Hezký den, jsem SvoBOT. Můžete se mě zeptat na cokoli ohledně programu Svobodných. Naučil jsem se moudrosti Libora Vondráčka a politické názory strany Svobodní.

Pravicová politika včera a dnes v podání ODS

Pravicová politika včera a dnes v podání ODS

Podle zpráv insiderů si Petr Fiala údajně nedávno interně posteskl: „Máme pravicový program, máme pravicové politiky, ale chybí nám pravicoví voliči.“

Ponechme nyní chvíli stranou tu doslova se nabízející dišputaci o to, zda je dnešní program ODS skutečně pravicový a na tenký led posuzování „pravicovosti“ jednotlivých jejích hlavních protagonistů se pro jistotu nepouštějme vůbec. Zaměřme se na ony chybějící pravicové voliče.

Obávám se totiž, že Petr Fiala vyjádřil sice možná správnou tezi, ale nepoložil si k ní tu správnou otázku.

Proč ODS chybí pravicoví voliči? Ustoupila ODS dříve z pravicových pozic a pak je teprve ztratila, anebo pravicové voliče ODS napřed ztratila a teprve potom začala ustupovat z pravicových pozic?

Domnívám se, že první možnost je ta správná.

Zakladatel ODS Václav Klaus z této strany u nás ve své době udělal naprosté synonymum „pravicové politiky“ – napravo od ODS byla vždy už jenom zeď a „konkurenční“ rovněž pravicová ODA hrála vedle ní vždy jen třetí housle.

Právě Václav Klaus úspěšně přesvědčil Čechy, že jejich budoucností je pravicová politika, tržní ekonomika a svoboda. Nejenže je o tom přesvědčil, ale především (přes nevyhnutelné peripetie s tím spojené) pod jeho kormidlováním v jasně definovaném kurzu doprava, směrem ke svobodě a trhu dokázala naše republika ekonomicky alespoň na čas ujet okolním postkomunistickým zemím.

Kdyby Václav Klaus už úplně všechno ostatní v životě udělal špatně, úspěšná transformace naší ekonomiky ze socialistické na volnotržní je tak obrovská jeho zásluha, že mu to navěky zaručuje v historii naší země čestné místo.

Dnes již pohříchu málo zmiňovanou druhou velkou zásluhou Václava Klause však byl jeho boj za standardní stranický politický systém, ve kterém jednotlivé strany stojí na jasně definovaných ideových základech usilujících „o něco“.

Namísto původních tehdejších představ porevolučních salonních levičáků, kdy předchozí bolševickou vládu Národní fronty měla nahradit jiná, ideově poněkud amorfní Národní fronta – Občanského Fóra, jejímž jediným pojítkem byl „boj proti“ (předlistopadovým komunistům), ODS na počátku 90. let přesvědčivě nabídla všem jasně srozumitelný program usilující o volnotržní ekonomiku, samozřejmě s přihlédnutím k některým reáliím transformující se postsocialistické země. Ber nebo nech. Nemalá část voličů (cca 30 %) to tehdy brala.

Poklausovská (Topolánkova) ODS nabídla voličům po éře levicových vlád v roce 2006 ten naprosto nejpravicovější politický program, který u nás kdy kdo měl příležitost prezentovat ve vyslání ČT (nízká rovná daň, „Tlustého daňové kolečko“… pamatujete?), přitáhla tak k sobě bezmála dva miliony voličů a získala zaslouženě ten nejlepší volební výsledek, kterého tu (zatím) kdy kdo dosáhl (téměř 35,4 %). Výrazně tak překonala i volební výsledky svého otce zakladatele.

Ti, kteří tehdy ODS volili, nikam nezmizeli – jen od ní postupně odpadali tak, jak ODS od realizace své pravicové politky prezentované v Topolánkově (a později Nečasově) programu v praxi postupně upouštěla a „pragmaticky“ směňovala své pravicové ideály za křesla v exekutivě.

Voliči oprávněně zklamaní tímto v podstatě korupčním přístupem ODS jsou od té doby rozdrobení a do dneška marně hledají, ke komu se přiklonit – někteří zkusili „VéVéčka“ – zklamání, někteří zkusili TOPku – zklamání, někteří zkusili Babiše – zklamání, zkusili se vrátit k ODS – a…?

…ODS se místo toho, aby stála pevně na svých původních pravicových hodnotách a vrátila k sobě ty skutečné pravicové voliče, ty kteří si přejí svobodu v životě i v podnikání, nyní radši podbízí lidem, kteří o tom, co je pravicová politika mají naprosto zvrácené představy.

ODS se dnes až příliš okatě snaží zalíbit lidem, kteří se za pravičáky označují jenom proto, že označit se otevřeně za levičáky, což by jinak plně odpovídalo jejich kolektivistickému a přerozdělovacímu světonázoru, jim pro ně samé nepřijde dostatečně „salonfähig“.

