Bábek: Síla a moc symbolů: Nacismus, komunismus i nový socialismus?

Bábek: Síla a moc symbolů: Nacismus, komunismus i nový socialismus?

Vždy, když naši zemi zavalily cizí symboly, znamenalo to, že jsme byli ovládnuti, znamenalo to naše podvolení se cizí moci.

Jedinci, tak i celá společenství – rody, kmeny a národy, armády a nově i firmy či sportovní kluby, všichni používají jednotící prvky – symboly. Tak lidé dávají najevo svou příslušnost ke konkrétní societě. Specifickým užitím symbolů je, pokud přestanou být jen symboly státu, ale stanou se nástrojem a projevem jiné moci, pokud propagují a potvrzují nějakou ideologii. A to je doménou totalitních režimů.

V české kotlině, v moravských úvalech i ve všech našich horách jsme zažili dva totalitní režimy, které se sobě podobaly, jako vejce vejci. A oba ty režimy, německý nacismus i rusko-český komunismus, používaly symboly velmi podobným způsobem.

Němci 15. března 1939 ovládli a obsadili zbytek Čech a Moravy, a okamžitě začali dávat najevo, že oni jsou tady pány. Kromě zákonů a vyhlášek, tvrdé diskriminace židů, uvedení Němců do rozhodovacích funkcí stání správy, zavedení povinné výuky němčiny, byly nejviditelnějším vyjádřením jejich vítězství nacistické symboly – říšská orlice a hákový kříž, ten především na říšské vlajce. V každé škole, úřadu, v každé veřejné místnosti byly umístěny nacistické symboly. Na veřejných prostranstvích, při slavnostních chvílích, vždy říšská orlice a hakken kreuz.

Němci tehdy, před asi osmdesáti lety, věděli dobře, co dělají a proč. Jejich propagandisté a ideologové si byli vědomi toho, že právě pomocí symbolů prokážou svoji nadřazenost nad okupovaným národem. Právě symboly jim měly pomoci, a pomohly, fixovat obyvatelstvu pocit podřízenosti nacistické ideologii a moci. Symboly měly budovat a posilovat podvědomé sepětí ovládnutých Čechů s Třetí říší. Symboly jasně a nekompromisně říkaly – my jsme tady pány!

Pak to ti světovládní Němci na jaře 1945 projeli a my jsme se na tři roky nadechli. Zbavili jsme se tíživých symbolů – abychom je od února 1948 měli zpátky. Jistě, nebyly úplně stejné, ale vlastně se moc nelišily. Tam, kde byl hákový kříž, tam byla rudá hvězda. Kde visela nacistická vlajka, visela vlajka, opět rudá, ale s jinými obrázky. A říšskou orlici nahradily srp a kladivo. Komunisté vystřídali nacisty, a přinesli své symboly.

Změnily se obrázky, tvary a barvy, ale podstata zůstala – zase šlo o to ukázat, kdo je tady pánem, zase bylo cílem ovládnou mysl a vůli občanů, aby se podřídili nové ideologii. Vládci vystavili své symboly.

Obě ty historické peripetie máme za sebou. Žijeme v demokratické zemi, máme svobodu, jsme samostatný a svébytný národ. Nebo to tak zcela a úplně není? Pořád mám neodbytný pocit, že není vše v pořádku, že není vše tak, jak by mělo být. Pořád mám mrazení v zádech, že se nás někdo možná nenápadně snaží ovládnout.

Pozoruji a vnímám řeč symbolů, a ty posilují moje nepříjemné pocity. Všude visí vedle české vlajky vlajka modrá, s kruhem hvězd. Vlaje na Hradě, úřadovně českého prezidenta. Stejnou modrou vlajku umístila předsedkyně Poslanecké sněmovny na čestné místo za svoje předsednické křeslo. Touto vlajkou mávají mnozí manifestující či demonstrující občané při různých příležitostech.

Co se to děje? Proč to tak silně připomíná invazi symbolů z dob protektorátů, ať nacistického či komunistického? Někdo by namítl, že si tu vlajku vyvěšujeme dobrovolně, protože jsme členem onoho spolku. To ovšem tvrdili mnozí i v předchozích dvou totalitách. A navíc, my vyvěšujeme vlajku spolku?! Vždyť to ani není regulérní stát! Je to spolek, stejně jako NATO, OSN, WHO, OECD, WTO a další, jichž jsme členy.

Symboly současnosti mi nedají spát. Mám obavy, že jsou opět nástrojem nenápadného ovládání, že jsou prostředkem k podvědomému přijetí nových vládců. Mám obavy, že jsme se podvolili. A mám vztek, protože to podvolení nám vnucují ti, kteří ty modré vlajky s kruhem hvězd vyvěšují, jakoby samozřejmě, do našich veřejných místností, na budovy a dokonce do prostor našeho svrchovaného Parlamentu.

P.S. Jistě se najdou mnozí, kteří mne nařknou z nepřátelství k EU. Tak to ovšem není. Nejsem nepřítelem EU, jen trvám na tom, že máme být svébytný, emancipovaný stát i národ, a že nám nesmí nikdo odjinud vládnout.

Radomil Bábek, podnikatel, předseda Podnikatelských odborů

Články vyjadřují osobní názor autora a nejsou oficiálním stanoviskem strany, pokud není uvedeno jinak.

Zdroj: blog autora

Zaujal Vás článek? Podpořte jej a autora pár Satoshi. Předem dík...

