Znáte to. Když se objeví předražené zakázky a jiné případy rozkrádání našich peněz, lidé křičí, že je to špatně. Když se objeví návrhy, jako je progresivní zdanění, které mají tento zkorumpovaný systém živit dalšími penězi, lidé jásají radostí, a to jen proto, že to zdánlivě nebudou peníze jejich.
Není práce jako práce
Je až překvapivé, kolik lidí se shodne na tom, že nespočet činností zajišťovaných nebo posvěcených státem je konán zbytečně. Bez toho, že by o to někdo stál, bez ekonomického smyslu. O tom takřka nikdo nepochybuje a své „favority“ má asi každý z nás. Za kolik z těch výmyslů bychom byli ochotni dobrovolně zaplatit, kdyby nebyly placeny ze společných peněz? Kolik času a prostředků bychom ušetřili, nebýt povinností, kterými nás stát úkoluje, nebýt služeb, o které nestojíme? Na druhou stranu panuje značná shoda i v myšlence, že to tak musí být, vždyť jinak by spousta lidí přišla o práci.
Ano, spousta lidí má práci, ale uvědomujeme si, za jakou cenu? Jedna z nejhorších věcí, které stát může dělat, je vytvářet pracovní místa. Vždyť uměle zaměstnaný člověk nás stojí mnohem více než člověk na podpoře! Zbytečně se spotřebovávají zdroje na konání čehosi, co nepřináší užitek, neboť daňoví poplatníci a spotřebitelé, kteří to ve skutečnosti povinně hradí, o nic takového nestojí. Zbytečně dáváme pravomoci do rukou někoho, kdo je z titulu výše uvedeného nemůže využít jinak, než v náš neprospěch!
Někdo si řekne, že například ten úředník, ač sám zřejmě nekoná užitek, přece potřebuje mít kde úřadovat, potřebuje nábytek, a tak dává práci zedníkům a truhlářům, a to je přece dobře. Pro všechny, kteří zastávají tuto myšlenku, mám bezva nápad. Ještě dnes zajděte do vašeho oblíbeného obchodního centra, nakupte všechno, co poberete, před obchodem to naházejte do popelnic a běžte znovu, dejte si další a další kolečko. Vždyť tím dáváte lidem práci, výrobcům, přepravcům, popelářům, pomáháte ekonomice! Tak proč nejdete? Vždyť to je přesně ta myšlenka, kterou hájíte. Aha, je tu problém, najednou je až příliš očividné, že to není žádné perpetuum mobile, ale že byste museli sáhnout hluboko do svých peněženek, aby se tato hra nezastavila. Když dojde „šťáva“, a ta samozřejmě jednou dojít musí, zůstane kromě prázdné peněženky a hromady nepotřebného harampádí také celý zástup lidí s nataženou rukou: dejte další peníze! Teď máte dvě možnosti. Buď budete pokračovat na dluh, nebo si uvědomíte, že je to celé nesmysl a skončíte s tím. Doporučíte první možnost jen proto, že to (zdánlivě) nejste vy, kdo to bude platit?
Bohužel právě tato hra je významnou složkou dnešní ekonomiky. Ekonomiky, kde stát přímo přerozděluje třetinu HDP a další obrovskou sumu peněz přerozděluje nepřímo tím, že nás nutí platit za služby a výrobky poskytované (jakoby) soukromým sektorem, o které nemáme ve skutečnosti zájem. Takže lidé sice chodí do práce, všechno je v pohybu více než kdykoli v minulosti, chrlíme tuny papírů, k tomu využíváme moderní technologie a vysáváme energetické zdroje, ale přitom dluhy rostou obrovským tempem, klesající výkonnost ekonomiky se všemožně zakrývá a bankrot už pro nikoho není neznámé slovo. Není vám to ani trochu podezřelé? Patrně v celkovém úhrnu produkujeme méně hodnot než kolik spotřebováváme. Je to známka toho, že stále více činností má stále menší smysl (tedy pokud jejich smyslem není zničit celou naši civilizaci). Není to náhoda, když stále více činností kontroluje stát.
