Svobodní považují současnou hlubokou krizi vlády a vládnutí v České republice za důsledek „nepolitické politiky“ a ideové vyprázdněnosti hlavních politických stran. Fenomén subjektu VV je jen exaltovaným projevem těchto neblahých dlouhodobých trendů.
České republice hrozí vážné důsledky pokračujícího zadlužování a všechny parlamentní politické strany selhaly, pokud jde o hospodaření státu, a vystavují Českou republiku vážné hrozbě státního bankrotu. Pokud voliči nezmění svůj přístup k volbám, nejsou východiskem ze současné krize ani předčasné volby. Potřebujeme systémovou změnu.
Lze doporučit následující řešení krize vládnutí v České republice: Politici zastoupení v Parlamentu bez ohledu na stranickou příslušnost schválí ústavní zákon o vyrovnaném rozpočtu. Následně se mohou konat předčasné volby, ve kterých by politické strany soutěžily o hlasy voličů svými návrhy na vyrovnání veřejných financí a návrhy na řešení dalších vážných problémů spojených s regulacemi, zahraničními vztahy, rozsahem a strukturou zdanění a veřejných výdajů, apod.
Strana svobodných občanů stojí v přímé opozici k současným ideově vyprahlým politickým stranám a nabízí politiku založenou na jasné politické filosofii – filosofii založené na svobodě jednotlivce, nabízí konkrétní řešení.
Svobodní ale čelí – tak jako jiné neparlamentní strany – neférové politické soutěži, ve které parlamentní strany vedou masívní billboardové kampaně za peníze ze státního rozpočtu. Svobodní hradí své výdaje z příspěvků členů a příznivců a jsou přesvědčeni, že to by měl být model platný pro všechny politické strany.
Interview ČT24 s moderátorem Danielem Takáčem mělo být zpovědí k projevu prezidenta Petra Pavla na valném shromáždění OSN, ve skutečnosti se ale proměnilo ve čtvrthodinový výslech, v němž moderátor opakovaně tlačil hosta k jednoslovným odpovědím. Libor Vondráček, předseda Svobodných a místopředseda sněmovního výboru pro evropské záležitosti, se do této hry nenechal vtáhnout. Na otázky odpovídal klidně, s právnickou přesností a s argumenty, které se v televizních debatách o bezpečnosti objevují jen zřídka.
Hned na úvod bez vytáčení potvrdil, že agresivita jakékoliv velmoci, včetně Ruska, je hrozbou pro bezpečnost, a to zejména pro menší státy, které velmocemi nejsou. Zároveň ale upozornil na věc, kterou si mnozí diváci jistě uvědomují také: v projevech světových lídrů zaznívá slovo válka mnohem častěji než slovo mír. Vondráček připomněl, že všechny války, včetně těch světových, nakonec skončily u jednacího stolu, a proto je potřeba o mír aktivně usilovat, nikoli neustále vyvolávat dojem, že České republice bezprostředně hrozí válka. To podle něj není pravda a strašení veřejnosti nikomu nepomáhá.
Když se ho moderátor zeptal, čím k ukončení války přispěl on sám, odpověděl věcně a bez nafukování vlastní role. Zahraniční politiku podle ústavy vede ministerstvo zahraničí a nejvyšší ústavní představitelé, poslanec na to mandát nemá. Jeho příspěvkem je snaha neeskalovat situaci, a to i ve veřejné komunikaci. Připomněl bývalou ministryni obrany Janu Černochovou, která po dopadu rakety na polské území začala na sociálních sítích psát téměř o třetí světové válce, a doporučil učit se spíše od rakouské diplomacie. Bezpečnost podle něj není soutěž o to, kdo se vyjádří první a bombastičtěji. Platí staré pravidlo: dvakrát měřit, jednou řezat.
