Skončila éra euroskeptiků a nastala epocha opozice proti stávající podobě Evropské unie.
Po desetiletí byli za euroskeptiky označováni ti, kdo pochybovali o správnosti jediné předkládané pravdy o správnosti stávající podoby evropské integrace. Byli to podivíni, kteří nechtějí sdílet povinné budovatelské nadšení. Slovo skeptik má samo o sobě individuální náboj, jako by šlo o nějaký povahový rys. Je to škarohlíd a pesimista.
Počátek nového tisíciletí v Evropě poznamenala diskuse o návrhu evropské ústavy, diplomaticky později přejmenované na Lisabonskou smlouvu. Dokument, který se pokouší špatně položené základy zamaskovat kašírovanými dekoracemi, pod kterými se schyluje ke zhroucení nosných konstrukcí. Náš právní řád tomu říká obecné ohrožení.
Mnohasetstránkový text bezradně přešlapuje nad neřešitelnou kvadraturou kruhu: úmyslný demokratický deficit nelze přemalovat na demokracii. Neskladnost velkých evropských národů, která v dějinách Evropy způsobila tolik utrpení, je v uvnitř Evropské unie ještě méně řešitelná, než byla před tím. Neochota přijmout rovnoprávné postavení s malými národy, kvůli které musel vzniknout koncept suverenity, vyvěrá v Lisabonské smlouvě na povrch jako žhavá láva z podzemí v erupcích o to silnějších, že je již žádná suverenita malých sousedů neomezuje. Nové pojetí váženého hlasování je jen přirozeným průvodním jevem sopečné erupce.
Nepochybovat a hájit jediné zkamenělé dogma je sice snadné, ale je to primitivní. Demokratický deficit zákonitě znamená, že se neřešená napětí a problémy hromadí. Svobodná společnost musí mít možnost volby. Není jen jedna politická ideologie. Nikdo nemá patent na pravdu. Propaganda placená z veřejných prostředků musí být zakázána, i kdyby přicházela z Bruselu. Pluralitní systém je založen na skutečnosti, že existuje více možností, jak interpretovat politické dění kolem nás, že žádný politický směr není nadřazen ostatním. Pluralita dává možnost volby, možnost pochybovat, porovnávat, diskutovat a polemizovat.
Eurooptimisté si přisvojili právo soudit každého, kdo nesdílí jejich optimismus. Lisabonská smlouva je zhmotnělým projevem jejich arogance. Nepřipouštějí si myšlenku, že vše není dokonalé. Odmítají tušení skryté pravdy o existenci jiných alternativ. Vyznávají dogma místo svobodného dialogu.
V takovém prostředí došlo k proměně euroskeptika v opozici. Skepse je individuální postoj, opozice je politický směr. Skeptik pochybuje o úspěšnosti projektu, oponent předkládá alternativu. Oponent se od euroskeptika liší tím, že má naději, že se to může změnit. Skončila éra euroskeptiků a nastala epocha opozice proti stávající podobě Evropské unie.
Předseda strany Svobodní a poslanec Libor Vondráček se ve čtvrtečním pořadu 360 na CNN Prima News střetl s opozičními politiky v debatě o zákazu sociálních sítí pro děti, o ekonomických radách vlády a zejména o státním rozpočtu. V téměř hodinové diskuzi moderované Michalem Půrem se Vondráček spolu s Davidem Pražákem z hnutí ANO utkal především s Vojtěchem Munzarem z ODS a Janem Berkim z hnutí STAN.
Svobodný internet místo ověřování totožnosti
Hlavním tématem úvodní části diskuze byl návrh premiéra Andreje Babiše na zákaz sociálních sítí pro děti do 15 let, inspirovaný australským modelem. Vondráček se k tomuto návrhu postavil velmi skepticky a upozornil na rizika spojená s ověřováním věku uživatelů. „Pokud chceme, aby na internetu už neexistovalo soukromí, pak samozřejmě můžeme zavést ověřování věkové hranice,“ varoval Vondráček s tím, že by lidé museli předkládat digitální, bankovní nebo jinou identitu.
Předseda Svobodných připomněl, že i Martin Kupka z ODS ve svém tweetu navrhl ověřování uživatelů na internetu, což Vondráček považuje za problematické. „To je potom navázané na digitální identity, digitální peněženky, na to, co kritizujeme třeba v Číně,“ vysvětlil poslanec s tím, že svobodní chtějí zachovat internet jako svobodný prostor, kde lidé mohou užívat služby v soukromí.
