ŠPECIÁN: Dějiny končí – zakonzervujme minulost!

ŠPECIÁN: Dějiny končí – zakonzervujme minulost!

„Zúčastněte se demonstrace za záchranu skanzenu jménem Západní civilizace! Ať mají Číňané kam jezdit.“ Pravda, pozvánka na Facebooku se oficiálně jmenovala jinak. Byla to akce protestující proti zbourání jakéhosi domu v Praze. Sice jsem o něm nikdy neslyšel (a většina demonstrantů asi taky ne), ale zachovat památku pro budoucnost je určitě důležité. Nebo ne?

Jak moc jsme bohatí, abychom si mohli dovolit luxus zachovávání památky pro budoucnost? Historik třeba řekne, že dům je důležité zachovat, protože „má nezměrnou historickou hodnotu“. Ale jeho konzervace má zcela „změrnou“ ekonomickou hodnotu. A protože „duchovní“ hodnoty a národní poklady má jaksi na starosti stát, jelikož nikdo jiný na to nemá peníze, platíme to my všichni z našich daní. Nehledě na to, jakého jsme politického přesvědčení. Hlavně abychom byli takového politického přesvědčení, aby důsledkem našeho volení byla bohatá země, jinak nebudeme mít čas se na ty památky chodit dívat. A opět bez ohledu na naše přesvědčení – když zachováme pro budoucnost úplně všechno, co má jakkoli mizernou „památkovou“ hodnotu, tak se v té budoucnosti na to jaksi nebude mít kdo dívat, protože umřeme hlady. A číňani to stejně nechají spadnout.

Duch doby, takové to všeprostupující módní myšlení celé západní civilizace – někdo to nazývá hyperhumanismus, někdo kulturní marxismus –, diktuje, že všechno se má chránit, že všechno slabší je lepší než silnější a že všechno staré je lepší než novější, všechno přírodní je lepší než syntetické.

Je zajímavé, že i když se dějiny daly opět do pohybu, jedna krize už proběhla a další je před námi, tento duch zatím přetrvává. Bourat něco starého nám připadá jaksi nepatřičné, stejně jako kácet stromy. Na obranu špinavých starých baráků se píšou petice a demonstrují demonstrace. Obrátili jsme se do minulosti a rozhodli se, že právě dnes je ten den, kdy všechno, co bylo postaveno, je dobré a všechno, co postaveno bude, je špatné. Proto minulost musíme zachovat, zakonzervovat, uděláme z celého světa skanzen dvacátého století! Tenhle způsob přemýšlení je nejen velmi stupidní, ale také velmi pyšný. Je pro mě těžko pochopitelné, že i inteligentní a vzdělaní lidé si mohou myslet, že právě teď žijeme na vrcholu civilizace, na bodu obratu, po kterém to půjde všechno dolů (ačkoli právě kvůli nim mi připadá, že tentokrát by bohužel mohli mít pravdu). Když například vezmeme starou Prahu – je ta „současná“ minulost právě ta správná minulost? Nebyla předtím ještě lepší minulost – kdy tam stávaly domy, které se zbouraly v době, kdy si někdo troufl „zaneřádit“ Prahu těmi stavbami, které jsou dnes předmětem té úporné ochrany? Neměli bychom správně chodit do metra kolem chatrčí uplácaných z jílu?

Řekl bych, že těch demonstrací se zúčastňují stále stejní lidé, a hlavně stejný typ lidí. Jejich dědové demonstrovali v Paříži, když se ji někdo pokoušel zhyzdit stavbou jakési ošklivé věže ze železa. A vsadil bych se, že bychom je uprostřed velké demonstrace zastihli i někdy koncem února 1948.

