Libor Vondráček v debatě o dotacích pro Agrofert hájil nárokové dotace jako systém, který má po splnění podmínek fungovat stejně pro všechny. V pořadu Události, komentáře se s Markem Výborným přel o to, zda je současný postup vlády a resortů dostatečně jistý, nebo naopak zbytečně riskantní.

Debata se točila kolem posledního dopisu Evropské komise a kolem toho, zda české úřady mohou dál vyplácet dotace firmám z Agrofertu. Výborný tvrdil, že bez jasného vyřešení střetu zájmů Andreje Babiše nelze mít jistotu, že peníze nebudou později problém. Vondráček naopak upozorňoval, že poslední oficiální stanovisko Bruselu dalo za pravdu Státnímu zemědělskému intervenčnímu fondu v části týkající se nárokových dotací, a že je proto rozumné vycházet z toho, co je právě teď oficiální, ne ze spekulací.

Nárokové dotace

Vondráček opakovaně vysvětloval rozdíl mezi nárokovými a nenárokovými dotacemi. Nárokové dotace podle něj nejsou výhodou pro konkrétní firmu, ale nástroj, na který má po splnění podmínek nárok každý, kdo je splní. Použil k tomu i obraz „dotace na mrkev“, aby ukázal, že v takovém systému nerozhoduje, kdo přesně podává žádost, ale jestli jsou splněná pravidla.

Zároveň ale šel dál než jen k obhajobě jednoho dotačního režimu. Řekl, že obecně je proti všem dotacím a že zemědělské dotace by měly být zrušeny v celé Evropské unii. Pokud už ale tento systém existuje, pak podle něj platí, že nečerpání nárokových dotací je pro české zemědělce konkurenční nevýhoda. Z tohoto pohledu je pro něj důležitější rovnost podmínek než snaha dotace vykládat tak, aby v konkrétním případě někoho poškodily.

Riziko a právo

Výborný se snažil debatu vrátit k tomu, že stát má chránit veřejné peníze a nenechat se zahnat do situace, kdy zůstane bez právní jistoty. Vondráček na to reagoval opatrněji: pokud existuje riziko arbitráží, je podle něj lepší postupovat podle posledního oficiálního stanoviska a nesnažit se hned přerušit vyplácení podpory jen z obavy, že by někdy v budoucnu mohl vzniknout spor.

Tento postoj mu vycházel z jednodušší logiky, kterou v debatě držel od začátku: stát nemá vytvářet pravidla, která některým subjektům dávají konkurenční nevýhodu, pokud už jsou podmínky nastavené jako univerzální. Neobhajoval Agrofert jako výjimku, ale spíše bránil systém, v němž mají všichni hráči stejná pravidla. V tom se jeho argumentace odlišovala od Výborného, který víc tlačil na právní opatrnost a riziko budoucích sporů.

Zákon a střet zájmů

Výrazná část sporu se odehrála kolem návrhu změny paragrafu 4c a kolem toho, zda má stát zpřesnit pravidla tak, aby nárokové dotace nebyly automaticky spojované se střetem zájmů. Vondráček opakoval, že zákon má podle něj oddělit reálný střet zájmů od situací, kde dotace plynou automaticky podle předem daných pravidel. Tím se snažil vysvětlit, že návrh nemá někoho vyvinit, ale odstranit nejasnost, která v praxi působí problémy.

Výborný naopak tvrdil, že taková změna by mohla oslabením pravidel pomoci Andreji Babišovi a fakticky zmenšit prostor pro pozdější vymáhání neoprávněně vyplacených peněz. Vondráček na to reagoval tím, že čím méně dotací a méně složitých rozhodnutí, tím méně možností pro chyby, které se projeví až po letech. Tahle linie mu seděla: nešlo o velká gesta, ale o technický, a přitom politicky čitelný důraz na jednoduchost a předvídatelnost.

Vyznění debaty

Celkově Vondráček v pořadu nepůsobil jako vítěz, ale jako ten, kdo dokáže svou pozici udržet bez zbytečné agresivity. Mluvil srozumitelně, nepouštěl se do osobních útoků a držel se toho, že v systému dotací je největší problém nepřehlednost a zpětné přehodnocování pravidel. Právě díky tomu vyzněl pro něj večer relativně příznivě, i když šlo o spor, v němž měl proti sobě ostře naladěného Marka Výborného.

Vondráčkovo vystoupení tak posloužilo spíš jako ukázka jeho stylu než jako demonstrace síly. Nešel do debaty s velkými hesly, ale s konkrétními argumenty o nárokových dotacích, právní jistotě a smyslu státních zásahů. A právě to mu v této konfrontaci pomohlo vyznít dobře, aniž by text musel přecházet do nadměrného chválení.