Překvapivě se s Vondráčkem shodli i jeho opoziční protivníci. Vojtěch Munzar z ODS zdůraznil, že stát nemůže nahradit rodiče a že plošné zákazy vedou k formalismu. Jan Berki z hnutí STAN sice připustil, že určitá regulace je na místě, ale i on se vyjádřil opatrně. Vondráček nabídl alternativní řešení: „Teď hrají třeba i děvčata hokej na olympiádě, tak dělejme reklamu sportu, ať se děti věnují tomu. Dávat pozitivní příklady je daleko lepší než dělat restrikce.“
NERV končí, zůstávají obavy z jednostranného poradenství
Druhá část debaty se věnovala zrušení Národní ekonomické rady vlády (NERV), kterou premiér Babiš označil za zbytečnou. Vondráček zmínil, že NERV nestál daňové poplatníky „ani korunu“ a že možná sloužil spíš jako alibi pro vládu. Zároveň zdůraznil, že dostatek ekonomů je i na vysokých školách.
Vojtěch Munzar však upozornil na výhodu NERV, kde byli zastoupeni ekonomové různých směrů – od monetaristů po keynesiánce. „Já třeba se skoro nikdy neshodnu s Danielem Prokopem, ale i pro politika je dobré si vyslechnout jiné názory,“ řekl Munzar s tím, že naslouchání různým stanoviskům není na škodu.
Jan Berki dodal, že výhodou NERV bylo, že ekonomové se museli nejprve shodnout mezi sebou, což zajišťovalo transparentnost a širší podporu pro doporučení. Moderátor Půr se ptal na nové poradce vlády, přičemž zazněla jména Jaroslava Ungermanna (levicově orientovaný ekonom blízký odborům) a Petra Macha (pravicový ekonom, nyní náměstek ministryně financí Aleny Schillerové).
Rozpočtová bitva: 310 nebo 344 miliard?
Nejostřejší půtka se strhla kolem státního rozpočtu a jeho deficitu. Vondráček opakovaně tvrdil, že vláda ušetřila 34 miliаrd korun oproti plánu předchozí vlády, jehož skutečný schodek měl podle něj dosáhnout 344 miliard. „My máme jenom 310 miliard,“ zdůraznil poslanec s tím, že předchozí vláda zapomněla do rozpočtu zahrnout přes 26 miliard do Státního fondu dopravní infrastruktury.
Vojtěch Munzar však Vondráčkovi oponoval s poukazem na stanovisko Národní rozpočtové rady. „Zjistíte, že Národní rozpočtová rada říká, že porušujete zákon o pravidlech rozpočtové odpovědnosti o 63 miliard korun,“ kontroval Munzar. Podle něj je navíc problematické, že vláda škrtla výjimky (jako 18 miliard na Dukovany nebo 20 miliard na obranu), ale tyto prostředky nahradila jinými výdaji, čímž deficit nesnížila.
Vondráček připustil, že vláda zákon možná porušuje, ale „méně než předchozí vláda“. „Bohužel ho porušujeme, měli jsme málo času na to, abychom ho neporušovali,“ přiznal. Zároveň kritizoval předchozí vládu za to, že navýšila kumulativní státní dluh z 31% na 33,5% HDP a „nasekala 1200 miliard korun dluhů, což je celá třetina všech dluhů všech vlád v České republice“.
Jan Berki upozornil, že vláda škrtla 21 miliard na obranu ve chvíli, kdy Donald Trump naopak chce po spojencích vyšší výdaje, a dále snížila rozpočet na vnitřní bezpečnost a rozvědky. Moderátor Půr pak připomněl, že výdaje na vědu klesly v poměru k HDP na 0,6 % a výdaje na školství o sedm miliard korun.
Důchodová reforma a zkrácení školní docházky
Vondráček v diskusi nabídl kontroverzní návrh na řešení důchodového systému. Místo prodlužování věku odchodu do důchodu, které podle něj „žene lidi už ve věku opotřebované do práce o rok déle“, navrhl zkrácení školní docházky z devíti na osm let. „Mladí zdraví lidé půjdou do práce o rok dřív, vyřešíme to daleko rychleji,“ argumentoval poslanec.
Tento návrh je zajímavý i tím, že podobně uvažuje i poslankyně Renata Zajíčková z ODS, s níž se Svobodní jinak příliš neshodují. Vondráček však kritizoval, že Zajíčková zároveň navrhuje nové roky povinné docházky včetně předškolního roku, což by celkovou povinnou docházku prodloužilo na 12 let. „Maturita taky není nutná pro hasiče, dneska to tam je a některé lidi to opravdu udržuje zbytečně delší dobu v té škole,“ dodal.
Munzar v závěru diskuse zdůraznil, že škrty v obraně jsou problematické vzhledem k bezpečnostní situaci. „Svoboda je nezaplatitelná,“ citoval italskou premiérku Giorgii Meloni a dodal, že podtrhávat nohy české obranyschopnosti neustálými škrty je chyba.
Debata ukázala zásadní rozpory mezi vládní koalicí a opozicí nejen v hodnocení rozpočtu, ale i v přístupu k regulaci internetu a ekonomickému poradenství. Zatímco Vondráček a Pražák hájili kroky vlády jako úsporné a svobodnější, Munzar a Berky je kritizovali jako nesystémové a rizikové pro budoucnost státu.
