„Ideály humanity a demokracie vždy jsem pojímal sub specie aeternitatis – ze zorného úhlu věčnosti… Šťastný je ten, kdo má bohatý obsah životní, šťastný je ten, kdo dovede poctivým úsilím aspoň zčásti uskutečnit své ideály.“
T. G. Masaryk

„A nation which does not remember what it was yesterday, does not know what it is today, nor what it is trying to do. We are trying to do a futile thing if we do not know
where we came from or what we have been about.“
Woodrow Wilson

Ptáme-li se, co je státní idea, lze říci, že státní idea je tradiční, to znamená stále znovu ověřitelně platný, svými základními rysy v dějinách v zásadě tentýž smysl existence politického národa jako individuálně občanská, obecně platná sounáležitost se státem. Realizace státní ideje tak vytváří smysl státní existence. Proto se např. konzervativní americký autor Joshua Muravchik v r. 1988 vyjádřil k uvedenému tématu následovně: „…v politice moderní doby se nebojuje jen o území a zdroje, raketami a továrnami, ale o ideje a idejemi – a lidská práva jsou esencí americké ideje.“ 1

Česká státní idea představuje trvalý klíčový rozvrh smyslu existence české státnosti. Souběžně se stabilizací českého státu v období zhruba od sedmdesátých let devátého do druhé poloviny desátého století ji lze stručně formulovat jako ucelený ideový důraz na nezastupitelnost reformní, křesťansky rozvržené národní a postupně právě tak stále zřetelněji i občanské individuality vůči vnějším tlakům a nárokům jiných institucionálních autorit. Česká státní idea se stále zřetelněji dotvářela jako český typ křesťanského platonismu, který v dějinách středověké Evropy vyvrcholil vůbec první reformací v podobě dramatických dějin husitského hnutí, jež způsobily, že se dosud monolitní západní křesťanská církev jako rozhodující institucionální rámec náboženského smyslu evropanství postupně stala institucí bytostně pluralitní a vlivem původně české reformace si krok za krokem osvojovala tolerantnější, nábožensky snášenlivější podobu. Takto pochopil filosoficko-dějinný smysl české reformace zakladatel moderní české demokratické politiky František Palacký.2 Česká státní idea znamená v tomto bytostně reformním kulturním duchu hledání pravdy výrazné úsilí o svobodný a odpovědný život jako neustálé sebezdokonalování a sebenapravování.

Uskutečňování české státní ideje bylo minimálně po tři staletí uměle přerušeno násilnou habsburskou likvidací samostatné české státnosti zejména od bělohorské vojenské porážky českého stavovského povstání v listopadu r. 1620. Pro následné houževnaté české úsilí o obnovu svobodného života v duchu české, reformně založené státní ideje je proto nanejvýš významné a nikoli pouze symbolické, že rovněž tak v listopadu r. 1620 u severoamerických břehů zakotvila legendární loď Mayflower, najatá reformně křesťanskými exulanty, kteří před vyloděním sepsali neméně legendární mayflowerskou smlouvu jako zárodečné ideové východisko americké demokracie, která, jak často právem zdůrazňoval první prezident Československé republiky Tomáš Garrigue Masaryk, má v první řadě náboženský základ. Americkým Otcům poutníkům a pozdějším Otcům zakladatelům Spojených států amerických tak bylo postupně dáno uskutečnit dílo svobody v duchu takto vzniklé státní ideje, jejíž nápadně spřízněná podoba byla zatím na českém území po dlouhou dobu násilně potlačována. Proto nebylo vůbec náhodné, že se ještě před postupnou obnovou české demokratické politiky od r. 1848 v Čechách mezi předními demokratickými vzdělanci rychle šířily a nalezly velmi příznivou odezvu myšlenky Tocquevillova dodnes znamenitého pojednání „Demokracie v Americe.“ 3

Nahodilá tedy není ani skutečnost, že vynikající český politik a politický spisovatel, nejvýznamnější Palackého žák Karel Havlíček dával ve své politické žurnalistice českým demokratům za vůdčí příklad na mravním a vzdělanostním základě uskutečněné, a proto úspěšné demokratické revoluce v první řadě Spojené státy americké, narozdíl od neúspěšných revolucí ve Francii, Polsku a Latinské Americe. 4 Havlíčkovo pojetí „vnitřní síly národa“ jako ze svobodné občanské aktivity vyrůstající racionální organizace všekulturní práce, směřující k ucelenému, z individuální iniciativy a souvislé činorodosti vyrůstajícímu demokratickému duchu politického národa, je ukázkou české tradice státní ideje a zároveň svým zaměřením charakteristicky odpovídá ideji americké demokratické společnosti a na ní založené státnosti.5

