Proč znovu zdražují potraviny?

Proč znovu zdražují potraviny?

ÚHEL POHLEDU: V posledních dnech je u nás celkem velkým tématem fakt, že ceny zemědělské výroby klesly pod hranici z roku 2020, v obchodech to ale nevidíme. Některé potraviny dokonce zdražily.

Někteří ekonomové to „vysvětlují“ tvrzením, že obchodníci se kolem Velikonoc utrhli ze řetězu, zdražili si svévolně potraviny, a to způsobilo nečekaný nárůst inflace. V téhle argumentaci nejedu. Je standardní postup, že když něco v ekonomice nefunguje, ihned se začnou obviňovat buď spekulanti, nebo obchodníci, že si svévolně zvýšili marže. Jenomže v maloobchodu je u nás na evropské poměry naprosto průměrná konkurence. V takové průměrné konkurenci prostě nejde, aby se obchodníci nějak svévolně spikli a k jednomu datu si naráz zvýšili marže. Mohou zvyšovat ceny, ale to je něco jiného než marže.

Totiž tohle celé je nesmysl, tohle rozhodně není otázka řetězců. Když se totiž podíváte na rozložení inflace, zjistíte například, že zatímco ceny zboží úhrnem vzrostly jen o 1,4 %, ceny služeb přidaly 5,3 %. Lze snad rostoucí ceny služeb vysvětlit zdražením řetězců kolem Velikonoc? Sotva. A pozor, ceny elektřiny vzrostly rovnou o 12,0 %. Chtěl by snad někdo tvrdit, že za zdražení elektřiny o 12 % mohou obchodníci? To asi ne.

Takže jak to je ve skutečnosti: Proč jedním z motorů dubnového zrychlení meziroční inflace skoro na 3 % byly ceny potravin? Protože bylo nákladnější potraviny vyrobit i prodat. A teď se vraťme k tomu, co jsem právě řekla – jak výrazně zdražila třeba elektřina. Je to zkrátka pořád ta stejná písnička: Green Deal, který likviduje evropskou energetiku, evropský průmysl, evropskou konkurenceschopnost – to je červená nit táhnoucí se našimi ekonomickými problémy. To je to něco, kvůli čemu chudneme, máme draho. Vypneme elektrárny, odkýváme Evropské komisi, že dostavěné Dukovany budou levnou a stabilní energii vyvážet, elektřina zdraží – a tam to všechno začíná a valí se to jako domino dál celou ekonomikou.

Vláda ovšem odmítá tuto kaskádu vnímat. Namísto toho jsou obviňováni obchodníci, a k tomu všemu je ještě po určité pauze znovu rozdmýchávána otázka repatriace zisků. Dnešní mediální téma stojí takto: Obchody vydělávají na drahých potravinách, ale kde ty peníze jsou? Proč nejsou investovány u nás, co mají co odtékat do zahraničí?

Opět se ovšem jedná o pokroucené tvrzení. Jak jsme přišli na to, že obchodníci na drahých potravinách vydělávají? Schválně, proč obchodníci dělají slevové akce? Přeci aby vydělali, aby získali zákazníky. Takže obchodníci zlevňují, aby vydělali, nebo zdražují, aby vydělali? Tohle je přece rétorika všech socialistů, že obchodníci vykořisťují pracující. V realitě ceny jsou takové, na jakých se shodne nabídka a poptávka.

A pokud jde o onu repatriaci zisků neboli odtok dividend do zahraničí: Představte si, že budete mít firmu, která si udělá pobočku v Německu, kde začne prodávat housky. A najednou vám Německo zakáže peníze, které si v Německu vyděláte, převést si na svůj účet. V tomto případě asi každý chápe, že něco je špatně. Vydělané peníze prostě patří tomu, kdo si je vydělal. A jestli se nám nelíbí, že u nás máme zahraniční firmy, které u nás vydělávají peníze, tak jsme je k nám neměli v minulosti skrze investiční pobídky lákat. Ale když už jsme si je sem nalákali (a ano, investiční pobídky byly chybné), musíme vzít jako fakt, že vydělané peníze těchto firem jsou jejich, ne naše.

Zde musíme dodat, že představa, že je problém, když firmy si stahují své peníze do zahraničí, je založena na naivním předpokladu, že peníze jsou bohatství. Peníze nejsou bohatství. Nejlíp to bylo vidět po covidu, když se vytiskla spousta peněz, která způsobila inflaci, a skrze ni jsme zchudli. Tehdy platilo: čím víc peněz, tím jsme chudší. Peníze nejsou bohatství, peníze jsou hlasovací lístky o tom, kdo bude užívat zboží. Bohatstvím je zboží. My bohatneme tím, že nějaká firma u nás podniká, a tím vyrábí hodnoty. Nezbohatneme tím, že u nás budeme zadržovat peníze coby hlasovací práva k hodnotám, které byly vyrobeny.

