Jan Polanecký: Kdo je tady euroskeptický originál a obavy ODS z nástupu Svobodných

Jan Polanecký: Kdo je tady euroskeptický originál a obavy ODS z nástupu Svobodných

Svobodní odmítají jakékoliv sbližování s ODS a viditelně se vůči ní vymezují z pozice čistě pravicové liberální politické strany. V samotném závěru kampaně se tak lídr ODS pro eurovolby Jan Zahradil dopustil v televizní superdebatě zvláštního argumentačního faulu, řekněme spíše faux pas, které do značné míry jeho vlastní kampaň zpětně znevěrohodnilo a relativizovalo.

Podle jeho slov pouze v protiútoku uvedl, že by lidé měli volit raději “originál a nikoliv kopii”, tedy prý ODS. Obavy z vlastní marginalizace také velmi názorně popsal místopředseda ODS Evžen Tošenovský svým výrokem těsně po vyhlášení výsledků: “Je to blbý, máme tam Macha“.

Pojďme si tedy pro pořádek uvést několik málo okolností, které nesmyslné konstatování pana Zahradila uvedou na pravou míru:   

ODS měla šanci v průběhu poslední volební dekády vyjednat výjimku ze zavádění Eura resp. nepodepisovat Lisabonskou smlouvu, která, při splnění kritérií, zavedení Eura na návrh Komise a pokyn Rady nařizuje. V tomto světle je Petice za korunu jen promyšleným předvolebním tahem, který je však zcela bezcenný a vzhledem k minulému působení ODS i ve svém důsledku pokrytecký resp. neoriginální (což konstatuji jako její signatář).

Svobodní jistě neopisovali svůj program od ODS, jak tvrdí pan Zahradil. Na klasicky liberální politiku nemá a nikdy neměla ODS ani licenci, natož patent. Při alespoň letmém pohledu do politického programu Svobodných by pan Jan Zahradil jistě pochopil, že existují podstatné či zásadní odlišnosti nejen ve směřování obou stran, ale i ve vnitrostranické struktuře či stranických procesech a uvědomil by si tak, že jeho nářek nad údajným “opsáním programu” je pouhou snahou o zbytečné pošpinění.

Zahradilův argument o vzniku programových dokumentů v rámci ODS současnými členy Svobodných je paradoxně tím nejhmatatelnějším důkazem původnosti myšlenek Svobodných. Na příkladu odchodu spoluautora Manifestu českého eurorealismu prof. Bednáře z ODS a založení Strany svobodných občanů je krásně vidět, kde se původnost myšlenek a její nositelé nachází. 

Mnoho Svobodných má své kořeny v ODS. Stejné kořeny, které ODS v minulých letech popřela či zcela vytrhala. Svobodní tak mají plné právo se na ODS zlobit, neboť tato strana v průběhu mnoha let velmi poškodila vnímání pojmu pravice svou korporativistickou a socialistickou politikou. O originalitě tak zde opět nemůže být ani řeč. ODS se s tímto faktem dodnes zřejmě ne zcela vyrovnala, neboť někteří její členové nejsou schopni přijmout oprávněnou, neutuchající a často i rýpavou kritiku zprava. Dílem je to pochopitelně způsobeno i tím, že na stejných místech sedí často stále stejní lidé.

Každý volič, který nemá krátkou paměť, si jistě uvědomuje bezpočet malých či větších euroservilních oportunistických přešlapů (spíše jeden velký a celkový přešlap), kterých se představitelé ODS směrem k Evropské unii v posledních letech dopouštěli. Zatímco Svobodní konzistentně říkají a prosazují stále totéž, byli za své zásadové postoje mj. i ze strany ODS často kritizováni a všemožně extrémisticky nálepkováni. Tytéž postoje však nyní mnohé strany lacině a narychlo přijaly za své, neboť se otočilo kormidlo veřejného mínění. I z tohoto důvodu je opravdu velmi nesmyslné hovořit o ODS jako o “originálu”, tedy jako o studnici zásadových euroskeptických postojů.

Ač vnímám a oceňuji nynější pozitivní posun ODS směrem k návratu ke konzervativně liberálním fundamentům, autentickou a vývojem nepokřivenou politickou reprezentací euro-kritických občanů, tedy oním “originálem”, je Strana svobodných občanů. ODS upřímně přeji obrodu a názorovou ukotvenost, přeji ji nové svěží tváře, ale také původní politické matadory, kterých si vážím a kteří kvůli vidině osobního prospěchu neopustili své zásady a ideje. Reálně středopravý subjekt totiž na naší politické scéně bohužel již velmi dlouho absentoval.

 

Jan Polanecký,
člen Republikového výboru Svobodných

 

Zaujal Vás článek? Podpořte jej a autora pár Satoshi. Předem dík...

Svobodní

Svobodní

Novinky

Nejnovější video

Presumpce neviny není luxus. Je to poslední pojistka

Existuje v české veřejné debatě žánr, který se opakuje s pravidelností ročních období: politik se dostane do maléru, kamery zaberou zmuchlaný plech a ještě než se stačí usadit prach, je vynesen rozsudek. Ne u soudu — ten se ozve tak za tři roky, unaveně a bez publika. Rozsudek padne ve studiu, na sociálních sítích a v komentářích, které se píší rychleji, než policie stihne vyplnit protokol. A tak když se poslanec Libor Vondráček v pořadu 360° na CNN Prima NEWS postavil proti tomuto zvyku, nebylo to gesto obhájce Filipa Turka. Bylo to gesto obhájce něčeho podstatně důležitějšího.

