Bonzáctví jako zábava. Šichtařovou ale veselý plukovník moc nepobaví

Bonzáctví jako zábava. Šichtařovou ale veselý plukovník moc nepobaví

INVENTURA MARKÉTY ŠICHTAŘOVÉ Máme premiéra, který je veden nikoli skutečnými geopolitickými zájmy naší země, ale osobní touhou být vidět a sehrát nějakou velkou dějinnou roli. Jeho stranický kolega a lídr Spolu do europarlamentu se chlubí fotkou, na níž se naparuje u české vlajky počmárané nápisem Brusel. A vláda zřídí funkci vládního koordinátora strategické komunikace a obsadí ji bývalým náčelníkem Vojenské policie. Ten se chystá zmáknout veřejnost, aby potřebné narativy šířili sami občané a média. „Je to výzva k uvědomělému bonzáctví, k uvědomělému potlačování všech, kdo odmítají opakovat provládní narativ,“ hodnotí pro ParlamentníListy.cz Markéta Šichtařová.

Na jednání, ke kterému si Petr Fiala pozval do Kramářovy vily polského prezidenta, dánskou a lotyšskou premiérku, nizozemského a ukrajinského předsedu vlády, se probíralo, jak dostávat na Ukrajinu rychleji munici. „Je skutečně znepokojivé, že svou neustále zdůrazňovanou rolí asistenta ve válce dvou jiných států Fiala zrušil skoro všechny ostatní role, které by jako premiér České republiky měl hrát,“ napsal k tomu Daniel Kaiser v komentáři pro Echo24. Dá se takové počínání Petra Fialy nějak vysvětlit, aniž bychom se uchýlili ke znevažující a často používané nálepce, že je ukrajinským premiérem?

Myslím, že Petr Fiala je v tomto případě veden nikoliv skutečnými geopolitickými zájmy naší země, ale osobní touhou být vidět a sehrát nějakou velkou dějinnou roli. Bohužel, ale zdá se mi, že nesprávně odhadl povahu konfliktu a svou roli v něm. Neustálá dodávka munice na Ukrajinu ten konflikt nijak nevyřeší. Povede k chronické, zákopové válce a ke spálené zemi. Tlačit na dodávky zbraní má smysl, když to zvýší šanci vyhrát. Ale toto nejsou zbraně, které by zajistily drtivou převahu. Prodlužování těchto dodávek munice na Ukrajinu ten konflikt nevyhraje.

Před týdnem skončené mistrovství světa v hokeji přineslo českým reprezentantům zlaté medaile a fanouškovské obci obrovskou radost i důvod k bujarým oslavám. Dá se mluvit i o tom, co úspěšný šampionát přinesl české ekonomice?

Možná pro mnohé lidi překvapivě ano, i když to není efekt kdovíjak velký. Zlato zůstalo doma, ale na tom Česko přímo nezbohatne. Obsah ryzího zlata ve zlatých medailích je totiž v současné době zanedbatelný. Guvernérovi Aleši Michlovi se tak nerozroste zlatý „poklad“ České národní banky, který aktuálně dosahuje necelých 36 tun. Zajímavější je, že v roce 2015 (při předchozím domácím šampionátu) do české ekonomiky navíc nateklo 1,5 miliardy korun. Letos by to podle odhadu Českého svazu ledního hokeje mělo být okolo dvou miliard korun.

Díky rekordní návštěvnosti by to podle nás nakonec mohlo být o trochu víc. To ale samo o sobě českou ekonomiku nespasí. Dodatečné nové výdaje spojené s mistrovstvím by totiž dokázaly celkovou letošní spotřebu českých domácností vylepšit o méně než 0,1 procenta. Navíc jde jen o jednorázový příliv peněz, protože za rok bude mistrovský turnaj světa zase v jiné zemi.

Přesto to má jednu vadu na kráse. Tou je dotace 200 milionů korun na pořádání mistrovství světa z kasy Národní sportovní agentury. Dotace měla pokrýt situaci, kdy by bylo mistrovství ztrátové. To se ale vzhledem k rekordní návštěvnosti nestane. Největší nemravnost je ale spojená s tím, že Český svaz ledního hokeje nemusí dotaci vracet, i když mistrovství skončí v černých číslech. Skoro se chce říci: „Kdo nečerpá dotace, není Čech!“

Může si kandidát do eurovoleb – v tomto případě lídr Spolu Alexandr Vondra – přát víc, než aby si ho voliči i díky této fotce spojovali s čerstvým triumfem českých hokejistů na světovém šampionátu?

Tak každému, co jeho jest, někdo si evidentně přeje být spojován s tak neempatickým sdělením… Nakolik mu to pomůže ve volbách, to už je jiná věc. Předpokládám, že nepomůže. Předpokládám, že právě naopak.

Ve vysílání Rádia Impuls řekl lídr SOCDEM ve volbách do europarlamentu a bývalý ministr zahraničí Lubomír Zaorálek: „Jedním z problémů této země je, že my jsme bohatá země, ale lidé jsou chudí.“ Dá se to takhle hodnotit? Jak je to u nás s bohatstvím a s chudobou?

