ŠPECIÁN: Dějiny končí – zakonzervujme minulost!

ŠPECIÁN: Dějiny končí – zakonzervujme minulost!

„Zúčastněte se demonstrace za záchranu skanzenu jménem Západní civilizace! Ať mají Číňané kam jezdit.“ Pravda, pozvánka na Facebooku se oficiálně jmenovala jinak. Byla to akce protestující proti zbourání jakéhosi domu v Praze. Sice jsem o něm nikdy neslyšel (a většina demonstrantů asi taky ne), ale zachovat památku pro budoucnost je určitě důležité. Nebo ne?

Jak moc jsme bohatí, abychom si mohli dovolit luxus zachovávání památky pro budoucnost? Historik třeba řekne, že dům je důležité zachovat, protože „má nezměrnou historickou hodnotu“. Ale jeho konzervace má zcela „změrnou“ ekonomickou hodnotu. A protože „duchovní“ hodnoty a národní poklady má jaksi na starosti stát, jelikož nikdo jiný na to nemá peníze, platíme to my všichni z našich daní. Nehledě na to, jakého jsme politického přesvědčení. Hlavně abychom byli takového politického přesvědčení, aby důsledkem našeho volení byla bohatá země, jinak nebudeme mít čas se na ty památky chodit dívat. A opět bez ohledu na naše přesvědčení – když zachováme pro budoucnost úplně všechno, co má jakkoli mizernou „památkovou“ hodnotu, tak se v té budoucnosti na to jaksi nebude mít kdo dívat, protože umřeme hlady. A číňani to stejně nechají spadnout.

Duch doby, takové to všeprostupující módní myšlení celé západní civilizace – někdo to nazývá hyperhumanismus, někdo kulturní marxismus –, diktuje, že všechno se má chránit, že všechno slabší je lepší než silnější a že všechno staré je lepší než novější, všechno přírodní je lepší než syntetické.

Je zajímavé, že i když se dějiny daly opět do pohybu, jedna krize už proběhla a další je před námi, tento duch zatím přetrvává. Bourat něco starého nám připadá jaksi nepatřičné, stejně jako kácet stromy. Na obranu špinavých starých baráků se píšou petice a demonstrují demonstrace. Obrátili jsme se do minulosti a rozhodli se, že právě dnes je ten den, kdy všechno, co bylo postaveno, je dobré a všechno, co postaveno bude, je špatné. Proto minulost musíme zachovat, zakonzervovat, uděláme z celého světa skanzen dvacátého století! Tenhle způsob přemýšlení je nejen velmi stupidní, ale také velmi pyšný. Je pro mě těžko pochopitelné, že i inteligentní a vzdělaní lidé si mohou myslet, že právě teď žijeme na vrcholu civilizace, na bodu obratu, po kterém to půjde všechno dolů (ačkoli právě kvůli nim mi připadá, že tentokrát by bohužel mohli mít pravdu). Když například vezmeme starou Prahu – je ta „současná“ minulost právě ta správná minulost? Nebyla předtím ještě lepší minulost – kdy tam stávaly domy, které se zbouraly v době, kdy si někdo troufl „zaneřádit“ Prahu těmi stavbami, které jsou dnes předmětem té úporné ochrany? Neměli bychom správně chodit do metra kolem chatrčí uplácaných z jílu?

Řekl bych, že těch demonstrací se zúčastňují stále stejní lidé, a hlavně stejný typ lidí. Jejich dědové demonstrovali v Paříži, když se ji někdo pokoušel zhyzdit stavbou jakési ošklivé věže ze železa. A vsadil bych se, že bychom je uprostřed velké demonstrace zastihli i někdy koncem února 1948.

Demonstrovat umí každý, to nic nestojí. Uvědomuje si někdo, co znamená vrtat se v základním právu vlastníka toho domu, právu, které platí už od dob Říma, tedy nedotknutelnost vlastnictví? Chceme zase znárodňovat? Vždyť ten vlastník – je to vlastník velkého domu v Praze, na to si přece nemohl vydělat poctivě, je to zlý buržoust, který si nakradl (od nás, malých, slabých, utlačovaných). Nechť demonstranti místo malování transparentů založí společnost, která dům odkoupí a zachová, když je tak cenný. Nebo – i když to už není zcela fér řešení – ať vymohou od státu či EU dotaci a opět dům odkoupí a zakonzervují. Ale musejí počítat s tím, že to bude na úkor někoho jiného, že to zaplatíme my všichni, protože stát vlastní peníze nemá, natož EU. A hlavně – jim na to stát nedá, protože na to NEMÁME.

Město je živý organismus, který se vyvíjí, protože v něm žije lidská společnost, která se vyvíjí. Co se nevyvíjí, zaniká. Ve společnosti má každý právo vyslovit svůj názor a prosazovat, co považuje za správné. Co je prospěšné pro společnost, to se prosadí. Co je prospěšné jen pro někoho, to se buď neprosadí, nebo jen krátkodobě, nebo společnost chřadne a zaniká. Jako každý organismus, musí i společnost vytěsnit parazity, aby se mohla dále rozvíjet. Přeji naší civilizaci brzké uzdravení. Ať její nemoc netrvá dlouho, a pokud ano, ať alespoň není chronická!

