Ano, opravdu je to možné. Pokud máte chvilku,
rádi vám představíme, jak toho chceme dosáhnout my.
Budeme rádi, pokud nás podpoříte!
V případě špatného počasí či nízké hustoty kolemjdoucích se můžeme operativně přemisťovat na jiná místa. Omlouváme se, pokud se vám nepodaří s námi v takovém případě setkat.
INVENTURA MARKÉTY ŠICHTAŘOVÉ Každý klasický ekonom ví, že příčinou cenového růstu byl předešlý tisk peněz. Státní správa to ale neví – což lze identifikovat z toho, že stále dokolečka omílá onu nelogickou průpovídku, že „ceny vzrostly v důsledku války na Ukrajině“. Aby lidé pochopili, co dobrého pro ně vláda dělá, utratí ministerstvo vnitra 40 milionů za plakátovací kampaň, díky níž jim to vysvětlí. „Vláda za peníze vybrané nedobrovolně od lidí utváří veřejné mínění, tedy v podstatě manipuluje veřejné mínění. To není informování, to je propaganda,“ říká pro ParlamentníListy.cz Markéta Šichtařová.
Exministr financí Vlastimil Tlustý v rozhovoru pro ParlamentníListy.cz tvrdí, že jsme stále na začátku propadu. Proto je zhoršování ekonomických parametrů zatím pomalé a očekává, že se bude zrychlovat. Je to týden, co v rozhovoru pro iDnes prohlásil premiér Petr Fiala, že teď už to nejhorší máme za sebou a přicházíme do pozitivnějšího období. Kdo se má v těch protichůdných vyjádřeních vyznat? Nebo to je v obou případech hádání z křišťálové koule?
Vlastimil Tlustý už politiku nedělá, takže si může dovolit říkat pravdu. Petr Fiala politiku dělá, a tak ho to motivuje k optimistickým vyjádřením, která veřejnost chce slyšet. Věštění z křišťálové koule to není; vlastně je to poměrně průzračné.
Víte, hospodářské politiky v podobě zvyšování úrokových sazeb zafungovaly – až moc. Je přitom vysoce pravděpodobné, že kompetentní místa ve státní správě si neuvědomují, že zafungovaly „až moc“. Aby si to totiž uvědomily, musely by si nejprve připustit, co bylo příčinou cenového růstu. Každý klasický ekonom ví, že to byl předešlý tisk peněz. Státní správa to ale neví – což lze identifikovat z toho, že stále dokolečka omílá onu nelogickou průpovídku, že „ceny vzrostly v důsledku války na Ukrajině“. A protože si státní správa neuvědomuje, že její emise peněz způsobila inflaci, neuvědomuje si také, že nyní boj proti inflaci zabral „až moc“.
Co mám na myslím tím „až moc“: V důsledku toho, že centrální banky výrazně zvýšily úrokové sazby, naposledy tak učinila ECB minulý týden, a to na 4,50 procenta, začalo docházet k živelné deceleraci peněžní zásoby, kterou už ani centrální banka nemá pod kontrolou. To se projevuje jednak prudkým poklesem výrobních cen – jednak se to ale projevuje také na finančním trhu. Kde je hodně peněz, ceny rostou. Kde je málo peněz, ceny klesají. A jsme u toho. Ceny akciových indexů dál klesají. A leckdo se diví.
Jenomže nemůžeme se divit, když hlavní světové ekonomiky jsou v recesi nebo na hraně recese, a současně klesá množství peněz v oběhu…
Více než 40 milionů, z toho 18 milionů korun za plakáty ve vlacích a dalších 24 milionů korun za plochy ve městech a obcích, utratí ministerstvo vnitra za velkou plakátovou kampaň, která poběží déle než rok. Kampaň bude informovat širokou veřejnost o aktuálních tématech, pomoci státu v různých oblastech a dalších agendách, ve kterých stát zajišťuje služby občanům. Dá se čekat, že se vynaložené peníze vyplatí, že lidé z kampaně pochopí, co pro ně vláda dělá, když to jinými komunikačními kanály nepochopili? Nebudou to brát jen jako vládní propagandu?
Tohle je vysoce nemorální a dokonce si myslím, že pokud by se toho nějaký právník chytil a stát napadl, že zneužívá veřejné finance, možná by i měl šanci uspět. Protože o tom, co jsou „aktuální témata“, co lidi zajímá, o tom rozhodují volby. Voliči svými hlasy rozhodnou, jaká témata jakých stran je zajímají. A tady vláda za peníze vybrané nedobrovolně od lidí utváří veřejné mínění, tedy v podstatě manipuluje veřejné mínění. To není informování, to je propaganda. Pokud bychom šli do extrému, mohli bychom to považovat až za manipulaci voleb skrze vyrábění veřejného mínění. Opravdu se takto mají chovat volení politici, kteří ve své podstatě mají být cosi jako servisáci státu a služebníci lidu, který ho svými daněmi platí?