Po kulturní a politické stránce Palacký a Havlíček touto cestou usilovali o postupnou emancipaci české kultury a politiky od jednostranně převažujícího německého vlivu.6 Politicky se oba, právě tak jako později T. G. Masaryk, distancovali od nábožensky indiferentní, etatistické, materialisticky a šovinisticky pojaté tradice francouzského a německého liberalismu pro jeho závažnou neslučitelnost s českou tradicí státní ideje a demokracie.7

Na celkovou zřetelnou soupatřičnost Palackého a Havlíčkova výkladu české státní ideje s podstatou americké demokratické státní ideje výslovně navazuje, a na tuto skutečnost klade důraz zakladatel moderní české demokratické státnosti v podobě Československé republiky T. G. Masaryk. Např. v rozhlasové řeči o Georgi Washingtonovi pro Columbia Corporation z r. 1932 prezident Masaryk řekl, že „Washingtonova opatrnost a přesnost jeho zdravého smyslu (common sense – mb) je výrazem politického pravidla Havlíčkova, našeho československého Hamiltona, žádajícího prostě politiku čestnou a rozumnou.“8

V téže rozhlasové řeči se Masaryk nikoli náhodou zmínil o završení jím vedené, přirozeně vzniklé česko-americké politické součinnosti koncem první světové války, jež způsobila, že se česká státní idea v r. 1918 uskutečnila vznikem samostatného demokratického státu: „..vzpomínám vděčně pomoci, kterou nám americká republika poskytla za války. Když jsme rozvázali pouta, vížící nás ke staré habsburské monarchii, byl jsem si vědom toho, že naše rozhodnutí nesmí být méně odůvodněné, nežli odhodlání, k němuž dospěl zakladatel americké svobody. A když jsme dosáhli naší svobody, opět se řídíme příkladem Washingtonovým, že nemusíme cítit starý antagonismus a rozhořčení, jež pochází z potlačení naší svobody.

Je jednou z velkých zkušeností mého života, že mi bylo popřáno prohlásit zásady našeho revolučního boje za svobodu v Síni nezávislosti na místě, kde Washington a jeho přátelé se scházeli.“9

Masarykem zmíněné dosažení naší svobody dospělo k zásadnímu mezinárodně-politickému obratu, který způsobil, že v jeho důsledku 28. října skutečně vznikla Československá republika, právě v americkém hlavním městě. Mám na mysli zde Masarykem sepsané a v americkém tisku zveřejněné Prohlášení nezávislosti československého národa jeho Prozatímní vládou z 18. října 1918.10 Československé prohlášení nezávislosti Masaryk po konzultaci s americkými přáteli záměrně sepsal podle vzoru amerického Prohlášení nezávislosti ze 4. července 1776.

Nejen forma, ale i uvozující formulace první věty Masarykovy československé deklarace nezávislosti je převzata z Jeffersonovy americké deklarace: „Činíme to, protože věříme, že žádní lidé by neměli být nuceni žíti pod svrchovaností, kterou neuznávají.“11 Rozhodující souvislost mezi tradicemi české a americké státní ideje při obnově české státnosti uvádí Prohlášení nezávislosti československého národa slovy: „Přijímáme a budeme věrně zachovávat ideály moderní demokracie, jakými byly ideály našeho národa po staletí. Přijímáme americké principy, jak je stanovil prezident Wilson: principy osvobozeného lidstva – skutečné rovnosti národů – a o tom, že vlády odvozují všechnu svou spravedlivou moc ze souhlasu těch, kterým vládnou. My, národ Komenského, nemůžeme jinak než přijmout tyto principy, vyjádřené v americkém Prohlášení nezávislosti, principy Lincolnovy a principy Prohlášení práv člověka a občana. Pro tyto principy náš národ krvácel v památných husitských válkách před pěti sty lety, pro tyto principy náš národ vedle svých Spojenců v Rusku, Itálii a Francii krvácí dodnes.“12 V reakci na zveřejnění takto pojatého československého Prohlášení nezávislosti americký prezident Woodrow Wilson 19. října 1918 prostřednictvím ministra zahraničí Roberta Lansinga odmítl tehdejší rakousko-uherskou nabídku k jednání o separátním míru těmito slovy: „..vláda Spojených států poznala, že mezi Čecho-Slováky a říšemi Německou a Rakousko-uherskou existuje válečný stav a že Česko-slovenská národní rada je de-facto válčící vláda, vybavená vlastní autoritou k řízení vojenských a politických věcí Čecho-slováků. Poznala také plnou měrou spravedlnost vlasteneckých nároků Jiho-slovanů na svobodu.

