Nynější stav Evropy potvrzuje, že jejím hlavním problémem zůstává od roku 1849 Německo. Tehdejší pro budoucnost Evropy a světa tragické, stále se stupňující přehození výhybky německé politiky z pokusu o spíše demokratické sjednocení do nekriticky protizápadních, až primitivně materialistických kolejí, kde moc má, podobně jako v Rusku, přednost před právem, se Německu dosud nepodařilo zvládnout.
Neblahý osud zjevně německého ovládání Evropy prostřednictvím Evropské unie, jehož páteří měla být nyní se hroutící eurozóna, to názorně předvádí všem, kdo chtějí vidět a vědět. Již třetí v pořadí, nakonec opět zákonitě tonoucí německý projekt Evropy předvádí, jak se Německo dosud v zásadě nepoučilo ze svých a evropských dějin. Podstatu politiky, tedy veřejný život založený ve svobodě, si i nyní tragicky a tvrdošíjně plete s nátlakem. Německé brutální protlačování Lisabonské smlouvy, tedy referendy zamítnuté a následně jen převlečené euroústavy, ke konečné ratifikaci, a jeho nerealistické lpění na eurozóně jsou jen posledními příklady v řadě.
To se některým krátkozrakým našincům, věřícím v blahodárnost panského práskání bičem nad domácí nezvedeností a ve vrchnostenskou ochranu jako národní záchranu stále líbí. Evropě přitom rozumějí asi tak jako německá politika, když nevidí, že její reálná podstata je individuální svoboda demokracií, a ne nadvláda jednoho, nebo případně několika, která zákonitě pokaždé končí špatně. Ať se to komu líbí, nebo ne, pokud nebudeme svobodní, nebude svobodná ani Evropa. Leccos rozumného lze od sousedů převzít, ale vždy jen svobodně, ne na povel.
Ukázkově zaslepené je v této souvislosti strašení Ruskem pro případ rozpadu EU, anebo vystoupení z jejích svazujících politických struktur. Pravý opak je pravdou. Jak Německo, tak hlavní proud EU je téměř fanaticky proruský. Stačí uvést jako jeden příklad z mnoha jiných německou, francouzskou, španělskou a italskou politiku cílené energetické závislosti na Rusku. Polsko Velká Británie a Česká republika sice mohou chtít něco jiného a mluvit o tom, ale moc platné to není. Anebo ruské geopolitické plány eurasijského strategického spojenectví od Lisabonu po Vladivostok, jež nejsou v rozporu například s říjnovými strategickými úmluvami mezi Německem, Francií a Ruskem ve francouzském Deauville.
Svobodnou a demokratickou Evropu nezaručuje Německo a jemu stále více na obtíž, přestože jím v zásadě ovládaná Evropská unie. Reálnou zárukou svobodné a demokratické Evropy je stéle NATO, jak to ukázal jeho listopadový summit v Lisabonu. Evropská unie se tam nápadně a přirozeně jaksi krčila v pozadí. To dost přesvědčivě ukázal vyloženě okrajový význam setkání EU a prezidenta Obamy, přilepený na závěr vícedenního severoatlantického jednání NATO. Jednoduše řečeno, solidní zárukou svobodné a demokratické budoucnosti Evropy, a tedy i České republiky, je americká přítomnost v Evropě, která právě proto tolik vadí jak Německu a Francii, tak Rusku a některým dalším, včetně našich pohrobků marxismu, komunismu a kolem nich se houfujících užitečných naivků.
Německo si ale bude muset vybrat. Zda se chce vážně dát na cestu stále zjevnějšího strategicky-velmocenského sepětí s Ruskem na úkor Evropy a transatlantického spojenectví, jak si to zjevně přeje dnešní německá elita. Taková volba je zásadně protievropská. Evropu by rozdělila a USA by ji opět musely zachraňovat před sebou samotnou. Je Německo ve své dnešní velmocenské sebestřednosti vůbec schopno přehodit svou dosud stále tragicky nastavenou výhybku, a dát se jinou, tentokrát skutečně evropskou cestou uznání rovnoprávnosti demokratických států jako základu životaschopné evropské jednoty ? Rád bych se mýlil, alen evypadá to tak.
