Co bych prosazoval, pokud bych se po komunálních volbách na podzim stal pražským zastupitelem?
1. vyrovnané hospodaření města
Obec, stejně jako stát, by se neměla zadlužovat. Zastupitelé Prahy sice schválili na rok 2014 „vyrovnaný rozpočet“, nicméně v tomto rozpočtu nepočítá město se všemi investičními náklady, které ho reálně čekají a současně počítá s mnoha výdajemi na dotace (např. 65 mil. Kč na kulturu a mnoho dalších „menších“ položek). Oproti tomu na přijmové stránce rozpočtu se mj. počítá s příjmem peněz za odtahy aut a pokuty za dopravní přestupky. Aby byl tedy rozpočet města opravdu vyrovnaný, spolehá se město na to, že lidé budou páchat dopravní přestupky, čímž toto chování přestupců město vlastně toleruje. Očekávám tedy, že reálně bude hospodaření v letošním roce v Praze schodkové, což ale Radu města a zastupitele pravděpodobně netrápí, jelikož na podzim jsou volby a řešení schodkového rozpočtu tak „spadne“ na hlavu příštímu zastupitelstvu a radě města.
2. zrušení tržního řádu Prahy
Tržní řád v Praze je socialistický přežitek, který je potřeba zrušit nebo ho alespoň významně omezit. Mrzí mě, že tak dosud neučinily strany, které o sobě prohlašují, že jsou pravicové (ODS, TOP09). Zrušení či významné omezení tržního řádu podpoří drobné podnikatele a živnostníky v Praze, kteří jsou dnes touto vyhláškou zbytečně omezováni. Více jsem o tom psal v tomto článku: http://spoljaric.blog.idnes.cz/c/362444/Prodavate-u-metra-hrusky-Jednate-v-rozporu-s-trzim-radem-Prahy.html
3. omezení počtu strážníků a zásadní změna priorit MP
Činnost městské policie z velké části zahrnuje právě řešení dopravních přestupků a vybírání peněz pro magistrát. Městská policie bohužel nezvyšuje bezpečnost obyvatel města. Současná politika města ve věci městské policie počítá s neustálým rozšiřováním počtu městských strážníků a zvyšováním výdajů na provoz městské policie, s čímž nesouhlasím. Kdy Vám naposledy s něčím pomohl městský strážník? Jsem pro zásadní omezení počtu strážníků a přeorientování městské policie v jejich prioritách. Mezi hlavní priority městských strážníků by mělo bezpochyby patřit zajišťování bezpečnosti obyvatel, ochrana jejich majetku, hlídání pořádku, pochůzky apod. V Praze je naprosto běžné, že jedinou náplní práce mnoha strážníků je hlídat špatné parkování a vybírat pokuty. Byť je to činnost, kterou nelze zcela ignorovat, výběr pokut nemá být smyslem městské policie.
Primátor Hudeček pokrytecky na webu Prahy napsal "Považuji za neuspokojivou současnou situaci při zajištění bezpečnosti obyvatel v samotném centru Prahy, na Václavském náměstí a v jeho bezprostředním okolí. Městská policie zde má podle mého zjištění výrazné rezervy ve své práci, na nedostatečné zajištění bezpečnosti si stěžují místní obyvatelé zahraniční turisté a Praha je kritizována zahraničními médii." Já tuto situaci považuji také za neuspokojivou, nicméně pan Hudeček je spoluzodpovědný za fungování městské policie. Paradoxem je to, že městská policie je nyní na Václavském náměstí a můstku přítomna sice nonstop a má zde zřízení mobilní pracoviště, přesto ale zde kriminalita neklesá. Proč? Protože strážníci tam jsou výhradně z toho důvodu, aby zastavili a pokutovali řidiče, kteří vjedou do nesmyslně vytvořené pěší zóny v dolní části Václavského náměstí.