Naivní a snad někdy až zlá je i představa, že zdražování potravin automaticky znamená větší zisky obchodníků. Poslední údaje, které vydal statistický úřad, mluví o necelých 27 % v roce 2019 coby podíl marže na tržbách. Ale tady pozor. Takhle řečeno to na neznalého člověka může působit, že obchodník má 27% zisk. To je nesmysl. Těch necelých 27 % je navýšení ceny u velkého řetězce proti ceně u producenta. Jenomže řetězce musejí postavit obchodní halu, najmout personál, platit personál, platit daně, platit energie. Vláda zvýší daně, zdraží elektřina, prodraží se zaměstnávání zaměstnanců – a to vše musí obchodník platit ze své marže. Zaměstnanci obchodníka dneska rozhodně nemají stejný plat jako před pěti lety. Energie platí obchodníci meziročně vyšší dokonce o 12 %, což je o mnoho více, než je oficiálně vykazovaná inflace. Daně z nemovitostí platí obchodníci taky vyšší. Já se vlastně divím, že obchodníci se dokážou udržet v zisku s těmi cenami, které dnes mají, protože jim vzrostly náklady. Proč obchodníkům pořád někdo mezi řádky podsouvá, že si zvýšili zisky? Jaký zisk jim tedy na konci zbude? Obecně v průměru dnes nevíme, ale mnohem menší než ona marže. Klidně může být obchodník i ve ztrátě.

Velmi častou výtkou vůči ceně potravin je i to, že potraviny byly se začátkem letošního roku přeřazeny do nižší sazby DPH 12 procent. A jejich cena přesto stejně razantně neklesla. Takže (prý) stát přišel o peníze, ty zůstaly obchodníkům a zákazník to platí.
Popravdě, byla bych nadšená, kdyby stát přicházel o peníze, protože peníze, které stát získává, jsou legální krádeží v podobě daní. Byla bych nadšená, kdyby peníze zůstaly obchodníkům, protože to by znamenalo, že soukromý sektor roste a státní se zmenšuje. Obávám se ale, že toto není takový případ. Toto je následující případ: Vláda nastoupila cestu ideologie, začala pod ideologickými záminkami ničit zejména naši energetiku, to začalo ničit celou naši ekonomiku. Průmysl je již řadu kvartálů v recesi. Naše ekonomika se reálně zmenšuje. Statistikami vykazovaný růst HDP je jen falešnou hrou s čísly danou tiskem peněz a vládními výdaji. Místo toho, aby si někdo syslil peníze na úkor někoho jiného, jak se vláda snaží podsouvat, je pravda taková, že všichni svorně chudneme.
Z toho existuje jediná cesta ven: zavrhnout ideologie a vrátit se k volnému trhu, který jsme zničili.

Převzato z Echo24.cz

Zaujal Vás článek? Podpořte jej a autora pár Satoshi. Předem dík...

Ing. Markéta Šichtařová

Ing. Markéta Šichtařová

Novinky

Nejnovější video

V Poslanecké sněmovně se 10. listopadu sešli poslanci, právníci, zástupci policie i organizátoři Pochodu pro život. Téma kulatého stolu „Ústavní ochrana svobody slova a shromažďování pro zranitelné skupiny“ bylo jasné: jak zajistit, aby pokojné shromáždění – zvláště když se ho účastní rodiny s dětmi – mohlo dojít do cíle, a aby o tom nerozhodovala ulice.

Pozváni byli T. Malá (omluvila se z důvodu programu), H. Válková, Z. Ožanová, K. Haas, K. Stojanová, M. Výborný, Z. Hraba, J. Kříž, Z. Koudelka, R. Suchánek, M. Vondrášek, K. Šimka, J. Kudrna, dále byli osloveni P. Černý a F. Říha. Hlavní vystoupení měli organizátor Pochodu pro život Radim Ucháč a poslanec Karel Haas. Moderoval místopředseda Ústavně-právního výboru Libor Vondráček.

Vondráček na úvod připomněl, že zákon o právu shromažďovacím je z roku 1990. Situace se od té doby změnila. Pochod pro život se v posledních letech stal učebnicovým příkladem toho, co se může stát, když se proti ohlášené a povolené akci postaví radikální skupiny, které ji fyzicky zablokují.

