Svoboda a odpovědnost jsou dva bytostně soupatřičné základní prvky demokracie. Zřetelně tak ukazují, že demokracie má v první řadě mravní základ a smysl. To na druhé straně znamená, že demokracii nelze redukovat na typ politického systému. Demokracie jako politický, tedy státní systém je nezbytným vnějším rámcem, zacíleným na umožňování a posilování svobody občanů, která není sobeckou libovůlí, nýbrž činně uplatňovanou, individuálně svobodnou mravní odpovědností svědomí. Masaryk takto uchopený smysl a cíl demokracie politické označoval jako demokracii náboženskou, resp. metafyzickou.[1] Takto chápaná demokracie jako názor na život a svět vyrůstá z niterného přesvědčení demokratů o nezastupitelné individuální věčnosti lidské duše. Demokracie je tak přesvědčením o nezastupitelném smyslu individuálních lidských existencí z hlediska věčnosti. Takto demokraticky založený smysl lidství je činně uplatňovanou zodpovědnou svobodou. Svoboda není libovůlí proto, že vyrůstá z uznání mravně a nábožensky ukotvené individuální svobody druhých, a takto pojímané mravně-metafyzické rovnosti. Tím je opravdová svoboda závažnou odpovědností. Demokraticky ukotvená odpovědná svoboda nemůže z principu být lhostejnou tolerancí k pojetí svobody, jež svobodu zaměňuje s libovůlí, tedy s přezíráním a potlačováním individuální mravní integrity a z ní vyrůstající svobody druhých.
V politicko-mravní rovině se tento závažný jev a problém označuje jako porušování lidských, resp. občanských práv a svobod. Jde o fenomén, který je charakteristickým výrazem problému světového šíření demokracie. Lapidárně řečeno, přejeme-li si celosvětové dodržování lidských, resp. občanských práv, přejeme si svět, v němž nedemokratické politické systémy nemají místo.
Je zřejmé, že žijeme ve světě, kde se fenomén celosvětového šíření demokracie stal prvořadou globální skutečností a konfliktem. Hlavně proto není dnešní svět bezpečným místem. Je tomu tak v první řadě proto, že není bezpečným místem pro mravně zodpovědnou svobodu, tedy pro demokracii.
Fenomén a problém celosvětového šíření demokracie se nestal prvořadým jevem světových dějin teprve spojeneckým osvobozením Iráku v r. 2003, nebo porážkou sovětského komunistického totalitarismu ve studené válce v r. 1989 a následným rozšířením demokratické civilizace do východní Evropy. Politika světového šíření demokracie vstoupila na jeviště světových dějin během první světové války americkým vyhlášením války Německu 2. dubna 1917. Americký prezident Woodrow Wilson odůvodnil tento osudový dějinný krok před kongresem Spojených států slovy, jejichž zřetelným ústředním smyslem je nejen obrana mravně založené, odpovědné svobody individuí a jejich národů, ale rovněž z ní vyplývající, právě tak nezbytné a úplné mravně-náboženské nasazení za její celosvětové rozšíření, tedy za demokratický svět:
„Nyní se chystáme přijmout kritérium bitvy s tímto přirozeným nepřítelem svobody (tedy s Německem –MB) a pokud to bude nutné, vynaložíme veškerou sílu národa, abychom zastavili a anulovali jeho neoprávněné nároky a jeho moc. Jsme rádi, že tedy bojujeme za konečný mír ne světě a za osvobození jeho národů, včetně národa německého: za práva národů velkých i malých a výsadu lidí kdekoli, zvolit si způsob života a poslušnosti. Svět musí být učiněn bezpečným pro demokracii. Jeho mír musí být postaven na prověřených základech politické svobody. Nesloužíme žádným sobeckým potřebám. Netoužíme po žádném dobývání, žádné nadvládě. Nevyhledáváme pro sebe žádná odškodnění, žádné hmotné náhrady za oběti, jež svobodně podstoupíme. Jsme pouze jedním ze zastánců práv lidstva. Uspokojí nás, když se tato práva zajistí tak, jak to může zajistit víra a svoboda národů… Je to hrozivá věc, vést tento velký pokojný národ do války, do nejhroznější a nejstrašnější ze všech válek, kdy se sama civilizace zdá být nejistá. Ale právo je cennější než mír, a my budeme bojovat za věci, jež jsme vždy chovali svým srdcím nejblíže, – za demokracii, za právo těch, kteří se poddávají úřední moci, aby měli hlas ve svých vlastních vládách, za práva a svobody malých národů, za univerzální nadvládu práva touto shodou svobodných národů, protože přinese mír a bezpečí všem národům a svět nakonec učiní svobodným. Tomuto úkolu můžeme věnovat své životy a bohatství, vše, čím jsme a co máme s hrdostí těch, kdo vědí, že přišel den, kdy má Amerika tu čest dát svou krev a moc za principy, jež ji zrodily a daly jí štěstí a mír, jichž si vážila. S boží pomocí nemůže činit jinak.“[2]
Slova amerického prezidenta Wilsona, jimiž zahájil a obhájil dosud probíhající dějinnou epochu celosvětového šíření demokracie, prokazují nedělitelnost svobody a mravní odpovědnosti jako její podstatu. Obecně platný smysl Wilsonovy argumentace se po první světové válce obdobným způsobem osvědčil jako vůdčí smysl následující druhé světové války a studené světové války, právě tak jako v současném konfliktu demokratické civilizace s jejími dnešními četnými nepřáteli.
