Od chvíle ruského útoku na Ukrajinu se v Česku i mezi Svobodnými ptáme, zda pomáhat Ukrajině, zda ji podporovat a jak. Někteří říkají, že rozhodně ne, protože banderovci, nacisti a tak. Že ruská podvratná hybridní válka je v Česku relativně úspěšná, je dávno známo, problematičtější ovšem je, že takoví lidé, užiteční, ale nebezpeční idioti, inklinují ke Svobodným; jsou takoví, jakkoli jich snad není mnoho. Pak jsou takoví, kteří říkají, že ano, ale výhradně a jen humanitárními prostředky, rozhodně žádné zbraně, protože mír. Takoví lidé nevědí, že musíš připravovat válku, chceš-li mír, jak se obrazně říká. Též snílkovští pacifisté inklinují ke Svobodným. A pak jsou takoví, k nimž se řadím i já, co říkají, že pomoc Ukrajině, má-li být vskutku účinná, musí spočívat nikoli primárně v humanitárních aktivitách, ačkoli je nelze pomíjet, ale v dodávkách zbraní a další vojenské podpoře, byť nikoli v přímých bojových akcích. Doufám, že takových bude mezi Svobodnými více, snad většina.
Ale to je třeba zdůvodnit, protože rusko-ukrajinská válka jistě není naší, českou válkou. Lze tedy říci, že v Donbasu se bojuje za Prahu? Bezprostředně samozřejmě ne – ale co v projekci do budoucnosti? Považme, jak jsou Rusové fixováni na ruskou velikost a ruské impérium. Považme, jak to Putin vyjadřuje jednak tím, že největší geopolitickou tragédií 20. století byl rozpad Sovětského svazu a jak je třeba to v 21. století napravit, jednak příkladem cara Petra Velikého, který vedl jednadvacetiletou válku za zdar a prospěch Ruska. Považme, jak Dugin oživuje ideologii Moskvy jako Třetího Říma a jak Putin poukazuje na Iljinovu eurasijskou ideologii. To nejsou žádné intelektuálské bláboly, je radno věřit tomu, že v Rusku jsou takové myšlenky nejenom živé, ale dominantní, mají hegemonii. Rusko se hlasitě přiznává k několikasetleté tradici agresivního imperialismu. A u vědomí toho se opravdu v Donbasu bojuje za Prahu, protože s agresivním ruským imperialismem mají Češi živou zkušenost a v osobě Karla Havlíčka si toho byli vědomi už dávno dříve. Zevrubně to rozebírá Garri Kasparov.
Tzv. východní křídlo NATO, středoevropské novounijní země, jsou si toho vědomy mnohem více než západoevropské starounijní země. Navenek sice panuje jednota v odmítání ruské agrese, avšak zatímco středoevropské a baltské země Ukrajinu aktivně podporují, západoevropské země vytvářejí spíše jen mlžnou iluzi podpory, ale ve skutečnosti se za zády Ukrajiny (a středoevropských zemí a potažmo NATO) snaží s Ruskem vyjednávat (především Francie a Německo) o ukončení války. Tyto západoevropské aktivity zcela jednoznačně nahrávají Rusku a staví Ukrajinu před appeaserské mnichovské řešení. Na rozdíl od Československa Ukrajina (jako předtím také Finsko) takové řešení přijmout nechce – a dělá dobře, nechce-li se demoralizovat, jak se to stalo Československu. Zatímco starouniujní západní Evropa opakuje špatná minulá řešení, střední novounijní Evropa se pokouší hledět do budoucnosti, rozhodně není ptákem s očima vzadu, jak to posměšně vyjádřil Jacques Rupnik.
NATO na svém letošním madridském summitu se ve svém dokumentu NATO 2022: Strategic Concept postavilo za aktivní a proaktivní postup proti Rusku, což odpovídá stanovisku středoevropských novounijních, nikoli západoevropských starounijních zemí. Tak to interpretují i Sean Monaghan a Ed Arnold ve výzkumné zprávě Indispensable a dále Sean Monaghan ve výzumné zprávě Resetting NATO´s Defense and Deterrence. Ještě před madridským summitem NATO vyjádřil v zásadě stejný názor také Mark Helprin. Jistě hraje podstatnou roli stanovisko USA – a tu je třeba porozumět situaci a pochopit, že USA nemá z války na Ukrajině žádný profit. Válka na Ukrajině je tudíž nikoli následkem nějakých krátkodobých zájmů, nýbrž je konfliktem geopolitickým a střetem ideovým. Souvisí s utvářením nového světového pořádku. Rozdílný náhled středoevropských novounijních a západoevropských starounijních zemí je tak nezanedbatelný, nelze ho vyřešit žádnými kosmetickými úpravami v rámci Evropské unie. Naopak se to ukazuje jako zcela fundamentální spor o budoucí podobu Evropské unie včetně jejího možného rozkladu a zániku.
Západoevropské starounijní země se přes naprosto změněné podmínky nedokázaly vymanit z imperiálního pohledu na světovou politiku, třebaže to zručně kamuflují jednak klimatickou politikou, nemající porozumění skutečným příčinám přítomných klimatických změn, jednak progresivistickým rasismem, genderismem a identitářstvím. Pokud však opustí toto pole, nedovedou se zbavit zastaralých představ, jako dokládají třeba články Thierryho Meyssana o Polsku a Ukrajině a o iniciativě Trojmoří, Evropské unii a americké subverzi. Nedokázaly překonat představy panující během Studené války a nestačily si uvědomit, že už nejsou optimistická devadesátá léta, kdy snad ještě mohly poučovat roztřesené nováčky. Neměly místo Macronových a Scholzových aktivit a iniciativ raději využít příležitosti mlčet?
Mezi Svobodnými se zcela oprávněně diskutuje o vztahu k Evropské unii, o faktickém zániku členství bez formálního vystoupení i o formálním vystoupení. Válka na Ukrajině ukazuje, že tyto diskuse přestávají být akademickými a stávají se problémem praktické politiky. Západoeropské starounijní země, které dosud byly pro středoevropské novounijní země ekonomickou brzdou a kulturním zmatením, se pro ně stávají obrovským politickým nebezpečím, protože bez rozmyslu pokračují v minulých politikách „appeasement“, „detente“ a „engagement“, třebaže se ukázalo, že jsou neúčinné, nebezpečné a zhoubné jak tehdy, tak nyní.
NATO ve své strategické koncepci mluví o podstatné důležitosti dílčích regionálních iniciativ a kooperací, mezi nimi skupiny středoevropské. Do NATO lze tedy velmi dobře integrovat V4, Trojmoří a případné další formy spolupráce. Pro zájmy Česka jsou tak zásadní NATO, EFTA a Schengen, Evropská unie žádnou přidanou hodnotu nemá – a pokud ji kdy měla, ztratila ji. Evropská unie a OSN jsou mezinárodní organizace, které přestaly sledovat společný cíl, pokud ho kdy opravdu měly, a jsou spíše jen kolbištěm protichůdných zájmů. Je nejspíš vhodné se nějakým způsobem na jejich činnosti podílet, rozhodně však je nutné dosáhnout stavu, kdy jim Česko nebude podřizovat svou politiku.
Zdeněk Uhlíř
Články vyjadřují osobní názor autora a nejsou oficiálním stanoviskem strany, pokud není uvedeno jinak.