„Tisíce lidí se bojí přijet do Prahy“

Organizátor Pochodu pro život Radim Ucháč popsal loňský průběh: několik tisíc účastníků, převážně rodin s dětmi, bylo dvě hodiny zablokováno a zastrašováno radikálními skupinami. Letos policie nasadila 901 příslušníků, místo shromáždění bylo hermeticky uzavřeno. Účastníci psali organizátorům, že se bojí přijet do Prahy.

„Ústavní soud dospěl k závěru, že policie nepochybila a že vina je na rodičích, že berou děti na veřejná shromáždění,“ uvedl Ucháč. „Nevoláme po důraznějším policejním zásahu. Nám opravdu nechceme. Ale znepokuje nás tolerance protiprávního jednání.“ Podle něj bylo uděleno pouze pět pokut, což vytváří pocit beztrestnosti. Agresivita podle něj rok od roku roste. Řešení podle něj mohou být různá – od omezení účasti od 15 let přes jiné nástroje pro policii – a právě o tom se má diskutovat, aby se Česko nedostalo do stavu, který vidíme na západ od našich hranic.

Ochrana je obsahově slepá – a co říká kauza Ellinger

Poslanec Karel Haas (ODS) připomněl klíčovou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva. Ochrana shromáždění je obsahově slepá – platí stejně pro všechny. Jako nosný příklad uvedl kauzu rakouských lékařů pro život proti Rakousku (Ellinger a další), která se odehrála v Salzburgu na začátku 80. let.

Šlo o pochod lékařů podporujících právo na život, proti kterému se postavili kontrademonstranti. Ti pokřikovali, házeli potraviny a snažili se akci fyzicky zastavit. Evropský soud tehdy formuloval pozitivní závazek státu: stát musí nasadit přiměřené a vhodné prostředky, aby pokojné shromáždění mohlo proběhnout. Nezaručuje výsledek, ale nesmí improvizovat, když má informace o protiakcích. Musí plánovat, předvídat a chránit. Haas zdůraznil, že jde o závazek prostředků, nikoli o závazek státu k tomu, že každé shromáždění dopadne pozitivně.

Stejné pravidlo platí i v opačném případě – malá skupina protestující proti homofobii v Gruzii v roce 2012, kterou několikanásobná přesila napadla a policie situaci nezvládla. Ochrana nezná barvu politického názoru. „Kdo smí rozhodnout, zda pokojné shromáždění dojde do cíle? Svolavatel, úřad, policie, nebo ten, kdo vytvoří fyzickou překážku v ulicích?“ ptal se Haas. Podle něj ulice rozhodovat nemá. Zranitelnost účastníků (děti, těhotné ženy) laťku ochrany zvyšuje, nesnižuje.

Haas z judikatury vyseparoval i praktické požadavky na policii: předvídat a pracovat s informacemi preventivně, plánovat logistiku a úzká místa, komunikovat, prostorově oddělit tak, aby zůstala možnost vyjadřování názorů, a při naplnění podmínek účinně postihnout. Neprovedení zákroku tam, kde policie disponuje informacemi, že zákrok má být proveden, je podle něj porušením zákona o policii.

Hluk, blokády a trestné činy

V diskuzi se opakovaně vracelo téma hluku. Překročení hygienických norem může být kvalifikovanou skutkovou podstatou trestného činu ublížení na zdraví – zvláště pokud jde o těhotné ženy nebo děti mladší 15 let. Haas zdůraznil, že policie má povinnost zasahovat proti trestným činům i přestupkům. Ucháč upozornil, že důsledné vymáhání běžných přestupků (neuposlechnutí pokynu, legitimace) by podle něj odstranilo většinu agresivity. „Bylo zadrženo 200 osob v kordonech. Nebylo potřeba žádné násilí. Stačilo pouštět jednoho po druhém proti občance legitimovat a později pokutovat.“

„Oni vyhráli. Neprošli.“

Z veřejnosti zazněla i osobní zkušenost. Mírka Vybihalová ze Zábřeha na Moravě popsala, jak stála se svou dcerou zablokovaná a slyšela radost protistrany: „Neprošli. Podařilo se jim to.“ „My jsme byli poraženi. Oni vyhráli. A příště to bude jednodušší, protože žádný větší postih z toho neměli.“ Zdůraznila, že rodina je základ společnosti a že je potřeba rozhodnout, jakou společnost chceme. Inženýr Ivo Pata hovořil o širší společenské atmosféře vůči rodinám s dětmi a demografických dopadech, i když se diskuse držela primárně práva shromažďovacího.

