Damir Špoljarič: Co bych prosazoval, pokud bych se stal pražským zastupitelem

Damir Špoljarič: Co bych prosazoval, pokud bych se stal pražským zastupitelem

Co bych prosazoval, pokud bych se po komunálních volbách na podzim stal pražským zastupitelem?

 

1. vyrovnané hospodaření města

Obec, stejně jako stát, by se neměla zadlužovat. Zastupitelé Prahy sice schválili na rok 2014 „vyrovnaný rozpočet“, nicméně v tomto rozpočtu nepočítá město se všemi investičními náklady, které ho reálně čekají a současně počítá s mnoha výdajemi na dotace (např. 65 mil. Kč na kulturu a mnoho dalších „menších“ položek). Oproti tomu na přijmové stránce rozpočtu se mj. počítá s příjmem peněz za odtahy aut a pokuty za dopravní přestupky. Aby byl tedy rozpočet města opravdu vyrovnaný, spolehá se město na to, že lidé budou páchat dopravní přestupky, čímž toto chování přestupců město vlastně toleruje. Očekávám tedy, že reálně bude hospodaření v letošním roce v Praze schodkové, což ale Radu města a zastupitele pravděpodobně netrápí, jelikož na podzim jsou volby a řešení schodkového rozpočtu tak „spadne“ na hlavu příštímu zastupitelstvu a radě města. 

 

2. zrušení tržního řádu Prahy

Tržní řád v Praze je socialistický přežitek, který je potřeba zrušit nebo ho alespoň významně omezit. Mrzí mě, že tak dosud neučinily strany, které o sobě prohlašují, že jsou pravicové (ODS, TOP09). Zrušení či významné omezení tržního řádu podpoří drobné podnikatele a živnostníky v Praze, kteří jsou dnes touto vyhláškou zbytečně omezováni. Více jsem o tom psal v tomto článku: http://spoljaric.blog.idnes.cz/c/362444/Prodavate-u-metra-hrusky-Jednate-v-rozporu-s-trzim-radem-Prahy.html

 

3. omezení počtu strážníků a zásadní změna priorit MP

Činnost městské policie z velké části zahrnuje právě řešení dopravních přestupků a vybírání peněz pro magistrát. Městská policie bohužel nezvyšuje bezpečnost obyvatel města. Současná politika města ve věci městské policie počítá s neustálým rozšiřováním počtu městských strážníků a zvyšováním výdajů na provoz městské policie, s čímž nesouhlasím. Kdy Vám naposledy s něčím pomohl městský strážník? Jsem pro zásadní omezení počtu strážníků a přeorientování městské policie v jejich prioritách. Mezi hlavní priority městských strážníků by mělo bezpochyby patřit zajišťování bezpečnosti obyvatel, ochrana jejich majetku, hlídání pořádku, pochůzky apod. V Praze je naprosto běžné, že jedinou náplní práce mnoha strážníků je hlídat špatné parkování a vybírat pokuty. Byť je to činnost, kterou nelze zcela ignorovat, výběr pokut nemá být smyslem městské policie.

Primátor Hudeček pokrytecky na webu Prahy napsal "Považuji za neuspokojivou současnou situaci při zajištění bezpečnosti obyvatel v samotném centru Prahy, na Václavském náměstí a v jeho bezprostředním okolí. Městská policie zde má podle mého zjištění výrazné rezervy ve své práci, na nedostatečné zajištění bezpečnosti si stěžují místní obyvatelé zahraniční turisté a Praha je kritizována zahraničními médii." Já tuto situaci považuji také za neuspokojivou, nicméně pan Hudeček je spoluzodpovědný za fungování městské policie. Paradoxem je to, že městská policie je nyní na Václavském náměstí a můstku přítomna sice nonstop a má zde zřízení mobilní pracoviště, přesto ale zde kriminalita neklesá. Proč? Protože strážníci tam jsou výhradně z toho důvodu, aby zastavili a pokutovali řidiče, kteří vjedou do nesmyslně vytvořené pěší zóny v dolní části Václavského náměstí.

