Poslanec Libor Vondráček ze Svobodných vystoupil v pondělí 13. dubna v pořadu Interview ČT24, aby komentoval historický volební zvrat v Maďarsku. Porazil jej Péter Magyar se stranou Tisza, která získala dokonce ústavní většinu 138 ze 199 křesel. Po šestnácti letech Orbánovy vlády přichází do Budapešti nová éra – a Vondráček k ní zaujal promyšlený, suverénní postoj, který nenechal nikoho na pochybách o tom, kde stojí česká konzervativní pravice.

Gratulace bez naivity

Vondráček přivítal Magyarovo vítězství otevřeně a bez výhrad. Na sociálních sítích ihned po volbách napsal: „Sláva vítězům, čest poraženým. Petr Magyar porazil téměř neporazitelného Viktora Orbána a patří mu upřímná gratulace.“ Zároveň však dodal, že Maďarsko funguje jinak a my je nemáme soudit ani s jedním, ani s druhým lídrem. Tato věta vystihuje podstatu jeho přístupu: respekt k demokratickému výsledku, ale odmítání vnucovat jiným státům vlastní politické měřítko. Vondráček také ocenil, že Orbán porážku uznal elegantně a moc předá poklidně což v dnešní době rozhodně není samozřejmost.

Obrana suverenity: Brusel není soudce

Největší část rozhovoru se točila kolem otázky, zda by maďarská politická kultura měla odpovídat unijním normám. Vondráček zde ukázal svou právnickou zdatnost a politickou konzistentnost. Připomněl, že Evropská unie, do níž Česká republika vstoupila referendem v roce 2003, byla původně postavena na ekonomické spolupráci – nikoli na vzájemném přehlasování v kulturně a politicky citlivých otázkách. Když moderátor opakovaně citoval článek 2 Lisabonské smlouvy, Vondráček klidně kontroval: „Lisabonská smlouva šla za hranu toho, kde je žádoucí si uchovat evropskou spolupráci.“ Nejde o popírání demokracie, ale o odmítnutí dvojího metru – a příklad si Vondráček nenechal ujít: zatímco Tuskově vládě v Polsku přeobsazování ústavního soudu Brusel prominul, Kaczyńskému to stejné vyčítal.

Moderátorovi, který se snažil obhajovat Brusel jako nestranného arbitra právního státu, Vondráček nepokrytě odpověděl: „Mám pocit, že ten vágní obecný pojem je tam proto, aby existoval nějaký bič, který Brusel používá na neposlušné státy.“ Tato formulace je přesná, výstižná a opírá se o konkrétní zkušenost z práce ve Výboru pro evropské záležitosti, kde Vondráček aktivně sleduje bruselské legislativní tlaky na Českou republiku.

Ústavní soud, demokracie a zdravý rozum

Debata se dotkla i citlivé otázky maďarského Ústavního soudu a způsobu, jakým Fidesz obcházel jeho rozhodnutí přijímáním ústavních zákonů. Vondráček zde nepopřel, že jde o věc hodnou diskuze, ale zároveň jasně uvedl: parlament je v parlamentní demokracii nejvyšší zákonodárný orgán a ústavu formuluje zákonodárce, nikoli soud. „Ústavní soud tady není od toho, aby formuloval ústavu,“ řekl. Příkladem poukázal na Švýcarsko zemi se špičkovou demokracií, která nemá Ústavní soud vůbec, a přesto funguje jako vzor přímé demokracie pro celý svět.

Vondráček rovněž trefně připomněl, že Velká Británie – obvykle kladená za vzor právního státu posílá stovky lidí měsíčně do vězení za příspěvky na sociálních sítích. „To rozhodně není ta liberální demokracie, kdy menšina má právo se svobodně projevit,“ řekl. Argument zasáhl přesně tam, kde byl moderátor nejzranitelnější.

