Pokuty podle výše příjmu za dopravní přestupky? Lákavá myšlenka pro všechny s podprůměrným platem, a těch je většina. Ale myšlenka zbytečná. Páka k tomu, aby i bohatí dodržovali předpisy, již přece existuje. Jmenuje se bodový systém.
Myšlenka majetkově odstupňovaných pokut je populární , neboť většina má pocit, že zatne típec jen a pouze úzké vrstvě velmi bohatých řidičů, nedodržujících předpisy. Bodový systém je naopak naprosto nepopulární, neboť každý má obavu, že se ho nějak dotkne, protože občas nějakému tomu bodu asi neunikne téměř nikdo. Obojí však není pravda, což se ukáže při podrobnějším pohledu.
Začněme bodovým systémem. Mnozí bodový systém kritizují, neboť prý je to spolu s pokutou dvojitý trest za jeden přestupek. Ale není tomu tak. Správně a bez prodlení fungující bodový systém by trestal až recidivu, nikoliv první či druhý drobný přestupek. A to je správné. Pan ministr Bárta sám by se měl postarat, abychom měli logický a funkční bodový systém. Když to nepůjde jinak, pak i návrhem legislativních změn v tomto smyslu. Bohužel současný bodový systém je nedokonalý, dá se zřejmě obcházet a informační výstup z něj není okamžitý. Ale v jiných státech v pohodě funguje, chyba je tedy zřejmě ve způsobu zavedení u nás, nikoliv v systému samotném.
Pokud se někdo udržuje s počtem obdržených bodů pod limitní hranicí, pak nemá co řešit. To jsou ti, kteří dostanou pár bodů náhodně a po roce se jim odmazávají. Pokud však někdo získává body systematicky, pak je to recidivista a dříve nebo později se dostane nad limitní úroveň. Je členem úzké vrstvy nezodpovědných řidičů a jistě si trest za recidivu zaslouží, bez ohledu na velikost majetku. Nemám důvod ho chránit podporou snah o zrušení bodového systému.
Předpokladem správného fungování bodového systému není jen jeho logická propracovanost, ale i funkční dopravní policie. A zde především by Bártův kolega John měl zajistit, aby policisté systematicky hlídali provoz na nebezpečných místech, nikoliv na těch pro ně pohodlných. Trest v automobilové dopravě by měl být zaměřen právě proti nebezpečným přestupkům. Primárním úkolem dopravních policistů není vybírat pokuty, ale zajistit bezpečnost silničního provozu, a bodový systém je k tomu dobrým prostředkem.
Při představení záměru příjmově odstupňovaných pokut se ministerstvo dopravy ohánělo příkladem Švýcarska, kde prý odstupňované pokuty podle příjmu v silničním provozu fungují. Ale podíváme-li se na tabulku pokut ve Švýcarsku , nic takového tam neuvidíme. Naprostá rovnost výše pokuty u běžných přestupků (a to včetně včetně mírného překročení rychlosti) není narušena. Švýcarská policie v zásadě nezkoumá příjmové či majetkové poměry toho, kdo spáchal běžný dopravní přestupek.
U středně vysokého překročení rychlosti se již ve Švýcarsku jedná o přestupek, který projednává soud. A pokutu, nebo spíše peněžitý trest, tam neuděluje policie, ale právě nezávislý soud . Soudce může zohlednit majetkové poměry pachatele. Obvykle to však nedělá (jinak by byl touto agendou zahlcen) a prostě použije kantonální tabulku vytvořenou pro tyto případy.
Vysoké překročení rychlosti pak je ve Švýcarsku přečinem a samozřejmě ho projednává soud. Zde již soud skutečně musí při stanovení peněžitého trestu vycházet z čistého příjmu pachatele. A maximální pokuta je limitována zhruba milionem franků. Cena vozu, se kterým byl přestupek spáchán, se však nezohledňuje.
