Zatímco v roce 2006 se mimo manželství narodilo 33 procent dětí, loni to bylo 47 procent. Dochází k rozpadu rodiny a na vině je sociální stát.
V roce 2006 se narodilo v České republice 105 831 dětí, z toho 35 259, tedy 33,3 procenta mimo manželství – nesezdaným matkám. Každý rok dětí narozených mimo manželství přibývá a loni se z celkových 109 860 narozených dětí narodilo 51 267 dětí neboli 46,7 procenta mimo manželství.
To je špatně pro děti, pro matky, pro otce i pro společnost jako celek. A na vině je sociální stát.
Rodina je základní splečenská jednotka, do jejíchž poměrů stát vždy – naštěstí – zasahoval jen velmi málo. V dnešní době, kdy stát reguluje kde co, je až s podivem, že vyhlášky a zákony dosud neregulují, jak velké mají mít děti kapesné, kdo má utírat nádobí a kdo má chodit s košem. Rodina byla vždy prostorem domluvy a vzájemné přirozené solidarity.
Když hyne rodina jako společenská instituce, hyne i tento svobodný prostor, kam státní ruka nedosáhla. A lidé se stále více dostávají do závislosti na státu a pod kontrolu státu.
Stále více dětí vyrůstá bez otců a stále více dětí se stává rukojmím ve sporech rodičů. Na narůstající problémy stát reaguje tím, že rozšiřuje sociální podporu, tu která problémy vyvolala. Situace se tak bude dál horšit a lidé budou volat po dalších sociálních podporách. Jako začarovaný kruh.
Jistotou pro děti má být pevná rodina a manželství rodičů, a ne stát.
Existence všemožných sociálních podpor od rodičovských příspěvků po chystané náhradní výživné způsobuje, že rodiče mají stále menší motivaci domluvit se a žít spolu.
Další odvrácenou tváří rostoucích sociálních dávek jsou rostoucí daně a rostoucí státní dluh, tedy přenesení břemene na – děti. Kdysi byly plenky, teplo, elektřina v pětiprocentní sazbě DPH, dnes z nich platíme státu 21 procent. Aby bylo na vyšší rodičovské dávky.
Stát by měl přestat rodinu ničit. Poslanci, zapomeňte na „náhradní výživné“. Je potřeba rozetnout začarovaný kruh stále vyšších sociálních dávek a stále vyšších daní a rostoucího státního dluhu. Rodiny by měly mít opět možnost žít za své, stát by je měl přestat obírat a zadlužovat. Daně se musí snížit tak, aby rodiny mohly žít za své bez všelijakých sociálních dávek.
Manželství jako základ rodiny a pojistka pro zajištění dětí pak lidem začne opět dávat smysl.
Nedělní debata Lukáše Dolanského u jednoho stolu posadila Radka Vondráčka z ANO, Jiřího Pospíšila z TOP 09, Alexandra Vondru z ODS a Libora Vondráčka, předsedu Svobodných. Právě Libor Vondráček, jehož nezaměňovat s poslancem ANO stejného jména, se v hodinové debatě prosadil ne hlasitostí, ale tím, že u dvou nejsložitějších témat, střetu zájmů a vlastního zákona o pravomocích prezidenta, dokázal nabídnout přesnější argument než všichni ostatní kolem stolu.
V úvodní části o možném střetu zájmů Andreje Babiše, kde se Pospíšil a Vondra přetahovali s Radkem Vondráčkem o desítky a miliardy korun, zůstal Libor Vondráček nad politickým handrkováním. Připomněl výrok Jaroslava Kubery, že dotace by měly být trestným činem, minimálně sprostým slovem, a rovnou dodal, že kdyby dotace neexistovaly, nikdo by u stolu neřešil hodiny diskuzí o tom, kdo je v konfliktu zájmů. Šlo o řízný, ale věcný komentář, který posunul debatu od osobních útoků k podstatě problému.
Na dotaz, zda riziko nakonec nezaplatí čeští občané, odpověděl Vondráček jasným rozlišením kompetencí: ministerstvo spravedlnosti je dohledový orgán podle českého zákona, a to, že Evropská komise má jinou, širší definici střetu zájmů, je realita, se kterou je třeba počítat, ale neznamená to automaticky prohru. Zdůraznil princip, že pravidla pro vyplácení dotací musí platit stejným metrem pro všechny aktéry na území republiky, bez výhod pro premiéra i bez výhod proti němu, což je přesně ten typ nestranného postoje, který v ostré předvolební atmosféře ostatním hostům u stolu chyběl.
Když se debata přesunula k technickým rozdílům mezi nárokovými a nenárokovými dotacemi, Vondráček doplnil argumentaci Radka Vondráčka o důležitý detail: pokud by v budoucnu vznikla prokázaná pohledávka státu vůči firmě z nesprávně vyplacených prostředků, je jednou z podmínek nárokových dotací i to, že firma nemá vůči státu nesplacené závazky, takže stát má nástroj k započtení dlužné částky i u dotací, které jinak automaticky náleží. Šlo o konkrétní, prakticky použitelnou informaci, nejen politické ujišťování.