Úloha státu
Dnešní stát i při svých nárocích evidentně nestačí plnit ani své základní poslání, jako je vnější obrana, ochrana majetku a osob, rovné právo pro všechny či pomoc lidem v opravdové nouzi. Nikdo se už ani netají skutečností, že z peněz, které dnes sypeme do státního důchodového systému, neuvidíme v budoucnu téměř nic. Sociální systém, který má fungovat jako záchranná síť pro ty, co se dostali do nesnází, ve skutečnosti tyto nesnáze cíleně vytváří, přičemž podstata sociálních dávek má stále méně znaků pomoci a stále více znaků prostého uplácení a „výpalného“ za relativní klid v ulicích. Desítky miliard ročně mizí zbytečně v předražených zakázkách, ale na nezbytnou léčbu či operaci těžce nemocných se musejí pořádat veřejné sbírky. Všichni s sebou pod dohledem policie vozíme předpisové lékárničky, ale k vyšetřování nejzávažnější kriminality chybí odvaha a vše se raději zametá pod koberec. Nad dvojím metrem naší justice jenom nechápavě kroutíme hlavou. Skomírající armádu v podstatě ani nepotřebujeme, neboť svrchovanost našeho státu už politici všech barev stihli v Bruselu vyměnit za koryta a trafiky.
Jedna role státu však dnes výrazně dominuje nad ostatními. Je to zajišťování nezasloužených výhod pro různé zájmové skupiny. Ty tam jsou časy, kdy schopnost uplatnit se ve společnosti byla v přímé souvislosti se schopností nabídnout ostatním to, co potřebují. Dnes je nejdůležitější disponovat potřebnou dávkou imunity vůči mravním principům a své potřeby a zisky si skrze politika či úředníka pojistit zákonem, nařízením, dotací. Vítězem se stává ten, kdo dokáže obrat co nejvíce lidí, kteří, než pocítí veškeré důsledky, tomu navíc budou ve stoje tleskat. K tomu existuje několik užitečných nástrojů. Namátkou třeba státní kasa, která funguje jako dokonalá mlha mezi občanem – plátcem a skutečným příjemcem, nebo média, která bez zaváhání šíří účelové příběhy o globálním oteplování, o pirátech všeho druhu, vyjádření zaručeně nezávislých expertů o škodlivosti toho a tamtoho, o výhodnosti onoho, o nutnosti kdečeho.
Problém naší doby není v tom, že by lidé nepracovali. Problém je v tom, že se od produkce hodnot odchylují ke zdánlivě snazším, momentálně atraktivnějším a hlavně uměle zvýhodněným alternativám. Typicky to lze ilustrovat už na oborech nabízených vysokými školami, přesněji na těch oborech, jejichž absolventy soukromá sféra nepotřebuje a nezaplatí. Ti se už předem, a často i vědomě, pasují do role příjemců toho, co ostatní vytvořili. Děje-li se něco takového ve větším měřítku, poněkud se tím popírá smysl a obsah pojmu vzdělání. Každá státem podporovaná organizace se snaží přidělené peníze utratit do poslední koruny bez ohledu na reálné potřeby, jen proto, aby si příště mohla říci ještě o víc. Ti, co rozhodují o cizích penězích, je vždy dokáží promrhat, přičemž budou vždy říkat, že stále mají málo. Z každé další poskytnuté koruny se stane trvalá platba mizící neznámo kde.
Dnešní systém nemůže dlouhodobě fungovat. Dochází totiž k nárůstu počtu činností, které jsou konány z rozhodnutí státní moci a o které vlastně nikdo nestál, protože by za ně z vlastní kapsy nikdo nezaplatil. Děje se tak na úkor činností, které lidé považují za potřebné a užitečné. Děje se tak na úkor svobody každého z nás. Bují korupce, upadá morálka i motivace. Společnost jako celek tím logicky ztrácí, své zdroje nevyužívá efektivně, a jelikož se zbylé bohatství nespravedlivě přesouvá směrem k privilegovaným, na existenci všeregulujícího státu doplácejí zejména ti, kterým prý pomáhá, tedy „obyčejní lidé“.
