Pokrytectví klimatického Talibánu: Vandalismus je v pořádku a trocha vody jim vadí

Pokrytectví klimatického Talibánu: Vandalismus je v pořádku a trocha vody jim vadí

Klimatičtí Talibánci z Poslední generace ve středu dostali při svém protestu v Praze studenou sprchu. Členové Svobodných na aktivisty při další z řady protestních blokád rušných pražských silnic vytáhli kýble s vodou. „Eko šílenci na silnice nepatří a magistrát ani policie by to neměly tolerovat,“ uvedla pražská předsedkyně strany a mluvčí Svobodných Veronika Blažková.

Klima aktivisté z Poslední generace, kteří už rok pořádají blokády rušných pražských silnic včetně magistrály, ve středu vyšli na další ze svých klima pochodů. Dlouhodobou frustraci řidičů a občanů vzali do rukou zástupci Svobodných, kteří na aktivisty chrstli několik kýblů se studenou vodou. Podle dostupných fotografií a vyjádření mluvčí Svobodných je ihned zadržela policie, zatímco klima aktivisté pokračovali v narušování provozu na pražských silnicích.

„Šlo o plánovanou akci. Není to poprvé, co jsme se snažili aktivisty z Poslední generace zastavit v nesmyslném blokování magistrály, bohužel u policie jsme vždy my ti, co něco porušují, což my si nemyslíme, bráníme motoristy, kterým těchto pár jedinců komplikuje život v každodenní činnosti. Když jsme tedy zjistili, že se rozhodli dnes blokovat část magistrály mezi Pankrácí a Vyšehradem hned v ranních hodinách, tak jsme vyrazili na akci. Kýble s vodou byla varianta, která jim nezničí oblečení, ale jasně vyjádří nesouhlas s jejich konáním. Uprostřed jejich plánované cesty byli naši dva členové Svobodných připraveni na ně vrhnout kýble s vodou. Když se přiblížili na pár metrů, popadli kýble a bylo to. Někteří policisté pár kapek také schytali,“ popisuje událost exkluzivně pro ParlamentníListy.cz. pražská předsedkyně strany a mluvčí Svobodných Veronika Blažková.

Oba zástupce Svobodných poté na chvíli zadržela policie a nyní se zkoumá, zda šlo o přestupek. „Následně policie akčně začala řešit Svobodné jako ‚výtržníky‘, legitimovala oba členy a vyzvala je, ať zanechají dalšího jednání. Po chvilce diskuse i mírně připustili, že můžou mít na aktivisty svůj názor, ale mají prý vše řádně nahlášené, tedy nezbývá jim nic jiného než je doprovázet. Jestli se nakonec bude jednat o přestupek, se uvidí. A zda budeme v podobných akcích proti Poslední generaci pokračovat? Možné to určitě je. Eko šílenci na silnice nepatří a magistrát ani policie by to neměly tolerovat,“ uzavřela Blažková.

Blokování komunikací je v poslední době oblíbenou kratochvílí klimatických aktivistů po celém světě. Organizace Poslední generace 30 například v Praze v posledních měsících pravidelně pořádá pochody na hlavních tazích ve snaze donutit úřady zavést ve městě nejvyšší povolenou rychlost 30 km/h. Při průchodu rušnými pražskými silnicemi si aktivisté ještě stěžovali, že na ně řidiči údajně najížděli. Velké podpory se ale aktivisté nedočkali ani u řidičů, ani na sociálních sítích.

Jak v Německu, tak ve Spojených státech se navíc hromadí incidenty, kdy rozzlobení řidiči na klima aktivisty zaútočí ve snaze zatarasenou komunikaci zase zprůjezdnit. V některých případech si takto počínali dokonce i samotní policisté, konkrétně strážci pořádku v Nevadě v srpnu autem prorazili blokádu a všechny účastníky protestu bez milosti zatkli.

V Německu už klima aktivisté z Poslední generace čelí policejnímu stíhání a místní úřady se snaží prosadit vyhlášky, podle nichž by bylo možné po aktivistech požadovat úhradu škod, které způsobili. Aktivistům by také mohly být účtovány výjezdy policie, hasičů a záchranných složek.

Převzata z Parlamentních Listů

Redakčně upraveno

Zaujal Vás článek? Podpořte jej a autora pár Satoshi. Předem dík...

Tiskový mluvčí

Tiskový mluvčí

Novinky

Nejnovější video

V pořadu Echo Prime Time se Libor Vondráček a Jiří Pospíšil střetli nad tím, zda má prezident Petr Pavel jet na červencový summit NATO, a zejména nad tím, jaká má být jeho role vůči vládě. Vondráček působil jako ten, kdo má na roli prezidenta jasný pohled: prezident má podle něj respektovat, že zahraniční a obrannou politiku nese primárně vláda, a nemá do ní vstupovat způsobem, který by působil jako paralelní hlas. Zároveň ale jeho vystoupení nevyznělo jen konfrontačně — spíš jako snaha dovést spor k jasnému pravidlu, které by podobné situace do budoucna nevyvolávaly.