Vondráček: Kauza Ellinger ukazuje, že zákon je klíčový

Vondráček v závěru na Haasovu prezentaci kauzy Ellinger přímo navázal. Připomněl, že Evropský soud v té věci řekl, že pokud protishromáždění (i to blokující) splní podmínky zákona o právu shromažďovacím, tak se téměř nedá zakazovat – určitě ne preventivně a předem.

„Pokud se máme držet toho rozsudku, pak je naprosto klíčové, jak ten zákon o právu shromažďovacím zní,“ řekl Vondráček. „Nejenom že se musí pamatovat na paragrafy, které v něm jsou, ale možná je čas se zamyslet, jestli neexistují pravidla, která by se měla zpřesnit.“ Stav z roku 2025 podle něj nelze považovat za správný výkon práva shromažďovacího. Stát historicky vznikl právě proto, aby tu neplatilo právo silnějšího.

Kulatý stůl nepřinesl hotový návrh novely. Přinesl ale jasnou shodu, že pokojné shromáždění s rodinami a dětmi nesmí končit tím, že někdo přijde, zablokuje cestu a řekne „vyhráli jsme“. Ochrana je obsahově slepá, zranitelné skupiny mají vyšší nárok na ochranu a ulice nemá právo veta. A podle Vondráčka právě kauza Ellinger ukazuje, že pokud chceme, aby to fungovalo i v praxi, nestačí jen aplikovat současný zákon z roku 1990 – je potřeba se podívat, jestli ještě odpovídá realitě a zda není čas ho aktualizovat. Debata podle něj dneškem neskončila.

Prezentace Pavla Kalendy

Kulatý stůl ve Sněmovně: Blokáda ulice nesmí rozhodovat, který pochod dojde do cíle

V Poslanecké sněmovně se 10. listopadu sešli poslanci, právníci, zástupci policie i organizátoři Pochodu pro život. Téma kulatého stolu „Ústavní ochrana svobody slova a shromažďování pro zranitelné skupiny“ bylo jasné: jak zajistit, aby pokojné shromáždění – zvláště když se ho účastní rodiny s dětmi – mohlo dojít do cíle, a aby o tom nerozhodovala ulice.

Pozváni byli T. Malá (omluvila se z důvodu programu), H. Válková, Z. Ožanová, K. Haas, K. Stojanová, M. Výborný, Z. Hraba, J. Kříž, Z. Koudelka, R. Suchánek, M. Vondrášek, K. Šimka, J. Kudrna, dále byli osloveni P. Černý a F. Říha. Hlavní vystoupení měli organizátor Pochodu pro život Radim Ucháč a poslanec Karel Haas. Moderoval místopředseda Ústavně-právního výboru Libor Vondráček.

Vondráček na úvod připomněl, že zákon o právu shromažďovacím je z roku 1990. Situace se od té doby změnila. Pochod pro život se v posledních letech stal učebnicovým příkladem toho, co se může stát, když se proti ohlášené a povolené akci postaví radikální skupiny, které ji fyzicky zablokují.

„Tisíce lidí se bojí přijet do Prahy“

Organizátor Pochodu pro život Radim Ucháč popsal loňský průběh: několik tisíc účastníků, převážně rodin s dětmi, bylo dvě hodiny zablokováno a zastrašováno radikálními skupinami. Letos policie nasadila 901 příslušníků, místo shromáždění bylo hermeticky uzavřeno. Účastníci psali organizátorům, že se bojí přijet do Prahy.

„Ústavní soud dospěl k závěru, že policie nepochybila a že vina je na rodičích, že berou děti na veřejná shromáždění,“ uvedl Ucháč. „Nevoláme po důraznějším policejním zásahu. Nám opravdu nechceme. Ale znepokuje nás tolerance protiprávního jednání.“ Podle něj bylo uděleno pouze pět pokut, což vytváří pocit beztrestnosti. Agresivita podle něj rok od roku roste. Řešení podle něj mohou být různá – od omezení účasti od 15 let přes jiné nástroje pro policii – a právě o tom se má diskutovat, aby se Česko nedostalo do stavu, který vidíme na západ od našich hranic.

Ochrana je obsahově slepá – a co říká kauza Ellinger

Poslanec Karel Haas (ODS) připomněl klíčovou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva. Ochrana shromáždění je obsahově slepá – platí stejně pro všechny. Jako nosný příklad uvedl kauzu rakouských lékařů pro život proti Rakousku (Ellinger a další), která se odehrála v Salzburgu na začátku 80. let.