Pokud by ministr Bárta chtěl převzít švýcarský systém, pak by se o tom snad dalo uvažovat, ale pouze jako celek. Jistě si nelze vyhlédnout jedno speciální řešení extrémních (a tudíž řídkých) situací, konkrétně velmi vysokého překročení povolené rychlosti, a to pak aplikovat na všechny ostatní (časté) situace, tedy drobná překročení povolené rychlosti, případně i na další dopravní přestupky. Něco tak pošetilého, doufám, nepřišlo panu ministrovi vůbec na mysl. Bylo by tedy v případě převzetí švýcarského systému třeba zavést soudní řízení pro středně vysoké a vysoké překročení povlené rychlosti. Nelze jít cestou zmocnění policie (tedy součásti výkonné moci) ke zjištování příjmů či majetkových poměrů. Něco takového ve Švýcarsku opravdu neexistuje a nejen Švýcaři vědí proč. To může dělat v některých případech jen moc soudní.
Spíše si však myslím, že švýcarský systém přejímat nemusíme a nemáme. Pokud budou policisté a bodový systém fungovat (což je úkol pro ministry Johna a Bártu), pak netřeba soudních řízení a nerovných peněžitých trestů. Pokud naopak policisté nebudou fungovat tak, jak mají, pak příjmově či majetkově odstupňované pokutování by jistě zvětšilo výši úplatku do kapsy některých výlupků v uniformě.
Dále: švýcarské pravidlo „relativně stejná (peněžitá) újma za stejné provinění každému řidiči“, uplatňované švýcarskými soudy v případech vysokého překročení povolené rychlosti, nemusí být pokaždé spravedlivé. Člověk dokáže vymyslet mnoho situací, kdy bude naopak evidentně nespravedlivé. A to i ve švýcarských podmínkách, natož pak v našich, kde například přiznané příjmy ne vždy odpovídají těm reálným. Je snad nebezpečnější rychlá jízda než soustavné nedávání přednosti chodcům na zebrách? Anebo co velmi rychle jedoucí nezaměstnaný maniak bez vlastních příjmů? Neměl by dostat větší trest, než jen zákonem předepsanou minimální pokutu? A kdo vlastně támhleto auto při rychlé jízdě řídil? Těžce vydělávající živitel rodiny anebo osoba blízká, např. manželka bez zdanitelných příjmů? A jak by se řešily přestupky cizinců? Těžko nás německý berňák nechá nahlédnout do daňového přiznání pana Berndta Posselta.
Zároveň by takový systém zvýšil administrativní náročnost jak ve sféře správní, tak i soudní. Rozhodně by musela vzniknout netriviální právní norma, která by odstupňované pokutování zajišťovala. Příslušná legislativa by jistě přispěla k dalšímu zaplevelování našeho právního systému, se spoustou vyjímek, kliček, zákoutí, kruhových objezdů, slepých uliček a zákazů vjezdů s doplňkovou tabulkou „některým vjezd povolen“, ve kterém by se vyznal jen advokát toho tzv. bohatého řidiče, rozhodně ne ten řidič pocházející z nižšího středního stavu. V konečném důsledku by tento nápad odnesli všichni, nicméně ti tzv. bohatí řidiči jen minimálně. Zátěž pro ostatní by byla relativně mnohem větší. Zůstaňme radši u bodového systému trestajícího recidivu. Případný zákaz řízení po překročení bodového limitu spravedlivě bolí bez ohledu na výši příjmu, stejně chudého jako bohatého řidiče. Bártovi právní experti by tedy měli radši napřít své úsilí na vylepšení současného systému.
Pavel Strunz je členem Republikového výboru Svobodných.
P r o h l á š e n í C h a r t y 24
Dne 01. 05. 2004 vstoupila Česká republika společně s dalšími devíti zeměmi do Evropské unie. Evropská unie vznikla na ideálech mezinárodní spolupráce a volného pohybu osob, pracovních sil, kapitálu, zboží i služeb. Smyslem jejího zrodu bylo přinášet všem občanům vyšší míru prosperity a osobní i politické svobody.
I kdybychom k ní cítili nevoli, je dnes pro Českou republiku závazná Listina základních práv Evropské unie. Naši občané mají právo a náš stát povinnost se jimi řídit.
Svobody a práva, na jejichž ideálech Evropské unie vznikla, jsou důležitými civilizačními hodnotami, k nimž v dějinách směřovalo úsilí mnoha pokrokových lidí. Vstup České republiky do Evropské unie měl tyto civilizační hodnoty stvrdit.
