nevyjasní hranice kompetencí, bude se podobné napětí vracet. Jiří Pospíšil to označoval za nedůstojné a zbytečné, ale Vondráček reagoval tím, že veřejný spor je jen důsledkem hlubší nejasnosti ústavy. V tom spočívala jeho největší síla v debatě: uměl politický konflikt převést do srozumitelnějšího rámce, aniž by se z něj snažil udělat osobní válku.

Celkové vyznění

Celkově Vondráček v pořadu vyzněl dobře, protože dokázal spojit jasný postoj s věcným vysvětlováním. Nebyl to výkon, který by stavěl na velkých gestech nebo silných emocích, ale spíš na argumentu, že stát má mít srozumitelná pravidla a že jejich nejasnost plodí zbytečné konflikty. V souboji s Jiřím Pospíšilem nepůsobil jako někdo, kdo by jen opakoval koaliční rétoriku, ale jako politik, který má vlastní čitelný výklad situace.

Zároveň však zůstalo zřetelné, že spor o prezidenta, NATO a kompetence není jen technická debata. Je to i střet stylů, kde jedna strana zdůrazňuje diplomatický klid a symbolickou důstojnost, zatímco druhá volá po tvrdším oddělení rolí a přesnějším ústavním vymezení. Vondráček v tomhle střetu obstál, protože působil jako někdo, kdo neuhýbá, ale zároveň se nesnaží z konfliktu dělat divadlo.

Oblíbené štítky

Svobodní

Svobodní

Novinky

Oblíbené štítky

Svobodni-31