Šlo o pochod lékařů podporujících právo na život, proti kterému se postavili kontrademonstranti. Ti pokřikovali, házeli potraviny a snažili se akci fyzicky zastavit. Evropský soud tehdy formuloval pozitivní závazek státu: stát musí nasadit přiměřené a vhodné prostředky, aby pokojné shromáždění mohlo proběhnout. Nezaručuje výsledek, ale nesmí improvizovat, když má informace o protiakcích. Musí plánovat, předvídat a chránit. Haas zdůraznil, že jde o závazek prostředků, nikoli o závazek státu k tomu, že každé shromáždění dopadne pozitivně.

Stejné pravidlo platí i v opačném případě – malá skupina protestující proti homofobii v Gruzii v roce 2012, kterou několikanásobná přesila napadla a policie situaci nezvládla. Ochrana nezná barvu politického názoru. „Kdo smí rozhodnout, zda pokojné shromáždění dojde do cíle? Svolavatel, úřad, policie, nebo ten, kdo vytvoří fyzickou překážku v ulicích?“ ptal se Haas. Podle něj ulice rozhodovat nemá. Zranitelnost účastníků (děti, těhotné ženy) laťku ochrany zvyšuje, nesnižuje.

Haas z judikatury vyseparoval i praktické požadavky na policii: předvídat a pracovat s informacemi preventivně, plánovat logistiku a úzká místa, komunikovat, prostorově oddělit tak, aby zůstala možnost vyjadřování názorů, a při naplnění podmínek účinně postihnout. Neprovedení zákroku tam, kde policie disponuje informacemi, že zákrok má být proveden, je podle něj porušením zákona o policii.

Hluk, blokády a trestné činy

V diskuzi se opakovaně vracelo téma hluku. Překročení hygienických norem může být kvalifikovanou skutkovou podstatou trestného činu ublížení na zdraví – zvláště pokud jde o těhotné ženy nebo děti mladší 15 let. Haas zdůraznil, že policie má povinnost zasahovat proti trestným činům i přestupkům. Ucháč upozornil, že důsledné vymáhání běžných přestupků (neuposlechnutí pokynu, legitimace) by podle něj odstranilo většinu agresivity. „Bylo zadrženo 200 osob v kordonech. Nebylo potřeba žádné násilí. Stačilo pouštět jednoho po druhém proti občance legitimovat a později pokutovat.“

„Oni vyhráli. Neprošli.“

Z veřejnosti zazněla i osobní zkušenost. Mírka Vybihalová ze Zábřeha na Moravě popsala, jak stála se svou dcerou zablokovaná a slyšela radost protistrany: „Neprošli. Podařilo se jim to.“ „My jsme byli poraženi. Oni vyhráli. A příště to bude jednodušší, protože žádný větší postih z toho neměli.“ Zdůraznila, že rodina je základ společnosti a že je potřeba rozhodnout, jakou společnost chceme. Inženýr Ivo Pata hovořil o širší společenské atmosféře vůči rodinám s dětmi a demografických dopadech, i když se diskuse držela primárně práva shromažďovacího.

Vondráček: Kauza Ellinger ukazuje, že zákon je klíčový

Vondráček v závěru na Haasovu prezentaci kauzy Ellinger přímo navázal. Připomněl, že Evropský soud v té věci řekl, že pokud protishromáždění (i to blokující) splní podmínky zákona o právu shromažďovacím, tak se téměř nedá zakazovat – určitě ne preventivně a předem.

„Pokud se máme držet toho rozsudku, pak je naprosto klíčové, jak ten zákon o právu shromažďovacím zní,“ řekl Vondráček. „Nejenom že se musí pamatovat na paragrafy, které v něm jsou, ale možná je čas se zamyslet, jestli neexistují pravidla, která by se měla zpřesnit.“ Stav z roku 2025 podle něj nelze považovat za správný výkon práva shromažďovacího. Stát historicky vznikl právě proto, aby tu neplatilo právo silnějšího.

Kulatý stůl nepřinesl hotový návrh novely. Přinesl ale jasnou shodu, že pokojné shromáždění s rodinami a dětmi nesmí končit tím, že někdo přijde, zablokuje cestu a řekne „vyhráli jsme“. Ochrana je obsahově slepá, zranitelné skupiny mají vyšší nárok na ochranu a ulice nemá právo veta. A podle Vondráčka právě kauza Ellinger ukazuje, že pokud chceme, aby to fungovalo i v praxi, nestačí jen aplikovat současný zákon z roku 1990 – je potřeba se podívat, jestli ještě odpovídá realitě a zda není čas ho aktualizovat. Debata podle něj dneškem neskončila.

Prezentace Pavla Kalendy

Oblíbené štítky

Ing. Markéta Šichtařová

Ing. Markéta Šichtařová

Novinky

Oblíbené štítky

Svobodni-31