Alois Sečkár: V zajetí dopravní antikoncepce

Alois Sečkár: V zajetí dopravní antikoncepce

V Praze by se prý mělo méně jezdit auty a více využívat MHD. Když však přijde na to, že by někudy měla vést linka MHD, protože by ji lidé využívali, ukáže se, že to nejde.

Čtrnáct dní jsem nenapsal žádný článek, protože jsem své úsilí napínal směrem k dokončení své diplomové práce. Sotva jsem se po jejím odevzdání rozkoukal, přečetl jsem si, že není možné zavést autobusovou linku tunelem Blanka, ačkoliv by o ní byl mezi Pražany zájem.

Lépe řečeno, není to možné právě proto, že by o ní byl zájem. Tak jako hostinský Járy Cimrmana, který si postavil hospodu u silnice, ale chodili mu tam lidi, tak i Ropid, který organizuje Pražskou Integrovanou Dopravu, nerad vidí autobus, kterým by jezdili cestující. Prý by to stálo moc peněz. A taky je tu radnice Prahy 6, která se sice podle zpráv od otevření Blanky topí v autech, ale nové autobusy na Dejvické údajně přesto odmítá.

Obyvatelé Prahy, kteří mají ten hloupý nápad, že se chystají dojet z místa A někam do místa B, jsou tak sevřeni do dvou kleští. Z jedné strany na ně útočí různí zelení aktivisté, kteří se je snaží dopravními represemi (semafory, rušení pruhů) odradit od cestováním autem. Kdyby to však náhodou někdo skutečně udělal, tak zjistí, že jsou mu užitečné trasy MHD odepřeny, protože nový autobus vadí taky a navíc na něj nejsou peníze…

Kdo jako já MHD skutečně pravidelně cestuje*, tak vidí, že jsou místa a chvíle, kdy je současná přepravní kapacita už teď na hraně komfortu. Sice je pravda, že kdybychom žili někde v jihovýchodní Asii, tak nás do vagónů metra budou tlačit placení zřízenci a do takového stavu má pražské metro s výjimkou mimořádných sportovních a (ne)kulturních událostí skutečně ještě daleko, ale nahnat mezi nás tisíce řidičů, kteří ve stejnou chvíli popojíždějí v ulicích, považuju za danajský dar těch, kteří to vymýšlejí. Kapacita metra se už kolikrát ani nedá nikam zvedat a navíc, jak jsme se mohli přesvědčit, na navýšení kapacit nemá Praha peníze – a ještě to drze přiznává.

Peníze naproti tomu jsou na všelijaké „koncepční studie“ budoucího rozvoje, jako je ta, která řeší ulici Táborská v Nuslích a jejímž vrcholným nápadem je zasypat tramvajový podjezd a nahradit jej úrovňovou světelnou křižovatkou s magistrálou. Tento geniální nápad vychází z přesvědčení tvůrců, že silnice jsou komunistický přežitek a moderní město je pro lidi a nikoliv pro auta. Pro lidi 21. století, kteří celé dny korzují po širokých humanizovaných bulvárech, nahlížejí do výloh obchodů (zásobovaných bez aut, pro které ve městě není místo), případně popíjejí latté s nějakou exotickou příchutí v některé z četných fair-tradových kaváren (zásobovaných bez aut, pro které ve městě není místo).

Takovýchto lákavých představ si zřejmě v příštích měsících užijeme dosyta vzhledem k tomu, že se předsedou výboru pro dopravu v Praze ve čtvrtek stal korunní princ neomarxistů Matěj Stropnický. Krom toho, že má trafiku za 80 tisíc měsíčně, bude nás jistě neúnavně zásobovat svými skvělými nápady, protože jak se sám vyjádřil, výbor pro dopravu je pokračování územního rozvoje jinými prostředky.

Dá se tedy očekávat, že auta budou v Praze nežádoucí veřejný nepřítel číslo jedna. Kromě toho už víme, že autobusy, kterými by lidé chtěli jezdit, jsou moc drahé, takže se jich nedočkáme. Zbývá nám tedy zřejmě už jen kolo, protože Praha je vlastně takový druhý Amsterodam, jen nebýt těch kopcůkdybychom nebyli takoví zpátečníci. Však oni nás už naučí. Je to přeci pro naše dobro!