Na dějinách dvacátého a počátku jedenadvacátého století je příznačné, že rozhodujícím činitelem je charakterizujícího celosvětového šíření demokracie demokratickými státy jsou Spojené státy americké. Proč tomu tak je, výslovně naznačují citovaná Wilsonova slova. Prezident Wilson totiž ve svém zdůvodnění vstupu USA do první světové války uvedl, že Spojené státy vstupují do války s Německem a za světové šíření demokracie kvůli principům, z nichž se jak zrodila Amerika, tak jí „daly štěstí a mír.“ [3] Měl zjevně na mysli reformně nábožensky ukotvené demokratické přesvědčení Američanů, tedy jejich víru v nezastupitelnou primární hodnotu svobodných mravně-nábožensky založených individuálních svědomí, jež je smyslem existence demokracie. Tento fenomén je podstatou americké demokracie jako její kulturně-civilizační základ a v dějinách lidstva je zatím nejvyspělejší podobou zodpovědné svobody. Je proto vcelku logické, že Spojené státy americké jsou vůdčím státem, který poměrně souvisle prosazuje světové šíření demokracie jako svůj národní zájem.
Vítězství americké demokracie ve studené válce s komunistickými totalitními režimy Sovětského svazu a jeho východoevropských satelitů z r. 1989 se všeobecně uznává jako dějinný závěr dvacátého století. Jeho důsledným pokračováním v nové ofenzivní kvalitě, a zároveň dějinným počátkem jedenadvacátého století, je válka demokratické civilizace vedené Spojenými státy americkými se světovým teroristickým islamismem. Prvořadý světový význam této události spočívá ve skutečnosti, že oba dva epochální konflikty, obdobně jako dějinný smysl první a druhé světové války, znamenají šíření demokracie v globálním měřítku.
To z hlediska dějin idejí znamená, že dějiny dvacátého a jedenadvacátého století jsou v první řadě dějinami konfliktů zodpovědné svobody s nedemokratickými alternativami lidské existence. Například po 11. září 2001 si USA a jejich demokratičtí spojenci, obdobně jako nejprve v přelomové válečné době prezidenta Wilsona, zřetelně uvědomily, že se znovu ocitly v dlouhodobé válce o samotnou existenci duchovně-mravního základu své demokratické státní tradice a demokratické civilizace jako takové. Ten spočívá v nezastupitelnosti zodpovědné svobody individuálních svědomí, jež vytváří přirozeno-právní základ koncepce přirozených občanských, resp. lidských práv.
Mravní základ přirozeného práva, a tedy demokratické civilizace, je v podobě tzv. zlatého pravidla a jeho nahlédnutelné evidence v zásadě sdělitelný původně nezápadním, resp.nedemokratickým kulturně-civilizačním okruhům. Odtud vyplývá principiální možnost akceptace odpovědné individuální svobody, tedy soupatřičnosti svobody a odpovědnosti jako mravního těžiště demokracie, a následně demokracie samotné, v globálním měřítku.
