Bude hůř! Fialova vláda postupně zavádí reálný socialismus

Bude hůř! Fialova vláda postupně zavádí reálný socialismus

INVENTURA MARKÉTY ŠICHTAŘOVÉ Rozhodnutí vlády o výši úlevy energeticky náročným firmám si pochvaloval její předseda Petr Fiala (ODS) s tím, že to je řešení, které pomůže udržet konkurenceschopnost českých firem a zachovat tak pracovní místa a posílit hospodářský růst. „Premiér se hluboce mýlí, a nejhorší je, že svému omylu nejspíš sám věří,“ říká pro ParlamentníListy.cz Markéta Šichtařová. A že za jejím podpisem pod otevřeným dopisem je mimo jiné udávání za „nebezpečné“ chování na sítích a spuštění vládního webu připomínajícího propagandu 80. let a reálný socialismus.

Vláda pro příští rok rozhodla o výši úlevy energeticky náročným firmám, která by měla celkově činit 3,5 miliardy korun a týkat se 25 tisíc odběrných míst. Peníze se budou čerpat z rozpočtu na rok 2024 z kapitoly ministerstva průmyslu a obchodu nebo z nespotřebovaných peněz z letošního rozpočtu. „Našli jsme řešení, které pomůže udržet konkurenceschopnost českých firem a zachovat tak pracovní místa a posílit hospodářský růst,“ prohlásil premiér Petr Fiala. Může taková pomoc opravdu splnit to, co od ní předseda vlády očekává?

Ne, ne, premiér se hluboce mýlí, a nejhorší je, že svému omylu nejspíš sám věří! Hluboce se mýlí v tom, že jsme „našli řešení, které pomůže udržet konkurenceschopnost českých firem a zachovat tak pracovní místa a posílit hospodářský růst“. Vezměme to popořádku:

Především si rozklíčujeme, co to je za peníze. Firmy, které prosperují, zaplatí daně. ty pak vláda přerozdělí firmám, které neprosperují. Neboli zabije úspěch tam, kde existuje, a podpoří neúspěch. To nezní moc jako posilování konkurenceschopnosti, že? Konkurenceschopnost je totiž schopnost obstát v soutěži. To znamená podpořit ty, kterým se daří. A ne trestat úspěšné a obdarovávat neúspěšné.

Dále, jak by to mohlo podpořit hospodářský růst, když to zabíjí konkurenceschopnost?

A do třetice doplním, že vláda „hledá řešení“ problému, který způsobila. Vláda opravdu nemusela vypínat české tradiční zdroje energie. Opravdu nemusela kývat Bruselu na emisní povolenky. Proto jsme opravdu nemuseli mít tak drahou energii.

Nutno také doplnit, že je to ryzí diskriminace. Proč zrovna 25 tisíc míst dostane od vlády dáreček? Proč ne 25.001? Každé odběrné místo mimo těch 25.000 nyní může řvát: Jsem diskriminováno! A bude mít pravdu.

Od ledna se o 1600 korun zvýší minimální mzda, takže bude nově činit 18.900 korun. „Je to nejvyšší hodnota výše minimální mzdy vůči průměrné mzdě, dosahuje 41 %. Také už máme jasnou představu, jak tento poměr během příštích pěti let postupně navýšíme na 45 %, což tady nikdy nebylo,“ pochlubil se při té příležitosti ministr práce Marian Jurečka. Co je na tom, že se oceňování nejméně kvalifikované práce přibližuje průměrné mzdě, tolik ke chlubení?

Je to ne ke chlubení, je to ke studu. Nařídit, že neschopní břídilové povinně musí dostat 45 % mzdy běžných pracujících lidí, je ohavné a nemorální. A navíc v době, kdy klesá ziskovost firem a my jsme jako ekonomika v recesi, je to navíc ještě další hřebíček do rakve české konkurenceschopnosti. Pokud budu mít já sama ve firmě nějakého člověka, který nyní bere nižší plat než minimální mzdu, a stát mi nařídí zaplatit mu víc, bez milosti ho vyhodím. Nebudu svůj zisk a prosperitu firmy obětovat někomu, kdo si svůj plat nezaslouží, ale má ho nařízen.