Baxa nedávno oznámil, že se zvýší televizní poplatky na 160 korun měsíčně a že by nově měli koncesionářské poplatky hradit i ti, kteří mají zařízení umožňující příjem veřejnoprávních médií – tedy i mobil, tablet nebo počítač, pozapomněl informovat, že do novely zákona o České televizi vpašoval jeho úřad čistě ideologický termín „odpovědný přístup“, jímž lze kdykoli omezit požadavek objektivity, vyváženosti a všestrannosti. Nezmínil ani to, že za Českou televizi budou živnostníci a podnikatelé nově platit podle počtu zaměstnanců a budou povinni hlásit ČT a ČRo jejich aktuální počty. Nejsou ty „zamlčené“ změny podstatnější než to, že si každý za ČT připlatíme 25 korun měsíčně?
Ano, je to ryzí manipulace. Manipulovat můžeme vložením nějaké informace do konkrétního kontextu, volbou slov – ale i zamlčením nějaké podstatné části informace, která kontext posune. Čisté by bylo říci, že tyto poplatky jsou pouhou daní. Alespoň by se tím demaskovala jejich pravá podstata. Daněmi si tak povinně platíme svého velkého bráchu.
Volání po změnách v Evropské unii mnohem častěji zaznívá od jejích kritiků. Nyní ale skupina expertů z Francie a Německa sepsala 60stránkový materiál, který navrhuje, jak by se měla změnit Evropská unie, aby mohla přijmout další členy. Objevují se v něm doporučení typu menší počet komisařů než členských zemí, většinové hlasování téměř všude, dotace striktně podmíněné kvalitou vlády práva v daném státě. Pokud by se státy neshodly na změně stávající smlouvy, vznikla by „dvourychlostní Evropa“. EU by v takovém případě byla tvořena několika různě spolupracujícími okruhy zemí podle jejich vlastní ochoty. Co by to pro Unii mohlo do budoucna znamenat a kde by mělo být místo České republiky?
Já proti dvourychlostní Evropě vůbec nic nemám. Mohlo by se to dokonce stát zárodkem budoucího rozštěpení a rozpadu EU. Tvrdé jádro by zůstalo socialistické, „odpadlíci“ v pomalejší části Evropy by si mohli zachovat více autonomie, více státní svébytnosti, více trhu. Nám by to určitě pomohlo – a asi není třeba zdůrazňovat, že doufám, že bychom se dostali mezi ty „odpadlíky“. Ale, bohužel, si myslím, že k tomu nedojde. Tak jako Sovětský svaz do poslední chvíle kopal, když měl přijít o své satelity, tak také nevěřím, že Brusel by byl ochoten pustit některé země do „pomalejší“ části Evropy.
S tím souvisí aktuální rozhodnutí Bruselu neprodloužit zákaz dovozu ukrajinských zemědělských produktů do pěti členských zemí Evropské unie sousedících s Ukrajinou. Maďarsko se ozvalo, že pro vedoucí představitele Unie jsou víc zájmy nečlenského státu než členských zemí. Ukrajina poté podala u Světové obchodní organizace stížnost proti Polsku a Maďarsku za to, že její obilí nechtějí a požadují, aby se přepravovalo přes solidární koridory, nikoliv však na evropské trhy, ale do třetích zemí. Měly by mít státy možnost bránit svůj domácí trh, nebo to je neakceptovatelný postoj?
To jsou dvě věci spojené dohromady. Jedna věc je, zda by státy měly mít právo rozhodovat, s kým a za jakých podmínek obchodují. Takové právo by samozřejmě mít měly. Úplně jinou věcí je ono spojení „ochrana trhu“. Ekonomové vědí, že taková „ochrana trhu“ je eufemistické označení pro státem organizované „poškození spotřebitelů“. Ochranářství v zahraničním obchodě nefunguje, je to svinstvo, a nejvíc na to doplácí právě jednotlivci, kteří naivně těm hezkým slovům o ochraně věří. Ale rozumím, že takto jste to nemyslel, podstatou vaší otázky bylo právo na autonomii jednotlivých zemí. A na tuto část odpovídám: Ano, autonomii by jednotlivé země měly mít. Vždyť v mnoha ohledech dnes jsou jednotlivé státy EU už unifikovanější a musí Brusel víc poslouchat než jednotlivé státy USA!
Myslíte, že jsou na místě obavy některých českých politiků i médií, že by se po volbách příští sobotu mohlo Slovensko začít ubírat cestou, která by s tou českou byla ve značném rozporu, ať už jde o vztah k Bruselu či pomoc Ukrajině?