4. svobodná doprava v Praze
Praha zahájila v minulých letech mnoho experimentů v regulaci dopravy a mnoho dalších jich má v plánu zavést. Nejde jen o Smetanovo nábřeží, které by se v žádném případě nemělo stát mrtvou pěší zónou stejně jako spodní část Václavského náměstí, ale v plánu je i řada dalších omezení pro Pražany po otevření tunelu Blanka, který ale dopravě ulehčí jen zčásti. Zastaváme názor, že individuální doprava není zločin a město by nemělo upřednosťnovat žádnou dopravu na úkor jiné. Městská hromadná doprava a individuální doprava (ať už auta, kola či cokoliv jiného) dokáží fungovat vedle sebe a vždy tak fungovaly. Upřednosňuje-li magistrát uživatele jednoho dopravního prostředku na úkor jiného, vždy to mezi těmito skupinami vyvolává zbytečnou nenávist. Budu-li zvolen pražským zastupitelem, nebudu podporovat žádná nová podobná omezení a naopak se budu snažit získavat podporu napříč zastupitelstvem pro rušení těch stávajících regulací v dopravě, která jsou zbytečná. Praha by se rovněž měla snažit dostavět nedokončené dopravní stavby v Praze, aby ulehčila v maximální možné míře dopravě v centrální části města a v místěch s hustou zástavbou. Regulací dopravy se nesmyslnámi omezeními se počet aut v těchto místech nesníží.
Pokusme se zavést prvky volného trhu i do městské hromadné dopravy. Pro příklad nemusíme chodit daleko. Pokud funguje konkurenční prostředí na železnici Praha-Ostrava, z čehož těží zákazníci těchto vzájemně si konkurujících si dopravců (vyšší kvalita služeb, snižování ceny), zkusime toto zavést i v Praze. Umožněme soukromým dopravcům využívat zastávky autobusů MHD a konkurovat tak pražskému dopravnímu podniku, který dnes město dotuje cca 12 mld. Kč ročně (tzn. každý obyvatel Prahy doplácí ze svých daní cca 1200Kč ročně na provoz dopravního podniku bez ohledu na to, zda si platí jízdné či vůbec MHD např. nevyužívá). Měl jsem možnost mluvit osobně v této věci se třemi majiteli významných českých dopravců, abych si ověřil reálnou proveditelnost mé myšlenky a tato myšlenka nebyla zavrhnuta a naopak se k ní dopravci stavěli pozitivně.
Zrušme modré zóny na celém území Prahy. Stávající systém se ukázal jako nefunkční. Město prodává více parkovacích karet než je reálný počet míst k stání, aut samozřejmě neubylo a podnikatelé mají ztížené podmínky pro cestování za svými klienty. Parkovacích míst je stejný nedostatek jako před modrými zónami s tím rozdílem, že se nyní platí zbytečný poplatek. Ponechejme zpoplatnění pouze pro auta, která nejsou registrována v Praze a kde tak vznikne větší motivace, že návštěvníci Prahy nechají své auto na okraji města na některém z placených parkovišť a pro dopravu do Prahy využijí MHD. Nedostatečný počet parkovacích míst nevyřeší žádné další barevné zóny.
5. zabránění vzniku nových nesmyslných regulací
Kdejaký politik se v Praze považuje za pravicového a přitom se tak ani zdaleka nechová. Příkladem je např. současná zastupitelka Prahy za ODS a dřívější mnohaletá radní Aleksandra Udženija, která každou chvíli přijde s nějakým regulačním návrhem. Tento týden např. uvedla: „Myslím, že je na čase zakázat výkupy sběrných surovin. Dnes to došlo tak daleko, že zloději ukradli celou plechovou montážní halu. Neustále slýcháme, jak zloději kradou poklopy od kanalizací, silniční značení, různá železniční vedení včetně kolejí, atd. Za prvé to ohrožuje lidské životy a za druhé nás to jako daňové poplatníky stojí ohromné peníze. Kdyby to zloději neměli kde prodávat, tak to ani nekradou!“
Paní Udženija by tedy zase něco zakazovala. A co dělá městská policie? Tím, že někomu zakážu jeho podnikání, nezabráním trestné činnosti, kterou páchá někdo jiný. To je jak kdyby někdo zakázal prodávat auta, protože pak díky tomu klesnou jejich kráděže na nulu. Nesmysl.
Damir Špoljarič, místopředseda Krajského sdružení Svobodných v Praze
P r o h l á š e n í C h a r t y 24
Dne 01. 05. 2004 vstoupila Česká republika společně s dalšími devíti zeměmi do Evropské unie. Evropská unie vznikla na ideálech mezinárodní spolupráce a volného pohybu osob, pracovních sil, kapitálu, zboží i služeb. Smyslem jejího zrodu bylo přinášet všem občanům vyšší míru prosperity a osobní i politické svobody.