Masaryk mluvil o Evropě jako o politické laboratoři. Sám do jejího utváření během první světové války důrazně zasáhl na straně Spojenců ve prospěch svobodných demokratických individualit a jejich spolupráce ze svobody. Německá, a následně ruská odveta byla krutá. Rok 1989 nicméně dal Masarykovi opět za pravdu. Další pokus o myšlenkově vyprázdněnou velmocenskou odvetu je nyní pozvolna na cestě. Brzy se dozvíme, jak vyvine tentokrát. Dějiny nás ale nejen opravňují, nýbrž i znovu vybízejí k jasnému stanovisku a činu. Bylo by dost hloupé se domnívat, že výsledek nemůžeme ovlivnit. Prof. Miloslav Bednář je filosof a místopředseda Svobodných
P r o h l á š e n í C h a r t y 24
Dne 01. 05. 2004 vstoupila Česká republika společně s dalšími devíti zeměmi do Evropské unie. Evropská unie vznikla na ideálech mezinárodní spolupráce a volného pohybu osob, pracovních sil, kapitálu, zboží i služeb. Smyslem jejího zrodu bylo přinášet všem občanům vyšší míru prosperity a osobní i politické svobody.
I kdybychom k ní cítili nevoli, je dnes pro Českou republiku závazná Listina základních práv Evropské unie. Naši občané mají právo a náš stát povinnost se jimi řídit.
Svobody a práva, na jejichž ideálech Evropské unie vznikla, jsou důležitými civilizačními hodnotami, k nimž v dějinách směřovalo úsilí mnoha pokrokových lidí. Vstup České republiky do Evropské unie měl tyto civilizační hodnoty stvrdit.
Dvacetileté výročí vstupu naší země do EU nám ale s novou naléhavostí připomíná, kolik základních občanských práv platí v naší zemi už opět – bohužel – jen na papíře.
Zcela iluzorní je např. právo na svobodu projevu a informací, zaručované článkem 11 hlavy II.
Desítkám tisíc našich občanů je znemožňováno získávat objektivní, nezkreslené a úplné informace, stejně tak jako vyjadřovat se veřejně na sociálních sítích či v médiích jen proto, že zastávají názory odlišné od názorů oficiálních. Jsou přitom často objekty nejrozmanitější diskriminace a šikanování ze strany úřadů i společenských organizací; zbaveni jakékoli možnosti bránit se.
Statisícům dalších občanů hrozí, že projeví-li své názory na aktuální společenskovědní témata, ztratí pracovní a jiné možnosti, a to nejen ve veřejném sektoru, ale i u soukromých korporací.
Článku 16 hlavy II., zaručujícímu právo na svobodu podnikání, odporuje chování bank i pojišťoven, které pod taktovkou Evropské centrální banky a ideologie ESG odmítají poskytovat finanční služby společnostem angažujícím se v obranném či těžebním průmyslu, nebo firmám, které jsou v danou chvíli z nejrůznějších důvodů ocejchovány jako nežádoucí. Kritéria této ESG selekce jsou stanovována netransparentně s absencí demokraticky získaného mandátu.
V rozporu s článkem 21 hlavy III., zakazujícím jakoukoli diskriminaci založenou zejména na pohlaví, rase, barvě pleti, etnickém nebo sociálním původu, politických nebo jakýchkoli jiných názorech nebo příslušnosti k národnostní menšině, je obsazování pracovních míst na základě kvót odvolávajících se na příslušnost k daným skupinám.
