Eurorealisté se snažili vidět na EU i to dobré, zatímco my euroskeptici jsme prý vše jen kritizovali…
Realisté vyzdvihovali volné cestování po Evropě bez hranic, jednotný trh uvnitř EU bez cel a věřili v mír a spolupráci, vždyť proto prý EU vznikla! A toto všechno je teď téměř pryč. A mě to rozhodně netěší.
Eurorealisté se nám skeptikům často smáli, když jsme ukazovali na unijní směrnice o velikosti okurek či zákazu používání názvu pomazánkové máslo. Realisti totiž ukazovali na samotný jednotný trh bez cel, který EU přinesla. Porovnáte-li dnes ovšem, co je důležitější, jestli Evropa bez vnitřních cel nebo přeregulovanost domácích trhů, která ničí malé živnostníky, tak dál trvám na tom, že právě ty směšné směrnice a zákazy jsou víc zhoubné. Zkuste si teď o vánocích přivonět k eurojablku ze supermarketu a pak si vzpomeňte na naše česká jablka, která nesplňovala unijní normy.
Volné cestování bez hranic je rychlé. Hodně z nás si neslo vzpomínky na uzavřenou Českou republiku před rokem 89. A o to víc jsme chtěli otevřené hranice. Smět odejít a cestovat, když se nám zachce. Trochu jsme se ale nechali unést emocemi a upozadili jsme bezpečnostní rizika, která otevřené hranice přináší. Nedá mi to nepřipomenout, že skeptici upozorňovali na rizika Lisabonské smlouvy, která přesunula národní pravomoci v oblasti migrační politiky na EU.
A nakonec to nejdůležitější o co šlo v první řadě – o mír. Hodně lidí je schopno mnohé zkousnout jako cenu za mír. Eurorealisté byli ochotni zregulovat, odevzdat a omezit, co si EU zamane, hlavně když nebude válka. A já vám na to říkám, že jste se báli války a odevzdali jste naši svobodu a hrdost a bezpečně se stejně necítíme. Nemluvě o tom, že jste přitom strachu zaprodali Izrael. EU chce nálepkovat izraelské produkty a vy mlčíte? Stojí nám to ještě za to?
EU se zkrátka tvářila jinak, než jaká dnes je, a já vím, že vy to teď vidíte.
Libor Vondráček v debatě o dotacích pro Agrofert hájil nárokové dotace jako systém, který má po splnění podmínek fungovat stejně pro všechny. V pořadu Události, komentáře se s Markem Výborným přel o to, zda je současný postup vlády a resortů dostatečně jistý, nebo naopak zbytečně riskantní.
Debata se točila kolem posledního dopisu Evropské komise a kolem toho, zda české úřady mohou dál vyplácet dotace firmám z Agrofertu. Výborný tvrdil, že bez jasného vyřešení střetu zájmů Andreje Babiše nelze mít jistotu, že peníze nebudou později problém. Vondráček naopak upozorňoval, že poslední oficiální stanovisko Bruselu dalo za pravdu Státnímu zemědělskému intervenčnímu fondu v části týkající se nárokových dotací, a že je proto rozumné vycházet z toho, co je právě teď oficiální, ne ze spekulací.
Nárokové dotace
Vondráček opakovaně vysvětloval rozdíl mezi nárokovými a nenárokovými dotacemi. Nárokové dotace podle něj nejsou výhodou pro konkrétní firmu, ale nástroj, na který má po splnění podmínek nárok každý, kdo je splní. Použil k tomu i obraz „dotace na mrkev“, aby ukázal, že v takovém systému nerozhoduje, kdo přesně podává žádost, ale jestli jsou splněná pravidla.
Zároveň ale šel dál než jen k obhajobě jednoho dotačního režimu. Řekl, že obecně je proti všem dotacím a že zemědělské dotace by měly být zrušeny v celé Evropské unii. Pokud už ale tento systém existuje, pak podle něj platí, že nečerpání nárokových dotací je pro české zemědělce konkurenční nevýhoda. Z tohoto pohledu je pro něj důležitější rovnost podmínek než snaha dotace vykládat tak, aby v konkrétním případě někoho poškodily.
Riziko a právo
Výborný se snažil debatu vrátit k tomu, že stát má chránit veřejné peníze a nenechat se zahnat do situace, kdy zůstane bez právní jistoty. Vondráček na to reagoval opatrněji: pokud existuje riziko arbitráží, je podle něj lepší postupovat podle posledního oficiálního stanoviska a nesnažit se hned přerušit vyplácení podpory jen z obavy, že by někdy v budoucnu mohl vzniknout spor.
Tento postoj mu vycházel z jednodušší logiky, kterou v debatě držel od začátku: stát nemá vytvářet pravidla, která některým subjektům dávají konkurenční nevýhodu, pokud už jsou podmínky nastavené jako univerzální. Neobhajoval Agrofert jako výjimku, ale spíše bránil systém, v němž mají všichni hráči stejná pravidla. V tom se jeho argumentace odlišovala od Výborného, který víc tlačil na právní opatrnost a riziko budoucích sporů.
Zákon a střet zájmů
Výrazná část sporu se odehrála kolem návrhu změny paragrafu 4c a kolem toho, zda má stát zpřesnit pravidla tak, aby nárokové dotace nebyly automaticky spojované se střetem zájmů. Vondráček opakoval, že zákon má podle něj oddělit reálný střet zájmů od situací, kde dotace plynou automaticky podle předem daných pravidel. Tím se snažil vysvětlit, že návrh nemá někoho vyvinit, ale odstranit nejasnost, která v praxi působí problémy.
Výborný naopak tvrdil, že taková změna by mohla oslabením pravidel pomoci Andreji Babišovi a fakticky zmenšit prostor pro pozdější vymáhání neoprávněně vyplacených peněz. Vondráček na to reagoval tím, že čím méně dotací a méně složitých rozhodnutí, tím méně možností pro chyby, které se projeví až po letech. Tahle linie mu seděla: nešlo o velká gesta, ale o technický, a přitom politicky čitelný důraz na jednoduchost a předvídatelnost.
Vyznění debaty
Celkově Vondráček v pořadu nepůsobil jako vítěz, ale jako ten, kdo dokáže svou pozici udržet bez zbytečné agresivity. Mluvil srozumitelně, nepouštěl se do osobních útoků a držel se toho, že v systému dotací je největší problém nepřehlednost a zpětné přehodnocování pravidel. Právě díky tomu vyzněl pro něj večer relativně příznivě, i když šlo o spor, v němž měl proti sobě ostře naladěného Marka Výborného.
Vondráčkovo vystoupení tak posloužilo spíš jako ukázka jeho stylu než jako demonstrace síly. Nešel do debaty s velkými hesly, ale s konkrétními argumenty o nárokových dotacích, právní jistotě a smyslu státních zásahů. A právě to mu v této konfrontaci pomohlo vyznít dobře, aniž by text musel přecházet do nadměrného chválení.