I kdybychom k ní cítili nevoli, je dnes pro Českou republiku závazná Listina základních práv Evropské unie. Naši občané mají právo a náš stát povinnost se jimi řídit.
Svobody a práva, na jejichž ideálech Evropské unie vznikla, jsou důležitými civilizačními hodnotami, k nimž v dějinách směřovalo úsilí mnoha pokrokových lidí. Vstup České republiky do Evropské unie měl tyto civilizační hodnoty stvrdit.
Dvacetileté výročí vstupu naší země do EU nám ale s novou naléhavostí připomíná, kolik základních občanských práv platí v naší zemi už opět – bohužel – jen na papíře.
Zcela iluzorní je např. právo na svobodu projevu a informací, zaručované článkem 11 hlavy II.
Desítkám tisíc našich občanů je znemožňováno získávat objektivní, nezkreslené a úplné informace, stejně tak jako vyjadřovat se veřejně na sociálních sítích či v médiích jen proto, že zastávají názory odlišné od názorů oficiálních. Jsou přitom často objekty nejrozmanitější diskriminace a šikanování ze strany úřadů i společenských organizací; zbaveni jakékoli možnosti bránit se.
Statisícům dalších občanů hrozí, že projeví-li své názory na aktuální společenskovědní témata, ztratí pracovní a jiné možnosti, a to nejen ve veřejném sektoru, ale i u soukromých korporací.
Článku 16 hlavy II., zaručujícímu právo na svobodu podnikání, odporuje chování bank i pojišťoven, které pod taktovkou Evropské centrální banky a ideologie ESG odmítají poskytovat finanční služby společnostem angažujícím se v obranném či těžebním průmyslu, nebo firmám, které jsou v danou chvíli z nejrůznějších důvodů ocejchovány jako nežádoucí. Kritéria této ESG selekce jsou stanovována netransparentně s absencí demokraticky získaného mandátu.
V rozporu s článkem 21 hlavy III., zakazujícím jakoukoli diskriminaci založenou zejména na pohlaví, rase, barvě pleti, etnickém nebo sociálním původu, politických nebo jakýchkoli jiných názorech nebo příslušnosti k národnostní menšině, je obsazování pracovních míst na základě kvót odvolávajících se na příslušnost k daným skupinám.
V rozporu s článkem 8 hlavy II. zaručujícím právo na ochranu osobních údajů, dále s článkem 16 hlavy II. zajišťujícím občanům Unie právo na svobodné podnikání a také v rozporu s článkem 45 hlavy V. zajišťujícím všem občanům Evropské unie právo volně se pohybovat a pobývat na území členských států, bylo jednání většiny členských států během období pandemie. Jednání naší vlády minulé i současné během pandemie bylo nejen v rozporu s původními hodnotami EU, ale i v rozporu s naší vlastní Ústavou. Nepojmenovat zločin znamená legalizovat jeho opakování!
Svoboda pohybu kapitálu, zboží i služeb je jen zdánlivá, jak ukazuje například nedostatek léků v Evropské unii.
Uplatnění práva vyhledávat, přijímat, rozšiřovat informace a myšlenky všeho druhu, bez ohledu na hranice, ať ústně, písemně nebo tiskem (článek 11 hlavy II.) je stíháno nejen mimosoudně, ale i soudně, často pod rouškou údajného šíření dezinformací.
Svoboda veřejného projevu je potlačena centrálním řízením veřejnoprávních sdělovacích prostředků i publikačních a kulturních zařízení. Žádný politický, filozofický i vědecký názor nebo umělecký projev jen trochu se vymykající úzkému rámci oficiální ideologie či estetiky nemůže být zveřejněn ve veřejnoprávních médiích či na sociálních sítích; je znemožněna veřejná kritika krizových společenských jevů; je vyloučena možnost veřejné obrany proti nepravdivým a urážlivým nařčením oficiální propagandy (zákonná ochrana lidské důstojnosti, jednoznačně zaručována článkem 1 hlavy I., v praxi neexistuje – viz např. označování lidí vyjadřujících nedůvěřivost vůči deklarovaným účinkům vakcín za dezinformátory, nebo označování lidí odmítajících tvrzení o původu energetické krize ve válce na Ukrajině za putinovce a dezoláty); lživá obvinění nelze vyvrátit. V předních společenských tématech často spojených s enormními veřejnými výdaji ze státních rozpočtů členských zemí EU je vyloučena otevřená diskuse.