Demonstrovat umí každý, to nic nestojí. Uvědomuje si někdo, co znamená vrtat se v základním právu vlastníka toho domu, právu, které platí už od dob Říma, tedy nedotknutelnost vlastnictví? Chceme zase znárodňovat? Vždyť ten vlastník – je to vlastník velkého domu v Praze, na to si přece nemohl vydělat poctivě, je to zlý buržoust, který si nakradl (od nás, malých, slabých, utlačovaných). Nechť demonstranti místo malování transparentů založí společnost, která dům odkoupí a zachová, když je tak cenný. Nebo – i když to už není zcela fér řešení – ať vymohou od státu či EU dotaci a opět dům odkoupí a zakonzervují. Ale musejí počítat s tím, že to bude na úkor někoho jiného, že to zaplatíme my všichni, protože stát vlastní peníze nemá, natož EU. A hlavně – jim na to stát nedá, protože na to NEMÁME.

Město je živý organismus, který se vyvíjí, protože v něm žije lidská společnost, která se vyvíjí. Co se nevyvíjí, zaniká. Ve společnosti má každý právo vyslovit svůj názor a prosazovat, co považuje za správné. Co je prospěšné pro společnost, to se prosadí. Co je prospěšné jen pro někoho, to se buď neprosadí, nebo jen krátkodobě, nebo společnost chřadne a zaniká. Jako každý organismus, musí i společnost vytěsnit parazity, aby se mohla dále rozvíjet. Přeji naší civilizaci brzké uzdravení. Ať její nemoc netrvá dlouho, a pokud ano, ať alespoň není chronická!

Autor je členem Svobodných v Ústeckém kraji
článek původně vyšel na http://specian.blog.idnes.cz

 

Zaujal Vás článek? Podpořte jej a autora pár Satoshi. Předem dík...

Svobodní

Svobodní

Novinky

Nejnovější video

Interview ČT24 s moderátorem Danielem Takáčem mělo být zpovědí k projevu prezidenta Petra Pavla na valném shromáždění OSN, ve skutečnosti se ale proměnilo ve čtvrthodinový výslech, v němž moderátor opakovaně tlačil hosta k jednoslovným odpovědím. Libor Vondráček, předseda Svobodných a místopředseda sněmovního výboru pro evropské záležitosti, se do této hry nenechal vtáhnout. Na otázky odpovídal klidně, s právnickou přesností a s argumenty, které se v televizních debatách o bezpečnosti objevují jen zřídka.

Hned na úvod bez vytáčení potvrdil, že agresivita jakékoliv velmoci, včetně Ruska, je hrozbou pro bezpečnost, a to zejména pro menší státy, které velmocemi nejsou. Zároveň ale upozornil na věc, kterou si mnozí diváci jistě uvědomují také: v projevech světových lídrů zaznívá slovo válka mnohem častěji než slovo mír. Vondráček připomněl, že všechny války, včetně těch světových, nakonec skončily u jednacího stolu, a proto je potřeba o mír aktivně usilovat, nikoli neustále vyvolávat dojem, že České republice bezprostředně hrozí válka. To podle něj není pravda a strašení veřejnosti nikomu nepomáhá.

Když se ho moderátor zeptal, čím k ukončení války přispěl on sám, odpověděl věcně a bez nafukování vlastní role. Zahraniční politiku podle ústavy vede ministerstvo zahraničí a nejvyšší ústavní představitelé, poslanec na to mandát nemá. Jeho příspěvkem je snaha neeskalovat situaci, a to i ve veřejné komunikaci. Připomněl bývalou ministryni obrany Janu Černochovou, která po dopadu rakety na polské území začala na sociálních sítích psát téměř o třetí světové válce, a doporučil učit se spíše od rakouské diplomacie. Bezpečnost podle něj není soutěž o to, kdo se vyjádří první a bombastičtěji. Platí staré pravidlo: dvakrát měřit, jednou řezat.

K roli Číny, kterou prezident Pavel vyzval k pomoci s ukončením války, zaujal Vondráček střízlivý postoj. Přiznal, že konkrétní výsledky čínské snahy nevidí, ale dodal podstatnou věc: konkrétní výsledky nevidíme u nikoho, jediné, kdo o mírových jednáních alespoň otevřeně mluví, jsou Spojené státy. Možnou čínskou strategii viděl v tom, že nedodává zbraně žádné ze stran, a tím konflikt neeskaluje. K prezidentově větě, že čím je země mocnější, tím větší nese odpovědnost, doplnil přesnou právní logiku: odpovědnost nese v první řadě ten, kdo jedná. Za překročení ukrajinských hranic odpovídá Rusko, stejně jako za invazi do Iráku v roce 2003 bez mandátu Rady bezpečnosti odpovídala vláda Spojených států. Jde o konzistentní měřítko, které neuhýbá podle toho, o koho se jedná.

