V poslední době sílí ve sdělovacích prostředcích i v parlamentu volání po tzv. „vyřešení problému s osobou blízkou“ při vyšetřování dopravních přestupků. Ve skutečnosti se zde hraje o jedno ze základních práv, které každému občanu garantuje ústava.
Některá média, tzv. dopravní odborníci a dokonce poslanci parlamentu argumentují tím, že se řidiči při vyšetřování dopravních přestupků „vymlouvají, že jejich vozidlo řídila osoba blízká“. Kvůli tomuto „problému s osobou blízkou“ nemůže v asi 60% případů policie nebo správní orgán šetření uzavřít a potrestat viníka. Městské policie si stěžují, že jim „ustanovení o osobě blízké“ komplikuje práci. Média běžně hovoří o „triku s osobou blízkou“.
Takový popis situace je však velmi nepřesný a směrem k laické veřejnosti manipulativní. To, co je nazýváno „trik“ či „problém“ , je jedno ze základních ústavních práv, které má každý občan a které v článku 37 obsahuje Listina základních práv a svobod. Každá osoba má právo nevypovídat proti sobě, svým příbuzným a blízkým, pokud by sobě nebo jim přivodila nebezpečí trestního stíhání (pro přestupek platí toto ustanovení analogicky). Toto právo vychází z dvojice zásad, na kterých jsou vystavěny právní systémy většiny západních demokracií. První zásadou je, že nikdo nesmí být k doznání nucen a druhou, že vztahy mezi osobami v rodině jsou pro společnost vyšší hodnotou než potřeby úředníků. Jedná se o právo absolutní, nejsou z něj předpokládány žádné výjimky, a jako takové je součástí všech procesních kodexů – trestního řádu, občanského soudního řádu a správního řádu.
Soudný člověk asi těžko přijme za své, že by Ústava ČR obsahovala „triky“ a „finty“, patrně si poslanci navykli používat taková slova v souvislosti se svými cestovními a reprezentačními výdaji a nemohou se tohoto slovníku zbavit. Není už tak těžké si představit, že by na prolomení takového práva měl zájem státní aparát a některé policejní složky.
„Výmluvou na osobou blízkou“ je nesprávně nazýváno východisko ze situace, kdy je nejčastěji elektronickou formou – stacionárním radarem nebo úsekovým měřením – zaznamenán přestupek a je předvolán vlastník vozidla, na kterého je vozidlo registrováno. Policie nebo úřad po něm pak žádají informaci, kdo jeho automobil řídil. Předvolaný zcela v souladu se zákonem vypovídat odmítne, protože by výpovědí vystavil stíhání za přestupek sebe nebo své blízké. Tedy – žádný trik ani finta, ale zcela zákonné jednání práva znalého občana.
Je nemožné vyčíslit, v jakém procentu případů automobil skutečně řídila osoba vlastníku blízká a kdy se chce skutečný řidič vyhnout postihu, to ale nakonec není ani podstatné. Pro policii nebo správní orgán vyšetřování přestupku v tu chvíli nekončí, protože výpověď řidiče je pouze jedním z důkazů. Policie může provést důkazy další, které umožňují pachatele přestupku zjistit i bez výpovědi vlastníka vozidla. Především by ale policie a správní orgány měly používat takové metody při odhalování přestupků, které s sebou nenesou riziko následných pochybností a důkazní nouze. To se projevuje např. při dohledové činnosti Policie ČR přímo v terénu, kdy je pachatel přestupku zastaven nejčastěji bezprostředně po jeho spáchání a kdy k „problémům s osobou blízkou“ nedochází.
Volání po „řešení problému osoby blízké“, tedy omezení ústavních práv občanů, není ničím novým. V minulém volebním období především poslanci ODS předložili několik návrhů směřujících k tomuto cíli. Všechny tyto návrhy neuspěly buď pro jejich morální nepřijatelnost (pochopitelný odpor občanů udávat úřadům po vzoru komunistické ikony Pavlíka Morozova vlastní rodiče, manželku, děti…) nebo pro naprostou neslučitelnost s právním řádem ČR. To je také osud novely poslední, kterou předložil bývalý příslušník Sboru národní bezpečnosti a nyní poslanec za Věci veřejné Stanislav Huml. Všechny tyto návrhy spojovala stejná myšlenka. Přestupky by se nevyšetřovaly, pouze by se posílaly složenky na pokuty podobně jako na poplatky za popelnici a jiné skryté daně. Osoba viníka by policii a úředníky nezajímala, což je určitě špatná zpráva pro ty z nás, kteří očekávají, že se uvedení budou zabývat tzv. „silničními piráty“, tedy řidiči, kteří porušují pravidla silničního provozu často a hrubě.