Prezident tedy již není oprávněn přijmouti pouhou „autonomii“ těchto národů jako základ míru, nýbrž je nucen trvati na tom, že ony samy, nikoli on, posoudí, jaká akce ze strany rakousko-uherské vlády uspokojí jejich nároky a jejich pojetí vlastních práv i osudu jako členů rodiny národů.“13 Poté, co vešlo ve známost, že Rakousko-Uhersko tyto americké podmínky přijalo, byla v Praze domácím politickým odbojem vyhlášena a prvními zákony zřízena Československá republika. Její ústava z 29. února r. 1920 přejala jako svou preambuli nepatrně pozměněné znění preambule americké ústavy z r. 1787.

Takto ztělesněné a umocněné přirozené sepětí české a americké státní ideje stálo u zrodu ve střední Evropě nebývale demokratické Československé republiky. Tuto základní skutečnost se od r. 1939 snažili z českého povědomí soustavně vymýtit nacisté a po nich komunisté, když se jim nešťastnou souhrou v první řadě mezinárodních okolností podařilo československou demokracii násilně zničit. V tomto směru ostudného přepisování, de facto cenzurování českých dějin je poté začali v zásadě následovat zejména někteří dosud vlivní exkomunisté a klerikálové ze širšího okruhu disidentského hnutí, kteří tak zejména v osmdesátých letech využili generačního odchodu československé humanitní inteligence, jež vyrůstala pod formujícím vlivem české, resp. československé státní ideje Masarykovy první republiky.14 Tato zatím stále pokračující politicko-propagandistická snaha kromě uvedeného úpadkového segmentu české publicistiky bohužel zasahuje i reprezentativní německou historiografii15 a zejména odtud snadno proniká do dalších zemí. Podstatná souvislost mezi českou a americkou státní ideou je ale přes tento odborně a politicky neudržitelný, zjevně regresivní trend poměrně snadno doložitelná a věcně nezpochybnitelná.

Americkou národně-státní ideu prezident Masaryk formuloval v její členitosti v interview pro Cosmopolitan Magazine v r. 1929: „Vynikající rys amerického charakteru vidím v lásce ke svobodě. Americká republika spočívá na ideji svobody, nikoli na ideji rovnosti. Jako evropští emigranti Američané v 18. století, když se odloučili od Anglie, neměli dynastie, neměli veliké armády, neměli šlechty a státní církve. Všechny tyto mocné společenské síly v Evropě nepřály tak rychlému a důslednému vývoji občanské svobody jako v Americe. K tomu v Americe volný prostor podporoval vývoj svobody osobní. …Svoboda v Americe způsobila, že Američan je důvěřivý, do jisté míry naivní, a v dobrém slova smyslu. Svoboda znamená uznání lidské osobnosti. Proto Američan je humanitární…Význačný charakter americké kultury je individualismus náboženský…V Evropě individualismus se posud více uplatnil v politice a filosofii.“ 16

