Zatímco vlastníci zbraní a odpůrci státních výdajů si zvolili do Kongresu republikány, Ben Bernanke šéf Fedu (centrální banka USA) potvrdil druhou vlnu kvantitativního uvolňování v rozsahu 600 miliard USD (zhruba 10 bilionů Kč). Co má větší váhu?
Kontradikce v kvantitativním uvolňování [1] a rozpočtové odpovědnosti je zřejmá. Republikáni chtějí krotit výdaje státního rozpočtu, držet nízké daně a zvrátit reformu zdravotnictví, vlajkovou loď Obamovi politiky. Fed chce pomocí nákupu vládních dluhopisů uvolnit do ekonomiky v průběhu jednoho roku další monstrózní částku, která má za úkol rozhýbat „strnulou“ ekonomiku. Ačkoli se ekonomika zvedá ze dna a recese byla podle oficiálních statistik a ekonomie hlavního proudu ukončena, zůstává v ekonomice velká nezaměstnanost. Podniky zatím zřejmě nenabírají nové zaměstnance, spíše se soustředí na likvidaci zásob a zvýšení vytížení svých aktuálních zaměstnanců. Snaží se jednat opatrně a čekají na úspory. Nejbližší recipienti první monetární expanze a TARPU [2] navíc drží prostředky ve svých bilancích. Finanční sektor se tedy obává peníze uvolnit a výrobní sektor nenabírá kapacity. Jak se ale taková situace projevuje na trhu? Projevuje se především růstem cen [3] komodit a akcií, velmi nepravděpodobně na růstu cen potravin a běžného spotřebního zboží. Index spotřebitelských cen (CPI) [4] se tak zdá být „pomalým.“ Inflace se tedy projevuje v bilancích především finančních ústavů a také v cenách zlata, ropy a dalších. Banky se jednoduše snaží na penězích vytištěných ex nihile [5] vydělat a použít je dřív než se množství peněz v ekonomice projeví na cenové hladině. Bystrý čtenář si nyní řekne, ano, voliči volili v podstatě „zbytečně“, protože aby mohli opravdu něco ovlivnit, museli by zabránit Fedu v kvantitativním uvolňování číslo 2 (QE2), které jakoby se rovnalo regresivní inflační dani .
Proč je tomu tak?
Za p rvé: Republikáni velmi pravděpodobně Kongres neobhájí, protože do prezidentských voleb se Obamovi podaří zmobilizovat svoji nyní mlčící většinu a tím zůstane pozice Kongresu i prezidentského křesla rozpočtově neodpovědná. Kdybyste udělali historickou řadu, zjistíte, že to, co ode mne dnes vypadá jako věštění z křišťálové koule, je takřka zákon. Ekonomika nesměřuje k raketovému oživení ani poklesu nezaměstnanosti. Důvěra v ekonomiku není velká, a tak se za 2 roky dočkáme dalšího vystřízlivění. Kdyby se případně ekonomika do té doby vzpamatovala, použije to Obama jako výsledek jeho práce. Ukáže na statistiky, které se mu budou hodit. Řekne, že by situace byla horší nebýt jeho stimulů a dalších počinů. V pravděpodobnější situaci pomalého růstu, relativně vysoké nezaměstnanosti a inflace se Obama bude moci opřít do republikánů, že jejich neochota zvýšit daně, spolupracovat na reformách a dále se negativně projeví na nastartovaném plánu Obamovy administrativy a on tak potřebuje více času a prostoru pro svou práci. Z řad republikánů by musel vyvstat Reagan II, aby se stal zázrak.
Za druhé: Na scénu vstupuje Fed. Inflace a snížení hodnoty dollaru, které budou důsledkem kvantitativního uvolňování, se projeví v peněženkách střední třídy oněch voličů republikánů více než v kapsách a pokladnách velkých bank, které na celém kolotoči vydělají. Nejdříve se k penězům dostanou právě banky, které je použijí dříve než se promítnou do cen na trhu a až po sléze je do kapes dostanou ostatní. Pokud bude dolar oslabovat, prodělají na tom tentokrát téměř všichni a zaplatí tak ve vyšších cenách část dluhu. Je vlastně nemožné určit, kdo přesně prodělá, ale je velmi jisté, že vydělá vláda. Zároveň vláda nebude pod takovým tlakem omezit výdajovou stranu rozpočtu, protože bude mít dodatečný výnos z inflační daně.
Za třetí: Inflační daň bude zřejmě regresivní, je totiž známo, že s rostoucím příjmem klesá sklon ke spotřebě.
Za čtvrté: Ačkoli by mohl někdo namítat, že rozpočtová odpovědnost naznamená držet nízké daně, musím namítat. Pokud přivedete do rozpočtu více prostředků pomocí daní, vytvoříte zároveň prostor k výdajům v rozpočtu a omezíte tak tlak na rozpočtovou odpovědnost.
Fed byl prvním, kdo vystřelil. Za ním se však rozběhnou další centrální banky. Čeká nás omezení růstu bohatství. Protekcionismus měnových válek.
[1] Z anglického quantitative easing, vyjadřujícího politiku rozsáhle monetární expanze za pomoci nakupování vládních dluhopisů. Dá se označit za tištění peněz z ničeho. Vláda – již zadlužena – vydá dluhopisy, které koupí centrální banka. Vzhledem k tomu, že americké dluhopisy jsou v obrovském množství, pokud by šli najednou na prodej, jejich cena by šla limitně k nule.
[2] Troubled Assets Relief Program (TARP) byl záchraný balíček na vykoupení toxických aktiv z bilancí bank, který ve své podstatě také navýšil peněžní nabídku.
[3] V ekonomice při současném pomalém zotavení a tudíž nízkém meziročním růstu HDP roste především peněžní zásoba, nikoli množství produkce. Je-li v ekonomice zhruba stejné množství statků, ale nepoměrně více roste množství peněz, zákonitě musí přijít inflace. Tuto inflaci může krotit Fed následným stahováním peněz, monetární restrikcí, jenže podobná dimenze restrikce v monetární politice je zatím nevyzkoušená, Fed zde bruslí na tenkém ledě. Není ani zdaleka jasné jak velká inflace bude. Může být 4 ale i 12 procent. Co si musíme v každém případě uvědomit, je fakt, že nemůžeme sledovat jen index spotřebitelských cen, tedy ceny běžného spotřebního koše. Kvantitativní uvolňování velmi pravděpodobně způsobí nafouknutí bublin v cenách aktiv, akcií či komodit, jak jsme již zmínili. Tuto myšlenku vyslovil i Harvardský ekonom M. Feldstein.
[4] Consumer Price Index (CPI) je index cen z tzv spotřebního koše, který určují a počítají statistické úřady.
[5] Po zrušení zlatého standardu se peníze vytváří bez reálného krytí komoditami. Monopol na emisi takovýchto peněz mají centrální banky.