Autor je členem Svobodných v Ústeckém kraji
článek původně vyšel na http://specian.blog.idnes.cz

 

Zaujal Vás článek? Podpořte jej a autora pár Satoshi. Předem dík...

Svobodní

Svobodní

Novinky

Nejnovější video

Libor Vondráček v debatě o dotacích pro Agrofert hájil nárokové dotace jako systém, který má po splnění podmínek fungovat stejně pro všechny. V pořadu Události, komentáře se s Markem Výborným přel o to, zda je současný postup vlády a resortů dostatečně jistý, nebo naopak zbytečně riskantní.

Debata se točila kolem posledního dopisu Evropské komise a kolem toho, zda české úřady mohou dál vyplácet dotace firmám z Agrofertu. Výborný tvrdil, že bez jasného vyřešení střetu zájmů Andreje Babiše nelze mít jistotu, že peníze nebudou později problém. Vondráček naopak upozorňoval, že poslední oficiální stanovisko Bruselu dalo za pravdu Státnímu zemědělskému intervenčnímu fondu v části týkající se nárokových dotací, a že je proto rozumné vycházet z toho, co je právě teď oficiální, ne ze spekulací.

Nárokové dotace

Vondráček opakovaně vysvětloval rozdíl mezi nárokovými a nenárokovými dotacemi. Nárokové dotace podle něj nejsou výhodou pro konkrétní firmu, ale nástroj, na který má po splnění podmínek nárok každý, kdo je splní. Použil k tomu i obraz „dotace na mrkev“, aby ukázal, že v takovém systému nerozhoduje, kdo přesně podává žádost, ale jestli jsou splněná pravidla.

Zároveň ale šel dál než jen k obhajobě jednoho dotačního režimu. Řekl, že obecně je proti všem dotacím a že zemědělské dotace by měly být zrušeny v celé Evropské unii. Pokud už ale tento systém existuje, pak podle něj platí, že nečerpání nárokových dotací je pro české zemědělce konkurenční nevýhoda. Z tohoto pohledu je pro něj důležitější rovnost podmínek než snaha dotace vykládat tak, aby v konkrétním případě někoho poškodily.

Riziko a právo

Výborný se snažil debatu vrátit k tomu, že stát má chránit veřejné peníze a nenechat se zahnat do situace, kdy zůstane bez právní jistoty. Vondráček na to reagoval opatrněji: pokud existuje riziko arbitráží, je podle něj lepší postupovat podle posledního oficiálního stanoviska a nesnažit se hned přerušit vyplácení podpory jen z obavy, že by někdy v budoucnu mohl vzniknout spor.

Tento postoj mu vycházel z jednodušší logiky, kterou v debatě držel od začátku: stát nemá vytvářet pravidla, která některým subjektům dávají konkurenční nevýhodu, pokud už jsou podmínky nastavené jako univerzální. Neobhajoval Agrofert jako výjimku, ale spíše bránil systém, v němž mají všichni hráči stejná pravidla. V tom se jeho argumentace odlišovala od Výborného, který víc tlačil na právní opatrnost a riziko budoucích sporů.

Zákon a střet zájmů

Výrazná část sporu se odehrála kolem návrhu změny paragrafu 4c a kolem toho, zda má stát zpřesnit pravidla tak, aby nárokové dotace nebyly automaticky spojované se střetem zájmů. Vondráček opakoval, že zákon má podle něj oddělit reálný střet zájmů od situací, kde dotace plynou automaticky podle předem daných pravidel. Tím se snažil vysvětlit, že návrh nemá někoho vyvinit, ale odstranit nejasnost, která v praxi působí problémy.

Výborný naopak tvrdil, že taková změna by mohla oslabením pravidel pomoci Andreji Babišovi a fakticky zmenšit prostor pro pozdější vymáhání neoprávněně vyplacených peněz. Vondráček na to reagoval tím, že čím méně dotací a méně složitých rozhodnutí, tím méně možností pro chyby, které se projeví až po letech. Tahle linie mu seděla: nešlo o velká gesta, ale o technický, a přitom politicky čitelný důraz na jednoduchost a předvídatelnost.

Vyznění debaty

Celkově Vondráček v pořadu nepůsobil jako vítěz, ale jako ten, kdo dokáže svou pozici udržet bez zbytečné agresivity. Mluvil srozumitelně, nepouštěl se do osobních útoků a držel se toho, že v systému dotací je největší problém nepřehlednost a zpětné přehodnocování pravidel. Právě díky tomu vyzněl pro něj večer relativně příznivě, i když šlo o spor, v němž měl proti sobě ostře naladěného Marka Výborného.

Vondráčkovo vystoupení tak posloužilo spíš jako ukázka jeho stylu než jako demonstrace síly. Nešel do debaty s velkými hesly, ale s konkrétními argumenty o nárokových dotacích, právní jistotě a smyslu státních zásahů. A právě to mu v této konfrontaci pomohlo vyznít dobře, aniž by text musel přecházet do nadměrného chválení.

Oblíbené štítky

Svobodní

Svobodní

Novinky

Oblíbené štítky

Svobodni-31