Moderátorka Pavlína Wolfová se ho ptala opakovaně a z různých úhlů, a to je poctivá novinářská práce, zda výroky Filipa Turka po nehodě nejsou samy o sobě dostatečným důvodem k odchodu z politiky. Vondráček odpověděl způsobem, který se v dnešní době nosí čím dál méně: řekl, že neví. Že nebyl u toho. Že nezná obsah telefonátů ani lékařských zpráv, a proto se k nim nebude vyjadřovat. V zemi, kde má každý na všechno okamžitý názor podložený jedním videem z dopravní kamery, je přiznaná neznalost skoro subversivní čin.

Na co ale odpověděl velmi jasně, byla otázka rezignace. Připomněl kauzu takzvané Ibizy v Rakousku, která svrhla vládu a jejíž skutečný obsah se ukázal být podstatně chudší, než sliboval mediální humbuk. Vzpomínka to není náhodná. Ukazuje totiž mechanismus, jemuž se lidový soud nikdy nevyhne: rozsudek je vysloven okamžitě, oprava přichází po letech a nikoho už nezajímá. Poškozený mezitím přišel o mandát, o pověst i o možnost obhajoby. „Dokud soudy neuznají vinu jakéhokoliv člověka v České republice, tak je ten člověk nevinný,“ řekl Vondráček. Věta banální jako učebnice ústavního práva, a přesto se za ni dnes platí politická cena.

Zajímavější, než sama obhajoba principu byla ovšem poznámka, kterou Vondráček vpustil do debaty jaksi mimochodem: co ta křižovatka? Ony podivné žluté šipky, které nejsou jako obyčejné šipky. Tramvajový pás, po němž běžně nikdo nejezdí. Auta, včetně policejních, která tudy projíždějí dnes a denně. A hlavně statistika nehod, jež z toho místa dělá nikoli kuriozitu, ale systém. Piráti řídili pražskou dopravu osm let a tohle je jeden z výsledků, které se nedají odbýt konstatováním, že za všechno může řidič. Je pozoruhodné, že tuto věcnou rovinu do debaty přinesl právě ten účastník, jemuž bylo vytýkáno, že se vyhýbá odpovědi.

Protipól tvořil Jan Bartošek, který volil jinou strategii dlouhý seznam. Turek prý hajloval, sdílel, legalizoval moštárnu, létal vrtulníkem s odsouzeným člověkem. Každá z těch položek by si zasloužila samostatné a poctivé projednání; naskládány za sebe však tvoří něco jiného než argument. Tvoří portrét. A portrét se nedá vyvrátit, protože nic netvrdí, pouze naznačuje. Když Bartošek v jednu chvíli řekl „proč se vůbec zabývat Filipem Turkem“, měl paradoxně pravdu; jen o pár vteřin dřív se jím zabýval čtyři minuty v kuse.

Druhá polovina debaty patřila sportu, tedy zdánlivě lehčímu tématu, na němž se ale ukázalo totéž. Svobodní se ohradili proti vyloučení ruských hokejistů z mistrovství světa a Vondráček to obhájil argumentem, který je nepříjemný právě svou konzistencí: nikdo nemůže za to, kde se narodil. Kolektivní vina byla morální omyl u sudetských Němců a je jím i teď. Spojené státy napadly Irák a nikdo nenavrhoval vyhodit americké plavce z olympiády v Athénách. Sportovec, jenž se čtyři roky připravuje na jediný týden svého života, není nástroj zahraniční politiky. Vondráček k tomu připomněl osud československých olympioniků, kteří v roce 1984 nesměli do Los Angeles — pro mnohé z nich to nebyla epizoda, ale konec kariéry.

Bartošek namítl, že Rusko vraždí civilisty, a má samozřejmě pravdu. Jenže z toho neplyne, že trest má dopadnout na dvacetiletého brankáře. To není relativizace agrese, to je trvání na tom, že vina je osobní. Kdo tento princip opustí u sportovců, obtížně jej pak bude hájit u kohokoli jiného.

A do třetice svoboda slova. Vondráček označil skutkovou podstatu šíření předsudečné nenávisti za tak vágně formulovanou, že „za chvilku může být stíhaný kdokoliv na cokoliv“. Studio se na tom neshodlo, moderátorka debatu utnula. Škoda. Právě tady se totiž debata dotkla dna, na němž stojí všechno ostatní — včetně toho, zda smíme mít jiný názor na ruské hokejisty.

Poslední čtvrthodinu vedl Vondráček po telefonu, protože ve studiu selhala technika. Bartošek argumentoval do prázdna a korektně na to sám upozornil. Vondráček se přesto vrátil, dořekl své a rozloučil se s díky za pozvání. Jestli něco tato část večera ukázala, pak to, že klidný hlas se prosadí i přes praskající linku. Zvlášť když má co říct.

Oblíbené štítky

Svobodní

Svobodní

Novinky

Oblíbené štítky

Svobodni-31