Podstatné je, jak v této souvislosti Masaryk rozuměl vztahu mezi Evropou a Spojenými státy, tedy tomu, co se dnes označuje jako transatlantická vazba nebo euroatlantická demokratická civilizace. Masaryk upozorňuje, že „..poměr Ameriky k Evropě nemůže být jen hospodářský a politický, nýbrž také mravní a kulturní. A tu právě vidíme, jak kulturní vzájemnost obou dílů světa stále se sílí a rozšiřuje…Amerika přirozeně má značný vliv na Evropu; ale navzájem Evropa působí na Ameriku ..Evropa se amerikanizuje a Amerika evropeizuje…jestliže se ..počíná mluvit o Spojených státech Evropy, tož lze připustit, že kontinentální organizace Ameriky je Evropě do jisté míry vzorem. Avšak intimnější spojení států a národů evropských vzniká z vnitřních poměrů evropských…Ovšem je veliký rozdíl mezi Amerikou a Evropou v tom, že v Americe je jen jeden jazyk, kdežto v Evropě je národů a jazyků mnoho. Spojené státy Evropy nejsou proto tak snadno možný jako Spojené státy Ameriky. Američané nesnadno pochopují tyto národnostní poměry v Evropě.“17 V tomto duchu prezident Masaryk již v r. 1921 požadoval celoevropskou a právě tak euroatlantickou součinnost jako jediný a nedílný demokratický celek: “Evropa může a musí být jednou velikou dohodou velkých a malých národů. V tomto demokratickém smyslu mluvím o přátelském dohodnutí mezi Francií a Německem; v tom smyslu musíme si přát a očekávat, že Rusko zase se stane vlivným členem Evropy. A v tomto smyslu sobě přeji součinnost Ameriky s evropskými národy.“18 Možnost stabilní evropské integrace na věrohodném, z evropských podmínek vycházejícím demokratickém základě Masaryk viděl jako delikátní, svou povahou dlouhodobý úkol, kde nemá místo ani unifikující komandování, ani nepřiměřené mechanické napodobování amerického, z jiných historických podmínek vycházejícího modelu: „V Evropě běží o to, uvést harmonii mezi silami centralizačními a autonomizačními. V této harmonii spočívá jednotnost a jednota Evropy. Ale jednota není jednotvárnost. Evropa je dána rozmanitostí etnologickou a kulturní. Evropa se k této rozmanitosti tisíciletími vyvinula, a proto její jednotnost musí být organizována jednak podle principu historického a vedle něho podle daných přirozených růzností národnostních a jiných…Ta tzv. balkanizace je přirozený historický proces; je to úsilí jednotlivých národů a zemí po intenzifikaci celého politického a kulturního života.“19

Nasloucháme-li dnes pozorně Masarykovým slovům, zjišťujeme, jak poučná mohou být jako orientační východisko v dnešním značně problematickém evro-evropském a euro-americkém napětí, jež se projevuje na jedné straně ve vztahu stále většího počtu členských států EU k Německu i k uměle vytvořené Evropské unii a souběžně na druhé straně v napětí mezi Evropskou unií a Spojenými státy, resp. Evropskou unií a NATO. S určitou nadsázkou lze říci, že se tak opět ukazuje závažný rozdíl, jenž je patrný jednak mezi tradičně českým a podobným americkým chápáním svobody a demokracie, jak se v dějinách ukázalo na podobnosti a součinnosti jejich státních idejí, a na povaze Evropy protichůdné, zjevně nedemokratické struktuře institucí Evropské unie a jejím po r. 1989 stále patrnějším antiamerikanismu. Ze stanoviska české státní ideje a její spřízněnosti s americkou státní ideou je nemyslitelné, aby se na tuto tradici navazující čeští demokraté připojovali např. k nynější Společné zahraniční a bezpečnostní politice EU, jež krok za krokem uskutečňuje záměr, stát se geopolitickým konkurentem Spojených států amerických, postupně se vyčlenit z NATO, a to při souběžném strategickém partnerství a stále bližším sepětí se zahraničně-politickými ambicemi demokraticky dlouhodobě velmi problematického Ruska.20 Tato stále zřetelněji rozhodující zahraničně-politická strategie EU je v alarmujícím rozporu s tradiční zahraničně politickou orientací moderní české státnosti a její zahraniční-politikou. Tuto varovnou skutečnost v r. 2002 výmluvně podtrhlo zjevně negativní stanovisko Evropské unie k někdejší americké nabídce prezidenta George W. Bushe spojencům v NATO, podílet se na projektu Národní raketové obrany (NMD). Přestože mnohé nedemokratické státy Evropu svými raketovými zbraněmi hromadného ničení již nyní ohrožují, Evropská unie de facto zastává odmítavý postoj nedemokratického Ruska a Číny k tomuto projektu. Taková orientace nápadně připomíná stanoviska Sovětským svazem masívně ovlivňovaných a řízených protestních hnutí proti americkému raketovému dozbrojení Evropy raketami Pershing II po nástupu prezidenta Reagana počátkem osmdesátých let. Někteří tehdejší protiameričtí aktivisté dnes ostatně zastávají významné politické funkce na vládní úrovni, a tak výrazně ovlivňují zahraniční a bezpečnostní politiku nejen EU.

Přetrvávající odezva někdejší dlouhodobé sovětské a české komunistické totalitní propagandy proti USA jako údajnému imperialistickému nepříteli lidstva a míru se v r. 2008 ostudně projevila v profesionálně organizované a jistými velmocemi účinně podporované kampani proti chystané spojenecké výstavbě obranného protiraketového amerického radaru na našem území.

