Růst HDP je Potěmkinova vesnice

Růst HDP je Potěmkinova vesnice

ÚHEL POHLEDU: V posledních dnech na akciových trzích vládne nejistota a volatilita. Například tento týden hlavní zámořské indexy oslabovaly, přičemž největší pokles se dal sledovat u technologických společností. To není moc překvapivé za situace, kdy právě technologický sektor považujeme za značně nafouknutou AI bublinu.

Jenomže z jiného pohledu právě pokles technologií je většinou trhu nejméně očekávaný – protože trh se kloní k názoru, že žádná AI bublina neexistuje. Trh se k tomu názoru kloní i přesto, že tu jsou neklamné známky prasknutí bubliny vždy předcházející, jako například takzvaný úzký růst, tedy prudký růst několika málo titulů plně kompenzující mírný pokles většiny ostatních titulů.

Nicméně investiční nastavení stále ještě většiny velkých institucionálních investorů, totiž že žádná cenová bublina tu neexistuje, je, zdá se, v rozporu s názorem rostoucího zástupu drobných investorů, kteří volí svými vlastními penězi a opouštějí produkty kolektivního investování. Počet lidí, kteří si spoří na penzi se státním příspěvkem v takzvaném třetím pilíři penzijního systému, totiž v roce 2023 klesl o 173 000 na 4,224 milionu lidí. Vyplývá to ze statistik ministerstva financí.

Možná v tomto konkrétním případě intuice drobných investorů bude netypicky přesnější než analýzy velkých institucionálních hráčů, jakkoliv to obvykle bývá naopak. Malí hráči totiž volí pocitově podle toho, jak se vyvíjí výsledky jejich investic; velcí hráči zanedbávají pocity a upínají se k makroekonomickým analýzám, v jejichž rámci nejčastěji citují dvojí fakta: zaprvé máme před sebou pokles úrokových sazeb jak v USA, tak v eurozóně, což by mělo akcie (přece) podpořit. A zadruhé HDP nyní už jen poroste, což by také mělo HDP (přece) podpořit.

A v tomto bodě se na chvíli zastavme. Předpoklad, že růst HDP by měl automaticky implikovat růst akcií, je sice všeobecně přijímaný, za většiny okolností také pravdivý, ale jsou zde i okolnosti, kdy pravdivý být nemusí. HDP země se rozpadá podle mainstreamové ekonomické teorie na 4 složky: spotřebu obyvatel, investice, čistý export a vládní výdaje. A právě v nich je problém. Je načase zpochybnit tvrzení, že výkon ekonomiky (HDP) = součet těchto čtyř složek.

Vezměme si situaci, kdy stát zaměstná 100 nových státních úředníků, kteří rozhodují o přidělení dotací. Tyto úředníky přetáhne soukromému sektoru. Mezd je v ekonomice vyplaceno stále stejně, jen 100 lidí už nepracuje pro soukromé společnosti, nýbrž pro stát vykonává zhola kontraproduktivní činnost. HDP se statisticky nezmění. V realitě se ale výkonnost ekonomiky zhorší, nevzniká nic užitečného, vzniká jen zátěž. Jiný příklad: stát se rozhodne dotovat neziskovou organizaci provádějící osvětu na školách. Aby na financování této neziskovky měl peníze, zvýší daně. Ze soukromého sektoru vysaje 1 milion korun, který chybí soukromým společnostem na investice do výroby. Tento milion korun stát investuje do osvěty na školách. HDP se statisticky nezmění, protože o co klesnou soukromé investice, o to vzrostou výdaje státu. Jenomže v realitě firmy přestávají investovat do výroby, hospodářský výkon se zhoršuje. Poslední příklad: stát například tvrdí, že klesá daňová kvóta, tedy podíl daní na HDP, protože roste HDP. Statisticky má pravdu. Jenomže růst HDP je způsoben jen nafukováním státu, což hospodářský výkon zmenšuje a současně firmy se cítí drceny vyšším přerozdělováním. Daňová kvóta tedy nevystihuje realitu.

A nyní se touto optikou podívejme na aktuální euroatlantickou realitu. Upřímně: jak velké je zkreslení HDP způsobené tím, že stát se za administrativy Bidena a von der Leyenové zvětšil? Nevíme. Víme ale, že ke zvětšení došlo, a proto tu zkreslení být musí. A proto – je falešný argument, že ekonomika roste, proto se musí dařit podnikům, proto musí růst akcie. HDP sice může statisticky růst, a přesto to může znamenat nižší hospodářský výkon.

Převzato z Echo24.cz

Redakčně upraveno

Zaujal Vás článek? Podpořte jej a autora pár Satoshi. Předem dík...

Ing. Markéta Šichtařová

Ing. Markéta Šichtařová

Novinky

Nejnovější video

Presumpce neviny není luxus. Je to poslední pojistka

Existuje v české veřejné debatě žánr, který se opakuje s pravidelností ročních období: politik se dostane do maléru, kamery zaberou zmuchlaný plech a ještě než se stačí usadit prach, je vynesen rozsudek. Ne u soudu — ten se ozve tak za tři roky, unaveně a bez publika. Rozsudek padne ve studiu, na sociálních sítích a v komentářích, které se píší rychleji, než policie stihne vyplnit protokol. A tak když se poslanec Libor Vondráček v pořadu 360° na CNN Prima NEWS postavil proti tomuto zvyku, nebylo to gesto obhájce Filipa Turka. Bylo to gesto obhájce něčeho podstatně důležitějšího.