 

4. svobodná doprava v Praze

Praha zahájila v minulých letech mnoho experimentů v regulaci dopravy a mnoho dalších jich má v plánu zavést. Nejde jen o Smetanovo nábřeží, které by se v žádném případě nemělo stát mrtvou pěší zónou stejně jako spodní část Václavského náměstí, ale v plánu je i řada dalších omezení pro Pražany po otevření tunelu Blanka, který ale dopravě ulehčí jen zčásti. Zastaváme názor, že individuální doprava není zločin a město by nemělo upřednosťnovat žádnou dopravu na úkor jiné. Městská hromadná doprava a individuální doprava (ať už auta, kola či cokoliv jiného) dokáží fungovat vedle sebe a vždy tak fungovaly. Upřednosňuje-li magistrát uživatele jednoho dopravního prostředku na úkor jiného, vždy to mezi těmito skupinami vyvolává zbytečnou nenávist. Budu-li zvolen pražským zastupitelem, nebudu podporovat žádná nová podobná omezení a naopak se budu snažit získavat podporu napříč zastupitelstvem pro rušení těch stávajících regulací v dopravě, která jsou zbytečná. Praha by se rovněž měla snažit dostavět nedokončené dopravní stavby v Praze, aby ulehčila v maximální možné míře dopravě v centrální části města a v místěch s hustou zástavbou. Regulací dopravy se nesmyslnámi omezeními se počet aut v těchto místech nesníží.

Pokusme se zavést prvky volného trhu i do městské hromadné dopravy. Pro příklad nemusíme chodit daleko. Pokud funguje konkurenční prostředí na železnici Praha-Ostrava, z čehož těží zákazníci těchto vzájemně si konkurujících si dopravců (vyšší kvalita služeb, snižování ceny), zkusime toto zavést i v Praze. Umožněme soukromým dopravcům využívat zastávky autobusů MHD a konkurovat tak pražskému dopravnímu podniku, který dnes město dotuje cca 12 mld. Kč ročně (tzn. každý obyvatel Prahy doplácí ze svých daní cca 1200Kč ročně na provoz dopravního podniku bez ohledu na to, zda si platí jízdné či vůbec MHD např. nevyužívá). Měl jsem možnost mluvit osobně v této věci se třemi majiteli významných českých dopravců, abych si ověřil reálnou proveditelnost mé myšlenky a tato myšlenka nebyla zavrhnuta a naopak se k ní dopravci stavěli pozitivně.

Zrušme modré zóny na celém území Prahy. Stávající systém se ukázal jako nefunkční. Město prodává více parkovacích karet než je reálný počet míst k stání, aut samozřejmě neubylo a podnikatelé mají ztížené podmínky pro cestování za svými klienty. Parkovacích míst je stejný nedostatek jako před modrými zónami s tím rozdílem, že se nyní platí zbytečný poplatek. Ponechejme zpoplatnění pouze pro auta, která nejsou registrována v Praze a kde tak vznikne větší motivace, že návštěvníci Prahy nechají své auto na okraji města na některém z placených parkovišť a pro dopravu do Prahy využijí MHD. Nedostatečný počet parkovacích míst nevyřeší žádné další barevné zóny.

 

5. zabránění vzniku nových nesmyslných regulací

Kdejaký politik se v Praze považuje za pravicového a přitom se tak ani zdaleka nechová. Příkladem je např. současná zastupitelka Prahy za ODS a dřívější mnohaletá radní Aleksandra Udženija, která každou chvíli přijde s nějakým regulačním návrhem. Tento týden např. uvedla: „Myslím, že je na čase zakázat výkupy sběrných surovin. Dnes to došlo tak daleko, že zloději ukradli celou plechovou montážní halu. Neustále slýcháme, jak zloději kradou poklopy od kanalizací, silniční značení, různá železniční vedení včetně kolejí, atd. Za prvé to ohrožuje lidské životy a za druhé nás to jako daňové poplatníky stojí ohromné peníze. Kdyby to zloději neměli kde prodávat, tak to ani nekradou!“

Paní Udženija by tedy zase něco zakazovala. A co dělá městská policie? Tím, že někomu zakážu jeho podnikání, nezabráním trestné činnosti, kterou páchá někdo jiný. To je jak kdyby někdo zakázal prodávat auta, protože pak díky tomu klesnou jejich kráděže na nulu. Nesmysl.