Nejsme ropná velmoc, abychom si mohli všichni jen lakovat nehty a tlachat nad kafem nebo u projektoru. Nejsme ani národ úžasně nadaných umělců či špičkových inženýrů, abychom mohli všichni jen sedět před počítači a nad papíry. Nejsme světoznámí závodníci rallye, abychom mohli všichni několik hodin denně točit volantem na státem nalajnovaných a řádně předražených silnicích. Tak bychom mohli pokračovat. Nespasí nás ani přistěhovalci, kteří podle scestné levicové ideologie mají vydělávat na naše důchody, a přitom se vinou chybějící kvalifikace a odlišných kulturních návyků stávají další zátěží sociálního systému. Jen tvorba hodnot přináší bohatství, o které se následně dělí všichni. Přičemž hodnota zde není to, o čem rozhodne úředník nebo o čem si myslíme, že je zaručeně správné. Hodnota je pouze to, po čem existuje přirozená poptávka a ochota přímo a v plné výši zaplatit.
Přerozdělováním k úpadku
Centrálním plánováním a mohutným přerozdělováním dochází k takovému plýtvání zdroji, že Edisonovy žárovky a necertifikované sprchové hlavice jsou proti tomu jenom legrace. To by si měli uvědomit všichni zbylí příznivci zelených socialistů. Ti, co nám nařizují trvale udržitelný způsob života, tak ve skutečnosti činí metodami, které vedou k přesnému opaku. Ekologie a současný eurofederalismus jsou dva protichůdné směry, a kdo stále omílá obojí, nejspíše sleduje úplně jiné cíle a nebudí ani špetku důvěry. Ekologická výhodnost musí jít ruku v ruce s výhodností ekonomickou.
V rámci centrálního plánování a mohutného přerozdělování financujeme a rozvíjíme i takové absurdity, jako jsou učební obory a specialisté na čerpání dotací, jako by snad dotace byly nerostnou surovinou dobývanou z podzemí! Dotace nejsou ničím jiným než hodnotou, kterou musel někdo vytvořit, aby ji následně povinně odevzdal státu bez nároku na protislužbu. Jakékoli nařízené zvýhodnění kohokoli je vždy na úkor někoho jiného. Jakýkoli obor činností lze dotovat pouze tím způsobem, že násilím odebereme prostředky jiným oborům, z nichž některé se kvůli tomu nakonec samy neobejdou bez dotací, a roztáčíme nesmyslný a neefektivní kolotoč dotací, kvót, regulací, závislosti a posilování cizí moci. O kdejaké lávce přes potok rozhodují naprosto odcizení byrokraté vzdálení stovky kilometrů.
Centrálním plánováním a mohutným přerozdělováním dochází ke značnému zkreslování ekonomických ukazatelů, což je vždy cesta k maléru. Kalkulujeme s mírou nezaměstnanosti, přitom toto číslo se stalo zcela bezcenným! Funguje nanejvýš ke zmatení voličů, neříká však nic o tom, kolik lidí tvoří hodnoty, kolik lidí přispívá a kolik se jen veze. Neznáme skutečnou cenu velkého množství služeb a zboží, protože málokterá činnost je dnes prováděna bez dotací nebo výrazných zásahů státu. V důsledku toho chybí možnost objektivního srovnání alternativ. Něco vykonáváme v domnění,že tak činíme dobrovolně a že je to výhodné. Pravděpodobně se mýlíme, ani tomu nemůže být jinak, protože přímo nevidíme veškeré náklady naší volby a našeho počínání.
Všechna výše popsaná negativa, jejichž výčet není ani zdaleka kompletní, mají jednu společnou vlastnost – byly a jsou to naše peníze, které umožňují jejich existenci. Tento podivný systém si sami živíme a on pochopitelně roste. Bude růst do té doby, dokud bude mít kde brát, dokud nespotřebuje vše, co je mu k dispozici. Nemyslím si, že je rozumné zajít až tak daleko. Zbavme se té obludy. To je směr, který se dá nazvat reformou. O neudržitelnosti současného systému se již začíná hovořit zcela otevřeně (přitom ještě před nedávnem by podobné prognózy byly označeny za šílenství). Tak jej přestaňme přiživovat. Je třeba nechat státní aparát vyhladovět a zeštíhlit, neboť nakynul do absurdních rozměrů.
Jan Kolář je příznivcem Svobodných