Půjčka Ukrajině: Suverenita nad solidaritou

K otázce odblokování evropské půjčky Ukrajině ve výši 90 miliard eur zaujal Vondráček jasný a konzistentní postoj. Státy, které se k půjčce nechtějí připojit Maďarsko a Slovensko mají na to plné právo. Evropská unie není dlužní unie a nemá přehlasovávat suverénní státy v otázkách, kde si samy nesou odpovědnost za svůj postoj. „Pokud státy, které chtějí půjčit, půjčí, je to v pořádku. Ale nemyslím si, že by měly být jiné státy přehlasovány,“ řekl. Připomněl také, že EU si v roce 2020 po covidu půjčila 750 miliard eur a otázka splácení dosud není jasně zodpovězena.

Benešovy dekrety a Visegrád: Věcnost místo paniky

Téma Benešových dekretů, které v maďarské předvolební kampani otevřel sám Magyar, Vondráček nezametal pod koberec, ale zasadil ho do historického a politického kontextu. Ukázal, že politici v opozici mívají k tomuto tématu daleko hlasitější projevy než v okamžiku, kdy převezmou odpovědnost za vládnutí. „Věřím tomu, že Petr Maďar v pozici vládnoucího přestane tolik akcentovat otázku Benešových dekretů,“ řekl Vondráček, a poukázal na to, že i Orbánův Fidesz nakonec ve vládě toto téma utlumoval. Vondráček také upozornil, že podobné výzvy zaznívají opakovaně z řad Alternativy pro Německo a bude správné reagovat stejně důsledně, odkud přijdou.

Co se týče budoucnosti Visegrádské čtyřky, Vondráček vyjádřil reálný optimismus: Magyar avizoval první zahraniční cestu do Polska a zájem o rozšíření V4 třeba o Rakousko. „Nás opravdu spojují podobné pohledy na věc a musíme proti diktátu Bruselu vystupovat společně,“ uzavřel Vondráček. Státy střední Evropy mají příliš mnoho společného – historii, problémy i výzvy, aby jim volba jednoho premiéra toto pouto přetrhla.

Vondráček v Interview ČT24 vystoupil jako politik s jasně zakotveným světonázorem, který se nenechá tlačit do jednoduchých odpovědí na složité otázky. Respektoval demokratický výsledek maďarských voleb, odmítl bruselský dvojí metr a zároveň naznačil, že spolupráce zemí střední Evropy má pevný základ, který přestojí i výměnu vlády v Budapešti.

Spor mezi vládou a Pražským hradem o účast prezidenta Petra Pavla na summitu NATO v Ankaře se dostal do středu debaty v Událostech, komentářích ČT24 ze dne 8. dubna. Libor Vondráček, předseda Svobodných a poslanec zvolený za SPD, přišel s jasnou ústavní argumentací: zahraniční politika je v kompetenci vlády, a výkon prezidentových pravomocí v této oblasti podléhá kontrasignaci předsedy vlády. Vondráček se zároveň distancoval od rétorického sklouzávání debaty k osobním sporům a trvale vracel diskusi k věcné otázce: kdo dokáže Českou republiku na summitu Aliance hájit nejlépe?

Ústava hovoří jasně: kontrasignace je podmínkou

Vondráček hned v úvodu debaty odmítl zjednodušující interpretaci, že by ministr zahraničí mohl sám a jednostranně bránit prezidentovi v cestě na summit. Zároveň ale přesně identifikoval, kde leží skutečná ústavní páka vlády: „Kompetence prezidenta podle odstavce 1 a 2 článku 63 – včetně zastupování státu navenek – vyžadují kontrasignaci předsedy vlády. Za rozhodnutí nese odpovědnost vláda.“ Prezident tedy nemůže autonomně rozhodovat o tom, kde a jak Českou republiku zastupuje, pokud k tomu nemá souhlas premiéra.

Tato argumentace je tím přesvědčivější, že Vondráček ji podpořil důslednou logikou: pokud prezident trvá na tom, že sloveso „zastupuje“ v článku 63 zakládá jeho právo jet na summit, musí stejně pečlivě číst i odstavec 3 téhož článku. „On si nemůže libovolně jezdit někam a něco vyprávět – viděli jsme, jak se to nepovedlo, když mluvil o letadlech,“ připomněl Vondráček případ, kdy prezidentovo vyjadřování k dodávkám vojenské techniky Ukrajině způsobilo diplomatické komplikace. Výkon zastupitelské role bez vědomí vlády prostě neodpovídá duchu parlamentní republiky.

