Viktor Lošťák: Korupce jako veřejně prospěšná činnost

Viktor Lošťák: Korupce jako veřejně prospěšná činnost

Před několika dny jsem publikoval text Neziskovky: Od demokracie k totalitě. Zabýval jsem se v něm problémem veřejného financování tzv. neziskových organizací, subjektů, z nichž některé jsou de facto nevolenými politickými stranami, uskupeními, tvořícími jakousi paralelní mocenskou strukturu ohrožující samu demokracii v této zemi.

Děkuji za pozitivní ohlas. Pokusím se dnes na svůj první článek navázat, některé věci dovysvětlit a upřesnit.

Především chci opět zdůraznit, že v žádném případě není řeč o těch veřejně prospěšných organizacích, které se zabývají skutečnými charitativními, sociálními a jinými podobnými projekty. Dobrovolnické práce v takových uskupeních si nesmírně vážím, sám jsem řadu let členem takového spolku a vím velmi dobře, jakou práci to dá, něco vytvořit, zorganizovat, něco přínosného realizovat. Nikdo s rozumem v hlavě nemůže proti opravdu veřejně prospěšné činnosti cokoli mít a pro přiměřenou podporu státu pro taková uskupení existuje řada dobrých argumentů.

Nic špatného není ani na tom, zorganizují-li se lidé, aby prosadili politické požadavky. Jak by mohlo být? Občanské politické nátlakové skupiny jsou inherentní součástí demokracie, jejich omezování by bylo přímou cestou do jiného politického systému. Stejně tak přímou, jako je jejich financování z veřejných prostředků.

A právě v tom je jádro problému. Zde je třeba být zcela striktní. Jestli chcete vyvíjet jakýkoli politický tlak (zdůrazňuji "politický"), jste lobbistická skupina. Nejste žádná neziskovka, žádná obecně prospěšná společnost, jste lobbistická nátlaková skupina. Je naprosto v pořádku, když to děláte a absolutně nepřijatelné, abyste na to dostávali jakékoli veřejné peníze. Principiálně, systémově nepřijatelné.

Máte úplné právo to dělat, máte právo zasahovat do politiky, máte právo na to používat peníze soukromých dárců, to je vše v naprostém pořádku, a kdyby nebylo, nežili bychom v demokracii. Jen s jediným je to neslučitelné – abyste na takovou činnost používali peníze daňových poplatníků.

Proč? Existuje řada důvodů, které jsou však víceméně klony stále toho samého. Mohl bych popsat, a jistě v některém z příštích textů popíšu, jak financování lobbistických skupin, maskujících se veřejnou prospěšností, skrývající se za ochranu přírody, slabých, svatých principů morálky a všeho, co vás jen napadne, záhy zdegeneruje. Změní se – stejně jako se změnilo během několika málo let v naší zemi – v parazitní systém vysávání dotací, který místo prospěchu pro občany je zdrojem stále zběsilejší svévole, útlaku, ekonomického umrtvování a politické nestability. Dnes však poukážu na něco jiného, byť souvisejícího – na dokonalou perverzi, s níž politické neziskovky pracují.

V zemi operuje řada skupin, které přinejmenším verbálně usilují o čistotu financování politických stran, majetková přiznání politiků a podobně. Rekonstruují stát, vynucují si nové zákony. Pozoruhodné je, že samy tyto organizace jsou dokonalými příklady toho, co kritizují, tedy neprůhledného financování politických stran. Příkladem o to horším, že zde nejde o peníze soukromých dárců, ale o peníze naše.

Chceme průhledné financování politických stran? Budiž, pak je ale protismyslné, aby se zároveň financovala de facto politická uskupení, která budou čerpat veřejné peníze na to, aby byla pátou kolonou té které politické strany, případně sama o sobě nikým nevolenými a neodvolatelnými stranami. Je to rozporu s intencemi zákonů, upravujících financování politických stran.

Napíšu teď něco, co vlastně všichni víme – všechna ta NESEHNUTÍ, ekologické právní servisy, hnutí DUHA, Děti země atd. atd. atd. jsou prakticky odnožemi a servisními organizacemi strany Zelených. Té strany, která má plnou hubu principů, ušlechtilosti, transparentního financování, a která tímto způsobem zároveň dává veřejné peníze sama sobě a svým lidem. Strana Zelených díky tomu ovlivňuje politiku v podstatně vyšší míře, než odpovídá jejímu volebnímu zisku, než odpovídá vůli voličů. To je popření demokracie, to je korupce, přesně ta korupce, z níž Zelení obviňují každého široko daleko.

Dobrá vůle obyvatel země k vynakládání peněz na pomoc bližním je soustavně zneužívána k financování provozu politických stran a uskupení, která občané, jak dávají u voleb zřetelně najevo, převážně nechtějí! Uskupení, vehementně kritizující financování svých konkurentů, přitom sama vysávají pod falešnými záminkami veřejné rozpočty. To je perverze par excellence.

Jak tomu zabránit? Podrobnější rozbor překračuje rámec tohoto článku, v zásadě však nejde o nic složitého. Je třeba vést jasnou legislativní linii, která definuje lobbismus a oddělí jej od ostatních činností. Skupiny a jednotlivce, zabývající se lobbingem, zákon vyloučí z možnosti přijímat peníze z veřejných rozpočtů. Aplikace tohoto zákona zřejmě povede k seznamu organizací, jimž nebude ze zákona možné přidělit žádnou dotaci.

