PÁNEK: Pět referend v jeden den = vzor moderní demokracie

PÁNEK: Pět referend v jeden den = vzor moderní demokracie

13. března 2012 se ve Švýcarsku konalo pět celonárodních referend najednou. Zpracovával jsem je do školy, tak když už jsem se s tím namáhal, poskytnu ty informace i laskavému čtenářovi.

Zapamatujme si, že pro politickou geografii Švýcarska je příznačné, že francouzsky mluvící kantony na západě země volí pravidelně podstatně levicověji než ty německy mluvící. Nyní už ke konkrétním referendům.

Zrušení knižního kartelu

  • 56,1 % ANO, západ Švýcarska NE

V referendu šlo o zrušení existujícího kartelu na trhu knih, který zamezoval prodávat knihy pod minimální cenu. Regulace vznikla na popud ženevského národního radního (Národní rada je horní komora švýcarského federálního parlamentu). Tento pán v roce 2004 tvrdil, že: „Nespoutaný trh by vedl k mizení knihkupectví.“ Že by to mohlo být třeba tím, že business model z roku 1800 málokdy funguje i v roce 2004, ho samozřejmě ani nenapadlo. Zajímavé je, že proti tomuto kartelu se vyjádřily federální autority (spolková rada, soud a antimonopolní úřad). Definitivní tečku za ním však udělali až německy mluvící Švýcaři, kteří pod heslem „ceny má určovat trh“ vyvolali referendum, které jim dalo za pravdu.

Hazardní hry

  • 87 % ANO (všechny kantony 78-94 %)

K tomuto referendu se nevedla žádná kampaň. Zisky z hazardních her se ve Švýcarsku používají na financování kantonálních, kulturních, sociálních a sportovních organizací. Referendum nepřineslo nic nového, co se regulace týče, pouze regulaci dodalo vyšší právní sílu, protože se regulace dostala do švýcarské ústavy. Situace je taková, že kantony mají monopoly na velké loterie, sportovní sázky a hazardní hry. Internetové sázky do zahraničí jsou nelegální, avšak nepostižitelné.

Podpora stavebního spoření

  • 55,8 % NE

Lidová iniciativa, která by přiznala kantonům právo na podporu stavebního spoření. Kanton Basilej-venkov (Baselland), kde něco podobného už funguje, byl dáván za vzor, avšak i zde byla iniciativa zamítnuta. K mému zármutku iniciativu podporovala i SVP, největší švýcarská strana euroskeptiků a zastánců volného trhu. Podpora měla znamenat daňový odpočet až 15 tisíc franků (300 tisíc Kč) ročně. Stavební spoření (tedy něco, co se v ČR stále nedaří zrušit) je však navrhováno stále znovu a nebude dlouho trvat a objeví se zase.

Šestitýdenní dovolená

  • 66,5 % NE (všechny kantony, Ženeva těsně, v německých kantonech přes 70 %)

Švýcaři mají teď zákonný nárok na čtyři týdny dovolené za rok, stejně jako Češi nebo Němci. Odboráři navrhovali prodloužit tento nárok na šest týdnů. To samozřejmě nemohlo projít. (Ale zajímavé je, že o den dříve se konaly volby v jiné středoevropské zemi, kde jistý Róbert Fico získal 44,6 % hlasů.) V roce 1985 už Švýcaři o něčem velmi podobném hlasovali. Tenkrát byla navrhována pětitýdenní dovolená. Odmítnuta byla 65% většinou.

Omezení výstavby chat

  • 50,6 % ANO, zamítnuto v alpských kantonech

Předmětem tohoto hlasování bylo nařízení pro všechny obce, že podíl chat (druhých domů) na celkovém počtu domů v obci nesmí být více než 20 %. V alpských kantonech to znamená konec rozvoje, protože v mnoha obcích zejména v kantonu Wallis už je chat více, než limit povoluje. Zastánci zákazu argumentovali zničením krásné švýcarské horské přírody, špatnou situací pro hotely (kterým ubývají zákazníci) a tím, že chaty zvedají ceny bydlení. Zákaz platí od prvního ledna 2013, takže stavte rychle.