Časově se poptávka po „řešení problému osoby blízké“ nápadně shoduje s obdobím, kdy města a obce instalovaly stacionární radary a investovaly do drahých úsekových měření. Tyto investice měly být splaceny právě příjmy z pokut. Ani tady nejde o potrestání konkrétních pachatelů konkrétních závažných přestupků, ale o to, vybrat dostatek peněz do obecní pokladny, zaplatit úředníky, kteří se přestupkovou agendou zabývají a uhradit smluvní nájemné subjektům, které obcím měřiče pronajímají (tato částka činí mnohdy až 60% z vybraných pokut). Úsilí měst a obcí zapojených do takových programů se pak soustřeďuje na hromadné trestání bagatelních přestupků jako malá překročení rychlosti v místech, kde neznamenají žádné riziko pro kohokoli nebo na „číhání za bukem“ v záměrně vytvořených rychlostních omezeních, jako například uměle vytvořených začátcích obcí daleko v polích mimo zástavbu. To podrývá autoritu správních orgánů a ochotu pachatelů (řidičů) nést odpovědnost za své protiprávní jednání.
Dále se můžeme zamýšlet nad tím, jaká je vůbec funkce trestu za dopravní přestupek. Řidič spáchá přestupek a státními orgány je tentýž řidič za tento přestupek potrestán, přičemž se předpokládá, že tato sankce povede ke změně jeho návyků. Jaký význam má tedy udělovat sankci vlastníkovi vozidla, například manželovi, prarodiči nebo známému, když vozidlo neřídil a ani v něm neseděl (v krajním případě – vůbec nemá řidičský průkaz nebo není aktivním řidičem)? Ve výše popsaném případě, kdy je řidič a jeho vozidlo vyfotografován automatickým měřícím zařízením, přichází trest několik týdnů nebo měsíců po spáchání deliktu, kdy má na chování řidiče minimální vliv. Pravděpodobně si už ani nevzpomíná, že kolem nějakého radaru jel. Forma dohledu, které mnohé obce volí, je tedy z principu neúčinná. Opět se zde dostává do popředí „fiskální“ charakter takové sankce.
Řešení „problému osoby blízké“ tak neleží v oblasti legislativní, ale v oblasti činnosti policie a správních orgánů při odhalování přestupků – policie a správní orgány musejí hledat cesty, jak zlepšit dokazování tak, aby pachatel přestupku byl jednoznačně zjištěn a usvědčen. Rozhodně není správnou cestou, aby se občané ČR zřekli svého velmi cenného ústavního práva výměnou za vágní sliby bezpečí na silnici, které stejně nejsou státní a místní orgány většinou schopny naplnit potřebnými skutky.
Petr Jaroš je spolupracovníkem sdružení Občané za svobodnou a bezpečnou individuální dopravu, www.osbid.org.
P r o h l á š e n í C h a r t y 24
Dne 01. 05. 2004 vstoupila Česká republika společně s dalšími devíti zeměmi do Evropské unie. Evropská unie vznikla na ideálech mezinárodní spolupráce a volného pohybu osob, pracovních sil, kapitálu, zboží i služeb. Smyslem jejího zrodu bylo přinášet všem občanům vyšší míru prosperity a osobní i politické svobody.
I kdybychom k ní cítili nevoli, je dnes pro Českou republiku závazná Listina základních práv Evropské unie. Naši občané mají právo a náš stát povinnost se jimi řídit.
Svobody a práva, na jejichž ideálech Evropské unie vznikla, jsou důležitými civilizačními hodnotami, k nimž v dějinách směřovalo úsilí mnoha pokrokových lidí. Vstup České republiky do Evropské unie měl tyto civilizační hodnoty stvrdit.