Dějiny světa obecně a Evropy zvláště jsou pohybem nepřeberných možností uchopení svobody a odpovědnosti, a to možností jak autentických, tak deficientních. Obojí mnohost možností se realizuje v podobě kulturně-politické plurality národně-státních individualit, jež fakticky vytvářejí pohyb světových dějin. Světové dějiny již od dvacátého století určují zejména dědicové Evropy. Jsou to na jedné straně hlavně Spojené státy americké a jejich spojenci jako rozhodující světoví nositelé a šiřitelé v Evropě vzniklé demokratické civilizace. Na druhé straně je to jednak diktátorské, sedmdesátiletím komunistického totalitního režimu dvacátého století silně ovlivněné Rusko, jednak původně z Evropy importované totalitní režimy komunistického typu, z nichž je nejvýznamnější komunistická Čína. K nim se od počátku XXI. století řadí globálně vlivný islamistický fundamentalismus. Ten si např. v Íránu osvojil v Evropě vzniklé hlavní rysy totalitního režimu: kontinuální vládu teroru jako svou podstatu a nadvládu ideologie jako princip domněle politického jednání. Lze tedy konstatovat, že stav světa na počátku XXI. století určuje po kulturní a politické stránce konflikt původně v Evropě vzniklých a následně místními vlivy modifikovaných alternativ lidské existence, jak v autenticky demokratickém, tak v upadlém smyslu. Jestliže dnes vládnou světu v té či oné alternativní podobě dědicové Evropy, jak je tomu s Evropou samotnou, rodištěm hlavních rysů dnešního světa ?
Evropská kolébka hlavních světových konfliktů je nyní v hluboké krizi. Je tomu tak proto, že současnou Evropu demokratických států v rozhodující míře ovládá svou povahou převážně nadstátní,resp. nadnárodní, a v této podobě fakticky centrálními evropskými mocnostmi nedemokraticky řízený útvar Evropské unie. Dominantní mocenské postavení Evropské unie tak v Evropě zavedlo a soustavně posiluje nedemokratický způsob vlády nad členskými státy EU.
Jak světové, tak evropské dějiny jsou prokazatelně sledem událostí, jenž probíhá v trvalém napětí a oscilaci mezi pohybem k centralizaci a autonomizaci. Tato základní dějinná a politická skutečnost vytváří podstatu Evropy a hlavní osu zejména jejích, ale do značné míry i světových dějin. Po tisíciletí ukotvená, prohlubovaná, tříbená a rozvíjená pluralitní kulturní a politická podstata evropanství je proto neslučitelná s jakoukoliv snahou potlačit evropskou různorodost politických, nyní demokratických státních tradic zodpovědné svobody ve prospěch centrálně velmocensky řízeného celoevropského, de facto kvazistátoprávního útvaru, přirozeně bez skutečného demokratického mandátu.
Je proto na místě, aby evropské demokracie, zejména pak členské státy Evropské unie, začaly intenzivně uskutečňovat jiný, skutečně perspektivní, protože s politickou podstatou Evropy identický projekt věrohodně demokratické evropské jednoty. Ten by měl odpovídat pluralitě demokracií Evropy jako výrazu evropské mnohotvárnosti zodpovědné svobody. Ideologie a politická orientace hlavního, nadstátního proudu EU jsou s takto zaměřeným, pro Evropu naléhavě nezbytným jednáním zodpovědných evropských demokratů a jejich států v zásadním rozporu. Jestliže se bude Evropská unie dál ubírat dosavadní cestou, jež ji zákonitě přivedla do dnešní hluboké krize, stane se světově významným, nedemokraticky řízeným celkem, jenž nepochybně zvrátí nynější světovou civilizační a geopolitickou konstelaci v citelný neprospěch demokracie jako faktického výrazu zodpovědné svobody. Evropská unie se tak na globální scéně zjevně přidá k těm důležitým hráčům, resp. dědicům Evropy, kteří navazují na její úpadkové, antidemokratické a antipolitické tradice.
Evropská unie má dosud ještě stále i druhou možnost: Dát se cestou, odpovídající evropské realitě, jíž je politicko-kulturní demokratická pluralita jako realizace principu odpovědné svobody, vyžadující rovnoprávnost malých demokracií s velkými.Tato cesta je v zásadě uskutečnitelná, a nadto v silném autentickém smyslu evropská. Jestliže ji Evropská unie zvolí, svět se stane pro svobodu a demokracii podstatně bezpečnějším a stabilnějším místem než dosud.
Miloslav Bednář je místopředsedou Svobodných
[1] Emil Ludwig, Duch a čin – Rozmluvy s Masarykem, Družstevní práce, Praha 1937, s. 71; V hluboké úctě a oddanosti Karel Čapek – Výbor z korespondence T. G. Masaryka s Karlem Čapkem, Masarykův ústav AV ČR, Praha 1999, s. 122 [2] Henry Steele Commager (vyd.), Living Ideas in America, Harper & Row, New York 1964, s. 682-3 [3] Tamtéž