Dvacetileté výročí vstupu naší země do EU nám ale s novou naléhavostí připomíná, kolik základních občanských práv platí v naší zemi už opět – bohužel – jen na papíře.
Zcela iluzorní je např. právo na svobodu projevu a informací, zaručované článkem 11 hlavy II.
Desítkám tisíc našich občanů je znemožňováno získávat objektivní, nezkreslené a úplné informace, stejně tak jako vyjadřovat se veřejně na sociálních sítích či v médiích jen proto, že zastávají názory odlišné od názorů oficiálních. Jsou přitom často objekty nejrozmanitější diskriminace a šikanování ze strany úřadů i společenských organizací; zbaveni jakékoli možnosti bránit se.
Statisícům dalších občanů hrozí, že projeví-li své názory na aktuální společenskovědní témata, ztratí pracovní a jiné možnosti, a to nejen ve veřejném sektoru, ale i u soukromých korporací.
Článku 16 hlavy II., zaručujícímu právo na svobodu podnikání, odporuje chování bank i pojišťoven, které pod taktovkou Evropské centrální banky a ideologie ESG odmítají poskytovat finanční služby společnostem angažujícím se v obranném či těžebním průmyslu, nebo firmám, které jsou v danou chvíli z nejrůznějších důvodů ocejchovány jako nežádoucí. Kritéria této ESG selekce jsou stanovována netransparentně s absencí demokraticky získaného mandátu.
V rozporu s článkem 21 hlavy III., zakazujícím jakoukoli diskriminaci založenou zejména na pohlaví, rase, barvě pleti, etnickém nebo sociálním původu, politických nebo jakýchkoli jiných názorech nebo příslušnosti k národnostní menšině, je obsazování pracovních míst na základě kvót odvolávajících se na příslušnost k daným skupinám.
V rozporu s článkem 8 hlavy II. zaručujícím právo na ochranu osobních údajů, dále s článkem 16 hlavy II. zajišťujícím občanům Unie právo na svobodné podnikání a také v rozporu s článkem 45 hlavy V. zajišťujícím všem občanům Evropské unie právo volně se pohybovat a pobývat na území členských států, bylo jednání většiny členských států během období pandemie. Jednání naší vlády minulé i současné během pandemie bylo nejen v rozporu s původními hodnotami EU, ale i v rozporu s naší vlastní Ústavou. Nepojmenovat zločin znamená legalizovat jeho opakování!
Svoboda pohybu kapitálu, zboží i služeb je jen zdánlivá, jak ukazuje například nedostatek léků v Evropské unii.
Uplatnění práva vyhledávat, přijímat, rozšiřovat informace a myšlenky všeho druhu, bez ohledu na hranice, ať ústně, písemně nebo tiskem (článek 11 hlavy II.) je stíháno nejen mimosoudně, ale i soudně, často pod rouškou údajného šíření dezinformací.
Svoboda veřejného projevu je potlačena centrálním řízením veřejnoprávních sdělovacích prostředků i publikačních a kulturních zařízení. Žádný politický, filozofický i vědecký názor nebo umělecký projev jen trochu se vymykající úzkému rámci oficiální ideologie či estetiky nemůže být zveřejněn ve veřejnoprávních médiích či na sociálních sítích; je znemožněna veřejná kritika krizových společenských jevů; je vyloučena možnost veřejné obrany proti nepravdivým a urážlivým nařčením oficiální propagandy (zákonná ochrana lidské důstojnosti, jednoznačně zaručována článkem 1 hlavy I., v praxi neexistuje – viz např. označování lidí vyjadřujících nedůvěřivost vůči deklarovaným účinkům vakcín za dezinformátory, nebo označování lidí odmítajících tvrzení o původu energetické krize ve válce na Ukrajině za putinovce a dezoláty); lživá obvinění nelze vyvrátit. V předních společenských tématech často spojených s enormními veřejnými výdaji ze státních rozpočtů členských zemí EU je vyloučena otevřená diskuse.
Mnoho vědeckých a akademických pracovníků i jiných občanů je diskriminováno jen proto, že legálně zveřejňují či otevřeně vyslovují názory, které současná politická moc odsuzuje.