Dvacetileté výročí vstupu naší země do EU nám ale s novou naléhavostí připomíná, kolik základních občanských práv platí v naší zemi už opět – bohužel – jen na papíře.
Zcela iluzorní je např. právo na svobodu projevu a informací, zaručované článkem 11 hlavy II.
Desítkám tisíc našich občanů je znemožňováno získávat objektivní, nezkreslené a úplné informace, stejně tak jako vyjadřovat se veřejně na sociálních sítích či v médiích jen proto, že zastávají názory odlišné od názorů oficiálních. Jsou přitom často objekty nejrozmanitější diskriminace a šikanování ze strany úřadů i společenských organizací; zbaveni jakékoli možnosti bránit se.
Statisícům dalších občanů hrozí, že projeví-li své názory na aktuální společenskovědní témata, ztratí pracovní a jiné možnosti, a to nejen ve veřejném sektoru, ale i u soukromých korporací.
Článku 16 hlavy II., zaručujícímu právo na svobodu podnikání, odporuje chování bank i pojišťoven, které pod taktovkou Evropské centrální banky a ideologie ESG odmítají poskytovat finanční služby společnostem angažujícím se v obranném či těžebním průmyslu, nebo firmám, které jsou v danou chvíli z nejrůznějších důvodů ocejchovány jako nežádoucí. Kritéria této ESG selekce jsou stanovována netransparentně s absencí demokraticky získaného mandátu.
V rozporu s článkem 21 hlavy III., zakazujícím jakoukoli diskriminaci založenou zejména na pohlaví, rase, barvě pleti, etnickém nebo sociálním původu, politických nebo jakýchkoli jiných názorech nebo příslušnosti k národnostní menšině, je obsazování pracovních míst na základě kvót odvolávajících se na příslušnost k daným skupinám.
V rozporu s článkem 8 hlavy II. zaručujícím právo na ochranu osobních údajů, dále s článkem 16 hlavy II. zajišťujícím občanům Unie právo na svobodné podnikání a také v rozporu s článkem 45 hlavy V. zajišťujícím všem občanům Evropské unie právo volně se pohybovat a pobývat na území členských států, bylo jednání většiny členských států během období pandemie. Jednání naší vlády minulé i současné během pandemie bylo nejen v rozporu s původními hodnotami EU, ale i v rozporu s naší vlastní Ústavou. Nepojmenovat zločin znamená legalizovat jeho opakování!
Svoboda pohybu kapitálu, zboží i služeb je jen zdánlivá, jak ukazuje například nedostatek léků v Evropské unii.
Uplatnění práva vyhledávat, přijímat, rozšiřovat informace a myšlenky všeho druhu, bez ohledu na hranice, ať ústně, písemně nebo tiskem (článek 11 hlavy II.) je stíháno nejen mimosoudně, ale i soudně, často pod rouškou údajného šíření dezinformací.
Svoboda veřejného projevu je potlačena centrálním řízením veřejnoprávních sdělovacích prostředků i publikačních a kulturních zařízení. Žádný politický, filozofický i vědecký názor nebo umělecký projev jen trochu se vymykající úzkému rámci oficiální ideologie či estetiky nemůže být zveřejněn ve veřejnoprávních médiích či na sociálních sítích; je znemožněna veřejná kritika krizových společenských jevů; je vyloučena možnost veřejné obrany proti nepravdivým a urážlivým nařčením oficiální propagandy (zákonná ochrana lidské důstojnosti, jednoznačně zaručována článkem 1 hlavy I., v praxi neexistuje – viz např. označování lidí vyjadřujících nedůvěřivost vůči deklarovaným účinkům vakcín za dezinformátory, nebo označování lidí odmítajících tvrzení o původu energetické krize ve válce na Ukrajině za putinovce a dezoláty); lživá obvinění nelze vyvrátit. V předních společenských tématech často spojených s enormními veřejnými výdaji ze státních rozpočtů členských zemí EU je vyloučena otevřená diskuse.