Summit NATO: profesionalita nad prestiží

Klíčovým Vondráčkovým argumentem nebyla touha prezidenta potrestat, ale věcný zájem na co nejsilnější české pozici v Ankaře. Summit bude primárně o plnění závazků přijatých v Haagu – a o obhajobě výdajů na obranu. „Jsem přesvědčen, že nejlépe to dokáží v tandemu premiér a ministr zahraničí,“ řekl Vondráček. Nová vláda má navíc lepší vztahy s americkou administrativou Donalda Trumpa než předchozí kabinet – a právě tento kapitál je podle Vondráčka třeba využít při vyjednávání v rámci Aliance.

Odkaz na summit NATO v roce 2022, kdy Miloš Zeman také necestoval do Madridu, Vondráček nezavrhl, ale upřesnil jeho smysl: tehdy šlo o zdravotní stav prezidenta a o jeho soulad s vládní linií. Dnešní situace je jiná – jde o nastolení jasného principu do budoucna, kdo a v jakém postavení hájí českou zahraniční a bezpečnostní politiku.

Osobní spory? Problém je na straně prezidenta

Na opakované otázky moderátora, zda celý spor není jen vendetou za nejmenování Filipa Turka, Vondráček reagoval věcně a bez uhýbání: „Není to trest, je to úplně logická věc a je to v zájmu České republiky.“ Zároveň ale pojmenoval, kde kolotoč sporů podle něj skutečně začal: u prezidentovy volby konfrontačního tónu vůči Filipu Turkovi. „Pokud Petr Pavel používá silná slova na úkor Turka, nemůže očekávat, že okolo něj budou všichni chodit po špičkách. Buďto si měl vybrat jiný tón – nebo nemůže útočit a přitom chtít, aby ostatní neřekli ani ne.“

Vondráček se přitom sám vyhnul jakémukoli osobnímu útoku na prezidenta. Zatímco opoziční host Marek Výborný z KDU-ČSL opakovaně kritizoval „frackovité“ chování vicepremiéra Macinky a mluvil o „politice na úrovni mateřské školky“, Vondráček zůstával v argumentační rovině. Poukázal na to, že inflace je v lednu a únoru nejnižší za posledních zhruba deset let – a tím nenápadně vrátil část debaty k výsledkům vládní práce.

Návrh zákona: pojistka pro budoucnost, ne msta

Závěr debaty otevřel téma Vondráčkova návrhu, který by prezidentovi odebral pravomoc pověřovat vedoucí stálých misí u mezinárodních organizací. Vondráček svůj záměr obhájil s přehledem a klidem: „Tato věc se netýká Petra Pavla – týká se prezidenta jako instituce.“ Přiznal, že kdyby se podobně choval Miloš Zeman – tedy pokud by nejmenoval ministra za použití dehonestacích výrazů a dotáhl věc do ústavně sporné fáze – „kontrolka by mu zablikala stejně.“

Klíčovým důvodem pro návrh je podle Vondráčka strukturální problém demokratické odpovědnosti: prezident ve druhém mandátu nepodléhá tlaku voličů a parlament na něj nemá prakticky použitelnou páku v podobě ústavní žaloby. „Abych předcházel té situaci, kdy tady jednou bude prezident ve druhém volebním období s velmi malou odpovědností vůči voličům – tak je správné tuto pojistku zavést teď.“ Vondráček tak opět ukázal, že jeho legislativní aktivity vycházejí z principiálního a dopředu orientovaného myšlení, nikoliv z taktického boje dne.

Libor Vondráček, poslanec za Svobodné hodnotí první půlrok od říjnových voleb 2025. Bilance je jasná: základ byl položen dobře, klíčové body programu se plní a rozjednané projekty dávají reálnou naději na skutečné změny.

Co se povedlo: Programové základy na místě

Ihned po volbách, v průběhu jediného měsíce, vzniklo programové prohlášení vlády – a od svého zveřejnění 31. října 2025 se prakticky nezměnilo. To samo o sobě svědčí o pevném základu, na němž koalice stojí. Vondráček při hlasování o důvěře vládě v lednu 2026 zveřejnil 33 konkrétních důvodů, proč vládě důvěru uděluje – od daňové politiky přes ochranu svobody slova až po bezpečnost a infrastrukturu.