 

Damir Špoljarič,
místopředseda Krajského sdružení Svobodných v Praze

Zaujal Vás článek? Podpořte jej a autora pár Satoshi. Předem dík...

Svobodní

Svobodní

Novinky

Nejnovější video

V Poslanecké sněmovně se 10. listopadu sešli poslanci, právníci, zástupci policie i organizátoři Pochodu pro život. Téma kulatého stolu „Ústavní ochrana svobody slova a shromažďování pro zranitelné skupiny“ bylo jasné: jak zajistit, aby pokojné shromáždění – zvláště když se ho účastní rodiny s dětmi – mohlo dojít do cíle, a aby o tom nerozhodovala ulice.

Pozváni byli T. Malá (omluvila se z důvodu programu), H. Válková, Z. Ožanová, K. Haas, K. Stojanová, M. Výborný, Z. Hraba, J. Kříž, Z. Koudelka, R. Suchánek, M. Vondrášek, K. Šimka, J. Kudrna, dále byli osloveni P. Černý a F. Říha. Hlavní vystoupení měli organizátor Pochodu pro život Radim Ucháč a poslanec Karel Haas. Moderoval místopředseda Ústavně-právního výboru Libor Vondráček.

Vondráček na úvod připomněl, že zákon o právu shromažďovacím je z roku 1990. Situace se od té doby změnila. Pochod pro život se v posledních letech stal učebnicovým příkladem toho, co se může stát, když se proti ohlášené a povolené akci postaví radikální skupiny, které ji fyzicky zablokují.

„Tisíce lidí se bojí přijet do Prahy“

Organizátor Pochodu pro život Radim Ucháč popsal loňský průběh: několik tisíc účastníků, převážně rodin s dětmi, bylo dvě hodiny zablokováno a zastrašováno radikálními skupinami. Letos policie nasadila 901 příslušníků, místo shromáždění bylo hermeticky uzavřeno. Účastníci psali organizátorům, že se bojí přijet do Prahy.

„Ústavní soud dospěl k závěru, že policie nepochybila a že vina je na rodičích, že berou děti na veřejná shromáždění,“ uvedl Ucháč. „Nevoláme po důraznějším policejním zásahu. Nám opravdu nechceme. Ale znepokuje nás tolerance protiprávního jednání.“ Podle něj bylo uděleno pouze pět pokut, což vytváří pocit beztrestnosti. Agresivita podle něj rok od roku roste. Řešení podle něj mohou být různá – od omezení účasti od 15 let přes jiné nástroje pro policii – a právě o tom se má diskutovat, aby se Česko nedostalo do stavu, který vidíme na západ od našich hranic.

Ochrana je obsahově slepá – a co říká kauza Ellinger

Poslanec Karel Haas (ODS) připomněl klíčovou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva. Ochrana shromáždění je obsahově slepá – platí stejně pro všechny. Jako nosný příklad uvedl kauzu rakouských lékařů pro život proti Rakousku (Ellinger a další), která se odehrála v Salzburgu na začátku 80. let.

Šlo o pochod lékařů podporujících právo na život, proti kterému se postavili kontrademonstranti. Ti pokřikovali, házeli potraviny a snažili se akci fyzicky zastavit. Evropský soud tehdy formuloval pozitivní závazek státu: stát musí nasadit přiměřené a vhodné prostředky, aby pokojné shromáždění mohlo proběhnout. Nezaručuje výsledek, ale nesmí improvizovat, když má informace o protiakcích. Musí plánovat, předvídat a chránit. Haas zdůraznil, že jde o závazek prostředků, nikoli o závazek státu k tomu, že každé shromáždění dopadne pozitivně.