Mnoho vědeckých a akademických pracovníků i jiných občanů je diskriminováno jen proto, že legálně zveřejňují či otevřeně vyslovují názory, které současná politická moc odsuzuje.
Svobodné hlasování, základní princip demokracie, je systematicky omezováno mocenskou svévolí; oklešťování hlasovacích práv jednotlivých zemí v rámci Unie je praktikováno odpíráním příjmů ze strukturálních fondů Unie. Nad zeměmi s odlišným politickým nebo společenskovědním postojem trvale visí hrozba odepření nebo ztráty hlasovacích práv.
Nástrojem omezení a často i úplného potlačení řady občanských práv je systém faktického podřízení všech institucí a organizací ve státě politickým direktivám Evropské unie. Nové zákony a ideologie jsou často prosazovány politicky aktivními a nikým nevolenými neziskovými organizacemi financovanými z veřejných peněz, přitom však rozhodujícím způsobem ovlivňují činnost zákonodárných i výkonných orgánů státní správy, justice, zájmových i všech ostatních společenských organizací, politických stran, podniků, ústavů, úřadů, škol a dalších zařízení.
Další občanská práva, včetně práva na nezasahování do soukromého života, do rodiny, domova nebo korespondence (článek 7 hlavy II.), jsou povážlivě narušována také tím, že ministerstvo vnitra nejrůznějšími způsoby kontroluje život občanů, například budováním sítě informátorů z řad obyvatelstva (získávaných výzvami k „whistleblowingu“ neboli udavačství). Dochází ke kontrole soukromé pošty na sociálních sítích. Média jsou motivována ke spolupráci se státem. Tato činnost není regulována zákony, občan se proti ní nemůže nijak bránit.
Svévolně se postupuje i při udělování vstupních víz cizím státním příslušníkům, z nichž mnozí získávají status uprchlíka jen na základě deklarace, že jsou v mateřské zemi údajně pronásledováni.
Kromě nedodržování předpisů vůči vlastním občanům nerespektuje Evropská unie ani své závazky vůči jiným zemím. Ve článku 216 Smlouvy o fungování Evropské unie se EU hlásí k tomu, že jsou dohody uzavřené Unií (jako například smlouva o volném obchodu GATT94 podepsaná u Světové obchodní organizace) závazné pro orgány Unie i pro členské státy. Při rozchodu s Velkou Británií ovšem EU tento svůj závazek porušila, protože trvala na vytvoření nových obchodních překážek tam, kde dříve nebyly.
Evropská unie, ve které dnes žijeme, již není stejnou Evropskou unií, pro kterou se občané České republiky vyslovili ve všelidovém referendu. Ideály, na nichž Evropská unie vznikla, měly za cíl posílit svobodu a prosperitu a odstranit byrokratické bariery pro mezinárodní spolupráci; dnešní směřování Evropské unie však vede k oklešťování občanských svobod, cílenému ničení prosperity a zavádění stále nových byrokratických překážek vůči svobodnému podnikání.
Dobré vztahy se mohou tvořit pouze na dobrovolné bázi, tedy bez nátlaku, kde základní motivací k uzavření dohody je oboustranná spokojenost. Souhlas s přijetím jakýchkoli závazků musí být informovaný. Neměla by mu tedy předcházet jednostranná kampaň, ale vyvážená diskuse.
Posledním pokusem o vytěsnění odborné diskuse nad závažným tématem je snaha vládnoucích elit protlačit navzdory převládající vůli lidu a závěrům ekonomických analýz přijetí společné evropské měny euro. Jako sebevědomý národ a sebevědomí občané deklarujeme, že naše měna musí být nástrojem dosažení prosperity. Prosperita nesmí být obětována za účelem získání jakékoliv nové měny.
Lze ovšem identifikovat i další závažné snahy o vyhýbání se seriózní veřejné diskusi nad dokumenty, jejichž podstata – drastické oslabením naší suverenity – je překryta falešnou rouškou veřejného blaha.
Někteří občané na soustavné porušování demokratických principů upozorňují a dožadují se nápravy; jejich hlasy jsou však upozaďovány, cenzurovány, anebo se stávají předmětem nejrůznějšího očerňování.
