Vždy, když naši zemi zavalily cizí symboly, znamenalo to, že jsme byli ovládnuti, znamenalo to naše podvolení se cizí moci.
Jedinci, tak i celá společenství – rody, kmeny a národy, armády a nově i firmy či sportovní kluby, všichni používají jednotící prvky – symboly. Tak lidé dávají najevo svou příslušnost ke konkrétní societě. Specifickým užitím symbolů je, pokud přestanou být jen symboly státu, ale stanou se nástrojem a projevem jiné moci, pokud propagují a potvrzují nějakou ideologii. A to je doménou totalitních režimů.
V české kotlině, v moravských úvalech i ve všech našich horách jsme zažili dva totalitní režimy, které se sobě podobaly, jako vejce vejci. A oba ty režimy, německý nacismus i rusko-český komunismus, používaly symboly velmi podobným způsobem.
Němci 15. března 1939 ovládli a obsadili zbytek Čech a Moravy, a okamžitě začali dávat najevo, že oni jsou tady pány. Kromě zákonů a vyhlášek, tvrdé diskriminace židů, uvedení Němců do rozhodovacích funkcí stání správy, zavedení povinné výuky němčiny, byly nejviditelnějším vyjádřením jejich vítězství nacistické symboly – říšská orlice a hákový kříž, ten především na říšské vlajce. V každé škole, úřadu, v každé veřejné místnosti byly umístěny nacistické symboly. Na veřejných prostranstvích, při slavnostních chvílích, vždy říšská orlice a hakken kreuz.
Němci tehdy, před asi osmdesáti lety, věděli dobře, co dělají a proč. Jejich propagandisté a ideologové si byli vědomi toho, že právě pomocí symbolů prokážou svoji nadřazenost nad okupovaným národem. Právě symboly jim měly pomoci, a pomohly, fixovat obyvatelstvu pocit podřízenosti nacistické ideologii a moci. Symboly měly budovat a posilovat podvědomé sepětí ovládnutých Čechů s Třetí říší. Symboly jasně a nekompromisně říkaly – my jsme tady pány!
Pak to ti světovládní Němci na jaře 1945 projeli a my jsme se na tři roky nadechli. Zbavili jsme se tíživých symbolů – abychom je od února 1948 měli zpátky. Jistě, nebyly úplně stejné, ale vlastně se moc nelišily. Tam, kde byl hákový kříž, tam byla rudá hvězda. Kde visela nacistická vlajka, visela vlajka, opět rudá, ale s jinými obrázky. A říšskou orlici nahradily srp a kladivo. Komunisté vystřídali nacisty, a přinesli své symboly.
Změnily se obrázky, tvary a barvy, ale podstata zůstala – zase šlo o to ukázat, kdo je tady pánem, zase bylo cílem ovládnou mysl a vůli občanů, aby se podřídili nové ideologii. Vládci vystavili své symboly.
Obě ty historické peripetie máme za sebou. Žijeme v demokratické zemi, máme svobodu, jsme samostatný a svébytný národ. Nebo to tak zcela a úplně není? Pořád mám neodbytný pocit, že není vše v pořádku, že není vše tak, jak by mělo být. Pořád mám mrazení v zádech, že se nás někdo možná nenápadně snaží ovládnout.
Pozoruji a vnímám řeč symbolů, a ty posilují moje nepříjemné pocity. Všude visí vedle české vlajky vlajka modrá, s kruhem hvězd. Vlaje na Hradě, úřadovně českého prezidenta. Stejnou modrou vlajku umístila předsedkyně Poslanecké sněmovny na čestné místo za svoje předsednické křeslo. Touto vlajkou mávají mnozí manifestující či demonstrující občané při různých příležitostech.
Co se to děje? Proč to tak silně připomíná invazi symbolů z dob protektorátů, ať nacistického či komunistického? Někdo by namítl, že si tu vlajku vyvěšujeme dobrovolně, protože jsme členem onoho spolku. To ovšem tvrdili mnozí i v předchozích dvou totalitách. A navíc, my vyvěšujeme vlajku spolku?! Vždyť to ani není regulérní stát! Je to spolek, stejně jako NATO, OSN, WHO, OECD, WTO a další, jichž jsme členy.
