Tak tedy přece jen, i když až na třetí pokus a pod silným tlakem unie, odsouhlasili Řekové úspory a nové spotřební daně na letošní rok. Opatření mají drasticky snížit budoucí deficit z 12,7 na údajných 8,7 procenta HDP.
Spokojenost europolitiků s řeckou snahou je pochopitelná, přestože i částečně hraná. Na rozdíl od spokojenosti investorů, kteří koupili nové řecké obligace na splácení starých dluhů téměř za pět miliard eur.
Povinný optimismus
Nadšení politiků je totiž součástí povinného ideologického eurooptimismu. Investoři naproti tomu dobře vědí, že ze svazku unie i eura (na věčné časy) se členský stát vyloučit nesmí, a proto Řecko nemůže zbankrotovat.
Politici unie si uvědomují, že na řecké poměry jde o maximum dosažitelného, jestliže se nemá stát zhroutit v pouličních bouřích a v nekonečných stávkách, ostatně už teď částečně realizovaných, částečně plánovaných.
Samozřejmě nelze očekávat, že by po dvou fiktivních návrzích na úspory byl ten třetí najednou upřímný a poctivý. Státním zaměstnancům, kterých má Řecko v přepočtu na hlavu nejvíc v Evropě, mají být o 30 procent sníženy prémie a různé příplatky, ovšem statisticky kontrolovatelné základní platy zůstávají. O snížení počtu úředníků ani slovo.
Důchody i platy budou poprvé zmrazeny, ale to státní kase samo o sobě nic nepřinese. Zvýšení spotřební daně na alkohol a cigarety představuje poměrně malé výnosy, navíc nepřímo úměrné zvýšení. Prostě mnoho lidí (zvláště v hospodářské recesi, jak bylo vidět loni i u nás) kouřit přestane (nebo sáhne k pašovaným náhražkám) a spotřebu alkoholu omezí.
Na rok
Stejně směšná je i představa, že řecká vláda získá 1,2 miliardy eur postihem neplatičů. To by musela začít tvrdě postihovat především sama sebe a své zkorumpované výběrčí daní. Také zvýšená berně z luxusu a vysokých příjmů je jen populistickým trikem. Nejen proto, že se vysokým daním dá vyhnout. Každý ekonom ví, že strmá progresivní daň z příjmů je od určitého bodu kontraproduktivní. Jde totiž především o zdanění investic, a tím i hospodářské aktivity. Zdaněná má být spotřeba, nikoli příjmy. Ti odporní boháči, tahle společenská spodina, jsou pro hospodářství bohužel nezbytní. Tvrdé daňové vyrovnávání příjmů vede jen a pouze k celkové bídě.
Na třetí pokus však řecká vláda přece jen prosadila bolestivé zvýšení DPH z 19 na 21 procent. Na slibované třetinové snížení schodku, navíc v recesi, to samozřejmě vůbec nestačí. Dokonce i ekonomický eurokomisař Olli Rehn přiznal, že je vystaráno nanejvýš na rok.
Ani sociální, ani tržní
Případ malého Řecka je zatím unikátní i poněkud extrémní – unie nakonec prostředky najde. Řecká krize však vyjevila hlubší a obecnější makroekonomický problém. Je krásným laboratorním příkladem, kam až lze v trendu zadlužování a v eurozóně dojít. Ukázala, že takzvané „exitové strategie“ z recese neplatí. Ani kvantitativní uvolnění (úrok blízký nule), ani monetarizace (stát kupuje vlastní dluhy) nakonec nemohou odsouvat dluhy do nekonečna a odvrátit recesi.
Krize sociálního státu a nepřiměřené byrokracie vyžaduje tvrdé strukturální změny. A celkový ústup z takzvané „sociálně tržní“ ideologie, která není nakonec ani sociální, ani tržní. Naši dědové, aniž by věděli cokoli o pokřivení trhu, neměli žádných pochyb o tom, že nad poměry a na dluh se zkrátka věčně žít nedá.
Alexander Tomský je místopředsedou Svobodných v Praze. Vyšlo v E15