Svobodné hlasování, základní princip demokracie, je systematicky omezováno mocenskou svévolí; oklešťování hlasovacích práv jednotlivých zemí v rámci Unie je praktikováno odpíráním příjmů ze strukturálních fondů Unie. Nad zeměmi s odlišným politickým nebo společenskovědním postojem trvale visí hrozba odepření nebo ztráty hlasovacích práv.
Nástrojem omezení a často i úplného potlačení řady občanských práv je systém faktického podřízení všech institucí a organizací ve státě politickým direktivám Evropské unie. Nové zákony a ideologie jsou často prosazovány politicky aktivními a nikým nevolenými neziskovými organizacemi financovanými z veřejných peněz, přitom však rozhodujícím způsobem ovlivňují činnost zákonodárných i výkonných orgánů státní správy, justice, zájmových i všech ostatních společenských organizací, politických stran, podniků, ústavů, úřadů, škol a dalších zařízení.
Další občanská práva, včetně práva na nezasahování do soukromého života, do rodiny, domova nebo korespondence (článek 7 hlavy II.), jsou povážlivě narušována také tím, že ministerstvo vnitra nejrůznějšími způsoby kontroluje život občanů, například budováním sítě informátorů z řad obyvatelstva (získávaných výzvami k „whistleblowingu“ neboli udavačství). Dochází ke kontrole soukromé pošty na sociálních sítích. Média jsou motivována ke spolupráci se státem. Tato činnost není regulována zákony, občan se proti ní nemůže nijak bránit.
Svévolně se postupuje i při udělování vstupních víz cizím státním příslušníkům, z nichž mnozí získávají status uprchlíka jen na základě deklarace, že jsou v mateřské zemi údajně pronásledováni.
Kromě nedodržování předpisů vůči vlastním občanům nerespektuje Evropská unie ani své závazky vůči jiným zemím. Ve článku 216 Smlouvy o fungování Evropské unie se EU hlásí k tomu, že jsou dohody uzavřené Unií (jako například smlouva o volném obchodu GATT94 podepsaná u Světové obchodní organizace) závazné pro orgány Unie i pro členské státy. Při rozchodu s Velkou Británií ovšem EU tento svůj závazek porušila, protože trvala na vytvoření nových obchodních překážek tam, kde dříve nebyly.
Evropská unie, ve které dnes žijeme, již není stejnou Evropskou unií, pro kterou se občané České republiky vyslovili ve všelidovém referendu. Ideály, na nichž Evropská unie vznikla, měly za cíl posílit svobodu a prosperitu a odstranit byrokratické bariery pro mezinárodní spolupráci; dnešní směřování Evropské unie však vede k oklešťování občanských svobod, cílenému ničení prosperity a zavádění stále nových byrokratických překážek vůči svobodnému podnikání.
Dobré vztahy se mohou tvořit pouze na dobrovolné bázi, tedy bez nátlaku, kde základní motivací k uzavření dohody je oboustranná spokojenost. Souhlas s přijetím jakýchkoli závazků musí být informovaný. Neměla by mu tedy předcházet jednostranná kampaň, ale vyvážená diskuse.
Posledním pokusem o vytěsnění odborné diskuse nad závažným tématem je snaha vládnoucích elit protlačit navzdory převládající vůli lidu a závěrům ekonomických analýz přijetí společné evropské měny euro. Jako sebevědomý národ a sebevědomí občané deklarujeme, že naše měna musí být nástrojem dosažení prosperity. Prosperita nesmí být obětována za účelem získání jakékoliv nové měny.
Lze ovšem identifikovat i další závažné snahy o vyhýbání se seriózní veřejné diskusi nad dokumenty, jejichž podstata – drastické oslabením naší suverenity – je překryta falešnou rouškou veřejného blaha.
Někteří občané na soustavné porušování demokratických principů upozorňují a dožadují se nápravy; jejich hlasy jsou však upozaďovány, cenzurovány, anebo se stávají předmětem nejrůznějšího očerňování.