Příští týden se k poslednímu měnově-politickému zasedání tohoto roku sejde bankovní rada ČNB. Diskutuje se o tom, že by centrální bankéři už mohli snížit sazby. Hovoří pro tento krok ekonomické ukazatele, nebo je pravděpodobnější, že sazby půjdou dolů až na únorovém zasedání bankovní rady?

Je to tak padesát na padesát. Já už bych tedy úrokové sazby snižovala, ale těžko říci, jestli to bankovní rada vyhodnotí stejně. Proti snížení sazeb totiž hovoří minimálně jedna věc: Snížení by oslabilo kurz koruny, a slabší koruna by začala působit víc proinflačně. Ale nedělejme z toho nějaké velké téma. Jestli pokles úrokových sazeb nastane za týden, nebo za dva měsíce, je celkem jedno. Stejně se v tržních úrokových sazbách už v podstatě zrcadlí.

Širší vedení TOP 09 odmítlo, aby kandidátem strany do Evropského parlamentu byl její zakladatel a bývalý předseda Miroslav Kalousek. Šéfredaktor webu Echo24 Dalibor Balšínek ve vysílání CNN Prima News uvedl, že takové jednání koalice považuje za absurdní. „Oni se obávají dát na kandidátku někoho, kdo by mohl uspět. Nic nevyjadřuje větší absurditu uvažování vlády než tento moment,“ prohlásil. Není naopak logické dát za vyučenou tomu, kdo kritizuje pětikoalici skoro tak často jako opozice?

Tak jasně, můžeme dát kritikovi za vyučenou, a pak provést eutanazii nepoučitelné strany… Anebo se můžeme pokusit uspět a nechat kandidovat někoho, kdo táhne lidi. První přístup se nazývá emocemi řízená msta. Druhý přístup se nazývá pragmatismus. Odpovězte si sami na otázku, který přístup dlouhodobě uspěje.

„Žijeme v jedné z nejbezpečnějších zemí světa. Prakticky neznáme nezaměstnanost. Patříme k nejrozvinutějším státům na naší planetě, ekonomicky a vlastně z jakéhokoliv hlediska. Kvalita našich veřejných služeb je vysoká, a to i ve srovnání s bohatšími zeměmi. Máme fungující demokracii. Když si to srovnáme s jinými státy, zjistíme, že zase tolik důvodů pro skepsi a naštvanost nemáme.“ Je tento vzkaz vlády, které podle šetření Centra pro výzkum veřejného mínění (CVVM) aktuálně věří 17 % občanů, tlumočený jejím předsedou trefnou odpovědí těm nespokojencům?

Kterou vládu máte na mysli? Švýcarskou? Tam by to celkem sedělo. Nebo třeba singapurskou? Tam bych to hned podepsala. Nebudete mi, doufám, tvrdit, že tohle vyslovil předseda vlády české, že ne? Prvního apríla je ještě za dost dlouho.

Ministr vnitra Vít Rakušan (STAN) je připraven využít veškerých nástrojů právního státu, aby čelil rizikům, která znamenají pro naši společnost nebezpečné dezinformace nebo hlásání nenávisti či výzvy k násilí. Reagoval tak na otevřený dopis premiéru Petru Fialovi, v němž Společnost pro obranu svobody projevu kritizuje, že ministerstvo vnitra dlouhodobě vytváří atmosféru strachu. Pokud se někdo domnívá, že praktiky jeho resortu jsou omezováním svobody slova, tragicky se mýlí, vzkázal Rakušan více než padesátce pod dopisem podepsaných osobností. Vy jste mezi nimi. Jak se vyrovnáte s tím, že se dle šéfa vnitra „tragicky mýlíte“?