Odpovědnost za dodržování občanských práv v zemi padá samozřejmě především na politickou a státní moc. Ale nejen na ni. Každý nese svůj díl odpovědnosti za obecné poměry, a tedy i za dodržování uzákoněných paktů, které k tomu ostatně zavazují nejen vlády, ale i všechny občany.
Pocit této spoluodpovědnosti nás přivedl k myšlence vytvořit CHARTU 24, jejíž vznik dnes veřejně oznamujeme.
CHARTA 24 je volné, neformální a otevřené provolání lidí různých přesvědčení, různé víry a různých profesí, které spojuje vůle jednotlivě i společně se zasazovat o respektování přirozených lidských práv v naší zemi i ve světě.
CHARTA 24 vyrůstá ze zázemí lidí, kteří sdílejí starost o osud ideálů, s nimiž spojili a spojují svůj život a práci.
CHARTA 24 není organizací, nemá stanovy, stálé orgány a organizačně podmíněné členství. Patří k ní každý, kdo souhlasí s její myšlenkou, šíří její text a podporuje ji.
CHARTA 24 není základnou k opoziční politické činnosti. Chce sloužit k prosperitě, hrdosti a sebevědomí našeho národa. Svým symbolickým jménem zdůrazňuje CHARTA 24, že vychází z textu CHARTY 77, který pozměňuje pouze mírně a pouze natolik, aby správně pojmenovával instituce a problémy existující 47 let po vzniku CHARTY 77; hlavní myšlenky textu CHARTY 77 - dodržování uzákoněných svobod – však zůstávají nedotčeny.
Signatáři a mluvčí CHARTY 24
Ing. Markéta Šichtařová
Ing. Tomáš Zítko
Mgr. Libor Vondráček
Podepsat Chartu 24:
Již podepsali:
Markéta Šichtařová, Praha, 3. květen
Tomáš Zítko, Praha, 3. květen
Libor Vondráček, Jindřichův Hradec, 3. květen
Adam Ludwig Weber, Sluštice, Manažer, 3. květen
Lucie Maňáková, Praha 6, finanční kontrolor, 3. květen
Tomáš Rout, Praha 9, OSVČ, 3. květen
Jan Moník, Lhota pod Libčany, programátor, 3. květen
Michal Geberle, Praha 11, Jednatel společnosti, 3. květen
Karolína Konopásková, Praha 22 – Nové Pitkovice, manažer pohledávek, 3. květen
Jan Čihák, Psáry, Dolní Jirčany, OSVČ, 3. květen
David Lavička, Zlín, Student, 3. květen
Jan Konopásek, Ing., Praha 22 Pitkovice, IT specialista, 3. květen
Neveřejný
Jan Máša, Praha 9 Prosek, emeritní CEO , současně důchodce, 3. květen
Jiří Jaroš, Kopřivnice, Kontrolor, 3. květen
Tomáš Nielsen, Praha 1, právník, 3. květen
Marcel Langr, Městec Králové, IT developer, 3. květen
Stanislav Drunecký, Vlastiboř, Osvč, 3. květen
Pavel Pešan, Praha, Podnikatel, 3. květen
Kateřina Lhotská, Praha 9, analytik, 3. květen
Vlastimil Helebrant, Okounov, OSVČ, 3. květen
Jiří Helis, Chrastava, projektový manažer, 3. květen
Marta Kleinová, Nový Malín, podnikatelka, 3. květen
Marek Hovorka, Dříteň, OSVČ, 3. květen
Daniel Bořil, Stachy, Kuchař, 3. květen
Iveta Staňo Gebauer, Ostrava, Manažer, 3. květen
Ilona Kalousková, Chrudim, OSVČ, 3. květen
Pavel Škvor, Praha, Podnikatel, 3. květen
Markéta Ellens, Pšovlky, pedagog, 3. květen
Marian Polok, Karviná, Prodejce, 3. květen
Roman Jaroš, Zlín, úředník, 3. květen
Pavel Plicka, Znojmo 5, CEO, 3. květen
Vladimír Stránský, Šumperk, invalidní elektrikář, 3. květen
Pavel Novák, Most, OSVČ, 3. květen
Jakub Kucza, Praha 6, Pracovník v dopravě, 3. květen