To je bezobsažný výrok. Já v tom tak trochu cítím ono tradiční komunistické dělení společnosti, kdy chudí lidé byli štváni proti bohatým lidem, aby jim vzali majetky. Když pak po revoluci v roce 1948 skutečně davy vzaly majetky bohatým lidem, zchudli jsme v důsledku toho všichni.

Nevím, zda toto je pokus o podobné štvaní, od SOCDEM by to nepřekvapilo. Možná je to jen nějaké plácnutí do vody, kdy ani sám řečník nevěděl, co tím chce říci. Každopádně země jako taková nemůže být bohatá, ačkoliv se tak obvykle o zemích mluví. Říká se, že ta která země je chudá a jiná zase bohatá. A dokumentuje se to třeba prostřednictvím HDP na hlavu. Ale to je vlastně – technicky vzato – chybné vyjadřování, byť zažité. Země nemůže být chudá nebo bohatá, protože chudí nebo bohatí jsou v průměru její obyvatelé. A pokud by podle Zaorálka byli v průměru chudí naši obyvatelé, tak tak druhá polovina věty nedává smysl.

Evropské předpisy vyžadují, aby banky vyhodnocovaly, zda jsou nebo budou vystaveny významným rizikům, a aby to zohlednily ve svých kapitálových rezervách. Evropská centrální banka (ECB) v minulosti upozorňovala, že banky nedělají dost pro to, aby se připravily na dopady extrémních výkyvů počasí na hodnotu svých aktiv. Podobně je to také s riziky, že klienti s velkou uhlíkovou stopou jednoduše zkrachují. Nyní se ECB chystá k uložení pokuty několika bankovním domům za jejich selhání při řešení dopadů klimatické změny. Čím to, že banky v USA něčemu podobnému této unijní přísnosti čelit nemusí?

Já bych si tu vaši otázku dovolila upřesnit. Říkáte, že předpisy vyžadují, aby banky vyhodnocovaly, zda jsou nebo budou vystaveny významným „rizikům“. Tady je potřeba doplnit, že Evropská komise a ECB pod těmi riziky mají na mysli zejména onu hypotézu o údajném riziku způsobeném údajnou změnou klimatu. A snažení ECB se čím dál víc zaměřuje na to, aby banky „bojovaly se změnou klimatu“.

Nu, na to upozorňuji už drahný čas, že ideologie ESG postupně pohltí každého a drtivou většinu lidí dramaticky poškodí, zatímco několika málo korporacím přihraje obrovské peníze. Toto je jeden z nástrojů. Banky v USA se takto chovat nemusejí, protože USA ještě pořád v téhle zvrácené ideologii nezašly tak daleko.

Samozřejmě to nemá s žádným klimatem vůbec nic společného. Samozřejmě je to jenom hloupá propaganda a nástroj, jak donutit banky spolupracovat s ESG ideology na vytvoření utopické totality, v níž všichni budeme chudí, kontrolovaní a poslušní. A strašení klimatickou změnou je jenom nástroj. Lidé ovládaní strachem poslouchají a nebouří se. Je to jen záminka, cílem je spolupráce korporací včetně bank se státem za účelem přestavby tržní ekonomiky na korporátní socialismus.

Od čtvrtka je vládním koordinátorem strategické komunikace bývalý náčelník Vojenské policie Otakar Foltýn. V nově zřízené funkci povede odbor o deseti zaměstnancích. Nechal se už slyšet, že nepožaduje žádný velký rozpočet. „Budeme se snažit, aby ta komunikace byla autentická, pravdivá, ale zároveň zábavná a přitažlivá. Pokud budeme schopni komunikovat opravdu dobře, tak tím, kdo by měl šířit samotné narativy, by měla být média a případně samotní občané,“ řekl také. Na mě to působí jako výzva, aby byli občané a média uvědomělí a aby raději šířili jediný povolený výklad. Nebo takové podezření nesdílíte?

Není co dodat, je to skutečně výzva k uvědomělému bonzáctví, k uvědomělému potlačování všech, kdo odmítají opakovat provládní narativ. A zmínka o „zábavnosti“ ještě naznačuje, že to bude uskutečňováno manipulativně, aby to lidi bavilo, to znamená, aby to dělali sami od sebe a aby tomu fakt věřili.

Převzato z Parlamentních listů

Zaujal Vás článek? Podpořte jej a autora pár Satoshi. Předem dík...

Ing. Markéta Šichtařová

Ing. Markéta Šichtařová

Novinky

Nejnovější video

Presumpce neviny není luxus. Je to poslední pojistka

Existuje v české veřejné debatě žánr, který se opakuje s pravidelností ročních období: politik se dostane do maléru, kamery zaberou zmuchlaný plech a ještě než se stačí usadit prach, je vynesen rozsudek. Ne u soudu — ten se ozve tak za tři roky, unaveně a bez publika. Rozsudek padne ve studiu, na sociálních sítích a v komentářích, které se píší rychleji, než policie stihne vyplnit protokol. A tak když se poslanec Libor Vondráček v pořadu 360° na CNN Prima NEWS postavil proti tomuto zvyku, nebylo to gesto obhájce Filipa Turka. Bylo to gesto obhájce něčeho podstatně důležitějšího.

