Regulace energetických nápojů, další triumf pečovatelského státu

Regulace energetických nápojů, další triumf pečovatelského státu

Stát se chystá uvalit tvrdé regulace na prodej energetických nápojů. Posledním argumentem pro „nutnost“ takové regulace je obliba energetického nápoje Prime mezi mladými lidmi a dětmi. Ale i kdyby se na trhu neobjevil tento produkt, o škodlivosti energetických nápojů se mluví již velmi dlouho. A že takové nápoje nejsou právě vhodné pro děti, o tom asi není sporu.

Argumentace blahem a zdravím dětí je velmi silná. Mnoha lidem se regulace, která má dětem zabránit koupit si plechovku energetického nápoje, zdá jako něco vlastně velmi rozumného. Ostatně, říkají, „stát přece reguluje prodej alkoholu, cigaret nebo třeba pornočasopisů a dalších věcí, aby se nedostaly tak snadno do rukou dětem – a každý přece ví, že energiťáky jsou svinstvo, tak proč tuto užitečnou regulaci nerozšířit?“

Jaké jsou běžné argumenty proti svobodě volby v této věci? Tak například se tvrdí, že děti si přece nemohou o sobě rozhodovat samy. Jakápak svoboda volby – jsou to přece děti. Toto je však nesprávný argument. Pokud se svoboda volby dětí na někoho převádí, z důvodu jejich nedospělosti a tedy neschopnosti „konzumovat“ svoji osobní svobodu zcela, přechází nikoliv na stát, nýbrž v první řadě na rodiče. Omezení prodeje energiťáků je pořád v každém ohledu omezením svobody volby jednotlivce – tedy konkrétně rodičů. A rodiče jsou nepochybně samostatní lidé, kteří musejí být schopni a musí jim být umožněno nést odpovědnost za svoje jednání. I za jednání svých dětí.

Státu však nejde jen o děti. To je pouze záminka. Pro všemocný stát jsme totiž všichni nesvéprávné děti.

V článku na serveru iDnes, který se chystané regulaci věnuje, se dále píše: „V těchto nápojích též omezí maximální množství kofeinu, taurinu a cukru [… což vadí pediatrům …] Vzniknout má též povinný fond, do nějž mají výrobci povzbuzujících pití přispívat z jejich prodejů.

Jakže? Z důvodu škodlivosti vůči dětem, jimž se nyní nově tyto nápoje zakáží, se zákonem omezí množství kofeinu a cukru, ačkoliv nově budou tyto nápoje smět kupovat jen dospělí? Dospělým bude od nynějška stát určovat, kolik kofeinu, taurinu a cukru do sebe smějí v jedné plechovce energiťáku dostat? Má přijít stát a přikázat mi, kolik espress smím denně vypít? Nebo jak silný čaj si uvařit? Mimochodem, děti samozřejmě mohou pít čaj i kávu – to státu nijak nevadí. Jde samozřejmě o to, že tyto nápoje nejsou pro děti příliš atraktivní. Dětem vesměs káva připadá odporná a čaj je prostě nápoj jako každý jiný. Stát tedy neřeší škodlivost energetických nápojů. Snaží se reagovat na to, že jsou mezi dětmi oblíbené. A pokud se tohle má v principu nějak řešit, jaké další státní zásahy by si mohl stát na základě této logiky vymyslet? Děti rádi hrají počítačové hry. Co takhle vymyslet povinnou aplikaci, která bude součástí Windows, a která omezí délku spuštění počítačové hry na jednu hodinu denně. Je přece potřeba řešit zdraví dětí!