V rozporu s článkem 8 hlavy II. zaručujícím právo na ochranu osobních údajů, dále s článkem 16 hlavy II. zajišťujícím občanům Unie právo na svobodné podnikání a také v rozporu s článkem 45 hlavy V. zajišťujícím všem občanům Evropské unie právo volně se pohybovat a pobývat na území členských států, bylo jednání většiny členských států během období pandemie. Jednání naší vlády minulé i současné během pandemie bylo nejen v rozporu s původními hodnotami EU, ale i v rozporu s naší vlastní Ústavou. Nepojmenovat zločin znamená legalizovat jeho opakování!
Svoboda pohybu kapitálu, zboží i služeb je jen zdánlivá, jak ukazuje například nedostatek léků v Evropské unii.
Uplatnění práva vyhledávat, přijímat, rozšiřovat informace a myšlenky všeho druhu, bez ohledu na hranice, ať ústně, písemně nebo tiskem (článek 11 hlavy II.) je stíháno nejen mimosoudně, ale i soudně, často pod rouškou údajného šíření dezinformací.
Svoboda veřejného projevu je potlačena centrálním řízením veřejnoprávních sdělovacích prostředků i publikačních a kulturních zařízení. Žádný politický, filozofický i vědecký názor nebo umělecký projev jen trochu se vymykající úzkému rámci oficiální ideologie či estetiky nemůže být zveřejněn ve veřejnoprávních médiích či na sociálních sítích; je znemožněna veřejná kritika krizových společenských jevů; je vyloučena možnost veřejné obrany proti nepravdivým a urážlivým nařčením oficiální propagandy (zákonná ochrana lidské důstojnosti, jednoznačně zaručována článkem 1 hlavy I., v praxi neexistuje – viz např. označování lidí vyjadřujících nedůvěřivost vůči deklarovaným účinkům vakcín za dezinformátory, nebo označování lidí odmítajících tvrzení o původu energetické krize ve válce na Ukrajině za putinovce a dezoláty); lživá obvinění nelze vyvrátit. V předních společenských tématech často spojených s enormními veřejnými výdaji ze státních rozpočtů členských zemí EU je vyloučena otevřená diskuse.
Mnoho vědeckých a akademických pracovníků i jiných občanů je diskriminováno jen proto, že legálně zveřejňují či otevřeně vyslovují názory, které současná politická moc odsuzuje.
Svobodné hlasování, základní princip demokracie, je systematicky omezováno mocenskou svévolí; oklešťování hlasovacích práv jednotlivých zemí v rámci Unie je praktikováno odpíráním příjmů ze strukturálních fondů Unie. Nad zeměmi s odlišným politickým nebo společenskovědním postojem trvale visí hrozba odepření nebo ztráty hlasovacích práv.
Nástrojem omezení a často i úplného potlačení řady občanských práv je systém faktického podřízení všech institucí a organizací ve státě politickým direktivám Evropské unie. Nové zákony a ideologie jsou často prosazovány politicky aktivními a nikým nevolenými neziskovými organizacemi financovanými z veřejných peněz, přitom však rozhodujícím způsobem ovlivňují činnost zákonodárných i výkonných orgánů státní správy, justice, zájmových i všech ostatních společenských organizací, politických stran, podniků, ústavů, úřadů, škol a dalších zařízení.
Další občanská práva, včetně práva na nezasahování do soukromého života, do rodiny, domova nebo korespondence (článek 7 hlavy II.), jsou povážlivě narušována také tím, že ministerstvo vnitra nejrůznějšími způsoby kontroluje život občanů, například budováním sítě informátorů z řad obyvatelstva (získávaných výzvami k „whistleblowingu“ neboli udavačství). Dochází ke kontrole soukromé pošty na sociálních sítích. Média jsou motivována ke spolupráci se státem. Tato činnost není regulována zákony, občan se proti ní nemůže nijak bránit.
Svévolně se postupuje i při udělování vstupních víz cizím státním příslušníkům, z nichž mnozí získávají status uprchlíka jen na základě deklarace, že jsou v mateřské zemi údajně pronásledováni.