V pořadu Echo Prime Time se Libor Vondráček a Jiří Pospíšil střetli nad tím, zda má prezident Petr Pavel jet na červencový summit NATO, a zejména nad tím, jaká má být jeho role vůči vládě. Vondráček působil jako ten, kdo má na roli prezidenta jasný pohled: prezident má podle něj respektovat, že zahraniční a obrannou politiku nese primárně vláda, a nemá do ní vstupovat způsobem, který by působil jako paralelní hlas. Zároveň ale jeho vystoupení nevyznělo jen konfrontačně — spíš jako snaha dovést spor k jasnému pravidlu, které by podobné situace do budoucna nevyvolávaly.

Spor o NATO

Debata se od začátku točila kolem otázky, zda byla prezidentova účast na jednání vlády nutná, nebo spíš symbolická. Jiří Pospíšil ji interpretoval jako gesto smíření a snahu spor uklidnit, zatímco Vondráček tvrdil, že prezident na jednání nebyl potřebný, protože vláda si o účasti na summitu může a má rozhodnout sama. Podle Vondráčka navíc prezident už dříve veřejně naznačil, že by nebyl schopen hájit pozici nové vlády, což podle něj zpochybňuje smysl jeho aktivní účasti na summitu.

Vondráček se opíral o logiku rozdělení rolí: prezident je sice vrchním velitelem ozbrojených sil a má důležitou ústavní roli, ale není to podle něj důvod, aby se přirozeně přesouval do oblasti, kde za politickou odpovědnost nese hlavní díl vláda a obhajoval tím koaliční postoj, ale zároveň hledá oporu v systematičtějším výkladu ústavy. Právě v tom byl jeho výkon přesvědčivý nehrál na emoce, spíš se snažil ukázat, že spor není o osobní antipatii, ale o to, kdo za co v ústavním systému odpovídá.

Prezident a Ústava

Silnou část pořadu tvořila i širší debata o výkladu Ústavy. Pospíšil připomínal, že prezident Pavel podle něj ústavu ohýbá méně než jeho předchůdci, zatímco Vondráček trval na tom, že právě současné napětí ukazuje potřebu pravidla zpřesnit. V jeho pojetí není důležité jen to, co si kdo myslí, ale co by mělo být napsáno tak jasně, aby nevznikaly opakované spory o to, zda prezident musí, nebo nemusí jednat podle návrhu premiéra.

Vondráček opakovaně říkal, že by se mu líbilo, kdyby kompetenční žaloba vše vyjasnila, a když už by se ukázalo, že ústava není dostatečně jednoznačná, měla by se změnit. Nešlo přitom o boj za jednorázový politický efekt, ale o snahu nastavit systém, v němž bude jasné, kde končí pravomoc prezidenta a začíná odpovědnost vlády. V této části vystoupení působil nejvíc jako ústavně orientovaný politik, který se snaží do ostrého politického sporu vložit technicky přesnější rámec.

Mandát a odpovědnost

Zajímavý moment nastal ve chvíli, kdy se rozhovor stočil k tomu, zda by prezident mohl na summitu NATO vystupovat jinak než vláda, ale přitom tvrdit, že respektuje její mandát. Vondráček to zpochybnil. Připomněl, že prezident už dříve veřejně formuloval vlastní postoje k obraně a výdajům na armádu, a proto se obává, že by na summitu nešlo jen o formální zastupování státu, ale o samostatnou politickou linku.

Na rozdíl od Pospíšila, který zdůrazňoval diplomatický význam jednotného hlasu, Vondráček argumentoval tím, že pokud by prezident chtěl opravdu ctít mandát vlády, nemusel by se summitu účastnit vůbec, nebo by do něj vstupoval jiným způsobem. Tím se snažil obhájit názor, že nejde o nedůvěru k hlavě státu jako takové, ale o racionální snahu vyhnout se situaci, v níž by Česká republika navenek vysílala dvojí signál. Tady byl jeho výkon nejsilnější: byl jasný, věcný a opíral se o konzistentní princip, ne o momentální politický zájem.

Napětí mezi Hradem a vládou

Do debaty se neustále vracela také otázka, proč se vztah prezidenta a vlády dostal do tak napjaté podoby. Vondráček za hlavní příčinu označil spor kolem Filipa Turka a prezidentovu předchozí kritiku jeho nominace. Podle něj právě tato kauza odstartovala řetězec veřejných výroků, které vztahy dále poškozují, a proto je podle něj těžké čekat rychlé zklidnění.