Ano, o Slovensko se bojím, ale úplně obráceně, než jak to prezentují média. Myslím, že průšvih pro Slovensko nastane, pokud zvítězí Progresívne Slovensko.
zdroj: parlamentnilisty.cz
Zvyšování koncesionářských poplatků za Českou televizi a Český rozhlas je hra na schovávanou. Pravicová vláda tu volí levicový nástroj a z klasického poplatku ještě více dělá skrytou daň.
Víte, jak se liší daň od poplatku? Daň platíme zpravidla plošně a povinně, aniž bychom za to dostali konkrétní veřejnou službu. Naopak za psa, za dálnice i další poplatky platíme, jen když konkrétní službu čerpáme. Nejezdíte po dálnici? Pak neplatíte poplatek. Jen takzvaný koncesionářský poplatek platí všichni, kteří mají televizní nebo rozhlasový přijímač, přestože pořady České televize ani Českého rozhlasu nekonzumují. Nově přitom vláda navrhuje zašlapat význam slova poplatek až pod zem, neboť platit má povinně každá rodina i firma, která má i jen chytrý mobil či počítač s internetem.
Proč se toho vláda dopouští? Má to tři roviny: morální, politickou a ekonomickou.
Morální hledisko to vládě umožňuje. Když se z neplnění slibů stane národní sport a norma, pak není problém si odůvodnit jakékoliv jejich porušení, včetně nenavyšování koncesionářských poplatků. O něm totiž ministr kultury Martin Baxa mluvil jako o nezvratné věci ještě loni v červenci.
Politické hledisko vysvětluje obecný postoj vlády k existenci státem zřízených médií. Státní i veřejnoprávní média vznikají díky legislativě státu. Rozdílem mezi nimi je vlastně jen způsob jejich financování a procedura dohledu nad jejich činností. Pravice se dnes politologicky na jejich existenci dívá skepticky, požaduje jejich rušení či minimálně osekání rozpočtu, aby se média věnovala jen tomu, co je pro komerční média skutečně nerentabilní. Střed řeší média nahodile a levice chce význam veřejnoprávních médií zvýšit na úkor kapes poplatníků i na úkor všech ostatních médií, která vznikla přirozeně. Z těchto tří cest si vláda stejně jako v mnoha jiných otázkách vybrala tu levicovou.
Z ekonomického hlediska je pak hlavním faktorem pro toto rozhodnutí inflace. Zelená politika EU v kombinaci s dlouhým lockdownem a nezodpovědnou hospodářskou politikou posledních vlád udržuje na našem území už přes rok vysokou inflaci. Zdražuje se vše, i platy zaměstnanců médií a vše s vysíláním související.
Mediální retro
Měla však vláda v tomto případě jiné možnosti? Ano, hned několik.
Bez ohledu na politickou orientaci si před hledáním řešení přiznejme, že státem zřízená média jsou kvůli vývoji technologií dnes již pozůstatkem dob minulých. Zatímco před desítkami let byly rozhlas i televize technologicky tak složité na provoz, že bylo nemožné, aby fungovaly bez státu, dnes je to zcela naopak. Pokud mají tato média úzce vymezené portfolio pořadů, pohybují se na relativně odděleném trhu a přinášejí službu, kterou by nikdo jiný nepřinesl. Dnes však jde zejména v případě České televize spíš o nekalou konkurenci na mediálním trhu, protože se navenek tváří stejně jako komerční televize, ale uvnitř se nemusí chovat stejně hospodárně a efektivně.
A jaká tedy byla k dispozici řešení?
Levičák zvýší poplatky jako tato vláda, takže budou média dál produkovat tunu materiálu, který by vznikl i jinde. Nebo navrhne financovat média přímo ze státního rozpočtu a skrze financování se pokusí televizi řídit, čímž alespoň ukončí hru na to, že veřejnoprávní médium neovlivňuje stát.
Neutrálním řešením, které by udrželo status quo z hlediska koncesionáře, by bylo povolení reklamy na všech kanálech jako nového zdroje financí pro tato média.
Kovaný pravičák by to řešil privatizací. Televize se prodá tomu s nejvyšší nabídkou a soukromník si sám zváží, z čeho pokryje náklady na provoz. Kanál zpoplatní, zavede reklamu nebo bude provoz dotovat. Druhá možnost privatizace je kvazi-kuponová privatizace, kdy koncesionář získá kupony odpovídající částce, kterou utratil v minulých letech za poplatky.
Umírněně pravicovým, ale taktéž poctivým řešením je předělat skryté daně na skutečný poplatek, což je cesta, kterou si poslední roky vybírají na západ od nás. Tedy zakódování obsahu, aby byl dostupný jen pro toho, kdo si službu skutečně zaplatil. Nahradit „povinný poplatek“ dobrovolným poplatkem.