Mnoho vědeckých a akademických pracovníků i jiných občanů je diskriminováno jen proto, že legálně zveřejňují či otevřeně vyslovují názory, které současná politická moc odsuzuje.
Svobodné hlasování, základní princip demokracie, je systematicky omezováno mocenskou svévolí; oklešťování hlasovacích práv jednotlivých zemí v rámci Unie je praktikováno odpíráním příjmů ze strukturálních fondů Unie. Nad zeměmi s odlišným politickým nebo společenskovědním postojem trvale visí hrozba odepření nebo ztráty hlasovacích práv.
Nástrojem omezení a často i úplného potlačení řady občanských práv je systém faktického podřízení všech institucí a organizací ve státě politickým direktivám Evropské unie. Nové zákony a ideologie jsou často prosazovány politicky aktivními a nikým nevolenými neziskovými organizacemi financovanými z veřejných peněz, přitom však rozhodujícím způsobem ovlivňují činnost zákonodárných i výkonných orgánů státní správy, justice, zájmových i všech ostatních společenských organizací, politických stran, podniků, ústavů, úřadů, škol a dalších zařízení.
Další občanská práva, včetně práva na nezasahování do soukromého života, do rodiny, domova nebo korespondence (článek 7 hlavy II.), jsou povážlivě narušována také tím, že ministerstvo vnitra nejrůznějšími způsoby kontroluje život občanů, například budováním sítě informátorů z řad obyvatelstva (získávaných výzvami k „whistleblowingu“ neboli udavačství). Dochází ke kontrole soukromé pošty na sociálních sítích. Média jsou motivována ke spolupráci se státem. Tato činnost není regulována zákony, občan se proti ní nemůže nijak bránit.
Svévolně se postupuje i při udělování vstupních víz cizím státním příslušníkům, z nichž mnozí získávají status uprchlíka jen na základě deklarace, že jsou v mateřské zemi údajně pronásledováni.
Kromě nedodržování předpisů vůči vlastním občanům nerespektuje Evropská unie ani své závazky vůči jiným zemím. Ve článku 216 Smlouvy o fungování Evropské unie se EU hlásí k tomu, že jsou dohody uzavřené Unií (jako například smlouva o volném obchodu GATT94 podepsaná u Světové obchodní organizace) závazné pro orgány Unie i pro členské státy. Při rozchodu s Velkou Británií ovšem EU tento svůj závazek porušila, protože trvala na vytvoření nových obchodních překážek tam, kde dříve nebyly.
Evropská unie, ve které dnes žijeme, již není stejnou Evropskou unií, pro kterou se občané České republiky vyslovili ve všelidovém referendu. Ideály, na nichž Evropská unie vznikla, měly za cíl posílit svobodu a prosperitu a odstranit byrokratické bariery pro mezinárodní spolupráci; dnešní směřování Evropské unie však vede k oklešťování občanských svobod, cílenému ničení prosperity a zavádění stále nových byrokratických překážek vůči svobodnému podnikání.
Dobré vztahy se mohou tvořit pouze na dobrovolné bázi, tedy bez nátlaku, kde základní motivací k uzavření dohody je oboustranná spokojenost. Souhlas s přijetím jakýchkoli závazků musí být informovaný. Neměla by mu tedy předcházet jednostranná kampaň, ale vyvážená diskuse.
Posledním pokusem o vytěsnění odborné diskuse nad závažným tématem je snaha vládnoucích elit protlačit navzdory převládající vůli lidu a závěrům ekonomických analýz přijetí společné evropské měny euro. Jako sebevědomý národ a sebevědomí občané deklarujeme, že naše měna musí být nástrojem dosažení prosperity. Prosperita nesmí být obětována za účelem získání jakékoliv nové měny.
Lze ovšem identifikovat i další závažné snahy o vyhýbání se seriózní veřejné diskusi nad dokumenty, jejichž podstata – drastické oslabením naší suverenity – je překryta falešnou rouškou veřejného blaha.
Někteří občané na soustavné porušování demokratických principů upozorňují a dožadují se nápravy; jejich hlasy jsou však upozaďovány, cenzurovány, anebo se stávají předmětem nejrůznějšího očerňování.