Spor o NATO

Debata se od začátku točila kolem otázky, zda byla prezidentova účast na jednání vlády nutná, nebo spíš symbolická. Jiří Pospíšil ji interpretoval jako gesto smíření a snahu spor uklidnit, zatímco Vondráček tvrdil, že prezident na jednání nebyl potřebný, protože vláda si o účasti na summitu může a má rozhodnout sama. Podle Vondráčka navíc prezident už dříve veřejně naznačil, že by nebyl schopen hájit pozici nové vlády, což podle něj zpochybňuje smysl jeho aktivní účasti na summitu.

Vondráček se opíral o logiku rozdělení rolí: prezident je sice vrchním velitelem ozbrojených sil a má důležitou ústavní roli, ale není to podle něj důvod, aby se přirozeně přesouval do oblasti, kde za politickou odpovědnost nese hlavní díl vláda a obhajoval tím koaliční postoj, ale zároveň hledá oporu v systematičtějším výkladu ústavy. Právě v tom byl jeho výkon přesvědčivý nehrál na emoce, spíš se snažil ukázat, že spor není o osobní antipatii, ale o to, kdo za co v ústavním systému odpovídá.

Prezident a Ústava

Silnou část pořadu tvořila i širší debata o výkladu Ústavy. Pospíšil připomínal, že prezident Pavel podle něj ústavu ohýbá méně než jeho předchůdci, zatímco Vondráček trval na tom, že právě současné napětí ukazuje potřebu pravidla zpřesnit. V jeho pojetí není důležité jen to, co si kdo myslí, ale co by mělo být napsáno tak jasně, aby nevznikaly opakované spory o to, zda prezident musí, nebo nemusí jednat podle návrhu premiéra.

Vondráček opakovaně říkal, že by se mu líbilo, kdyby kompetenční žaloba vše vyjasnila, a když už by se ukázalo, že ústava není dostatečně jednoznačná, měla by se změnit. Nešlo přitom o boj za jednorázový politický efekt, ale o snahu nastavit systém, v němž bude jasné, kde končí pravomoc prezidenta a začíná odpovědnost vlády. V této části vystoupení působil nejvíc jako ústavně orientovaný politik, který se snaží do ostrého politického sporu vložit technicky přesnější rámec.

Mandát a odpovědnost

Zajímavý moment nastal ve chvíli, kdy se rozhovor stočil k tomu, zda by prezident mohl na summitu NATO vystupovat jinak než vláda, ale přitom tvrdit, že respektuje její mandát. Vondráček to zpochybnil. Připomněl, že prezident už dříve veřejně formuloval vlastní postoje k obraně a výdajům na armádu, a proto se obává, že by na summitu nešlo jen o formální zastupování státu, ale o samostatnou politickou linku.

Na rozdíl od Pospíšila, který zdůrazňoval diplomatický význam jednotného hlasu, Vondráček argumentoval tím, že pokud by prezident chtěl opravdu ctít mandát vlády, nemusel by se summitu účastnit vůbec, nebo by do něj vstupoval jiným způsobem. Tím se snažil obhájit názor, že nejde o nedůvěru k hlavě státu jako takové, ale o racionální snahu vyhnout se situaci, v níž by Česká republika navenek vysílala dvojí signál. Tady byl jeho výkon nejsilnější: byl jasný, věcný a opíral se o konzistentní princip, ne o momentální politický zájem.

Napětí mezi Hradem a vládou

Do debaty se neustále vracela také otázka, proč se vztah prezidenta a vlády dostal do tak napjaté podoby. Vondráček za hlavní příčinu označil spor kolem Filipa Turka a prezidentovu předchozí kritiku jeho nominace. Podle něj právě tato kauza odstartovala řetězec veřejných výroků, které vztahy dále poškozují, a proto je podle něj těžké čekat rychlé zklidnění.

Přestože to bylo podáno poměrně ostře, nepůsobil Vondráček jako někdo, kdo chce krizi jen přiživovat. Spíš naznačoval, že dokud nepadne jasné vysvětlení a dokud se nevyjasní hranice kompetencí, bude se podobné napětí vracet. Jiří Pospíšil to označoval za nedůstojné a zbytečné, ale Vondráček reagoval tím, že veřejný spor je jen důsledkem hlubší nejasnosti ústavy. V tom spočívala jeho největší síla v debatě: uměl politický konflikt převést do srozumitelnějšího rámce, aniž by se z něj snažil udělat osobní válku.

Celkové vyznění

Celkově Vondráček v pořadu vyzněl dobře, protože dokázal spojit jasný postoj s věcným vysvětlováním. Nebyl to výkon, který by stavěl na velkých gestech nebo silných emocích, ale spíš na argumentu, že stát má mít srozumitelná pravidla a že jejich nejasnost plodí zbytečné konflikty. V souboji s Jiřím Pospíšilem nepůsobil jako někdo, kdo by jen opakoval koaliční rétoriku, ale jako politik, který má vlastní čitelný výklad situace.

Zároveň však zůstalo zřetelné, že spor o prezidenta, NATO a kompetence není jen technická debata. Je to i střet stylů, kde jedna strana zdůrazňuje diplomatický klid a symbolickou důstojnost, zatímco druhá volá po tvrdším oddělení rolí a přesnějším ústavním vymezení. Vondráček v tomhle střetu obstál, protože působil jako někdo, kdo neuhýbá, ale zároveň se nesnaží z konfliktu dělat divadlo.

Oblíbené štítky

Tiskový mluvčí

Tiskový mluvčí

Novinky

Oblíbené štítky

Svobodni-31