Symboly současnosti mi nedají spát. Mám obavy, že jsou opět nástrojem nenápadného ovládání, že jsou prostředkem k podvědomému přijetí nových vládců. Mám obavy, že jsme se podvolili. A mám vztek, protože to podvolení nám vnucují ti, kteří ty modré vlajky s kruhem hvězd vyvěšují, jakoby samozřejmě, do našich veřejných místností, na budovy a dokonce do prostor našeho svrchovaného Parlamentu.
P.S. Jistě se najdou mnozí, kteří mne nařknou z nepřátelství k EU. Tak to ovšem není. Nejsem nepřítelem EU, jen trvám na tom, že máme být svébytný, emancipovaný stát i národ, a že nám nesmí nikdo odjinud vládnout.
Radomil Bábek, podnikatel, předseda Podnikatelských odborů
Články vyjadřují osobní názor autora a nejsou oficiálním stanoviskem strany, pokud není uvedeno jinak.
P r o h l á š e n í C h a r t y 24
Dne 01. 05. 2004 vstoupila Česká republika společně s dalšími devíti zeměmi do Evropské unie. Evropská unie vznikla na ideálech mezinárodní spolupráce a volného pohybu osob, pracovních sil, kapitálu, zboží i služeb. Smyslem jejího zrodu bylo přinášet všem občanům vyšší míru prosperity a osobní i politické svobody.
I kdybychom k ní cítili nevoli, je dnes pro Českou republiku závazná Listina základních práv Evropské unie. Naši občané mají právo a náš stát povinnost se jimi řídit.
Svobody a práva, na jejichž ideálech Evropské unie vznikla, jsou důležitými civilizačními hodnotami, k nimž v dějinách směřovalo úsilí mnoha pokrokových lidí. Vstup České republiky do Evropské unie měl tyto civilizační hodnoty stvrdit.
Dvacetileté výročí vstupu naší země do EU nám ale s novou naléhavostí připomíná, kolik základních občanských práv platí v naší zemi už opět – bohužel – jen na papíře.
Zcela iluzorní je např. právo na svobodu projevu a informací, zaručované článkem 11 hlavy II.
Desítkám tisíc našich občanů je znemožňováno získávat objektivní, nezkreslené a úplné informace, stejně tak jako vyjadřovat se veřejně na sociálních sítích či v médiích jen proto, že zastávají názory odlišné od názorů oficiálních. Jsou přitom často objekty nejrozmanitější diskriminace a šikanování ze strany úřadů i společenských organizací; zbaveni jakékoli možnosti bránit se.
Statisícům dalších občanů hrozí, že projeví-li své názory na aktuální společenskovědní témata, ztratí pracovní a jiné možnosti, a to nejen ve veřejném sektoru, ale i u soukromých korporací.
Článku 16 hlavy II., zaručujícímu právo na svobodu podnikání, odporuje chování bank i pojišťoven, které pod taktovkou Evropské centrální banky a ideologie ESG odmítají poskytovat finanční služby společnostem angažujícím se v obranném či těžebním průmyslu, nebo firmám, které jsou v danou chvíli z nejrůznějších důvodů ocejchovány jako nežádoucí. Kritéria této ESG selekce jsou stanovována netransparentně s absencí demokraticky získaného mandátu.
V rozporu s článkem 21 hlavy III., zakazujícím jakoukoli diskriminaci založenou zejména na pohlaví, rase, barvě pleti, etnickém nebo sociálním původu, politických nebo jakýchkoli jiných názorech nebo příslušnosti k národnostní menšině, je obsazování pracovních míst na základě kvót odvolávajících se na příslušnost k daným skupinám.
