Ne, nejedná se o další superluxusní hotel kdesi v Emirátech. Stavební parcela je všude kolem nás a konsorcium stavebníků má zatím 27 členů, ovšem se značně rozdílnými akciovými podíly. A konsorciální smlouva dostala přívlastek Lisabonská. V průběhu času se počet možných scénářů nejbližší budoucnosti projektu dvanáctihvězdičkovém hotelu značně scvrkl a je tedy možno je popsat v několika odstavcích. Jako naprosto neznámý prognostik si mohu dovolit svoji prognózu zveřejnit bez obavy, že by ovlivnila rozhodování mocných v následujících dnech a týdnech.

1. Rozhodování Ústavního soudu ČR

Ač mnohými interpretováno opačně, předchozí rozhodnutí ÚS o Lisabonské smlouvě nebylo jednoznačné. Soud (nebo spíš někteří soudci) se zdráhal potvrdit soulad LS jako celku s Ústavou. Přitom právě ÚS je příslušný k posuzování mezinárodních smluv s Ústavou, tedy takové rozhodnutí učinit musí, pokud ho k tomu oprávněná osoba či skupina vyzve. To, že se rozhodnutí prozatím alibisticky vyhnul, umožnilo skupině senátorů podat druhou stížnost. Prezident ve svém novém stanovisku zopakoval ty dotazy z minula, jež evidentně nebyly Ústavním soudem dostatečně zodpovězeny. A zdá se, že bude na jejich zodpovězení trvat. Též se zdá, že na jednání soudu přinese prezident argumenty další, na které bude muset soud reagovat odročením jednání alespoň o jeden pracovní den. Tj. nejspíš rozhodne demonstrativně 29. či 30. 10.2009, v průběhu důležitého zasedání Rady EU.

Přes všechny námitky a argumenty stěžovatelů a jejich podporovatelů (a mohou být velmi silné) je nicméně pravděpodobnější, že ÚS stížnost odmítne a to i přesto, že si tentokrát některý ze soudců ponechá odlišné stanovisko. Pokud by Ústavní soud stížnost neodmítl anebo i pokud by odročil jednání na delší dobu, bylo by to politicky překvapující a zamíchalo by to výrazně kartami. Ale tento scénář je vysoce nepravděpodobný. Prezident či senátoři by museli přijít s neprůstřelnou právní námitkou. Je zde jistě ještě teoretická možnost, že (pokud se ústavní soud opět nevyjádří k argumentům prezidenta) pak prezident může podat následně stížnost k ÚS ve které tyto svoje argumenty zopakuje. Politický tlak je však tak veliký, a možnost úspěšného obvinění z obstrukce tak reálná, že takováto zákruta je také nepravděpodobná. Snad jedině v případě, kdyby Rada EU neschválila záruky pro ČR ohledně „Listiny práv a svobod EU“ požadované prezidentem (viz níže). Pak by byl časový prostor do dalšího zasedání Rady EU pro takovou stížnost, kterou by pak snad bylo ještě možno se značným mediálním úsilím prohlásit za neobstrukční.

2. Jednání Rady EU.

Rada EU samozřejmě přivítá předpokládané rozhodnutí českého ÚS o nenarušení jádra Ústavy. A nyní nastává kardinální otázka: Skousne jádro impéria krátkodobou prohru ve formě schválení záruk českému prezidentovi ohledně „Listiny práv a svobod EU“ nebo ne? A v jaké formě a právní síle? Pokud velmoci zatnou zuby a tuto prohranou bitvu zcela skousnou (30%), pak budou v celé „válce“ slavit vítězství. Jestliže tuto oběť neakceptují (20%), pak je ještě možné, že prohrají celou „válku“.

A co udělá český prezident? Zvítězí-li v této bitvě, pak zřejmě vystřílel všechnu munici a nezbyde než podepsat nebo odstoupit. Spíše odhaduji, že abdikuje. Umožní tím ratifikaci LS, smlouvu pak nejspíš podepíše premiér Fischer. Nezvítězí-li v této bitvě, pak paradoxně bude stále ve hře a tentokrát nebude na tahu on, ale EU.

Nejpravděpodobnější je však třetí scénář (50%): protřelí intrikáni evropské politiky nejspíš prosadí jakousi deklaraci v závěrečném usnesení, která bude akceptovatelná jak pro Maďary, tak i pro Slováky, jak pro Němce a Francouze, tak nakonec i pro čekou vládu. O té deklaraci budou tvrdit, že to je vlastně záruka (i když při bližším pohledu to tak samozřejmě nebude). A tím předají Černého Petra opět českému prezidentovi. Teď bude na tahu on a bude muset říci, zdali to jako záruku přijímá či nikoliv. Tedy „přijímám a umožňuji ratifikaci svým odstoupením“ nebo „nepřijímám a nepodepisuji“. Ovšem v tom druhém případě by byla pozice prezidenta politicky hodně slabá, a to tentokráte i na domácí scéně. To pak zřejmě umožní TOP09 a dalším prosadit změnu ústavy ohledně persony ratifikující LS.

Pro odpůrce LS z toho paradoxně vyplývá, že pro ně nejlepší scénář by byl, aby Rada EU neschválila záruky pro ČR v žádné podobě. A tedy hesla na podporu schválení záruk by měla být myšlena pouze jako nástroj k vybuzení jistých politiků jistých zemí EU, kterým jdou tyto záruky hodně proti srsti, aby se chovali podle své přirozenosti a nepřetvařovali se. Pokud se toto nepodaří, pak zřejmě nezbude nám, nedobrovolným nositelům evropského občanství, nic jiného než popřát ostatním, dobrovolným nositelům evropského občanství, zářné zítřky v dvanáctihvězdičkovém hotelu. Pobyt však rozhodně nebude zadarmo a poskytnuté „služby“ rozhodně nebudou vždy vyžádané.

PS:
Jako malou odbočku k „zárukám“ ještě poznamenávám, že tak, jak jsou nyní navrženy, nebudou zřejmě ČR k ničemu, neboť pokud vstoupí LS v platnost, pak mezi tím datem a datem přijetí další smlouvy EU (např. o přistoupení Chorvatska), ke které budou „záruky“ připojeny, mohou uplynout klidně 3-4 roky. Mezitím se mohou vesele rozběhnout případy, které se „zárukami“ nebudou řídit. Evropský soudní dvůr bude moci rozhodnout i proti jejich znění. A i pokud nebudou tyto soudní případy ukončeny do doby vstupu v platnosti přístupové smlouvy s Chorvatskem, pak se Evropský soudní dvůr může odvolávat na nepřípustnost retroaktivity „záruk“. 

Navíc je třeba poznamenat, že příslib záruk bude ČR (stejně jako Irsko) nutit za každou cenu ratifikovat příští smlouvu EU, která je bude obsahovat, i kdyby dále obsahovala pro ČR nevýhodná ustanovení.

Pavel STRUNZ je členem Svobodných
(publikováno na http://strunz.blog.idnes.cz)