Moderátorka Pavlína Wolfová se ho ptala opakovaně a z různých úhlů, a to je poctivá novinářská práce, zda výroky Filipa Turka po nehodě nejsou samy o sobě dostatečným důvodem k odchodu z politiky. Vondráček odpověděl způsobem, který se v dnešní době nosí čím dál méně: řekl, že neví. Že nebyl u toho. Že nezná obsah telefonátů ani lékařských zpráv, a proto se k nim nebude vyjadřovat. V zemi, kde má každý na všechno okamžitý názor podložený jedním videem z dopravní kamery, je přiznaná neznalost skoro subversivní čin.

Na co ale odpověděl velmi jasně, byla otázka rezignace. Připomněl kauzu takzvané Ibizy v Rakousku, která svrhla vládu a jejíž skutečný obsah se ukázal být podstatně chudší, než sliboval mediální humbuk. Vzpomínka to není náhodná. Ukazuje totiž mechanismus, jemuž se lidový soud nikdy nevyhne: rozsudek je vysloven okamžitě, oprava přichází po letech a nikoho už nezajímá. Poškozený mezitím přišel o mandát, o pověst i o možnost obhajoby. „Dokud soudy neuznají vinu jakéhokoliv člověka v České republice, tak je ten člověk nevinný,“ řekl Vondráček. Věta banální jako učebnice ústavního práva, a přesto se za ni dnes platí politická cena.

Zajímavější, než sama obhajoba principu byla ovšem poznámka, kterou Vondráček vpustil do debaty jaksi mimochodem: co ta křižovatka? Ony podivné žluté šipky, které nejsou jako obyčejné šipky. Tramvajový pás, po němž běžně nikdo nejezdí. Auta, včetně policejních, která tudy projíždějí dnes a denně. A hlavně statistika nehod, jež z toho místa dělá nikoli kuriozitu, ale systém. Piráti řídili pražskou dopravu osm let a tohle je jeden z výsledků, které se nedají odbýt konstatováním, že za všechno může řidič. Je pozoruhodné, že tuto věcnou rovinu do debaty přinesl právě ten účastník, jemuž bylo vytýkáno, že se vyhýbá odpovědi.

Protipól tvořil Jan Bartošek, který volil jinou strategii dlouhý seznam. Turek prý hajloval, sdílel, legalizoval moštárnu, létal vrtulníkem s odsouzeným člověkem. Každá z těch položek by si zasloužila samostatné a poctivé projednání; naskládány za sebe však tvoří něco jiného než argument. Tvoří portrét. A portrét se nedá vyvrátit, protože nic netvrdí, pouze naznačuje. Když Bartošek v jednu chvíli řekl „proč se vůbec zabývat Filipem Turkem“, měl paradoxně pravdu; jen o pár vteřin dřív se jím zabýval čtyři minuty v kuse.

Druhá polovina debaty patřila sportu, tedy zdánlivě lehčímu tématu, na němž se ale ukázalo totéž. Svobodní se ohradili proti vyloučení ruských hokejistů z mistrovství světa a Vondráček to obhájil argumentem, který je nepříjemný právě svou konzistencí: nikdo nemůže za to, kde se narodil. Kolektivní vina byla morální omyl u sudetských Němců a je jím i teď. Spojené státy napadly Irák a nikdo nenavrhoval vyhodit americké plavce z olympiády v Athénách. Sportovec, jenž se čtyři roky připravuje na jediný týden svého života, není nástroj zahraniční politiky. Vondráček k tomu připomněl osud československých olympioniků, kteří v roce 1984 nesměli do Los Angeles — pro mnohé z nich to nebyla epizoda, ale konec kariéry.

Bartošek namítl, že Rusko vraždí civilisty, a má samozřejmě pravdu. Jenže z toho neplyne, že trest má dopadnout na dvacetiletého brankáře. To není relativizace agrese, to je trvání na tom, že vina je osobní. Kdo tento princip opustí u sportovců, obtížně jej pak bude hájit u kohokoli jiného.

A do třetice svoboda slova. Vondráček označil skutkovou podstatu šíření předsudečné nenávisti za tak vágně formulovanou, že „za chvilku může být stíhaný kdokoliv na cokoliv“. Studio se na tom neshodlo, moderátorka debatu utnula. Škoda. Právě tady se totiž debata dotkla dna, na němž stojí všechno ostatní — včetně toho, zda smíme mít jiný názor na ruské hokejisty.

Poslední čtvrthodinu vedl Vondráček po telefonu, protože ve studiu selhala technika. Bartošek argumentoval do prázdna a korektně na to sám upozornil. Vondráček se přesto vrátil, dořekl své a rozloučil se s díky za pozvání. Jestli něco tato část večera ukázala, pak to, že klidný hlas se prosadí i přes praskající linku. Zvlášť když má co říct.

Oblíbené štítky

Ing. Markéta Šichtařová

Ing. Markéta Šichtařová

Novinky

Oblíbené štítky

Svobodni-31