Stejné pravidlo platí i v opačném případě – malá skupina protestující proti homofobii v Gruzii v roce 2012, kterou několikanásobná přesila napadla a policie situaci nezvládla. Ochrana nezná barvu politického názoru. „Kdo smí rozhodnout, zda pokojné shromáždění dojde do cíle? Svolavatel, úřad, policie, nebo ten, kdo vytvoří fyzickou překážku v ulicích?“ ptal se Haas. Podle něj ulice rozhodovat nemá. Zranitelnost účastníků (děti, těhotné ženy) laťku ochrany zvyšuje, nesnižuje.

Haas z judikatury vyseparoval i praktické požadavky na policii: předvídat a pracovat s informacemi preventivně, plánovat logistiku a úzká místa, komunikovat, prostorově oddělit tak, aby zůstala možnost vyjadřování názorů, a při naplnění podmínek účinně postihnout. Neprovedení zákroku tam, kde policie disponuje informacemi, že zákrok má být proveden, je podle něj porušením zákona o policii.

Hluk, blokády a trestné činy

V diskuzi se opakovaně vracelo téma hluku. Překročení hygienických norem může být kvalifikovanou skutkovou podstatou trestného činu ublížení na zdraví – zvláště pokud jde o těhotné ženy nebo děti mladší 15 let. Haas zdůraznil, že policie má povinnost zasahovat proti trestným činům i přestupkům. Ucháč upozornil, že důsledné vymáhání běžných přestupků (neuposlechnutí pokynu, legitimace) by podle něj odstranilo většinu agresivity. „Bylo zadrženo 200 osob v kordonech. Nebylo potřeba žádné násilí. Stačilo pouštět jednoho po druhém proti občance legitimovat a později pokutovat.“

„Oni vyhráli. Neprošli.“

Z veřejnosti zazněla i osobní zkušenost. Mírka Vybihalová ze Zábřeha na Moravě popsala, jak stála se svou dcerou zablokovaná a slyšela radost protistrany: „Neprošli. Podařilo se jim to.“ „My jsme byli poraženi. Oni vyhráli. A příště to bude jednodušší, protože žádný větší postih z toho neměli.“ Zdůraznila, že rodina je základ společnosti a že je potřeba rozhodnout, jakou společnost chceme. Inženýr Ivo Pata hovořil o širší společenské atmosféře vůči rodinám s dětmi a demografických dopadech, i když se diskuse držela primárně práva shromažďovacího.

Vondráček: Kauza Ellinger ukazuje, že zákon je klíčový

Vondráček v závěru na Haasovu prezentaci kauzy Ellinger přímo navázal. Připomněl, že Evropský soud v té věci řekl, že pokud protishromáždění (i to blokující) splní podmínky zákona o právu shromažďovacím, tak se téměř nedá zakazovat – určitě ne preventivně a předem.

„Pokud se máme držet toho rozsudku, pak je naprosto klíčové, jak ten zákon o právu shromažďovacím zní,“ řekl Vondráček. „Nejenom že se musí pamatovat na paragrafy, které v něm jsou, ale možná je čas se zamyslet, jestli neexistují pravidla, která by se měla zpřesnit.“ Stav z roku 2025 podle něj nelze považovat za správný výkon práva shromažďovacího. Stát historicky vznikl právě proto, aby tu neplatilo právo silnějšího.

Kulatý stůl nepřinesl hotový návrh novely. Přinesl ale jasnou shodu, že pokojné shromáždění s rodinami a dětmi nesmí končit tím, že někdo přijde, zablokuje cestu a řekne „vyhráli jsme“. Ochrana je obsahově slepá, zranitelné skupiny mají vyšší nárok na ochranu a ulice nemá právo veta. A podle Vondráčka právě kauza Ellinger ukazuje, že pokud chceme, aby to fungovalo i v praxi, nestačí jen aplikovat současný zákon z roku 1990 – je potřeba se podívat, jestli ještě odpovídá realitě a zda není čas ho aktualizovat. Debata podle něj dneškem neskončila.