Přestože to bylo podáno poměrně ostře, nepůsobil Vondráček jako někdo, kdo chce krizi jen přiživovat. Spíš naznačoval, že dokud nepadne jasné vysvětlení a dokud se nevyjasní hranice kompetencí, bude se podobné napětí vracet. Jiří Pospíšil to označoval za nedůstojné a zbytečné, ale Vondráček reagoval tím, že veřejný spor je jen důsledkem hlubší nejasnosti ústavy. V tom spočívala jeho největší síla v debatě: uměl politický konflikt převést do srozumitelnějšího rámce, aniž by se z něj snažil udělat osobní válku.

Celkové vyznění

Celkově Vondráček v pořadu vyzněl dobře, protože dokázal spojit jasný postoj s věcným vysvětlováním. Nebyl to výkon, který by stavěl na velkých gestech nebo silných emocích, ale spíš na argumentu, že stát má mít srozumitelná pravidla a že jejich nejasnost plodí zbytečné konflikty. V souboji s Jiřím Pospíšilem nepůsobil jako někdo, kdo by jen opakoval koaliční rétoriku, ale jako politik, který má vlastní čitelný výklad situace.

Zároveň však zůstalo zřetelné, že spor o prezidenta, NATO a kompetence není jen technická debata. Je to i střet stylů, kde jedna strana zdůrazňuje diplomatický klid a symbolickou důstojnost, zatímco druhá volá po tvrdším oddělení rolí a přesnějším ústavním vymezení. Vondráček v tomhle střetu obstál, protože působil jako někdo, kdo neuhýbá, ale zároveň se nesnaží z konfliktu dělat divadlo.

Předseda Svobodných Libor Vondráček byl 3. června 2026 hostem pořadu 360° s Michalem Půrem, kde obhajoval SPD v kauze předvolebních plakátů a obhajoval vládní návrh referenda a přenos kompetencí v rámci vlády. V debatě s Karlem Haasem z ODS se opakovaně dostával do střetu nad hranicemi svobody slova, nad rolí soudů v politickém sporu i nad tím, zda se vláda v citlivých otázkách řídí ideologií, nebo praktickými výsledky.

Spor o plakáty

První část debaty se točila kolem odsouzení SPD v kauze předvolebních plakátů a kolem otázky, zda je kritika soudkyně na místě. Vondráček hned na začátku odmítl, že by šlo o exces, a naopak tvrdil, že nejde přehlížet politický rozměr celé kauzy. Podle něj je samotný proces zatížen politikou už od počátku, protože podnět k věci podal politik a trestní oznámení podal poslanec Jiří Pospíšil. Zároveň upozornil, že předmětem trestního stíhání je politický projev, a proto považuje za legitimní zkoumat i samotnou formulaci trestného činu.

Vondráček řekl, že každý stíhaný člověk má právo nesouhlasit s verdiktem a odvolat se. Postup SPD i Tomia Okamury označil za kultivovaný a podložený a odmítl představu, že by kritika soudního rozhodnutí byla apriori nepřijatelná. V jeho pojetí nejde o útok na justici, ale o obranu svobody politického projevu. Současně dal najevo, že pokud politické výroky vedou k trestní sankci, je namístě debatovat o tom, kde přesně má být hranice mezi svobodou slova a trestným činem.

Karel Haas z ODS naopak celý spor viděl jako součást dlouhodobé strategie SPD udržovat mediální pozornost. Tvrdil, že Okamura hraje roli novodobého bojovníka za svobodu slova, přičemž spor využívá k posílení vlastního politického příběhu. Podle Haase byla kampaň SPD odporná, rasistická a xenofobní, a to bez ohledu na to, zda už existuje pravomocný verdikt. Vondráček proti tomu namítal, že plakát sám o sobě nenávist nevyvolává, a připomněl, že skutečné společenské napětí vzniká spíš ze systémového rasismu a z konkrétních příkladů násilí a selhání státu v západní Evropě.

Svoboda slova

Vondráček v debatě opakovaně rozšiřoval téma od konkrétního plakátu k širší obraně svobody slova. Když Michal Půr otevřel otázku, zda se SPD a její předseda kvůli plakátu nepouštějí na tenký led, Vondráček trval na tom, že každý má právo se proti rozsudku ohradit. Zároveň upozornil, že pokud se podobné případy začnou kriminalizovat, může to být precedent s dalekosáhlými důsledky pro veřejnou debatu.

V jedné z nejostřejších pasáží Vondráček varoval, že se nechce dostat do situace, kdy budou lidé trestáni za verbální výroky podobně jako v některých zemích západní Evropy. Připomněl, že česká justice už v minulosti řešila podobné spory a že Ústavní soud podle něj dokáže svobodu projevu chránit lépe než běžné soudy. V této souvislosti zmínil případ Ladislava Vrábela a vyslovil naději, že pokud by se kauza dostala k evropským soudům, česká ústavní ochrana projevu by SPD mohla nakonec pomoci.