Hra na objektivitu
Již před lety mi přišlo nefér hrát si na nedosažitelnou objektivitu a vyváženost – a po spuštění digitálního vysílání s možností neomezeného počtu kanálů jsem viděl cestu v podobné férové konkurenci médií jako v případě novin za první republiky. Osobně bych tak volil jakékoliv pravicové řešení se zachováním zvukového a obrazového archivu pro účely vzdělávání v rukách státu.
Pokud však jde dnes vládě stejně jako v balíčku zejména o to, aby vytáhla víc peněz z lidí, měla v případě firem na rovinu zvednout ještě víc daně a nezatěžovat je byrokracií ohledně počtu mobilů, aby jim podle toho vyměřila koncesionářské poplatky.
Zdroj: MF Dnes
Je vládní konsolidační balíček účinnou pomocí národní ekonomice, nebo opět řešíme marginální problémy, které jen zakrývají opravdový stav věcí? Bavit se o plánovaném pozitivním dopadu na saldo státního rozpočtu ve výši 94 miliard v roce 2024 a cca 54 miliard v roce 2025 a současně i přes tato „konsolidační vylepšení“ navyšovat v dalších letech státní dluh každý rok o cca 200 miliard je marginální diskuse. Z jevů, jakými jsou ztráta domácích finalistů, tedy českých firem, které produkují naše finální výrobky a služby doma i ve světě, a posilují tak náš hrubý národní produkt (HNP), nebo kontinuální daňové prázdniny a stálé spolufinancování zahraničních investic z domácích příjmů, je zřejmé, kde se stala chyba.
Dnes už každý vidí, že i v době z dnešního pohledu téměř „vyrovnaných“ rozpočtů jsme v posledních 30 letech vědomě žili na dluh, neboť jsme část státních výdajů vždy uhradili z privatizačních příjmů. To nemá nic společného s covidem ani s válkou na Ukrajině. Je to však jistá cesty do chudoby, závislosti a nesvobody.
Vláda hraje udržovací taktiku, která k uspokojivým výsledkům nevede. Nikdo z nás nechce slyšet, že je tu opět utahování opasků. Nevíme-li z krátkodobého pohledu, kde brát na výdaje, musí přijít striktní plošné škrty, klidně ve výši 10 až 15 procent. Nicméně vláda nic takového nenavrhla ani nic takového nechystá. Když jsem si asi týden po tiskovce o balíčku přečetl dopis od ministra průmyslu a obchodu adresovaný konsorciu českých IT firem, že se ČR v rozporu s vládním prohlášením rozhodla odstoupit od tzv. IPCEI-CIS, nejsem si jistý už téměř ničím. IPCEI-CIS projekty patří mezi nejinovativnější projekty v oboru IT cloudových služeb v rámci EU a české firmy chtěly zjednodušeně řečeno vytvořit celoevropský kvantově šifrovaný cloud řízený umělou inteligencí z přebytečných kapacit všech datových center rozmístěných v EU. Snad je z toho příkladu dostatečně patrné, že bychom v tomto případě byli dostatečným finalistou a inovátorem.
Jaké by mohly být konkrétní pozitivní recepty pro ambiciózní, odvážnou a dlouhodobě volitelnou, tj. oblíbenou vládu? Myslím si, že bychom se od současné demokracie, plné nekonečného žvanění, mohli přeorientovat na „chytrou demokracii“.Nebál bych se ani pojmu „chytrý kapitalismus“. Občané dlouhodobě nestojí o neprůhledný systém sociálních podpor a dávek či jiných dotací, ale hlavně o německé platy a odstranění byrokracie. Čeští výrobci produktů a služeb musí vytvořit takový HNP, abychom nemuseli důchodovou reformu vůbec řešit. České firmy by mohly konečně dostavět smysluplné a rychlé železniční koridory, a to nejen pro osobní, nýbrž i nákladní dopravu. České školství by mělo vrátit do hry potlačené kvalitní odborné středoškolské a učňovské vzdělávání. Bezodkladně by se mělo začít s dostavbou Dukovan a Temelína, abychom do budoucna udrželi energetickou nezávislost alespoň ve výrobě elektřiny a nadále byli čistým vývozcem. Mohli bychom podporovat své zemědělce v pěstování zeleniny a ovoce a bojovat proti potravinářským dotacím. Rovněž by dávalo smysl udržet ještě pár let v provozu gripeny a ušetřené peníze použít v armádě na výzkum a inovace. A pomohlo by i zrušení jednoho stupně soudního systému nebo aspoň zrušení vracení případů do nižších instancí. Jako věčný optimista přeji všem hodně štěstí v jakýchkoli příštích volbách.
zdroj: Táborský Deník