Letos jsem nebyl pokládat květiny na přeplněné Národní třídě. Dali jsme s manželkou a dětmi přednost komornějším vzpomínkám u památníků v Humpolci, Pelhřimově a Jindřichově Hradci, kde jsem zapálil svíčky.
Před 34 lety jsme byli plni ideálů o svobodě a prosperitě, které měly záležet jen na nás, na našich schopnostech a na pracovitosti. Možná i na troše toho štěstí, jak to tak v životě bývá.
Ze začátku se dařilo, zažívali jsme opravdu volnost bytí a užívali si život s lidmi kolem sebe. Zdá se mi, že v té době stát ještě ve své skromnější podobě lépe sloužil.
Pak jsme připustili zlou věc, se kterou dnes musíme najít odvahu bojovat ze všech sil.
Ideologii!
Zelenou evropskou ideologii nadřazenou ekonomickým zákonitostem spolu s dotační rakovinou, která probujela do celé společnosti. Rozmazlenost západním blahobytem. Rozdávačnost bez zásluh na všechny strany a za každou cenu. I na dluh našich dětí. Západní Evropa si chce vyzkoušet socialismus, který my už máme za sebou. Víme, že dlouhodobě nefunguje.
Já v ČR nevidím klimatickou apokalypsu, hořící Zemi, bídu na ulicích, násilí v domácnostech.
Ale vidím, že přestává platit „bez práce nejsou koláče“, že jsou haldy peněz tam, kde být nemají, tedy ve státním aparátu, a proto chybí v podnikatelském sektoru na mzdy a na rozvoj firem. Tedy tam, kam peníze přirozeně přitékají výměnou za kvalitní produkty a dobré služby. Kde peníze promazávají vztahy mezi lidmi, kteří si navzájem profitabilně pomáhají.
A kde pak mají firmy prostor konkrétně pomáhat také potřebným, protože to umí daleko efektivněji než některé pofidérní neziskovky.
Stabilitou obslužnosti státu musí být konkurenceschopnost statisíců menších firem, ne dva, tři silné oligopolizující řetězce.
Vidím kšeft s emisními povolenkami, uhlíkovou ideologii a rostoucí cenu energií, se kterou může něco udělat jen stát. A měl by to udělat urychleně! Ceny energií se propisují do všech cen okolo nás, do všech našich životů. Jednotlivec nemá šanci se bránit. Přitom elektřinu nedovážíme, vyrábíme si ji sami.
Vidím, jak si nás EU a stát stále více přivazuje dotacemi a regulacemi. Často v našich podmínkách nesmyslnými. Náš svobodný život dostává další a další regulační kazajky.
Za svobodu a prosperitu každého z nás musíme proto stále bojovat. Je to vzácnost, o kterou můžeme přijít, pokud nebudeme ostražití.
To je důvod, proč v Senátu pořádáme odborné konference, kde vystoupil vedle jiných praktiků například docent Jan Pokorný, který spolu s kolegy vědci z dalších evropských zemí bourá uhlíkové mýty a snaží se na vědecké úrovni vysvětlit mylnost GreenDealových opatření. Vysvětlit, že podstata oteplování je jinde a je na bázi učiva střední školy. Že kroky k nápravě nemusí občany stát tisíce miliard korun.
Se senátorkou Jitkou Chalánkovou se zase snažíme úpravou zákona zachovat svobodu volby každého z nás používat hotovost a českou korunu, aby nebyla zahlušena jen elektronickými penězi a digitálním eurem. Aby měl člověk stále volbu. Aby mohl mít peníze u sebe v peněžence, kde mu na ně stát nesáhne, což nelze tvrdit u jedniček a nul na účtech u bank.
Stejně tak se snažíme senátním návrhem zákona opevnit svobodnou volbu zejména starších občanů zůstat offline. Tedy nebýt nucen jen do čistě elektronické komunikace se státem, která je pohodlná hlavně pro stát, ne však pro seniory. Sloužit má stát lidem, ne lidi státu.
A třetí fronta, na které jsme stále bdělí a bojujeme za zachování si svobody a zdravého rozumu, tentokrát v čele se senátorem Jiřím Oberfalzerem, je podsouvání genderové ideologie a diskriminace aktuálně formou vynuceného připojení se naší země k Istanbulské úmluvě. Analýza naší legislativy říká, že máme dostatek právních nástrojů, kterými můžeme účinně pomoci při domácím násilí obecně, nejen na ženách, jen je potřeba tyto nástroje využívat.
V regionu pak spolu se senátním výborem bojujeme za záchranu úzkokolejky z Obrataně přes Jindřichův Hradec do Nové Bystřice. Aby byl tento technický unikát a zdroj turistických příjmů zachován i pro další generace. Aby se rozvíjel i region, nejen velká města.
A když už mě tento boj občas zmáhá, utíkám se nadechnout do lesa, kde sázím stromky. To je totiž skutečně účinný postup proti oteplování planety. Chlazení díky stromům a vegetaci. Letos už jsem na čísle 12.672
vysazených stromků většinou na Pelhřimovsku a Jindřichohradecku. Slib jednoho stromu za každý svěřený hlas se daří postupně plnit.
Buďme tedy bdělí, nenechme se balamutit, zůstaňme součástí EU a společné obranné aliance, ale s hlavou vztyčenou a rovnými zády za české zájmy. Jako plnohodnotný partner. Pak už nebude potřeba cinkat klíči. A pokud budou ministerstva včas tlačit zpátky, když se něco v EU chystá, nebude k nám chodit ke schvalování tolik nesmyslů, se kterými se pak již dá těžko něco dělat. Toť mé sametové zamyšlení. 🙂
Přeji všem vřelé srdce k ostatním, rozum v hrsti a pohodový zbytek roku 2023, kde radostně cinkají jen rolničky.