ODS se (stejně jako mnohé jiné dnešní strany) nyní podbízí těm, kterým nepřipadá nijak nemravné žádat, aby jim druzí lidé (často mnohem chudší, než jsou oni sami) přispěli na zateplení jejich domu, na jejich elektromobil nebo na jejich střešní soláry.

Je toto snad pravicová politika? Je tohle snad více pravicové, než snaha bez překážek uplatnit na trhu své schopnosti a píli a na vše si vydělat sám, svou vlastní prací?

V čem má něco takového vůbec být pravicové?

ODS se tedy dnes ve své vládní roli stala tím, čím od počátku nechtěla být – součástí amorfní vlády Národní fronty, jejímž jediným skutečným pojítkem je „boj proti“ (paradoxně opět proti předlistopadovým komunistům, alespoň tedy některým).

Proto Petr Fiala nyní velmi správně říká, že ODS nemá žádné pravicové voliče. Nemá – protože nám pravicovým voličům ODS dnes nic nenabízí.

Petr Fiala se zaklíná tím, že voliči o pravicová řešení ani nestojí. Ale voliči – vlastně lidé ve své většině všeobecně, stojí docela často o to, co jim kdo nabídne a o čem je dokáže přesvědčit, že je pro ně dobré. Kdyby tomu bylo jakkoliv jinak, celý reklamní a marketingový průmysl by mohl hodit flintu do žita.

Pravice u nás tedy dnes čeká na svého vizionáře, na nějakého nového Václava Klause, který dokáže výhody pravicové politiky lidem přesvědčivě vysvětlit a vzbudit v nich všeobecné nadšení pro svobodu a volný trh, podobně jako to dokázal Javier Milei v Argentině.

Byl-li by ovšem takovýto rebel vůbec připuštěn do médií, což dnes není vůbec samozřejmé. Minimálně v těch veřejnoprávních médiích se totiž momentálně (navzdory liteře zákona) nějaká názorová pluralita bohužel příliš nenosí.

Je zjevné, že potřebujeme nového Václava Klause, neb po tom starém (ač je stále ještě fit a při síle) asi nelze stejnou věc žádat dvakrát.

Že takovým vizionářem pravicové politiky nemůže být Petr Fiala, který na to osobnostně nemá, vlastně mu na tom nijak zvlášť nezáleží a tak se o to ani nepokouší, radši se vymlouvá na chybějící voliče, to je nasnadě.

Že tímto vizionářem asi jen těžko může být kterýkoliv další člen ODS, tedy strany, jež se v průběhu let naučila vždy pragmaticky vyměnit své pravicové ideály za výnosná křesla, to je asi rovněž nasnadě.

Je však potřebné, aby se u nás takový vizionář už konečně objevil, protože ten amorfní, beznadějný politický marasmus, který nás dnes obklopuje na každém kroku, je nesnesitelný jako lepkavý smrdutý klih.

Jiří Svoboda Randula, člen ReV a krajský místopředseda v Jihomoravském kraji

Zaujal Vás článek? Podpořte jej a autora pár Satoshi. Předem dík...

Jiří Randula

Jiří Randula

Novinky

Nejnovější video

Na Petříně byla při příležitosti 20. výročí od vstupu do Evropské unie zveřejněna Markétou Šichtařová Charta 24.

Porovnání Charty 24 a Charty 77 v pdf.



P r o h l á š e n í  C h a r t y   24

Dne 01. 05. 2004 vstoupila Česká republika společně s dalšími devíti zeměmi do Evropské unie. Evropská unie vznikla na ideálech mezinárodní spolupráce a volného pohybu osob, pracovních sil, kapitálu, zboží i služeb. Smyslem jejího zrodu bylo přinášet všem občanům vyšší míru prosperity a osobní i politické svobody.

I kdybychom k ní cítili nevoli, je dnes pro Českou republiku závazná Listina základních práv Evropské unie. Naši občané mají právo a náš stát povinnost se jimi řídit.

Svobody a práva, na jejichž ideálech Evropské unie vznikla, jsou důležitými civilizačními hodnotami, k nimž v dějinách směřovalo úsilí mnoha pokrokových lidí. Vstup České republiky do Evropské unie měl tyto civilizační hodnoty stvrdit.

Dvacetileté výročí vstupu naší země do EU nám ale s novou naléhavostí připomíná, kolik základních občanských práv platí v naší zemi už opět – bohužel – jen na papíře.

Zcela iluzorní je např. právo na svobodu projevu a informací, zaručované článkem 11 hlavy II.