V rozporu s článkem 8 hlavy II. zaručujícím právo na ochranu osobních údajů, dále s článkem 16 hlavy II. zajišťujícím občanům Unie právo na svobodné podnikání a také v rozporu s článkem 45 hlavy V. zajišťujícím všem občanům Evropské unie právo volně se pohybovat a pobývat na území členských států, bylo jednání většiny členských států během období pandemie. Jednání naší vlády minulé i současné během pandemie bylo nejen v rozporu s původními hodnotami EU, ale i v rozporu s naší vlastní Ústavou. Nepojmenovat zločin znamená legalizovat jeho opakování!
Svoboda pohybu kapitálu, zboží i služeb je jen zdánlivá, jak ukazuje například nedostatek léků v Evropské unii.
Uplatnění práva vyhledávat, přijímat, rozšiřovat informace a myšlenky všeho druhu, bez ohledu na hranice, ať ústně, písemně nebo tiskem (článek 11 hlavy II.) je stíháno nejen mimosoudně, ale i soudně, často pod rouškou údajného šíření dezinformací.
Svoboda veřejného projevu je potlačena centrálním řízením veřejnoprávních sdělovacích prostředků i publikačních a kulturních zařízení. Žádný politický, filozofický i vědecký názor nebo umělecký projev jen trochu se vymykající úzkému rámci oficiální ideologie či estetiky nemůže být zveřejněn ve veřejnoprávních médiích či na sociálních sítích; je znemožněna veřejná kritika krizových společenských jevů; je vyloučena možnost veřejné obrany proti nepravdivým a urážlivým nařčením oficiální propagandy (zákonná ochrana lidské důstojnosti, jednoznačně zaručována článkem 1 hlavy I., v praxi neexistuje – viz např. označování lidí vyjadřujících nedůvěřivost vůči deklarovaným účinkům vakcín za dezinformátory, nebo označování lidí odmítajících tvrzení o původu energetické krize ve válce na Ukrajině za putinovce a dezoláty); lživá obvinění nelze vyvrátit. V předních společenských tématech často spojených s enormními veřejnými výdaji ze státních rozpočtů členských zemí EU je vyloučena otevřená diskuse.
Mnoho vědeckých a akademických pracovníků i jiných občanů je diskriminováno jen proto, že legálně zveřejňují či otevřeně vyslovují názory, které současná politická moc odsuzuje.
Svobodné hlasování, základní princip demokracie, je systematicky omezováno mocenskou svévolí; oklešťování hlasovacích práv jednotlivých zemí v rámci Unie je praktikováno odpíráním příjmů ze strukturálních fondů Unie. Nad zeměmi s odlišným politickým nebo společenskovědním postojem trvale visí hrozba odepření nebo ztráty hlasovacích práv.
Nástrojem omezení a často i úplného potlačení řady občanských práv je systém faktického podřízení všech institucí a organizací ve státě politickým direktivám Evropské unie. Nové zákony a ideologie jsou často prosazovány politicky aktivními a nikým nevolenými neziskovými organizacemi financovanými z veřejných peněz, přitom však rozhodujícím způsobem ovlivňují činnost zákonodárných i výkonných orgánů státní správy, justice, zájmových i všech ostatních společenských organizací, politických stran, podniků, ústavů, úřadů, škol a dalších zařízení.
Další občanská práva, včetně práva na nezasahování do soukromého života, do rodiny, domova nebo korespondence (článek 7 hlavy II.), jsou povážlivě narušována také tím, že ministerstvo vnitra nejrůznějšími způsoby kontroluje život občanů, například budováním sítě informátorů z řad obyvatelstva (získávaných výzvami k „whistleblowingu“ neboli udavačství). Dochází ke kontrole soukromé pošty na sociálních sítích. Média jsou motivována ke spolupráci se státem. Tato činnost není regulována zákony, občan se proti ní nemůže nijak bránit.
Svévolně se postupuje i při udělování vstupních víz cizím státním příslušníkům, z nichž mnozí získávají status uprchlíka jen na základě deklarace, že jsou v mateřské zemi údajně pronásledováni.