Kromě nedodržování předpisů vůči vlastním občanům nerespektuje Evropská unie ani své závazky vůči jiným zemím. Ve článku 216 Smlouvy o fungování Evropské unie se EU hlásí k tomu, že jsou dohody uzavřené Unií (jako například smlouva o volném obchodu GATT94 podepsaná u Světové obchodní organizace) závazné pro orgány Unie i pro členské státy. Při rozchodu s Velkou Británií ovšem EU tento svůj závazek porušila, protože trvala na vytvoření nových obchodních překážek tam, kde dříve nebyly.
Evropská unie, ve které dnes žijeme, již není stejnou Evropskou unií, pro kterou se občané České republiky vyslovili ve všelidovém referendu. Ideály, na nichž Evropská unie vznikla, měly za cíl posílit svobodu a prosperitu a odstranit byrokratické bariery pro mezinárodní spolupráci; dnešní směřování Evropské unie však vede k oklešťování občanských svobod, cílenému ničení prosperity a zavádění stále nových byrokratických překážek vůči svobodnému podnikání.
Dobré vztahy se mohou tvořit pouze na dobrovolné bázi, tedy bez nátlaku, kde základní motivací k uzavření dohody je oboustranná spokojenost. Souhlas s přijetím jakýchkoli závazků musí být informovaný. Neměla by mu tedy předcházet jednostranná kampaň, ale vyvážená diskuse.
Posledním pokusem o vytěsnění odborné diskuse nad závažným tématem je snaha vládnoucích elit protlačit navzdory převládající vůli lidu a závěrům ekonomických analýz přijetí společné evropské měny euro. Jako sebevědomý národ a sebevědomí občané deklarujeme, že naše měna musí být nástrojem dosažení prosperity. Prosperita nesmí být obětována za účelem získání jakékoliv nové měny.
Lze ovšem identifikovat i další závažné snahy o vyhýbání se seriózní veřejné diskusi nad dokumenty, jejichž podstata – drastické oslabením naší suverenity – je překryta falešnou rouškou veřejného blaha.
Někteří občané na soustavné porušování demokratických principů upozorňují a dožadují se nápravy; jejich hlasy jsou však upozaďovány, cenzurovány, anebo se stávají předmětem nejrůznějšího očerňování.
Odpovědnost za dodržování občanských práv v zemi padá samozřejmě především na politickou a státní moc. Ale nejen na ni. Každý nese svůj díl odpovědnosti za obecné poměry, a tedy i za dodržování uzákoněných paktů, které k tomu ostatně zavazují nejen vlády, ale i všechny občany.
Pocit této spoluodpovědnosti nás přivedl k myšlence vytvořit CHARTU 24, jejíž vznik dnes veřejně oznamujeme.
CHARTA 24 je volné, neformální a otevřené provolání lidí různých přesvědčení, různé víry a různých profesí, které spojuje vůle jednotlivě i společně se zasazovat o respektování přirozených lidských práv v naší zemi i ve světě.
CHARTA 24 vyrůstá ze zázemí lidí, kteří sdílejí starost o osud ideálů, s nimiž spojili a spojují svůj život a práci.
CHARTA 24 není organizací, nemá stanovy, stálé orgány a organizačně podmíněné členství. Patří k ní každý, kdo souhlasí s její myšlenkou, šíří její text a podporuje ji.
CHARTA 24 není základnou k opoziční politické činnosti. Chce sloužit k prosperitě, hrdosti a sebevědomí našeho národa. Svým symbolickým jménem zdůrazňuje CHARTA 24, že vychází z textu CHARTY 77, který pozměňuje pouze mírně a pouze natolik, aby správně pojmenovával instituce a problémy existující 47 let po vzniku CHARTY 77; hlavní myšlenky textu CHARTY 77 - dodržování uzákoněných svobod – však zůstávají nedotčeny.
Signatáři a mluvčí CHARTY 24
Ing. Markéta Šichtařová
Ing. Tomáš Zítko
Mgr. Libor Vondráček
