Napříč dějinami můžeme sledovat období otevírání se mezinárodnímu obchodu, stejně tak jako časy, kdy převládá doktrína protekcionismu. Prakticky od okamžiku, kdy doprava umožnila intenzivní mezinárodní obchod a ekonomickou globalizaci, lze pozorovat cyklus: otevírání se světu, růst prosperity, růst regulací, stagnaci růstu prosperity, protekcionismus, propad prosperity, mezinárodní konflikt. Od druhé světové války zažíváme v Evropě mimořádné období lidských dějin. Dlouhé desítky let otevírání se mezinárodnímu obchodu, a to dokonce mezi státy, které si za druhé světové války velmi ublížily. Úžasný růst prosperity následoval. Pád železné opony a propojení dalších trhů tento boom prodloužilo o další roky. Zároveň s tím zažíváme bohužel i nárůst regulací, který se v poslední dekádě přelil do hospodářské stagnace. Čeká nás nyní období protekcionismu? Pravidla Evropské unie protekcionismus států v rámci vnitřního trhu zakazuje, dokáží však tato pravidla nástupu protekcionismu zabránit? Nebude jen probíhat skrytě a sofistikovaněji?
Při pohledu na žebříček průměrných cen nafty v Evropě nás praští do očí cena u italských čerpacích stanic. I přes mimořádně levnou cenu ropy na světových trzích tam za litr nafty dopravci a motoristé zaplatí v průměru 44 korun, což je skoro o 10 korun více než u nás, nebo dokonce o 15 korun více než v Lucembursku. Itálie si tuto strategii může dovolit, protože je mimořádně dlouhou zemí, kterou z obou stran omývá moře a dopravci tak nemají kam před vysokými cenami utéct a natankovat jinde. To však není jediný důvod vysokých cen nafty. Ve skutečnosti jde hlavně o nástroj protekcionismu. Itálie dopravcům vrací 6 korun spotřební daně z každého litru. To pravidla EU povolují, pokud je však taková vratka umožněna všem dopravcům z EU. Tomu Itálie nebrání, avšak lhůty pro dodání všech podkladů jsou nastaveny tak, aby je stihli jen italští dopravci. To vytváří dramatický rozdíl v přístupu na italský trh v oblasti dopravy.
Za několik málo dní, od začátku roku 2015, zavádí Německo minimální mzdu 8,5 eura za hodinu, tedy zhruba 230 korun. To znamená měsíčně okolo 40 tisíc korun. Německo dosud, stejně jako třeba sousední Rakousko nebo skandinávské země, nemělo zavedeno minimální mzdu. Navzdory vžité představě o efektu minimální mzdy jde právě o země, kde je příjmová nerovnost velmi nízká a práce za almužnu prakticky nevídanou věcí. Přestože německé ministerstvo sociálních věcí zavedení minimální mzdy právě sociálním rozměrem obhajuje, je zcela zřejmé, že to ten skutečný důvod není. V mnohých zemích, včetně České republiky, plní minimální mzda úlohu fiskální, tedy jakési základní částky, z níž se vypočítávají odvody a příjmové daně v oblastech, v nichž je tendence platit zaměstnance na ruku (pohostinství, reklama, …). Jelikož jsou Němci poměrně loajální ke svému státu, pokud jde o výběr daní, nebude ani fiskální úloha tou nejvýznamnější. Podezření tak padá na protekcionismus pracovního trhu. Pokud dnes německý podnikatel zvažuje zaměstnání nekvalifikovaného zaměstnance a nabízí se mu Němec za 40 tisíc měsíčně a Čech za 25, vybere si Čecha. Když bude po Novém roce muset dát i Čechovi 40, vezme raději toho Němce. To ale není vše. Minimální mzda se nebude týkat jen osob v Německu zaměstnaných, ale podle výkladu německého ministerstva práce i lidí vykonávající své zaměstnání v Německu, tedy třeba řidičů kamionů, jezdících napříč celou Evropou. Německá minimální mzda je tak z protekcionismu usvědčena. Dopravci z České republiky to budou mít od Nového roku skutečně těžké.
Pro příklady ale nemusíme chodit za hranice. Stačí sledovat politiku našeho ministerstva zemědělství. Kromě neustálých výzev spotřebitelům, aby kupovali domácí produkci, reklamních kampaní a soutěže o auto, před nedávnem spustilo povinnost prodejců masa hlásit dovoz ze zahraničí. Povinnost nutí řezníky, aby 48 hodin dopředu nahlásili detailní výčetku objednaného zboží. Vlivem toho mohou operativně prodávat pouze domácí produkci, bez ohledu na cenu a kvalitu. Původně ministr sliboval dočasnou účinnost, dnes už ministerstvo přiznává, že jde o trvalé opatření. V září se dokonce ministr vyjádřil v tom smyslu, že dovoz některých komodit (masa, mléka a ovoce) zakáže úplně s odkazem na podnákladové ceny. To proto, aby bylo možné obejít pravidla EU o volném obchodu a realizovat protekcionismus.
Protekcionismus je ale mylná doktrína. Nikdy nemůže ekonomice pomoci. Ekonomice České republiky nepomůže zákaz dovozu masa z Polska, ani ovoce z Itálie. Stejně tak, jako by Praze nepomohlo, kdyby přestala dovážet potraviny ze středočeského kraje. Jistě, všichni dva pražští zemědělci by zažívali žně, ale otázka je, jestli by to za ten hladomor stálo. Raději už nechám toho sarkasmu. Čeští řezníci moc dobře vědí, co proč a kdy koupit z Polska. Německé i italské firmy moc dobře vědí, proč a na co si objednat české dopravce. Princip komparativních výhod funguje vždy a za všech okolností k blahu obou stran.
Odmítněme proto doktrínu protekcionismu. Ne proto, že odporuje nějakým pravidlům vnitřního trhu, ale prostě proto, že je vždy nevýhodný. Kromě toho jej odmítněme i proto, co v dějinách obvykle po protekcionismu následovalo. Mezinárodní obchod totiž umí krásnou věc, kterou ani politika nikdy nesvede. Vytvářet přátele z národů, které si v minulosti způsobily hluboké křivdy. Intenzivní směna je nejúčinnější zárukou míru. Budeme-li směně klást překážky, budeme je klást i dobrým vztahům. Pokud chceme řešit problém stagnace, odstraňme její skutečnou příčinu – přebujelou regulaci.
Radim Smetka,
místopředseda Svobodných