Radomil Bábek

Radomil Bábek

Novinky

Nejnovější video

Spor mezi vládou a Pražským hradem o účast prezidenta Petra Pavla na summitu NATO v Ankaře se dostal do středu debaty v Událostech, komentářích ČT24 ze dne 8. dubna. Libor Vondráček, předseda Svobodných a poslanec zvolený za SPD, přišel s jasnou ústavní argumentací: zahraniční politika je v kompetenci vlády, a výkon prezidentových pravomocí v této oblasti podléhá kontrasignaci předsedy vlády. Vondráček se zároveň distancoval od rétorického sklouzávání debaty k osobním sporům a trvale vracel diskusi k věcné otázce: kdo dokáže Českou republiku na summitu Aliance hájit nejlépe?

Ústava hovoří jasně: kontrasignace je podmínkou

Vondráček hned v úvodu debaty odmítl zjednodušující interpretaci, že by ministr zahraničí mohl sám a jednostranně bránit prezidentovi v cestě na summit. Zároveň ale přesně identifikoval, kde leží skutečná ústavní páka vlády: „Kompetence prezidenta podle odstavce 1 a 2 článku 63 – včetně zastupování státu navenek – vyžadují kontrasignaci předsedy vlády. Za rozhodnutí nese odpovědnost vláda.“ Prezident tedy nemůže autonomně rozhodovat o tom, kde a jak Českou republiku zastupuje, pokud k tomu nemá souhlas premiéra.

Tato argumentace je tím přesvědčivější, že Vondráček ji podpořil důslednou logikou: pokud prezident trvá na tom, že sloveso „zastupuje“ v článku 63 zakládá jeho právo jet na summit, musí stejně pečlivě číst i odstavec 3 téhož článku. „On si nemůže libovolně jezdit někam a něco vyprávět – viděli jsme, jak se to nepovedlo, když mluvil o letadlech,“ připomněl Vondráček případ, kdy prezidentovo vyjadřování k dodávkám vojenské techniky Ukrajině způsobilo diplomatické komplikace. Výkon zastupitelské role bez vědomí vlády prostě neodpovídá duchu parlamentní republiky.

Summit NATO: profesionalita nad prestiží

Klíčovým Vondráčkovým argumentem nebyla touha prezidenta potrestat, ale věcný zájem na co nejsilnější české pozici v Ankaře. Summit bude primárně o plnění závazků přijatých v Haagu – a o obhajobě výdajů na obranu. „Jsem přesvědčen, že nejlépe to dokáží v tandemu premiér a ministr zahraničí,“ řekl Vondráček. Nová vláda má navíc lepší vztahy s americkou administrativou Donalda Trumpa než předchozí kabinet – a právě tento kapitál je podle Vondráčka třeba využít při vyjednávání v rámci Aliance.

Odkaz na summit NATO v roce 2022, kdy Miloš Zeman také necestoval do Madridu, Vondráček nezavrhl, ale upřesnil jeho smysl: tehdy šlo o zdravotní stav prezidenta a o jeho soulad s vládní linií. Dnešní situace je jiná – jde o nastolení jasného principu do budoucna, kdo a v jakém postavení hájí českou zahraniční a bezpečnostní politiku.

Osobní spory? Problém je na straně prezidenta

Na opakované otázky moderátora, zda celý spor není jen vendetou za nejmenování Filipa Turka, Vondráček reagoval věcně a bez uhýbání: „Není to trest, je to úplně logická věc a je to v zájmu České republiky.“ Zároveň ale pojmenoval, kde kolotoč sporů podle něj skutečně začal: u prezidentovy volby konfrontačního tónu vůči Filipu Turkovi. „Pokud Petr Pavel používá silná slova na úkor Turka, nemůže očekávat, že okolo něj budou všichni chodit po špičkách. Buďto si měl vybrat jiný tón – nebo nemůže útočit a přitom chtít, aby ostatní neřekli ani ne.“

Vondráček se přitom sám vyhnul jakémukoli osobnímu útoku na prezidenta. Zatímco opoziční host Marek Výborný z KDU-ČSL opakovaně kritizoval „frackovité“ chování vicepremiéra Macinky a mluvil o „politice na úrovni mateřské školky“, Vondráček zůstával v argumentační rovině. Poukázal na to, že inflace je v lednu a únoru nejnižší za posledních zhruba deset let – a tím nenápadně vrátil část debaty k výsledkům vládní práce.

Návrh zákona: pojistka pro budoucnost, ne msta

Závěr debaty otevřel téma Vondráčkova návrhu, který by prezidentovi odebral pravomoc pověřovat vedoucí stálých misí u mezinárodních organizací. Vondráček svůj záměr obhájil s přehledem a klidem: „Tato věc se netýká Petra Pavla – týká se prezidenta jako instituce.“ Přiznal, že kdyby se podobně choval Miloš Zeman – tedy pokud by nejmenoval ministra za použití dehonestacích výrazů a dotáhl věc do ústavně sporné fáze – „kontrolka by mu zablikala stejně.“

Klíčovým důvodem pro návrh je podle Vondráčka strukturální problém demokratické odpovědnosti: prezident ve druhém mandátu nepodléhá tlaku voličů a parlament na něj nemá prakticky použitelnou páku v podobě ústavní žaloby. „Abych předcházel té situaci, kdy tady jednou bude prezident ve druhém volebním období s velmi malou odpovědností vůči voličům – tak je správné tuto pojistku zavést teď.“ Vondráček tak opět ukázal, že jeho legislativní aktivity vycházejí z principiálního a dopředu orientovaného myšlení, nikoliv z taktického boje dne.

Oblíbené štítky

Radomil Bábek

Radomil Bábek

Novinky

Oblíbené štítky

Svobodni-31