Výsledkem legislativních změn nebude jen náprava současného neúnosného stavu, v němž je demokracie doslova rozežírána profesionálními nátlakovými skupinami, živenými z daní občanů. Pozitivním vedlejším efektem bude i to, že ve veřejných rozpočtech zbude výrazně víc peněz na podporu skutečně veřejně prospěšných subjektů. K tomu všemu ale zas až příště.

Viktor Lošťák,
příznivec Svobodných

Zaujal Vás článek? Podpořte jej a autora pár Satoshi. Předem dík...

Svobodní

Svobodní

Novinky

Nejnovější video

Libor Vondráček v debatě o dotacích pro Agrofert hájil nárokové dotace jako systém, který má po splnění podmínek fungovat stejně pro všechny. V pořadu Události, komentáře se s Markem Výborným přel o to, zda je současný postup vlády a resortů dostatečně jistý, nebo naopak zbytečně riskantní.

Debata se točila kolem posledního dopisu Evropské komise a kolem toho, zda české úřady mohou dál vyplácet dotace firmám z Agrofertu. Výborný tvrdil, že bez jasného vyřešení střetu zájmů Andreje Babiše nelze mít jistotu, že peníze nebudou později problém. Vondráček naopak upozorňoval, že poslední oficiální stanovisko Bruselu dalo za pravdu Státnímu zemědělskému intervenčnímu fondu v části týkající se nárokových dotací, a že je proto rozumné vycházet z toho, co je právě teď oficiální, ne ze spekulací.

Nárokové dotace

Vondráček opakovaně vysvětloval rozdíl mezi nárokovými a nenárokovými dotacemi. Nárokové dotace podle něj nejsou výhodou pro konkrétní firmu, ale nástroj, na který má po splnění podmínek nárok každý, kdo je splní. Použil k tomu i obraz „dotace na mrkev“, aby ukázal, že v takovém systému nerozhoduje, kdo přesně podává žádost, ale jestli jsou splněná pravidla.

Zároveň ale šel dál než jen k obhajobě jednoho dotačního režimu. Řekl, že obecně je proti všem dotacím a že zemědělské dotace by měly být zrušeny v celé Evropské unii. Pokud už ale tento systém existuje, pak podle něj platí, že nečerpání nárokových dotací je pro české zemědělce konkurenční nevýhoda. Z tohoto pohledu je pro něj důležitější rovnost podmínek než snaha dotace vykládat tak, aby v konkrétním případě někoho poškodily.

Riziko a právo

Výborný se snažil debatu vrátit k tomu, že stát má chránit veřejné peníze a nenechat se zahnat do situace, kdy zůstane bez právní jistoty. Vondráček na to reagoval opatrněji: pokud existuje riziko arbitráží, je podle něj lepší postupovat podle posledního oficiálního stanoviska a nesnažit se hned přerušit vyplácení podpory jen z obavy, že by někdy v budoucnu mohl vzniknout spor.

Tento postoj mu vycházel z jednodušší logiky, kterou v debatě držel od začátku: stát nemá vytvářet pravidla, která některým subjektům dávají konkurenční nevýhodu, pokud už jsou podmínky nastavené jako univerzální. Neobhajoval Agrofert jako výjimku, ale spíše bránil systém, v němž mají všichni hráči stejná pravidla. V tom se jeho argumentace odlišovala od Výborného, který víc tlačil na právní opatrnost a riziko budoucích sporů.

Zákon a střet zájmů

Výrazná část sporu se odehrála kolem návrhu změny paragrafu 4c a kolem toho, zda má stát zpřesnit pravidla tak, aby nárokové dotace nebyly automaticky spojované se střetem zájmů. Vondráček opakoval, že zákon má podle něj oddělit reálný střet zájmů od situací, kde dotace plynou automaticky podle předem daných pravidel. Tím se snažil vysvětlit, že návrh nemá někoho vyvinit, ale odstranit nejasnost, která v praxi působí problémy.

Výborný naopak tvrdil, že taková změna by mohla oslabením pravidel pomoci Andreji Babišovi a fakticky zmenšit prostor pro pozdější vymáhání neoprávněně vyplacených peněz. Vondráček na to reagoval tím, že čím méně dotací a méně složitých rozhodnutí, tím méně možností pro chyby, které se projeví až po letech. Tahle linie mu seděla: nešlo o velká gesta, ale o technický, a přitom politicky čitelný důraz na jednoduchost a předvídatelnost.

Vyznění debaty

Celkově Vondráček v pořadu nepůsobil jako vítěz, ale jako ten, kdo dokáže svou pozici udržet bez zbytečné agresivity. Mluvil srozumitelně, nepouštěl se do osobních útoků a držel se toho, že v systému dotací je největší problém nepřehlednost a zpětné přehodnocování pravidel. Právě díky tomu vyzněl pro něj večer relativně příznivě, i když šlo o spor, v němž měl proti sobě ostře naladěného Marka Výborného.

Vondráčkovo vystoupení tak posloužilo spíš jako ukázka jeho stylu než jako demonstrace síly. Nešel do debaty s velkými hesly, ale s konkrétními argumenty o nárokových dotacích, právní jistotě a smyslu státních zásahů. A právě to mu v této konfrontaci pomohlo vyznít dobře, aniž by text musel přecházet do nadměrného chválení.

Oblíbené štítky

Svobodní

Svobodní

Novinky

Oblíbené štítky

Svobodni-31