Nejsilnější část večera ale patřila obhajobě zákona, který sám Vondráček prosadil ve sněmovně a který nedávno přehlasoval veto Senátu, totiž zákona, jenž prezidentovi odebírá pravomoc jmenovat vedoucí stálých misí u mezinárodních organizací. Zatímco Pospíšil, Vondra i moderátor Dolanský ho tlačili k přiznání, že jde o pomstu prezidentu Pavlovi, Vondráček zůstal u právního jádra věci: podle článku 44 Vídeňské úmluvy jsou prezidentskými velvyslanci pouze ti, kteří jsou přijímáni hlavou jiného státu v rámci bilaterálních vztahů, zatímco vedoucí stálých delegací se předkládají vedoucímu mezinárodní organizace a jejich listiny podepisuje ministr zahraničí, nikoli prezident. Na podporu svého výkladu citoval tři nejčastěji zmiňované komentáře k ústavě, které jeho interpretaci potvrzují, a odmítl, že by šlo o svévolné rozšíření role vlády.
Na tvrdý argument Jiřího Pospíšila, že otázka nikdy nebyla sporná a že to potvrdí devadesát procent ústavních právníků, Vondráček nezačal ustupovat ani se hádat, ale klidně zopakoval, že situaci vyjasňuje pro všechny budoucí prezidenty a vlády, bez ohledu na politickou konstelaci, a otevřeně přiznal, že motivací je i obava z dalšího stupňování takzvaných naschválů ze strany hlavy státu, pokud by získala druhý mandát bez nutnosti obhajoby u voličů. Právě tato kombinace právní argumentace a otevřeně vysloveného politického kontextu působila mnohem přesvědčivěji než snaha ostatních hostů celou věc zredukovat na jedno slovo.
V pasáži o volebním vítězství AfD v Sasku-Anhaltsku pak Vondráček ukázal, že umí kritizovat extremismus konzistentně na obě strany politického spektra. Připomněl teroristický útok v Pardubicích spojený se Stiftung Rosy Luxemburgové a ptal se, proč česká média nevěnují stejně důslednou pozornost krajně levicovým hnutím jako AfD, když nastupující vítězství Die Linke v Berlíně bude podle průzkumů podobně výrazné. Zároveň jasně a bez váhání odmítl požadavky některých zemských politiků AfD na zrušení Benešových dekretů, čímž ukázal, že sympatie k některým konzervativním pozicím AfD u něj nepřebíjí obranu národních zájmů.
Vondráček přiznal i praktickou inspiraci, kterou německá strana pro Svobodné představuje, konkrétně v tom, jak komunikuje s voliči a jak dokázala z jednotek procent vyrůst na téměř třicet procent podpory celostátně, v Sasku-Anhaltsku dokonce na 43,8 procenta. Zároveň ale hned dodal, že jde o inspiraci ve způsobu komunikace, nikoli v programu, a připomněl, že postoj Svobodných k evropské integraci je dlouhodobý a nemění se podle toho, jak si aktuálně vede některá zahraniční strana. Svobodní podle něj hlásají už od Lisabonské smlouvy totéž, totiž že by pro Česko bylo výhodnější být součástí EFTA, tedy uskupení po vzoru Norska, Islandu, Lichtenštejnska a Švýcarska než hluboce integrovanou součástí Evropské unie.
Poznamenal také, že AfD by na rozdíl od současné německé vlády nikdy nevypnula jaderné elektrárny, což je z pohledu Vondráčka relevantní i pro Česko, protože Německo dnes kvůli odstavení vlastních jaderných zdrojů potřebuje dovážet energii i od nás, a to je jeden z důvodů, proč jsou ceny elektřiny v regionu dlouhodobě vyšší, než by musely být. Vondráček tím ukázal, že i k tématu, které je v médiích často redukováno na emoce a nálepky, dokáže přistoupit věcně a spojit ho s konkrétním dopadem na české spotřebitele.
Když se moderátor Dolanský pokusil Vondráčka zatlačit otázkou, zda by Svobodní byli ochotni s AfD spolupracovat i za cenu ústupků v citlivých otázkách, odpověděl bez zaváhání, že spolupráce v Evropském parlamentu je věc programových průsečíků, ne bezvýhradného souhlasu se vším, co ten který spojenec řekne. Zdůraznil, že stejně jako u domácích partnerů posuzuje Svobodní zahraniční spojence podle konkrétních kroků, ne podle toho, jak je která strana označena v titulcích zpravodajství, a že tento přístup platí i směrem k voličům, kterým chce nabídnout srozumitelné vysvětlení, nejen politický slogan.
Celý večer tak Vondráček ukázal politika, který dokáže obhájit vlastní legislativní práci právním rozborem, rozlišit spravedlivou kritiku od demagogie a nebát se nepříjemných otázek, aniž by sklouzl k výkřikům, které kolem něj předváděli ostatní hosté. Zatímco debata jako celek často sklouzávala k vzájemným obviněním mezi ANO, TOP 09 a ODS, Libor Vondráček si udržel roli hlasu, který věcné argumenty upřednostňuje před politickým divadlem, a to je přesně ten typ vystupování, který voliče Svobodných dlouhodobě přesvědčuje, že jde o stranu se skutečným programem, nejen s hlasitými hesly.
