V poslední době sílí ve sdělovacích prostředcích i v parlamentu volání po tzv. „vyřešení problému s osobou blízkou“ při vyšetřování dopravních přestupků. Ve skutečnosti se zde hraje o jedno ze základních práv, které každému občanu garantuje ústava.
Některá média, tzv. dopravní odborníci a dokonce poslanci parlamentu argumentují tím, že se řidiči při vyšetřování dopravních přestupků „vymlouvají, že jejich vozidlo řídila osoba blízká“. Kvůli tomuto „problému s osobou blízkou“ nemůže v asi 60% případů policie nebo správní orgán šetření uzavřít a potrestat viníka. Městské policie si stěžují, že jim „ustanovení o osobě blízké“ komplikuje práci. Média běžně hovoří o „triku s osobou blízkou“.
Takový popis situace je však velmi nepřesný a směrem k laické veřejnosti manipulativní. To, co je nazýváno „trik“ či „problém“ , je jedno ze základních ústavních práv, které má každý občan a které v článku 37 obsahuje Listina základních práv a svobod. Každá osoba má právo nevypovídat proti sobě, svým příbuzným a blízkým, pokud by sobě nebo jim přivodila nebezpečí trestního stíhání (pro přestupek platí toto ustanovení analogicky). Toto právo vychází z dvojice zásad, na kterých jsou vystavěny právní systémy většiny západních demokracií. První zásadou je, že nikdo nesmí být k doznání nucen a druhou, že vztahy mezi osobami v rodině jsou pro společnost vyšší hodnotou než potřeby úředníků. Jedná se o právo absolutní, nejsou z něj předpokládány žádné výjimky, a jako takové je součástí všech procesních kodexů – trestního řádu, občanského soudního řádu a správního řádu.
Soudný člověk asi těžko přijme za své, že by Ústava ČR obsahovala „triky“ a „finty“, patrně si poslanci navykli používat taková slova v souvislosti se svými cestovními a reprezentačními výdaji a nemohou se tohoto slovníku zbavit. Není už tak těžké si představit, že by na prolomení takového práva měl zájem státní aparát a některé policejní složky.
„Výmluvou na osobou blízkou“ je nesprávně nazýváno východisko ze situace, kdy je nejčastěji elektronickou formou – stacionárním radarem nebo úsekovým měřením – zaznamenán přestupek a je předvolán vlastník vozidla, na kterého je vozidlo registrováno. Policie nebo úřad po něm pak žádají informaci, kdo jeho automobil řídil. Předvolaný zcela v souladu se zákonem vypovídat odmítne, protože by výpovědí vystavil stíhání za přestupek sebe nebo své blízké. Tedy – žádný trik ani finta, ale zcela zákonné jednání práva znalého občana.
Je nemožné vyčíslit, v jakém procentu případů automobil skutečně řídila osoba vlastníku blízká a kdy se chce skutečný řidič vyhnout postihu, to ale nakonec není ani podstatné. Pro policii nebo správní orgán vyšetřování přestupku v tu chvíli nekončí, protože výpověď řidiče je pouze jedním z důkazů. Policie může provést důkazy další, které umožňují pachatele přestupku zjistit i bez výpovědi vlastníka vozidla. Především by ale policie a správní orgány měly používat takové metody při odhalování přestupků, které s sebou nenesou riziko následných pochybností a důkazní nouze. To se projevuje např. při dohledové činnosti Policie ČR přímo v terénu, kdy je pachatel přestupku zastaven nejčastěji bezprostředně po jeho spáchání a kdy k „problémům s osobou blízkou“ nedochází.
Volání po „řešení problému osoby blízké“, tedy omezení ústavních práv občanů, není ničím novým. V minulém volebním období především poslanci ODS předložili několik návrhů směřujících k tomuto cíli. Všechny tyto návrhy neuspěly buď pro jejich morální nepřijatelnost (pochopitelný odpor občanů udávat úřadům po vzoru komunistické ikony Pavlíka Morozova vlastní rodiče, manželku, děti…) nebo pro naprostou neslučitelnost s právním řádem ČR. To je také osud novely poslední, kterou předložil bývalý příslušník Sboru národní bezpečnosti a nyní poslanec za Věci veřejné Stanislav Huml. Všechny tyto návrhy spojovala stejná myšlenka. Přestupky by se nevyšetřovaly, pouze by se posílaly složenky na pokuty podobně jako na poplatky za popelnici a jiné skryté daně. Osoba viníka by policii a úředníky nezajímala, což je určitě špatná zpráva pro ty z nás, kteří očekávají, že se uvedení budou zabývat tzv. „silničními piráty“, tedy řidiči, kteří porušují pravidla silničního provozu často a hrubě.
Časově se poptávka po „řešení problému osoby blízké“ nápadně shoduje s obdobím, kdy města a obce instalovaly stacionární radary a investovaly do drahých úsekových měření. Tyto investice měly být splaceny právě příjmy z pokut. Ani tady nejde o potrestání konkrétních pachatelů konkrétních závažných přestupků, ale o to, vybrat dostatek peněz do obecní pokladny, zaplatit úředníky, kteří se přestupkovou agendou zabývají a uhradit smluvní nájemné subjektům, které obcím měřiče pronajímají (tato částka činí mnohdy až 60% z vybraných pokut). Úsilí měst a obcí zapojených do takových programů se pak soustřeďuje na hromadné trestání bagatelních přestupků jako malá překročení rychlosti v místech, kde neznamenají žádné riziko pro kohokoli nebo na „číhání za bukem“ v záměrně vytvořených rychlostních omezeních, jako například uměle vytvořených začátcích obcí daleko v polích mimo zástavbu. To podrývá autoritu správních orgánů a ochotu pachatelů (řidičů) nést odpovědnost za své protiprávní jednání.
Dále se můžeme zamýšlet nad tím, jaká je vůbec funkce trestu za dopravní přestupek. Řidič spáchá přestupek a státními orgány je tentýž řidič za tento přestupek potrestán, přičemž se předpokládá, že tato sankce povede ke změně jeho návyků. Jaký význam má tedy udělovat sankci vlastníkovi vozidla, například manželovi, prarodiči nebo známému, když vozidlo neřídil a ani v něm neseděl (v krajním případě – vůbec nemá řidičský průkaz nebo není aktivním řidičem)? Ve výše popsaném případě, kdy je řidič a jeho vozidlo vyfotografován automatickým měřícím zařízením, přichází trest několik týdnů nebo měsíců po spáchání deliktu, kdy má na chování řidiče minimální vliv. Pravděpodobně si už ani nevzpomíná, že kolem nějakého radaru jel. Forma dohledu, které mnohé obce volí, je tedy z principu neúčinná. Opět se zde dostává do popředí „fiskální“ charakter takové sankce.
Řešení „problému osoby blízké“ tak neleží v oblasti legislativní, ale v oblasti činnosti policie a správních orgánů při odhalování přestupků – policie a správní orgány musejí hledat cesty, jak zlepšit dokazování tak, aby pachatel přestupku byl jednoznačně zjištěn a usvědčen. Rozhodně není správnou cestou, aby se občané ČR zřekli svého velmi cenného ústavního práva výměnou za vágní sliby bezpečí na silnici, které stejně nejsou státní a místní orgány většinou schopny naplnit potřebnými skutky.
Petr Jaroš je spolupracovníkem sdružení Občané za svobodnou a bezpečnou individuální dopravu, www.osbid.org.