Kromě nedodržování předpisů vůči vlastním občanům nerespektuje Evropská unie ani své závazky vůči jiným zemím. Ve článku 216 Smlouvy o fungování Evropské unie se EU hlásí k tomu, že jsou dohody uzavřené Unií (jako například smlouva o volném obchodu GATT94 podepsaná u Světové obchodní organizace) závazné pro orgány Unie i pro členské státy. Při rozchodu s Velkou Británií ovšem EU tento svůj závazek porušila, protože trvala na vytvoření nových obchodních překážek tam, kde dříve nebyly.
Evropská unie, ve které dnes žijeme, již není stejnou Evropskou unií, pro kterou se občané České republiky vyslovili ve všelidovém referendu. Ideály, na nichž Evropská unie vznikla, měly za cíl posílit svobodu a prosperitu a odstranit byrokratické bariery pro mezinárodní spolupráci; dnešní směřování Evropské unie však vede k oklešťování občanských svobod, cílenému ničení prosperity a zavádění stále nových byrokratických překážek vůči svobodnému podnikání.
Dobré vztahy se mohou tvořit pouze na dobrovolné bázi, tedy bez nátlaku, kde základní motivací k uzavření dohody je oboustranná spokojenost. Souhlas s přijetím jakýchkoli závazků musí být informovaný. Neměla by mu tedy předcházet jednostranná kampaň, ale vyvážená diskuse.
Posledním pokusem o vytěsnění odborné diskuse nad závažným tématem je snaha vládnoucích elit protlačit navzdory převládající vůli lidu a závěrům ekonomických analýz přijetí společné evropské měny euro. Jako sebevědomý národ a sebevědomí občané deklarujeme, že naše měna musí být nástrojem dosažení prosperity. Prosperita nesmí být obětována za účelem získání jakékoliv nové měny.
Lze ovšem identifikovat i další závažné snahy o vyhýbání se seriózní veřejné diskusi nad dokumenty, jejichž podstata – drastické oslabením naší suverenity – je překryta falešnou rouškou veřejného blaha.
Někteří občané na soustavné porušování demokratických principů upozorňují a dožadují se nápravy; jejich hlasy jsou však upozaďovány, cenzurovány, anebo se stávají předmětem nejrůznějšího očerňování.
Odpovědnost za dodržování občanských práv v zemi padá samozřejmě především na politickou a státní moc. Ale nejen na ni. Každý nese svůj díl odpovědnosti za obecné poměry, a tedy i za dodržování uzákoněných paktů, které k tomu ostatně zavazují nejen vlády, ale i všechny občany.
Pocit této spoluodpovědnosti nás přivedl k myšlence vytvořit CHARTU 24, jejíž vznik dnes veřejně oznamujeme.
CHARTA 24 je volné, neformální a otevřené provolání lidí různých přesvědčení, různé víry a různých profesí, které spojuje vůle jednotlivě i společně se zasazovat o respektování přirozených lidských práv v naší zemi i ve světě.
CHARTA 24 vyrůstá ze zázemí lidí, kteří sdílejí starost o osud ideálů, s nimiž spojili a spojují svůj život a práci.
CHARTA 24 není organizací, nemá stanovy, stálé orgány a organizačně podmíněné členství. Patří k ní každý, kdo souhlasí s její myšlenkou, šíří její text a podporuje ji.
CHARTA 24 není základnou k opoziční politické činnosti. Chce sloužit k prosperitě, hrdosti a sebevědomí našeho národa. Svým symbolickým jménem zdůrazňuje CHARTA 24, že vychází z textu CHARTY 77, který pozměňuje pouze mírně a pouze natolik, aby správně pojmenovával instituce a problémy existující 47 let po vzniku CHARTY 77; hlavní myšlenky textu CHARTY 77 - dodržování uzákoněných svobod – však zůstávají nedotčeny.
Signatáři a mluvčí CHARTY 24
Ing. Markéta Šichtařová
Ing. Tomáš Zítko
Mgr. Libor Vondráček