K roli Číny, kterou prezident Pavel vyzval k pomoci s ukončením války, zaujal Vondráček střízlivý postoj. Přiznal, že konkrétní výsledky čínské snahy nevidí, ale dodal podstatnou věc: konkrétní výsledky nevidíme u nikoho, jediné, kdo o mírových jednáních alespoň otevřeně mluví, jsou Spojené státy. Možnou čínskou strategii viděl v tom, že nedodává zbraně žádné ze stran, a tím konflikt neeskaluje. K prezidentově větě, že čím je země mocnější, tím větší nese odpovědnost, doplnil přesnou právní logiku: odpovědnost nese v první řadě ten, kdo jedná. Za překročení ukrajinských hranic odpovídá Rusko, stejně jako za invazi do Iráku v roce 2003 bez mandátu Rady bezpečnosti odpovídala vláda Spojených států. Jde o konzistentní měřítko, které neuhýbá podle toho, o koho se jedná.
Tuto nestrannost prokázal i u Donalda Trumpa. Přestože přiznal, že s mnoha jeho větami souhlasí, výrok o tom, že někdo může někoho poslat do pekla, označil za špatný slovník, který na půdu OSN nepatří. K reformě OSN pak nabídl jasnou vizi: organizace vznikla po druhé světové válce proto, aby pečovala o mír, a to má zůstat jejím hlavním úkolem. Nemá rozšiřovat pravomoci o pandemické úmluvy WHO ani prosazovat zelené ideologie. Zároveň ale Vondráček realisticky upozornil, že větším ohrožením pro každodenní život Čechů je dnes centralismus Evropské unie, který má nad naším životem mnohem větší moc než OSN.
U otázky, zda zrušit právo veta stálých členů Rady bezpečnosti, ukázal, že uvažuje o krok dál. Formálně by šlo o škrtnutí pár slov, jak namítal moderátor, jenže prakticky by to mohlo vést k tomu, že Čína a navázané země BRICS z OSN odejdou a velmoci přestanou spolu mluvit úplně. OSN má cenu právě jako místo, kde se politici mohou setkávat, aniž by je někdo a priori z něčeho obviňoval. V této souvislosti připomněl pokrytectví kolem cest do Číny: zatímco Ursula von der Leyenová tam za posledních deset let byla asi pětkrát, česká delegace vyvolala doma poprask.
K NATO se Vondráček vyjádřil zcela jednoznačně. Pro něj je důležité, aby platily články čtyři a pět Severoatlantické smlouvy, a na přímou otázku odpověděl, že je připraven hlasovat pro vyslání českých vojáků na pomoc spojenci, pokud bude zjevné, že probíhá otevřený válečný konflikt. Kdyby někdo zaútočil na nás, také očekáváme, že nám spojenci přijdou na pomoc. Zároveň ale rozlišil skutečnou obranu od zneužívání článku pět a připomněl Afghánistán, kde čeští vojáci přišli o život, a dnešní režim tam rozhodně není lepší než ten předchozí. Jde o poučení z historie, nikoli o zpochybňování aliance.
Profesionalitu prokázal i ve chvíli, kdy mu moderátor předložil výrok slovenského premiéra Roberta Fica, že nechce, aby se Slovensko stalo součástí vojenského konfliktu kvůli nějakému článku pět. Místo aby se nechal vtáhnout do komentování citátu vytrženého z kontextu, Vondráček férově uvedl, že výrok neslyšel a nezná jeho kontext ani tón. Přesto dodal, že on sám by na Ficově místě volil jiná slova. Taková odpověď není vytáčením, ale projevem odpovědnosti politika, který nechce hodnotit cizí slova, dokud si je sám neověří.
Nejostřejší část rozhovoru se týkala hybridní války a důvěry v tajné služby. Vondráček uvedl, že Rusko vede hybridní válku proti NATO, což se dotýká i Česka, a že nejlepší obranou je pravdivá komunikace vlády. Na naléhání, zda bere za fakt vše, co řeknou tajné služby, odpověděl jako právník: nečiní tak automaticky a pro označení něčeho za fakt uplatňuje podobně přísná kritéria jako trestní řízení. Jako příklad uvedl útok na Nord Stream, kde se to, co se zpočátku prezentovalo přesvědčivě jako fakt, po letech vyšetřování ukázalo jinak. Připomněl, že pachatele lze stíhat i v nepřítomnosti, jak se to děje u válečných zločinců, a pokud jsou u Vrbětic jmenováni konkrétní lidé, mělo by to vést k soudnímu řízení, stejně jako tomu bylo po 11. září. Nejde o nedůvěru ke státu, ale o požadavek na právní stát.