Výrobci energetických nápojů budou muset po zavedení regulace přispívat do jakéhosi peněžního fondu. To samozřejmě není jen tak ledajaký fond a příspěvek, ale z logiky věci půjde o sektorovou daň. Pokud s tím někdo souhlasí, je potřeba si uvědomit, že tady máme prvotní, zkušební verzi toho dlouho v médiích testovaného tématu daně z cukru, obecně „daně ze škodlivosti“, a jde tedy o první krok k tomu, aby byla zavedena skutečná daň, a aby tato daň byla dále rozšiřována na další potraviny či ingredience, které všemocný stát označí za škodlivé a před nimiž nás „musí“ chránit. Nebo „chránit planetu“ před vyfabrikovanými škodlivými efekty konzumace masa – a zavést tedy uhlíkovou daň z hovězího masa, nebo z živočišných výrobků jako takových, a plíživě nás donutit jíst méně a méně masa. A vlastně tím poškozovat zdraví široké veřejnosti, protože začíná být zřejmé, že za epidemií obezity stojí v mnoha ohledech právě odklon od kvalitní živočišné stravy, především od kvalitních živočišných tuků, a že dobrou cestou ke zdravému životu je spíše low carb, high protein a high fat strava.

Až jednou stát zavede centrálně řízené digitální peníze, u nichž bude mít u každého občana přehledné informace, kolik vydělal a kolik peněz utrácí za maso, alkohol, knihy nebo cokoliv jiného, bude to mít snazší. Pokud na základě algoritmu vyhodnotí, že jste si už tento týden koupili „příliš mnoho“ hovězího masa, lahví vína, kostek másla, nebo publikací od nějakého pravicového autora, povolí vám leda koupit si balení tofu, okurkovou limonádu, hroudu margarínu a knížku o LGBTXYZ123 hrdinech. Bude to krásný nový svět, že?

I když se tedy někomu, kdo o věcech příliš nepřemýšlí a dělá si obrázek na základě první signální soustavy, zdá být omezení prodeje energiťáků (a jistě, vesměs jsou to nezdravé a navíc nechutné dryáky, které by neměl pít nikdo, snad jen ve stavu nejvyšší nouze) dětem rozumné, přemýšlejme o tom v širším kontextu. Je to jen další posílení dohližitelského všemocného státu. A stále zde samozřejmě máme ten neřešitelný paradox: stát nás pokládá za jedince neschopné se sami rozhodnout, co jíst a pít. Jsme pro ně chovanci jednoho velkého zaopatřovacího ústavu. Ale přesto po nás chce, abychom my, nesvéprávní chovanci ústavu neschopní se rozhodnout pro své vlastní blaho, jednou za čas v demokratických volbách rozhodli, kteří politici budou naši dozorci, naši dohližitelé, a naši drábové, kteří nás budou „chránit před naším vlastním jednáním“. Princip pečovatelského státu s fungujícím mechanismem demokratických voleb je ve skutečnosti absurdní. Je to paradox, který žádný ze zastánců všemocného dohližitelského státu není schopen vysvětlit – leda by musel přiznat, že skutečným cílem těchto lidí je ve skutečnosti totální moc nad lidmi, totalitní stát, a demokratické volby jsou jen hra.

Pokud jde o děti a jejich blaho, to mají mít na paměti především rodiče a nikoliv stát. Ostatně svěřili byste snad lidem jako je pan Fiala či Rakušan své dítě? Stát má zasáhnout ve chvíli, kdy je dítě obětí skutečného násilí, objektivně prokazatelného týrání. Ne tehdy, kdy je rodičům jedno, že do sebe jejich dvanáctiletý syn klopí jeden Redbull za druhým. Pro mnoho lidí je však pohodlnější svěřit odpovědnost vládě a politikům. A pokud někdo volá po svobodě jednotlivce a poukazuje na hanebnost, zlotřilost, nesmyslnost, nelogičnost a absurditu státních zásahů, zmůže se vlastně jen na hysterický křik: „Myslete na děti! Pomyslete někdo proboha na děti!

Ne! Myslete na svobodu!

Převzato z Blogu Luboše Záloma

Redakčně upraveno

Zaujal Vás článek? Podpořte jej a autora pár Satoshi. Předem dík...