Odpovědnost za dodržování občanských práv v zemi padá samozřejmě především na politickou a státní moc. Ale nejen na ni. Každý nese svůj díl odpovědnosti za obecné poměry, a tedy i za dodržování uzákoněných paktů, které k tomu ostatně zavazují nejen vlády, ale i všechny občany.
Pocit této spoluodpovědnosti nás přivedl k myšlence vytvořit CHARTU 24, jejíž vznik dnes veřejně oznamujeme.
CHARTA 24 je volné, neformální a otevřené provolání lidí různých přesvědčení, různé víry a různých profesí, které spojuje vůle jednotlivě i společně se zasazovat o respektování přirozených lidských práv v naší zemi i ve světě.
CHARTA 24 vyrůstá ze zázemí lidí, kteří sdílejí starost o osud ideálů, s nimiž spojili a spojují svůj život a práci.
CHARTA 24 není organizací, nemá stanovy, stálé orgány a organizačně podmíněné členství. Patří k ní každý, kdo souhlasí s její myšlenkou, šíří její text a podporuje ji.
CHARTA 24 není základnou k opoziční politické činnosti. Chce sloužit k prosperitě, hrdosti a sebevědomí našeho národa. Svým symbolickým jménem zdůrazňuje CHARTA 24, že vychází z textu CHARTY 77, který pozměňuje pouze mírně a pouze natolik, aby správně pojmenovával instituce a problémy existující 47 let po vzniku CHARTY 77; hlavní myšlenky textu CHARTY 77 - dodržování uzákoněných svobod – však zůstávají nedotčeny.
Signatáři a mluvčí CHARTY 24
Ing. Markéta Šichtařová
Ing. Tomáš Zítko
Mgr. Libor Vondráček
Podepsat Chartu 24:
Již podepsali:
Markéta Šichtařová, Praha, 3. květen
Tomáš Zítko, Praha, 3. květen
Libor Vondráček, Jindřichův Hradec, 3. květen
Adam Ludwig Weber, Sluštice, Manažer, 3. květen
Lucie Maňáková, Praha 6, finanční kontrolor, 3. květen
Tomáš Rout, Praha 9, OSVČ, 3. květen
Jan Moník, Lhota pod Libčany, programátor, 3. květen
Michal Geberle, Praha 11, Jednatel společnosti, 3. květen
Karolína Konopásková, Praha 22 – Nové Pitkovice, manažer pohledávek, 3. květen
Jan Čihák, Psáry, Dolní Jirčany, OSVČ, 3. květen
David Lavička, Zlín, Student, 3. květen
Jan Konopásek, Ing., Praha 22 Pitkovice, IT specialista, 3. květen
Neveřejný
Jan Máša, Praha 9 Prosek, emeritní CEO , současně důchodce, 3. květen
Jiří Jaroš, Kopřivnice, Kontrolor, 3. květen
Tomáš Nielsen, Praha 1, právník, 3. květen
Marcel Langr, Městec Králové, IT developer, 3. květen
Stanislav Drunecký, Vlastiboř, Osvč, 3. květen
Pavel Pešan, Praha, Podnikatel, 3. květen
Kateřina Lhotská, Praha 9, analytik, 3. květen
Vlastimil Helebrant, Okounov, OSVČ, 3. květen
Jiří Helis, Chrastava, projektový manažer, 3. květen
Marta Kleinová, Nový Malín, podnikatelka, 3. květen
Marek Hovorka, Dříteň, OSVČ, 3. květen
Daniel Bořil, Stachy, Kuchař, 3. květen
Iveta Staňo Gebauer, Ostrava, Manažer, 3. květen
Ilona Kalousková, Chrudim, OSVČ, 3. květen
Pavel Škvor, Praha, Podnikatel, 3. květen
Markéta Ellens, Pšovlky, pedagog, 3. květen
Marian Polok, Karviná, Prodejce, 3. květen
Roman Jaroš, Zlín, úředník, 3. květen
Pavel Plicka, Znojmo 5, CEO, 3. květen
Vladimír Stránský, Šumperk, invalidní elektrikář, 3. květen
Pavel Novák, Most, OSVČ, 3. květen
Jakub Kucza, Praha 6, Pracovník v dopravě, 3. květen