Tuto nestrannost prokázal i u Donalda Trumpa. Přestože přiznal, že s mnoha jeho větami souhlasí, výrok o tom, že někdo může někoho poslat do pekla, označil za špatný slovník, který na půdu OSN nepatří. K reformě OSN pak nabídl jasnou vizi: organizace vznikla po druhé světové válce proto, aby pečovala o mír, a to má zůstat jejím hlavním úkolem. Nemá rozšiřovat pravomoci o pandemické úmluvy WHO ani prosazovat zelené ideologie. Zároveň ale Vondráček realisticky upozornil, že větším ohrožením pro každodenní život Čechů je dnes centralismus Evropské unie, který má nad naším životem mnohem větší moc než OSN.

U otázky, zda zrušit právo veta stálých členů Rady bezpečnosti, ukázal, že uvažuje o krok dál. Formálně by šlo o škrtnutí pár slov, jak namítal moderátor, jenže prakticky by to mohlo vést k tomu, že Čína a navázané země BRICS z OSN odejdou a velmoci přestanou spolu mluvit úplně. OSN má cenu právě jako místo, kde se politici mohou setkávat, aniž by je někdo a priori z něčeho obviňoval. V této souvislosti připomněl pokrytectví kolem cest do Číny: zatímco Ursula von der Leyenová tam za posledních deset let byla asi pětkrát, česká delegace vyvolala doma poprask.

K NATO se Vondráček vyjádřil zcela jednoznačně. Pro něj je důležité, aby platily články čtyři a pět Severoatlantické smlouvy, a na přímou otázku odpověděl, že je připraven hlasovat pro vyslání českých vojáků na pomoc spojenci, pokud bude zjevné, že probíhá otevřený válečný konflikt. Kdyby někdo zaútočil na nás, také očekáváme, že nám spojenci přijdou na pomoc. Zároveň ale rozlišil skutečnou obranu od zneužívání článku pět a připomněl Afghánistán, kde čeští vojáci přišli o život, a dnešní režim tam rozhodně není lepší než ten předchozí. Jde o poučení z historie, nikoli o zpochybňování aliance.

Profesionalitu prokázal i ve chvíli, kdy mu moderátor předložil výrok slovenského premiéra Roberta Fica, že nechce, aby se Slovensko stalo součástí vojenského konfliktu kvůli nějakému článku pět. Místo aby se nechal vtáhnout do komentování citátu vytrženého z kontextu, Vondráček férově uvedl, že výrok neslyšel a nezná jeho kontext ani tón. Přesto dodal, že on sám by na Ficově místě volil jiná slova. Taková odpověď není vytáčením, ale projevem odpovědnosti politika, který nechce hodnotit cizí slova, dokud si je sám neověří.

Nejostřejší část rozhovoru se týkala hybridní války a důvěry v tajné služby. Vondráček uvedl, že Rusko vede hybridní válku proti NATO, což se dotýká i Česka, a že nejlepší obranou je pravdivá komunikace vlády. Na naléhání, zda bere za fakt vše, co řeknou tajné služby, odpověděl jako právník: nečiní tak automaticky a pro označení něčeho za fakt uplatňuje podobně přísná kritéria jako trestní řízení. Jako příklad uvedl útok na Nord Stream, kde se to, co se zpočátku prezentovalo přesvědčivě jako fakt, po letech vyšetřování ukázalo jinak. Připomněl, že pachatele lze stíhat i v nepřítomnosti, jak se to děje u válečných zločinců, a pokud jsou u Vrbětic jmenováni konkrétní lidé, mělo by to vést k soudnímu řízení, stejně jako tomu bylo po 11. září. Nejde o nedůvěru ke státu, ale o požadavek na právní stát.

Oblíbené štítky

Svobodní

Svobodní

Novinky

Oblíbené štítky

Svobodni-31