Tak pokud pan Rakušan skutečně hodlá využít veškerých nástrojů právního státu, budu naprosto v klidu. Nástroje právního státu jsou totiž zcela bezpečné. Mě však znepokojují nikoliv ty právní, ale ty nástroje, které dosud ministr vnitra používá. Co mám na mysli?

Například zveřejněnou metodiku krizového informačního týmu (KRIT) zmiňující „anonymizovaný monitoring nálad ve státní a veřejné správě“, nebo „včasnou identifikaci osob“ s cílem „pojmenovat a zostudit“.

Nebo označování pouhých předpovědí, odlišných výkladů a jiných názorů za dezinformace, což potvrzuje i výroční zpráva Vojenského zpravodajství. Zpráva Ministerstva vnitra ČR o extremismu však označuje skupiny „nespokojených občanů” za „antisystémové hnutí“.

Mám na mysli třeba snahu ovládnout mediální rady a úkolovat veřejnoprávní média „bojem s dezinformacemi“, který je tak často zneužíván k omezování svobody slova.

Anebo mám na mysli třeba nedávno zahájenou udavačskou kampaň vybízející občany k udávání za „nebezpečné“ chování na sítích a spuštění vládního webu NENALETET.cz připomínajícího propagandu 80. let a obsahujícího zjevné nepravdy. A tak bych mohla pokračovat.

Proto jsem otevřený dopis spolu s dalšími zhruba 50 lidmi podepsala.

Převzato z Parlamentních listů

Redakčně upraveno

Zaujal Vás článek? Podpořte jej a autora pár Satoshi. Předem dík...

Ing. Markéta Šichtařová

Ing. Markéta Šichtařová

Novinky

Nejnovější video

V pořadu Echo Prime Time se Libor Vondráček a Jiří Pospíšil střetli nad tím, zda má prezident Petr Pavel jet na červencový summit NATO, a zejména nad tím, jaká má být jeho role vůči vládě. Vondráček působil jako ten, kdo má na roli prezidenta jasný pohled: prezident má podle něj respektovat, že zahraniční a obrannou politiku nese primárně vláda, a nemá do ní vstupovat způsobem, který by působil jako paralelní hlas. Zároveň ale jeho vystoupení nevyznělo jen konfrontačně — spíš jako snaha dovést spor k jasnému pravidlu, které by podobné situace do budoucna nevyvolávaly.

Spor o NATO

Debata se od začátku točila kolem otázky, zda byla prezidentova účast na jednání vlády nutná, nebo spíš symbolická. Jiří Pospíšil ji interpretoval jako gesto smíření a snahu spor uklidnit, zatímco Vondráček tvrdil, že prezident na jednání nebyl potřebný, protože vláda si o účasti na summitu může a má rozhodnout sama. Podle Vondráčka navíc prezident už dříve veřejně naznačil, že by nebyl schopen hájit pozici nové vlády, což podle něj zpochybňuje smysl jeho aktivní účasti na summitu.

Vondráček se opíral o logiku rozdělení rolí: prezident je sice vrchním velitelem ozbrojených sil a má důležitou ústavní roli, ale není to podle něj důvod, aby se přirozeně přesouval do oblasti, kde za politickou odpovědnost nese hlavní díl vláda a obhajoval tím koaliční postoj, ale zároveň hledá oporu v systematičtějším výkladu ústavy. Právě v tom byl jeho výkon přesvědčivý nehrál na emoce, spíš se snažil ukázat, že spor není o osobní antipatii, ale o to, kdo za co v ústavním systému odpovídá.

Prezident a Ústava

Silnou část pořadu tvořila i širší debata o výkladu Ústavy. Pospíšil připomínal, že prezident Pavel podle něj ústavu ohýbá méně než jeho předchůdci, zatímco Vondráček trval na tom, že právě současné napětí ukazuje potřebu pravidla zpřesnit. V jeho pojetí není důležité jen to, co si kdo myslí, ale co by mělo být napsáno tak jasně, aby nevznikaly opakované spory o to, zda prezident musí, nebo nemusí jednat podle návrhu premiéra.