Hned v prvních měsících se podařilo snížit některé povinné odvody: zrušil se poplatek za obnovitelné zdroje a snížily se minimální odvody pro OSVČ. Programové prohlášení navíc obsahuje závazek vrátit sazbu daně z příjmů právnických osob z 21 % zpět na 19 %. Oproti předchozí vládě, jejíž představitelé otevřeně mluvili o zvyšování daní, jde o výrazný obrat.

Svoboda slova a ochrana občanů

Programové prohlášení vlády výslovně zavazuje vládu k hájení svobody slova, zrušení paragrafu 318a (napomáhání cizí moci) a revizi dalších paragrafů, které svobodu projevu omezují. Vondráček zároveň prosazuje odmítnutí zelených povinností z Bruselu – zákaz tradičních kotlů, povinné energetické štítky (EPBD 4) nebo povinné zateplování nemovitostí před jejich prodejem – které by zásadně zdražily bydlení českým občanům.

Euroskepticismus v praxi: Žluté karty z Bruselu

Vondráček zastává post místopředsedy Výboru pro evropské záležitosti – a tuto pozici využívá naplno. Podařilo se mu dvakrát úspěšně uplatnit žlutou kartu vůči legislativním návrhům Evropské komise: poprvé při omezování trhů s kryptoměnami, podruhé při plánu, který měl 25 % výnosů z uhlíkových cel (CBAM) přesunout do bruselského fondu místo českého státního rozpočtu. V obou případech přesvědčil kolegy z ANO i Motoristů, aby hlasovali společně.

Osobní zkušenost z Poslanecké sněmovny Vondráčka v euroskepticismu ještě posílila: „80–90 % diskuzí se točí kolem toho, co po nás chce Evropská unie, co musíme splnit, jestli nám dá pokutu,“ říká. Jeho cílem je přestoupit do organizace EFTA, a tím osvobodit Českou republiku od bruselského diktátu.

Co je rozjednáno: Klíčové projekty na cestě

Hned několik zásadních témat je v pohybu, ale potřebuje čas nebo politickou většinu:

• Česká koruna a hotovost v ústavě – Vondráček prosazuje jejich ústavní ochranu; říjnové senátní volby 2026 přinášejí šanci na potřebnou většinu.
• Jedno inkasní místo pro daně, sociální a zdravotní odvody – zjednodušení byrokracie pro živnostníky a firmy je v programovém prohlášení vlády.
• Zákon o transparentnosti neziskovek (obdoba amerického FARA) – premiér Babiš potvrdil, že zákon vznikne; koalice jej podporuje.
• Referendum a přímá demokracie – zavedení švýcarského modelu lidového veta, na jehož prosazení má vláda čtyři roky.
• Reforma justice – vzdělávání soudců, vyšší předvídatelnost rozhodování, zodpovědnost za průtahy řízení.

Co je třeba ještě dotáhnout

Vondráček nezastírá, že ne vše šlo podle plánu. Volební výsledek byl skromnější, než se čekalo – poslanecký klub je menší, než by Svobodní potřebovali k větší legislativní váze. A 3 500 nezodpovězených e-mailů v schránce svědčí o tom, že s rostoucím vlivem roste i objem agendy, kterou je nutné lépe organizovat – proto Vondráček spouští nový pravidelný komunikační formát: čtvrteční živá vysílání „Ptejte se poslance Libora“.

Výhled: Práce teprve začíná

Půl roku je krátká doba na zásadní změny, ale dost dlouhá na to, aby bylo vidět, zda jde vláda správným směrem. Vondráčkova bilance je pozitivní: daně se nezdvihly, klíčové svobody se hájí aktivněji než dříve a koalice drží kurz, který si vytyčila. Největší výzvy – od referenda a ochrany koruny až po vystoupení z EU – teprve přijdou. Na podzim 2026 se v Praze koná mezinárodní konference „Co nastane po konci EU?“; Svobodní jasně ukazují, že nemíní čekat – a jednají.