Desítkám tisíc našich občanů je znemožňováno získávat objektivní, nezkreslené a úplné informace, stejně tak jako vyjadřovat se veřejně na sociálních sítích či v médiích jen proto, že zastávají názory odlišné od názorů oficiálních. Jsou přitom často objekty nejrozmanitější diskriminace a šikanování ze strany úřadů i společenských organizací; zbaveni jakékoli možnosti bránit se.

Statisícům dalších občanů hrozí, že projeví-li své názory na aktuální společenskovědní témata, ztratí pracovní a jiné možnosti, a to nejen ve veřejném sektoru, ale i u soukromých korporací.

Článku 16 hlavy II., zaručujícímu právo na svobodu podnikání, odporuje chování bank i pojišťoven, které pod taktovkou Evropské centrální banky a ideologie ESG odmítají poskytovat finanční služby společnostem angažujícím se v obranném či těžebním průmyslu, nebo firmám, které jsou v danou chvíli z nejrůznějších důvodů ocejchovány jako nežádoucí. Kritéria této ESG selekce jsou stanovována netransparentně s absencí demokraticky získaného mandátu.
V rozporu s článkem 21 hlavy III., zakazujícím jakoukoli diskriminaci založenou zejména na pohlaví, rase, barvě pleti, etnickém nebo sociálním původu, politických nebo jakýchkoli jiných názorech nebo příslušnosti k národnostní menšině, je obsazování pracovních míst na základě kvót odvolávajících se na příslušnost k daným skupinám.

V rozporu s článkem 8 hlavy II. zaručujícím právo na ochranu osobních údajů, dále s článkem 16 hlavy II. zajišťujícím občanům Unie právo na svobodné podnikání a také v rozporu s článkem 45 hlavy V. zajišťujícím všem občanům Evropské unie právo volně se pohybovat a pobývat na území členských států, bylo jednání většiny členských států během období pandemie. Jednání naší vlády minulé i současné během pandemie bylo nejen v rozporu s původními hodnotami EU, ale i v rozporu s naší vlastní Ústavou. Nepojmenovat zločin znamená legalizovat jeho opakování!

Svoboda pohybu kapitálu, zboží i služeb je jen zdánlivá, jak ukazuje například nedostatek léků v Evropské unii.

Uplatnění práva vyhledávat, přijímat, rozšiřovat informace a myšlenky všeho druhu, bez ohledu na hranice, ať ústně, písemně nebo tiskem (článek 11 hlavy II.) je stíháno nejen mimosoudně, ale i soudně, často pod rouškou údajného šíření dezinformací.

Svoboda veřejného projevu je potlačena centrálním řízením veřejnoprávních sdělovacích prostředků i publikačních a kulturních zařízení. Žádný politický, filozofický i vědecký názor nebo umělecký projev jen trochu se vymykající úzkému rámci oficiální ideologie či estetiky nemůže být zveřejněn ve veřejnoprávních médiích či na sociálních sítích; je znemožněna veřejná kritika krizových společenských jevů; je vyloučena možnost veřejné obrany proti nepravdivým a urážlivým nařčením oficiální propagandy (zákonná ochrana lidské důstojnosti, jednoznačně zaručována článkem 1 hlavy I., v praxi neexistuje – viz např. označování lidí vyjadřujících nedůvěřivost vůči deklarovaným účinkům vakcín za dezinformátory, nebo označování lidí odmítajících tvrzení o původu energetické krize ve válce na Ukrajině za putinovce a dezoláty); lživá obvinění nelze vyvrátit. V předních společenských tématech často spojených s enormními veřejnými výdaji ze státních rozpočtů členských zemí EU je vyloučena otevřená diskuse.
Mnoho vědeckých a akademických pracovníků i jiných občanů je diskriminováno jen proto, že legálně zveřejňují či otevřeně vyslovují názory, které současná politická moc odsuzuje.

Svobodné hlasování, základní princip demokracie, je systematicky omezováno mocenskou svévolí; oklešťování hlasovacích práv jednotlivých zemí v rámci Unie je praktikováno odpíráním příjmů ze strukturálních fondů Unie. Nad zeměmi s odlišným politickým nebo společenskovědním postojem trvale visí hrozba odepření nebo ztráty hlasovacích práv.

Nástrojem omezení a často i úplného potlačení řady občanských práv je systém faktického podřízení všech institucí a organizací ve státě politickým direktivám Evropské unie. Nové zákony a ideologie jsou často prosazovány politicky aktivními a nikým nevolenými neziskovými organizacemi financovanými z veřejných peněz, přitom však rozhodujícím způsobem ovlivňují činnost zákonodárných i výkonných orgánů státní správy, justice, zájmových i všech ostatních společenských organizací, politických stran, podniků, ústavů, úřadů, škol a dalších zařízení.