Jinak řečeno, v Evropě je v sázce rozhodující evropský zájem, který vyplývá jak z české, tak americké státní ideje, a sice svoboda Evropy a od ní neoddělitelná soudržnost a akceschopnost euro-americké demokratické civilizace. Máme stále mnoho příležitostí si uvědomit, že bytostně společné česko-americké zájmy v dějinách nebyly, nejsou a nebudou samozřejmě sdíleny všemi evropskými státy, jejich nadstátními organizacemi a v post-komunistickém prostředí některými stále totalitně uvažujícími spoluobčany.

Rád bych připomněl významná slova, jež před 91 lety zazněla na pražském Žofíně za přítomnosti prvního amerického vyslance v Československé republice Richarda Cranea, členů diplomatického sboru a českých vojáků z Ameriky u příležitosti amerického státního svátku Dne nezávislosti 4. července r. 1919. Prezident Masaryk tehdy mimo jiné řekl: „Mně jsou nejbližší a já akceptuji zásady demokracie americké. V této chvíli mohu prohlásit, že tyto zásady byly, jsou a vždycky budou vedoucími zásadami politiky mé a mého života. Neboť jsou našemu národu blízké; náš lid je přijímá za své a jimi bude navždy spojen s Amerikou, spojen s ní v tomto duchu svobody a demokracie.“21
________________________________________________

1 Srv. Joshua Muravchik, The Uncertain Crusade (Jimmy Carter and the Dilemmas of Human Rights Policy, Foreword by Jaene Kirkpatrick), American Enterprise Institute for Public Policy Research, Washington D.C. 1988, s. 221
2 Srv. Franz Palacký, Geschichte des Hussitenthums und Prof. Constantin Höfler, in: Franz Palacký, Kritische Studien, Praha 1868, s. 59-60, 65, 158-9
3 Srv. Tomáš. G. Masaryk, Karel Havlíček, Laichter, Praha 1920, s. 386-387
4 Srv. Politické spisy Karla Havlčka Borovského, Slovan, část I.,vyd. Dr. Zdeněk Tobolka, Jan Laichter, Praha 1903, s. 589-603, 633-644
5 Srv. tamtéž, s. 444; srv. tamtéž, část II., s. 808-809
6 Srv. např. tamtéž, část I., s. 450
7 Srv. František Palacký, Úvahy a projevy, Melantrich, Praha 1977, s. 354, 357, 40; srv. František Palacký, Poslední slova, Praha 1919, s. 108-109, 111-112, 114-115, 119, 123-124; srv. Tomáš G. Masaryk, Karel Havlíček, s. 134-127, 141, 161-162, 302-303, srv. Tomáš G. Masaryk, Jan Hus, Bursík a Kohout, Praha 1923, s. 12-15
8 T.G. Masaryk o Jiřím Washingtonovi, in: T. G. Masaryk, Cesta demokracie IV, Ústav T. G. Masaryka, Praha 1997, s. 246
9 Tamtéž, s. 247
10 Srv. J. B. Kozák, T. G. Masaryk a vznik Washingtonské deklarace v říjnu 1918, Melantrich, Praha 1968, s. 67-71
11 Tamtéž, s. 67
12 Tamtéž, s. 69
13 Tamtéž, s. 108-9
14 Srv. Podiven (Milan Otáhal, Petr Pithart, Petr Příhoda), Češi v dějinách nové doby, Rozhledy, Praha 1991, passim; Srv. Rudolf Kučera, Kapitoly z dějin Střední Evropy, Mnichov 1989, passim
15 Srv. Ferdinand Seibt, Deutschland und die Tschechen, Mnichov 1993 (český překlad: Německo a Češi, Academia, Praha 1996), passim
16 T. G. Masaryk, Cesta demokracie IV, s. 36-37
17 Tamtéž, s. 36-38
18 T. G. Masaryk, Cesta demokracie II, Čin, Praha 1934, s. 187
19 Tomáš Garrigue Masaryk, Edvard Beneš, Otevřít Rusko Evropě, H&H, Praha 1992, s. 19
20 Srv. Common Strategy of the Europena Union on Russia of 4 June 1999, internetová adresa: http://ue.eu.int/newsroom/main.cfm?LANG=1; srv. Presidency Conclusions,Santa Maria da Feira Council 19 and 20 June 2000, Appendix 2 Principles for Consultations with NATO on Military Issues and Recommendations on Developing Modalities for EU/NATO Ralations, internetová adresa: PREhttp://ue.eu.int./Newsroom, s. 20-21
21 T. G. Masaryk, Cesta demokracie I, Čin, Praha 1934. s. 153-4