Prezentace Pavla Kalendy

Kulatý stůl ve Sněmovně: Blokáda ulice nesmí rozhodovat, který pochod dojde do cíle

V Poslanecké sněmovně se 10. listopadu sešli poslanci, právníci, zástupci policie i organizátoři Pochodu pro život. Téma kulatého stolu „Ústavní ochrana svobody slova a shromažďování pro zranitelné skupiny“ bylo jasné: jak zajistit, aby pokojné shromáždění – zvláště když se ho účastní rodiny s dětmi – mohlo dojít do cíle, a aby o tom nerozhodovala ulice.

Pozváni byli T. Malá (omluvila se z důvodu programu), H. Válková, Z. Ožanová, K. Haas, K. Stojanová, M. Výborný, Z. Hraba, J. Kříž, Z. Koudelka, R. Suchánek, M. Vondrášek, K. Šimka, J. Kudrna, dále byli osloveni P. Černý a F. Říha. Hlavní vystoupení měli organizátor Pochodu pro život Radim Ucháč a poslanec Karel Haas. Moderoval místopředseda Ústavně-právního výboru Libor Vondráček.

Vondráček na úvod připomněl, že zákon o právu shromažďovacím je z roku 1990. Situace se od té doby změnila. Pochod pro život se v posledních letech stal učebnicovým příkladem toho, co se může stát, když se proti ohlášené a povolené akci postaví radikální skupiny, které ji fyzicky zablokují.

„Tisíce lidí se bojí přijet do Prahy“

Organizátor Pochodu pro život Radim Ucháč popsal loňský průběh: několik tisíc účastníků, převážně rodin s dětmi, bylo dvě hodiny zablokováno a zastrašováno radikálními skupinami. Letos policie nasadila 901 příslušníků, místo shromáždění bylo hermeticky uzavřeno. Účastníci psali organizátorům, že se bojí přijet do Prahy.

„Ústavní soud dospěl k závěru, že policie nepochybila a že vina je na rodičích, že berou děti na veřejná shromáždění,“ uvedl Ucháč. „Nevoláme po důraznějším policejním zásahu. Nám opravdu nechceme. Ale znepokuje nás tolerance protiprávního jednání.“ Podle něj bylo uděleno pouze pět pokut, což vytváří pocit beztrestnosti. Agresivita podle něj rok od roku roste. Řešení podle něj mohou být různá – od omezení účasti od 15 let přes jiné nástroje pro policii – a právě o tom se má diskutovat, aby se Česko nedostalo do stavu, který vidíme na západ od našich hranic.

Ochrana je obsahově slepá – a co říká kauza Ellinger

Poslanec Karel Haas (ODS) připomněl klíčovou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva. Ochrana shromáždění je obsahově slepá – platí stejně pro všechny. Jako nosný příklad uvedl kauzu rakouských lékařů pro život proti Rakousku (Ellinger a další), která se odehrála v Salzburgu na začátku 80. let.

Šlo o pochod lékařů podporujících právo na život, proti kterému se postavili kontrademonstranti. Ti pokřikovali, házeli potraviny a snažili se akci fyzicky zastavit. Evropský soud tehdy formuloval pozitivní závazek státu: stát musí nasadit přiměřené a vhodné prostředky, aby pokojné shromáždění mohlo proběhnout. Nezaručuje výsledek, ale nesmí improvizovat, když má informace o protiakcích. Musí plánovat, předvídat a chránit. Haas zdůraznil, že jde o závazek prostředků, nikoli o závazek státu k tomu, že každé shromáždění dopadne pozitivně.