Další občanská práva, včetně práva na nezasahování do soukromého života, do rodiny, domova nebo korespondence (článek 7 hlavy II.), jsou povážlivě narušována také tím, že ministerstvo vnitra nejrůznějšími způsoby kontroluje život občanů, například budováním sítě informátorů z řad obyvatelstva (získávaných výzvami k „whistleblowingu“ neboli udavačství). Dochází ke kontrole soukromé pošty na sociálních sítích. Média jsou motivována ke spolupráci se státem. Tato činnost není regulována zákony, občan se proti ní nemůže nijak bránit.

Svévolně se postupuje i při udělování vstupních víz cizím státním příslušníkům, z nichž mnozí získávají status uprchlíka jen na základě deklarace, že jsou v mateřské zemi údajně pronásledováni.

Kromě nedodržování předpisů vůči vlastním občanům nerespektuje Evropská unie ani své závazky vůči jiným zemím. Ve článku 216 Smlouvy o fungování Evropské unie se EU hlásí k tomu, že jsou dohody uzavřené Unií (jako například smlouva o volném obchodu GATT94 podepsaná u Světové obchodní organizace) závazné pro orgány Unie i pro členské státy. Při rozchodu s Velkou Británií ovšem EU tento svůj závazek porušila, protože trvala na vytvoření nových obchodních překážek tam, kde dříve nebyly.

Evropská unie, ve které dnes žijeme, již není stejnou Evropskou unií, pro kterou se občané České republiky vyslovili ve všelidovém referendu. Ideály, na nichž Evropská unie vznikla, měly za cíl posílit svobodu a prosperitu a odstranit byrokratické bariery pro mezinárodní spolupráci; dnešní směřování Evropské unie však vede k oklešťování občanských svobod, cílenému ničení prosperity a zavádění stále nových byrokratických překážek vůči svobodnému podnikání.
Dobré vztahy se mohou tvořit pouze na dobrovolné bázi, tedy bez nátlaku, kde základní motivací k uzavření dohody je oboustranná spokojenost. Souhlas s přijetím jakýchkoli závazků musí být informovaný. Neměla by mu tedy předcházet jednostranná kampaň, ale vyvážená diskuse.

Posledním pokusem o vytěsnění odborné diskuse nad závažným tématem je snaha vládnoucích elit protlačit navzdory převládající vůli lidu a závěrům ekonomických analýz přijetí společné evropské měny euro. Jako sebevědomý národ a sebevědomí občané deklarujeme, že naše měna musí být nástrojem dosažení prosperity. Prosperita nesmí být obětována za účelem získání jakékoliv nové měny.
Lze ovšem identifikovat i další závažné snahy o vyhýbání se seriózní veřejné diskusi nad dokumenty, jejichž podstata – drastické oslabením naší suverenity – je překryta falešnou rouškou veřejného blaha.

Někteří občané na soustavné porušování demokratických principů upozorňují a dožadují se nápravy; jejich hlasy jsou však upozaďovány, cenzurovány, anebo se stávají předmětem nejrůznějšího očerňování.

Odpovědnost za dodržování občanských práv v zemi padá samozřejmě především na politickou a státní moc. Ale nejen na ni. Každý nese svůj díl odpovědnosti za obecné poměry, a tedy i za dodržování uzákoněných paktů, které k tomu ostatně zavazují nejen vlády, ale i všechny občany.
Pocit této spoluodpovědnosti nás přivedl k myšlence vytvořit CHARTU 24, jejíž vznik dnes veřejně oznamujeme.

CHARTA 24 je volné, neformální a otevřené provolání lidí různých přesvědčení, různé víry a různých profesí, které spojuje vůle jednotlivě i společně se zasazovat o respektování přirozených lidských práv v naší zemi i ve světě.

CHARTA 24 vyrůstá ze zázemí lidí, kteří sdílejí starost o osud ideálů, s nimiž spojili a spojují svůj život a práci.

CHARTA 24 není organizací, nemá stanovy, stálé orgány a organizačně podmíněné členství. Patří k ní každý, kdo souhlasí s její myšlenkou, šíří její text a podporuje ji.

CHARTA 24 není základnou k opoziční politické činnosti. Chce sloužit k prosperitě, hrdosti a sebevědomí našeho národa. Svým symbolickým jménem zdůrazňuje CHARTA 24, že vychází z textu CHARTY 77, který pozměňuje pouze mírně a pouze natolik, aby správně pojmenovával instituce a problémy existující 47 let po vzniku CHARTY 77; hlavní myšlenky textu CHARTY 77 - dodržování uzákoněných svobod – však zůstávají nedotčeny.

Signatáři a mluvčí CHARTY 24
Ing. Markéta Šichtařová
Ing. Tomáš Zítko
Mgr. Libor Vondráček

Podepsat Chartu 24:

Zásady zpracování osobnách údajů – Komunikaci s petenty obstarává Libor Vondráček

Oblíbené štítky

Jiří Randula

Jiří Randula

Novinky

Oblíbené štítky

Svobodni-31