V souvislosti se současnou uprchlickou vlnou se termín „multikulturalismus“ či jen „multikulturní společnost“ objevuje velmi často. Jedni toto slovo uctívají jako životní modlu. Druzí proti němu brojí. Kde však leží pravda?

Na tuto výzvu se můžeme dívat z několika úhlů pohledu. V obecné rovině je multikulturalismus myšlenkový proud, jenž tvrdí, že různé kultury spolu mohou žít v míru a pokoji na jednom místě. Problém však nastává v rovině následující, kdy se dá tento koncept rozlišit na tzv. přirozený a řízený multikulturalismus. Mezi oběma pohledy panují zásadní rozdíly, kvůli kterým dnes vidíme nejen šibenice na českých náměstích.

Přirozený multikulturalismus

K tomuto jevu dochází, pokud se příslušníci jedné civilizace dobrovolně čili bez mezivládních smluv na podporu imigrace, náborových programů a jiných kampaní stěhují na území, kde většinu tvoří příslušníci civilizace druhé. Jako hnací motor slouží většinou vidina lepší práce a obživy. Nově příchozí disponují jednak silnou pracovní motivací a také se nesnaží ovlivnit právní systém hostitelské země. Přirozený multikulturalismus je založen na tom, že stát nezasahuje do práv a povinností nově příchozích a vlastních obyvatel. Věci jako integrační programy pro menšiny, dotace na zaměstnance a vyšší podíl na moci či širší zájem médií o problém jiné kulturní skupiny v přirozeném multikulturalismu nenajdete.

Přirozený multikulturalismus se vytváří velmi dlouho. Stát nestojí ani halíř. Zato nově příchozí lidé musí vyvinout velké úsilí, aby se do většinové společnosti začlenili. Pokud jim to nevyjde, odcházejí. V Česku vidíme přirozený multikulturalismus v rámci polistopadových vztahů Čechů a Ukrajinců či Čechů a Rusů.  Děti imigrantů často přebírají zvyky a tradice většinové společnosti, tudíž už nepatří do odlišné kulturní skupiny. Přirozený multikulturalismus je především otázkou pracovní soutěže a mnohdy si jej ani nevšimneme.

Řízený multikulturalismus

Řízený multikulturalismus znamená cílené budování společnosti, ve které žijí etnika z různých kulturních okruhů (civilizací). Tento cíl se pak promítá do vládních strategií a programů politických strany. Zmíněný druh multikulturalismu vydatně čerpá peníze z národního rozpočtu na projekty, jež se týkají začleňování menšin a imigrantů, budování komunitních center, dotací zaměstnavatelům nově příchozích, placením pedagogických a právních asistentů a mnoha dalších věcí. Řízený multikulturalismus vytváří tzv. pozitivní diskriminaci, kdy většina obyvatel platí určité služby menšině, která je pak má zadarmo. Zatímco většina si je musí nadále platit ze svého. Propagátoři tohoto druhu multikulturalismu věří, že většinová společnost musí přijmout jakékoliv imigranty, aby došlo k „obohacení“ či „odhrocení“[1] kultury původní společnosti. Často nehledí ani na zájmy imigrantů, ale jde jim především o chod různých podpůrných (integračních) projektů, které těmto agitátorům přináší zisk. Řízený multikulturalismus spadá do sféry azylové a imigrační politiky. Pouze její reformou tak dojde k odstranění pozitivní diskriminace.

V České republice našel řízený multikulturalismus mnoho podpůrců a stal se de facto oficiální politikou všech vlád včetně té současné. Na začleňování imigrantů a menšin plynou z národního rozpočtu obrovské peníze. Mnohé organizace jako např. Agentura pro sociální začleňovaní, META, Hate Free Culture či Nesehnutí, které se rády nazývají nevládními, a přitom jde většina peněz na jejich chod z národního rozpočtu, pak tento druh multikulturalismu vehementně podporují a díky vládním (našim) penězům mohou rozšiřovat nejen svoji propagandu, ale především mediální a politický vliv.

Rozštěpená společnost

Zastánci řízeného multikulturalismu, kteří názorově zapadají do proudu radikální levice, zapříčinili investicemi do různých bezvýsledných projektů reakci další velké skupiny. Proti těmto marxistům se postavili nacionalisté, kteří odmítají jakoukoliv formu imigrace a požadují zrušení veškeré azylové politiky a revizi mezinárodních úmluv. Daným požadavkům se ovšem nemůžeme divit, neboť dosavadní parlamentní strany tento problém vůbec neřešily.

Lidem tak došla trpělivost s nekonečným plýtváním a podporou řízeného multikulturalismu. Navíc dnes vidí obrovskou hrozbu v migrační vlně z Afriky a Blízkého východu, proti které nás nedokáže současná levicová vláda ochránit, neboť se vznikem Schengenského prostoru rezignovala na ochranu hranic republiky. Ministr Zaorálek v DVTV přiznal, že Česko nemá žádný plán jak této vlně čelit. Vláda tak nenaplňuje základní poslání státu, kterým je zajištění bezpečnosti vlastního obyvatelstva.

Třetí proud

Ve světle nedávných událostí vidíme, kam podpora řízeného multikulturalismu v zemích jako Francie či Velká Británie došla. Nesouhlasím s diktátem či „dobrovolným“ podřízením Bruselu (de facto Berlínu) v otázce přijetí migrantů, které vychází z ideologie řízeného multikulturalismu a nehledí na práva národních států ani na vůli uprchlíků. Česko těmto lidem může pomoci např. vysláním polní nemocnice do uprchlických táborů. Ale nikoliv tím, že se část imigrantů nuceně přesune do našich zemí, jak to chce levice.

Úplné zastavení přistěhovalectví, které požaduje radikální pravice, pak neumožní dostat se do Česka ani Ukrajincům, Srbům či Rusům a ostatním národům, jejichž přítomnost nechápeme jako hrozbu, ba naopak jsme mnohdy velmi rádi, že tu s námi žijí.

Pokud odstraníme státem řízený multikulturalismus, který slouží jako byznys pro určitou skupinu vyvolených a pomáhá radikalizovat lid, pak k nám budou chodit pouze imigranti, kteří nebudou přítěží ani nebezpečím pro většinovou společnost. Možná dojde k přirozenému multikulturalismu, ale až za stovky let! Spíše tito přistěhovalci s většinovou společností zcela splynou a udrží si pouze omezené tradice, tak jak se to stalo moravským Charvátům či volyňským Čechům. Hrozbou pro republiku tak stále je řízený multikulturalismus. Přirozený žádné nebezpečí nepředstavuje! Počet udělených azylů v Česku ročně nepřesáhne 300 a tak by to také mělo zůstat. Bohužel však dnes nedokážeme evidovat nelegální migranty, neboť vlády včetně současné přestaly investovat do naší bezpečnosti v rámci kontroly hranic.

Před námi tak stojí tři úkoly: znovu začít kontrolovat vlastní hranice, odvrhnout politiku řízeného multikulturalismu a pomoci válkou vyhnaným uprchlíkům v místě, kde se nachází či přímo v jejich zemi.

DK