Haas proti tomu argumentoval evropskou judikaturou. Upozornil, že existuje hranice mezi politickou soutěží a trestněprávní odpovědností za rasistické nebo xenofobní výroky, a že soudy mají postupovat restriktivně, ale zároveň nemohou ignorovat hrubé excesy. Vondráček sice připustil, že hranice existuje, ale trval na tom, že v tomto případě byla jeho strana kriminalizována za politický názor, nikoliv za nenávistný čin.

Migrace a Ukrajina

Velkou část rozhovoru zabral také spor o migraci a postoj SPD k ukrajinským běžencům. Vondráček uvedl, že SPD nechce pokračovat v tom, co označil za „ukrajinskou kartu“ předchozí vlády. Tvrdil, že současná vláda už v programovém prohlášení Ukrajinu téměř nezmiňuje, zatímco bývalý kabinet ji používal jako zástupné vysvětlení vlastních chyb.

Předseda Svobodných řekl, že SPD chce změnit pravidla ochrany Ukrajinců v Česku, zejména podmínky pro přístup k humanitární dávce. Podle něj není férové, aby lidé měli různá práva a aby část ukrajinských běženců dávky pobírala a část ne. Z jeho pohledu je zpřísnění podmínek na místě, protože stát musí být vůči vlastním občanům i příchozím spravedlivý a transparentní.

Současně ale zdůraznil, že problémem není samotná přítomnost Ukrajinců v Česku, ale to, že předchozí vlády vysvětlovaly všechna selhání válkou na Ukrajině. Podle Vondráčka to Ukrajincům ve výsledku škodí, protože stát si nepřiznává vlastní chyby. Haas tuto argumentaci odmítl a tvrdil, že SPD jen využívá jedno téma za druhým, ať už jde o migranty, Ukrajinu nebo kdysi sudetoněmecký sjezd, k šíření negativních emocí.

Referendum

Po kontroverzi kolem plakátů se debata přesunula k návrhu ústavního zákona o celostátním referendu. Vondráček připomněl, že SPD mělo referendum ve volebním programu dlouhodobě a že navržené parametry odpovídají jen výchozímu kompromisu, nikoli ideálu strany. Jako model označil Švýcarsko a řekl, že v ideálním případě by referendum mělo co nejnižší práh účasti a co největší důvěru v občany.

Vondráček vysvětloval, že referenda by se nemohla týkat členství v EU ani NATO, protože to je podle koaliční dohody předem vyloučeno. Naopak zdůraznil, že občané nejsou nesvéprávní a nemají být k důležitým otázkám přistupováni jinak než ve volbách. Připomněl i referendum o vstupu do Evropské unie v roce 2003, které také nemělo žádný práh povinné účasti.

Když Michal Půr otevřel hypotézu, že by opozice mohla využít referendum k hlasování o přijetí eura, Vondráček se k tomu postavil jednoznačně odmítavě. Tvrdil, že euro je už fakticky zavedeno a kdo chce, může s ním podnikat, ale Česku by neměla být brána koruna. Podle něj prezident svými výroky o euru otevírá diskusi, která posiluje myšlenky na ztrátu práva veta a suverenity, a navíc podporuje politické směry, které jdou proti českému zájmu.

Euro a suverenita

V části o euru se Vondráček stal jedním z nejzřetelnějších kritiků integračního směřování EU. Prohlásil, že prezident svými postoji dává váhu myšlenkám, které vedou k „ztrátě suverenity“ a k modelu „Spojených států evropských“. Zmínil také, že podle průzkumů euro stále nemá podporu ani u podnikatelů, ani v dalších sociálních skupinách.

Haas reagoval střízlivěji. Připomněl, že v ODS se debata o euru vede a že otázka přijetí eura není zda, ale kdy. Uvedl, že osobně je nyní zhruba v poměru 60 ku 40 proti přijetí eura, ale připustil, že v ODS už není názor tak jednoznačně odmítavý jako dříve. Vondráček naopak neviděl důvod, proč by se Česko mělo zavedením eura vzdávat vlastní měny, když s eurem lze i tak účtovat a platit, a navrhl jednoduše: „neberte nám korunu“.

Úřad vlády a reorganizace

Závěrečná část debaty se věnovala reorganizaci Úřadu vlády a stávkové pohotovosti jeho odborů. Haas tvrdil, že protest je důsledkem špatně připraveného a necitlivě komunikovaného přesunu agend, zejména v oblasti protidrogové politiky. Podle něj byla přenosná agenda dlouhodobě funkční a byla chválena mezinárodními partnery, zatímco nová vláda zvolila spíš represivní přístup než prevenci.