Mgr. Luboš Zálom

Mgr. Luboš Zálom

Novinky

Nejnovější video

V Událostech, komentářích se Lukáš Dolanský pokusil zatlačit Libora Vondráčka do obhajoby toho, proč Česká republika nefiguruje mezi devíti zeměmi, které oznámily vznik takzvané antibalistické koalice. Proti němu na dálku stál senátor Pavel Fischer, který v otázkách obrany razí tón naléhavosti a alarmu. Vondráček ale ukázal, že chladná hlava a rozpočtová kázeň jsou v bezpečnostní politice někdy cennější než rychlé přihlášení se k další nové struktuře.

Vondráčkova odpověď na úvodní otázku byla věcná a bez vytáček. Česká republika podle něj nepotřebuje další paralelní struktury vedle NATO, zvlášť ve chvíli, kdy sama plní takzvané capability targets a v příštím roce poprvé po více než dvaceti letech, naposledy za vlády sociální demokracie, přesáhne dvouprocentní hranici HDP na obranu, tedy téměř 200 miliard korun. Přidávat k tomu závazky vůči nejasně definované iniciativě, u které nikdo nezná harmonogram ani rozpočet, je podle něj zbytečné riziko rozhazování peněz tam, kam nikdo pořádně nedohlédne.

Ještě zajímavější byl moment, kdy Vondráček nabídl politické čtení celé iniciativy. Upozornil, že za snahou Emmanuela Macrona budovat nové obranné struktury mimo klasický rámec NATO může stát především domácí francouzská politika, kde se mu nedaří prosadit evropskou armádu na půdorysu EU a kde mu doma hrozí, že příštím prezidentem bude Jordan Bardella nebo Marine Le Pen. Fischer sice odmítl toto čtení, ale nedokázal nabídnout přesvědčivější vysvětlení, proč mezi zeměmi antibalistické koalice chybí právě ti, kdo jsou Rusku geograficky nejblíž, tedy Polsko, Finsko, pobaltské státy, Rumunsko nebo Bulharsko.

Vondráček přitom nezůstal jen u kritiky, nabídl i konkrétní argument, proč je zdrženlivost oprávněná. Připomněl, že už dnes je odpovědnost za ochranu vzdušného prostoru České republiky v rukou velitelství NATO v Ramsteinu, a že Česko už má vážné a nákladné závazky, například nákup letounů F-35, které samy o sobě stojí desítky miliard korun ročně. Když se ho Fischer snažil zatlačit poukazem na premiérův projekt Europatriot, Vondráček poctivě přiznal, že nezná přesně premiérovy úvahy, ale trefně upozornil na nekonzistentnost debaty: stejná výtka, že chybí harmonogram a rozpočet, platí stejnou měrou i na samotnou antibalistickou koalici, kterou senátor hájil.

Vondráček přinesl i konkrétní dobrou zprávu: k armádě letos nastoupilo 2300 nových vojáků. Místo honby za symbolickými procenty a novými strukturami navrhl soustředit se na výzbroj, výstroj, boty a batohy pro nováčky, a na budování obranných schopností podle jasné, dlouhodobé koncepce.

Na otázku, zda Česko utrpělo na summitu v Ankaře „diplomatický výprask“, reagoval klidně. Přiznal, že Česko mluvilo poslední a vydávalo nejméně na obranu, ale dodal, že je to vizitka minulé vlády, ne té současné, která u moci je půl roku a chystá historicky první překročení 2 % HDP po více než dvou desetiletích.

Celý duel tak ukázal dva přístupy k obraně, jeden založený na dramatických gestech bez konkrétního plánu, druhý na rozpočtové kázni a ochotě přiznat, kde je potřeba zlepšení, aniž by se sahalo po planých slibech.

Oblíbené štítky

Mgr. Luboš Zálom

Mgr. Luboš Zálom

Novinky

Oblíbené štítky

Svobodni-31