Vondráček opakovaně říkal, že by se mu líbilo, kdyby kompetenční žaloba vše vyjasnila, a když už by se ukázalo, že ústava není dostatečně jednoznačná, měla by se změnit. Nešlo přitom o boj za jednorázový politický efekt, ale o snahu nastavit systém, v němž bude jasné, kde končí pravomoc prezidenta a začíná odpovědnost vlády. V této části vystoupení působil nejvíc jako ústavně orientovaný politik, který se snaží do ostrého politického sporu vložit technicky přesnější rámec.

Mandát a odpovědnost

Zajímavý moment nastal ve chvíli, kdy se rozhovor stočil k tomu, zda by prezident mohl na summitu NATO vystupovat jinak než vláda, ale přitom tvrdit, že respektuje její mandát. Vondráček to zpochybnil. Připomněl, že prezident už dříve veřejně formuloval vlastní postoje k obraně a výdajům na armádu, a proto se obává, že by na summitu nešlo jen o formální zastupování státu, ale o samostatnou politickou linku.

Na rozdíl od Pospíšila, který zdůrazňoval diplomatický význam jednotného hlasu, Vondráček argumentoval tím, že pokud by prezident chtěl opravdu ctít mandát vlády, nemusel by se summitu účastnit vůbec, nebo by do něj vstupoval jiným způsobem. Tím se snažil obhájit názor, že nejde o nedůvěru k hlavě státu jako takové, ale o racionální snahu vyhnout se situaci, v níž by Česká republika navenek vysílala dvojí signál. Tady byl jeho výkon nejsilnější: byl jasný, věcný a opíral se o konzistentní princip, ne o momentální politický zájem.

Napětí mezi Hradem a vládou

Do debaty se neustále vracela také otázka, proč se vztah prezidenta a vlády dostal do tak napjaté podoby. Vondráček za hlavní příčinu označil spor kolem Filipa Turka a prezidentovu předchozí kritiku jeho nominace. Podle něj právě tato kauza odstartovala řetězec veřejných výroků, které vztahy dále poškozují, a proto je podle něj těžké čekat rychlé zklidnění.

Přestože to bylo podáno poměrně ostře, nepůsobil Vondráček jako někdo, kdo chce krizi jen přiživovat. Spíš naznačoval, že dokud nepadne jasné vysvětlení a dokud se nevyjasní hranice kompetencí, bude se podobné napětí vracet. Jiří Pospíšil to označoval za nedůstojné a zbytečné, ale Vondráček reagoval tím, že veřejný spor je jen důsledkem hlubší nejasnosti ústavy. V tom spočívala jeho největší síla v debatě: uměl politický konflikt převést do srozumitelnějšího rámce, aniž by se z něj snažil udělat osobní válku.

Celkové vyznění

Celkově Vondráček v pořadu vyzněl dobře, protože dokázal spojit jasný postoj s věcným vysvětlováním. Nebyl to výkon, který by stavěl na velkých gestech nebo silných emocích, ale spíš na argumentu, že stát má mít srozumitelná pravidla a že jejich nejasnost plodí zbytečné konflikty. V souboji s Jiřím Pospíšilem nepůsobil jako někdo, kdo by jen opakoval koaliční rétoriku, ale jako politik, který má vlastní čitelný výklad situace.

Zároveň však zůstalo zřetelné, že spor o prezidenta, NATO a kompetence není jen technická debata. Je to i střet stylů, kde jedna strana zdůrazňuje diplomatický klid a symbolickou důstojnost, zatímco druhá volá po tvrdším oddělení rolí a přesnějším ústavním vymezení. Vondráček v tomhle střetu obstál, protože působil jako někdo, kdo neuhýbá, ale zároveň se nesnaží z konfliktu dělat divadlo.

Oblíbené štítky

Ing. Markéta Šichtařová

Ing. Markéta Šichtařová

Novinky

Oblíbené štítky

Svobodni-31