Odpovědnost za dodržování občanských práv v zemi padá samozřejmě především na politickou a státní moc. Ale nejen na ni. Každý nese svůj díl odpovědnosti za obecné poměry, a tedy i za dodržování uzákoněných paktů, které k tomu ostatně zavazují nejen vlády, ale i všechny občany.
Pocit této spoluodpovědnosti nás přivedl k myšlence vytvořit CHARTU 24, jejíž vznik dnes veřejně oznamujeme.
CHARTA 24 je volné, neformální a otevřené provolání lidí různých přesvědčení, různé víry a různých profesí, které spojuje vůle jednotlivě i společně se zasazovat o respektování přirozených lidských práv v naší zemi i ve světě.
CHARTA 24 vyrůstá ze zázemí lidí, kteří sdílejí starost o osud ideálů, s nimiž spojili a spojují svůj život a práci.
CHARTA 24 není organizací, nemá stanovy, stálé orgány a organizačně podmíněné členství. Patří k ní každý, kdo souhlasí s její myšlenkou, šíří její text a podporuje ji.
CHARTA 24 není základnou k opoziční politické činnosti. Chce sloužit k prosperitě, hrdosti a sebevědomí našeho národa. Svým symbolickým jménem zdůrazňuje CHARTA 24, že vychází z textu CHARTY 77, který pozměňuje pouze mírně a pouze natolik, aby správně pojmenovával instituce a problémy existující 47 let po vzniku CHARTY 77; hlavní myšlenky textu CHARTY 77 - dodržování uzákoněných svobod – však zůstávají nedotčeny.
Signatáři a mluvčí CHARTY 24
Ing. Markéta Šichtařová
Ing. Tomáš Zítko
Mgr. Libor Vondráček
Podepsat Chartu 24:
Již podepsali:
Markéta Šichtařová, Praha, 3. květen
Tomáš Zítko, Praha, 3. květen
Libor Vondráček, Jindřichův Hradec, 3. květen
Adam Ludwig Weber, Sluštice, Manažer, 3. květen
Lucie Maňáková, Praha 6, finanční kontrolor, 3. květen
Tomáš Rout, Praha 9, OSVČ, 3. květen
Jan Moník, Lhota pod Libčany, programátor, 3. květen
Michal Geberle, Praha 11, Jednatel společnosti, 3. květen
Karolína Konopásková, Praha 22 – Nové Pitkovice, manažer pohledávek, 3. květen
Jan Čihák, Psáry, Dolní Jirčany, OSVČ, 3. květen
David Lavička, Zlín, Student, 3. květen
Jan Konopásek, Ing., Praha 22 Pitkovice, IT specialista, 3. květen
Neveřejný
Jan Máša, Praha 9 Prosek, emeritní CEO , současně důchodce, 3. květen
Jiří Jaroš, Kopřivnice, Kontrolor, 3. květen
Tomáš Nielsen, Praha 1, právník, 3. květen
Marcel Langr, Městec Králové, IT developer, 3. květen
Stanislav Drunecký, Vlastiboř, Osvč, 3. květen
Pavel Pešan, Praha, Podnikatel, 3. květen
Kateřina Lhotská, Praha 9, analytik, 3. květen
Vlastimil Helebrant, Okounov, OSVČ, 3. květen
Jiří Helis, Chrastava, projektový manažer, 3. květen
Marta Kleinová, Nový Malín, podnikatelka, 3. květen
Marek Hovorka, Dříteň, OSVČ, 3. květen
Daniel Bořil, Stachy, Kuchař, 3. květen
Iveta Staňo Gebauer, Ostrava, Manažer, 3. květen
Ilona Kalousková, Chrudim, OSVČ, 3. květen
Pavel Škvor, Praha, Podnikatel, 3. květen
Markéta Ellens, Pšovlky, pedagog, 3. květen
Marian Polok, Karviná, Prodejce, 3. květen
Roman Jaroš, Zlín, úředník, 3. květen
Pavel Plicka, Znojmo 5, CEO, 3. květen
Vladimír Stránský, Šumperk, invalidní elektrikář, 3. květen
Pavel Novák, Most, OSVČ, 3. květen
Jakub Kucza, Praha 6, Pracovník v dopravě, 3. květen