Stejné pravidlo platí i v opačném případě – malá skupina protestující proti homofobii v Gruzii v roce 2012, kterou několikanásobná přesila napadla a policie situaci nezvládla. Ochrana nezná barvu politického názoru. „Kdo smí rozhodnout, zda pokojné shromáždění dojde do cíle? Svolavatel, úřad, policie, nebo ten, kdo vytvoří fyzickou překážku v ulicích?“ ptal se Haas. Podle něj ulice rozhodovat nemá. Zranitelnost účastníků (děti, těhotné ženy) laťku ochrany zvyšuje, nesnižuje.

Haas z judikatury vyseparoval i praktické požadavky na policii: předvídat a pracovat s informacemi preventivně, plánovat logistiku a úzká místa, komunikovat, prostorově oddělit tak, aby zůstala možnost vyjadřování názorů, a při naplnění podmínek účinně postihnout. Neprovedení zákroku tam, kde policie disponuje informacemi, že zákrok má být proveden, je podle něj porušením zákona o policii.

Hluk, blokády a trestné činy

V diskuzi se opakovaně vracelo téma hluku. Překročení hygienických norem může být kvalifikovanou skutkovou podstatou trestného činu ublížení na zdraví – zvláště pokud jde o těhotné ženy nebo děti mladší 15 let. Haas zdůraznil, že policie má povinnost zasahovat proti trestným činům i přestupkům. Ucháč upozornil, že důsledné vymáhání běžných přestupků (neuposlechnutí pokynu, legitimace) by podle něj odstranilo většinu agresivity. „Bylo zadrženo 200 osob v kordonech. Nebylo potřeba žádné násilí. Stačilo pouštět jednoho po druhém proti občance legitimovat a později pokutovat.“

„Oni vyhráli. Neprošli.“

Z veřejnosti zazněla i osobní zkušenost. Mírka Vybihalová ze Zábřeha na Moravě popsala, jak stála se svou dcerou zablokovaná a slyšela radost protistrany: „Neprošli. Podařilo se jim to.“ „My jsme byli poraženi. Oni vyhráli. A příště to bude jednodušší, protože žádný větší postih z toho neměli.“ Zdůraznila, že rodina je základ společnosti a že je potřeba rozhodnout, jakou společnost chceme. Inženýr Ivo Pata hovořil o širší společenské atmosféře vůči rodinám s dětmi a demografických dopadech, i když se diskuse držela primárně práva shromažďovacího.

Vondráček: Kauza Ellinger ukazuje, že zákon je klíčový

Vondráček v závěru na Haasovu prezentaci kauzy Ellinger přímo navázal. Připomněl, že Evropský soud v té věci řekl, že pokud protishromáždění (i to blokující) splní podmínky zákona o právu shromažďovacím, tak se téměř nedá zakazovat – určitě ne preventivně a předem.

„Pokud se máme držet toho rozsudku, pak je naprosto klíčové, jak ten zákon o právu shromažďovacím zní,“ řekl Vondráček. „Nejenom že se musí pamatovat na paragrafy, které v něm jsou, ale možná je čas se zamyslet, jestli neexistují pravidla, která by se měla zpřesnit.“ Stav z roku 2025 podle něj nelze považovat za správný výkon práva shromažďovacího. Stát historicky vznikl právě proto, aby tu neplatilo právo silnějšího.

Kulatý stůl nepřinesl hotový návrh novely. Přinesl ale jasnou shodu, že pokojné shromáždění s rodinami a dětmi nesmí končit tím, že někdo přijde, zablokuje cestu a řekne „vyhráli jsme“. Ochrana je obsahově slepá, zranitelné skupiny mají vyšší nárok na ochranu a ulice nemá právo veta. A podle Vondráčka právě kauza Ellinger ukazuje, že pokud chceme, aby to fungovalo i v praxi, nestačí jen aplikovat současný zákon z roku 1990 – je potřeba se podívat, jestli ještě odpovídá realitě a zda není čas ho aktualizovat. Debata podle něj dneškem neskončila.

Prezentace Pavla Kalendy

Oblíbené štítky

Svobodní

Svobodní

Novinky

Oblíbené štítky

Svobodni-31