Moderátorka Pavlína Wolfová se ho ptala opakovaně a z různých úhlů, a to je poctivá novinářská práce, zda výroky Filipa Turka po nehodě nejsou samy o sobě dostatečným důvodem k odchodu z politiky. Vondráček odpověděl způsobem, který se v dnešní době nosí čím dál méně: řekl, že neví. Že nebyl u toho. Že nezná obsah telefonátů ani lékařských zpráv, a proto se k nim nebude vyjadřovat. V zemi, kde má každý na všechno okamžitý názor podložený jedním videem z dopravní kamery, je přiznaná neznalost skoro subversivní čin.

Na co ale odpověděl velmi jasně, byla otázka rezignace. Připomněl kauzu takzvané Ibizy v Rakousku, která svrhla vládu a jejíž skutečný obsah se ukázal být podstatně chudší, než sliboval mediální humbuk. Vzpomínka to není náhodná. Ukazuje totiž mechanismus, jemuž se lidový soud nikdy nevyhne: rozsudek je vysloven okamžitě, oprava přichází po letech a nikoho už nezajímá. Poškozený mezitím přišel o mandát, o pověst i o možnost obhajoby. „Dokud soudy neuznají vinu jakéhokoliv člověka v České republice, tak je ten člověk nevinný,“ řekl Vondráček. Věta banální jako učebnice ústavního práva, a přesto se za ni dnes platí politická cena.

Zajímavější, než sama obhajoba principu byla ovšem poznámka, kterou Vondráček vpustil do debaty jaksi mimochodem: co ta křižovatka? Ony podivné žluté šipky, které nejsou jako obyčejné šipky. Tramvajový pás, po němž běžně nikdo nejezdí. Auta, včetně policejních, která tudy projíždějí dnes a denně. A hlavně statistika nehod, jež z toho místa dělá nikoli kuriozitu, ale systém. Piráti řídili pražskou dopravu osm let a tohle je jeden z výsledků, které se nedají odbýt konstatováním, že za všechno může řidič. Je pozoruhodné, že tuto věcnou rovinu do debaty přinesl právě ten účastník, jemuž bylo vytýkáno, že se vyhýbá odpovědi.

Protipól tvořil Jan Bartošek, který volil jinou strategii dlouhý seznam. Turek prý hajloval, sdílel, legalizoval moštárnu, létal vrtulníkem s odsouzeným člověkem. Každá z těch položek by si zasloužila samostatné a poctivé projednání; naskládány za sebe však tvoří něco jiného než argument. Tvoří portrét. A portrét se nedá vyvrátit, protože nic netvrdí, pouze naznačuje. Když Bartošek v jednu chvíli řekl „proč se vůbec zabývat Filipem Turkem“, měl paradoxně pravdu; jen o pár vteřin dřív se jím zabýval čtyři minuty v kuse.

Druhá polovina debaty patřila sportu, tedy zdánlivě lehčímu tématu, na němž se ale ukázalo totéž. Svobodní se ohradili proti vyloučení ruských hokejistů z mistrovství světa a Vondráček to obhájil argumentem, který je nepříjemný právě svou konzistencí: nikdo nemůže za to, kde se narodil. Kolektivní vina byla morální omyl u sudetských Němců a je jím i teď. Spojené státy napadly Irák a nikdo nenavrhoval vyhodit americké plavce z olympiády v Athénách. Sportovec, jenž se čtyři roky připravuje na jediný týden svého života, není nástroj zahraniční politiky. Vondráček k tomu připomněl osud československých olympioniků, kteří v roce 1984 nesměli do Los Angeles — pro mnohé z nich to nebyla epizoda, ale konec kariéry.

Bartošek namítl, že Rusko vraždí civilisty, a má samozřejmě pravdu. Jenže z toho neplyne, že trest má dopadnout na dvacetiletého brankáře. To není relativizace agrese, to je trvání na tom, že vina je osobní. Kdo tento princip opustí u sportovců, obtížně jej pak bude hájit u kohokoli jiného.

A do třetice svoboda slova. Vondráček označil skutkovou podstatu šíření předsudečné nenávisti za tak vágně formulovanou, že „za chvilku může být stíhaný kdokoliv na cokoliv“. Studio se na tom neshodlo, moderátorka debatu utnula. Škoda. Právě tady se totiž debata dotkla dna, na němž stojí všechno ostatní — včetně toho, zda smíme mít jiný názor na ruské hokejisty.

Poslední čtvrthodinu vedl Vondráček po telefonu, protože ve studiu selhala technika. Bartošek argumentoval do prázdna a korektně na to sám upozornil. Vondráček se přesto vrátil, dořekl své a rozloučil se s díky za pozvání. Jestli něco tato část večera ukázala, pak to, že klidný hlas se prosadí i přes praskající linku. Zvlášť když má co říct.

Oblíbené štítky

Ing. Markéta Šichtařová

Ing. Markéta Šichtařová

Novinky

Oblíbené štítky

Svobodni-31