* Nemám ani řidičský průkaz, občas se s někým někam svezu, ale většinu času se dopravuju veřejnou dopravou.

Alois Sečkár
člen Republikového výboru Svobodných

 

Článek vyšel na Idnes

Zaujal Vás článek? Podpořte jej a autora pár Satoshi. Předem dík...

Alois Sečkár

Alois Sečkár

Novinky

Nejnovější video

V Událostech, komentářích se Lukáš Dolanský pokusil zatlačit Libora Vondráčka do obhajoby toho, proč Česká republika nefiguruje mezi devíti zeměmi, které oznámily vznik takzvané antibalistické koalice. Proti němu na dálku stál senátor Pavel Fischer, který v otázkách obrany razí tón naléhavosti a alarmu. Vondráček ale ukázal, že chladná hlava a rozpočtová kázeň jsou v bezpečnostní politice někdy cennější než rychlé přihlášení se k další nové struktuře.

Vondráčkova odpověď na úvodní otázku byla věcná a bez vytáček. Česká republika podle něj nepotřebuje další paralelní struktury vedle NATO, zvlášť ve chvíli, kdy sama plní takzvané capability targets a v příštím roce poprvé po více než dvaceti letech, naposledy za vlády sociální demokracie, přesáhne dvouprocentní hranici HDP na obranu, tedy téměř 200 miliard korun. Přidávat k tomu závazky vůči nejasně definované iniciativě, u které nikdo nezná harmonogram ani rozpočet, je podle něj zbytečné riziko rozhazování peněz tam, kam nikdo pořádně nedohlédne.

Ještě zajímavější byl moment, kdy Vondráček nabídl politické čtení celé iniciativy. Upozornil, že za snahou Emmanuela Macrona budovat nové obranné struktury mimo klasický rámec NATO může stát především domácí francouzská politika, kde se mu nedaří prosadit evropskou armádu na půdorysu EU a kde mu doma hrozí, že příštím prezidentem bude Jordan Bardella nebo Marine Le Pen. Fischer sice odmítl toto čtení, ale nedokázal nabídnout přesvědčivější vysvětlení, proč mezi zeměmi antibalistické koalice chybí právě ti, kdo jsou Rusku geograficky nejblíž, tedy Polsko, Finsko, pobaltské státy, Rumunsko nebo Bulharsko.

Vondráček přitom nezůstal jen u kritiky, nabídl i konkrétní argument, proč je zdrženlivost oprávněná. Připomněl, že už dnes je odpovědnost za ochranu vzdušného prostoru České republiky v rukou velitelství NATO v Ramsteinu, a že Česko už má vážné a nákladné závazky, například nákup letounů F-35, které samy o sobě stojí desítky miliard korun ročně. Když se ho Fischer snažil zatlačit poukazem na premiérův projekt Europatriot, Vondráček poctivě přiznal, že nezná přesně premiérovy úvahy, ale trefně upozornil na nekonzistentnost debaty: stejná výtka, že chybí harmonogram a rozpočet, platí stejnou měrou i na samotnou antibalistickou koalici, kterou senátor hájil.

Vondráček přinesl i konkrétní dobrou zprávu: k armádě letos nastoupilo 2300 nových vojáků. Místo honby za symbolickými procenty a novými strukturami navrhl soustředit se na výzbroj, výstroj, boty a batohy pro nováčky, a na budování obranných schopností podle jasné, dlouhodobé koncepce.

Na otázku, zda Česko utrpělo na summitu v Ankaře „diplomatický výprask“, reagoval klidně. Přiznal, že Česko mluvilo poslední a vydávalo nejméně na obranu, ale dodal, že je to vizitka minulé vlády, ne té současné, která u moci je půl roku a chystá historicky první překročení 2 % HDP po více než dvou desetiletích.

Celý duel tak ukázal dva přístupy k obraně, jeden založený na dramatických gestech bez konkrétního plánu, druhý na rozpočtové kázni a ochotě přiznat, kde je potřeba zlepšení, aniž by se sahalo po planých slibech.

Oblíbené štítky

Alois Sečkár

Alois Sečkár

Novinky

Oblíbené štítky

Svobodni-31