Připomínám zde také referendum z roku 2010, o kterém referoval časopis Laissez Faire. Milionářská daň se měla dotknout 0,6 % populace, a přesto byla odmítnuta.

Proč to může ve Švýcarsku takhle fungovat?

Dejte lidem zodpovědnost, a lidi se budou chovat zodpovědně. Je rozdíl chodit k volbám, pokud víte, že tyto volby můžou skutečně něco změnit, a chodit k volbám, pokud víte, že se vůbec nic změnit nemůže.

Když jsem si četl v Neue Zürcher Zeitung o těchto referendech, překvapilo mě slovo Souverän. Musel jsem si vyhledat, že ve švýcarském politickém pojmosloví se slovem suverén myslí švýcarský lid.

Je mnoho věcí, ve kterých se můžeme inspirovat při vylepšování našeho politického systému.

  • lokalismus — rozhodnutí se mají dělat na co nejnižší úrovni
  • daňová konkurence kantonů — kantony jsou svými konkurenty nuceny udržovat nízké daně
  • lidová iniciativa — lid chce zákon, v referendu si ho odhlasuje
  • lidové veto — lid nechce zákon, který přijal parlament a v referendu ho odmítne
  • ústavní limity zdanění — pro vyšší zdanění je nutné změnit ústavu, což je ve Švýcarsku velmi obtížné
  • ústavní zákon o vyrovnaném rozpočtu — a funguje!
  • přístup na společný evropský trh, ale nezávislost na politice Brusele
  • politika není brána jako svinstvo — Švýcaři „musí“ k volbám často, takže o politice často diskutují a zaujímají informovanější stanoviska než občané zemí podléhajících EU

I v České republice existuje strana, v jejímž programu se podobné věci začínají objevovat…

Martin Pánek je členem republikového výboru Svobodných

Zaujal Vás článek? Podpořte jej a autora pár Satoshi. Předem dík...

Svobodní

Svobodní

Novinky

Nejnovější video

Presumpce neviny není luxus. Je to poslední pojistka

Existuje v české veřejné debatě žánr, který se opakuje s pravidelností ročních období: politik se dostane do maléru, kamery zaberou zmuchlaný plech a ještě než se stačí usadit prach, je vynesen rozsudek. Ne u soudu — ten se ozve tak za tři roky, unaveně a bez publika. Rozsudek padne ve studiu, na sociálních sítích a v komentářích, které se píší rychleji, než policie stihne vyplnit protokol. A tak když se poslanec Libor Vondráček v pořadu 360° na CNN Prima NEWS postavil proti tomuto zvyku, nebylo to gesto obhájce Filipa Turka. Bylo to gesto obhájce něčeho podstatně důležitějšího.

Moderátorka Pavlína Wolfová se ho ptala opakovaně a z různých úhlů, a to je poctivá novinářská práce, zda výroky Filipa Turka po nehodě nejsou samy o sobě dostatečným důvodem k odchodu z politiky. Vondráček odpověděl způsobem, který se v dnešní době nosí čím dál méně: řekl, že neví. Že nebyl u toho. Že nezná obsah telefonátů ani lékařských zpráv, a proto se k nim nebude vyjadřovat. V zemi, kde má každý na všechno okamžitý názor podložený jedním videem z dopravní kamery, je přiznaná neznalost skoro subversivní čin.

Na co ale odpověděl velmi jasně, byla otázka rezignace. Připomněl kauzu takzvané Ibizy v Rakousku, která svrhla vládu a jejíž skutečný obsah se ukázal být podstatně chudší, než sliboval mediální humbuk. Vzpomínka to není náhodná. Ukazuje totiž mechanismus, jemuž se lidový soud nikdy nevyhne: rozsudek je vysloven okamžitě, oprava přichází po letech a nikoho už nezajímá. Poškozený mezitím přišel o mandát, o pověst i o možnost obhajoby. „Dokud soudy neuznají vinu jakéhokoliv člověka v České republice, tak je ten člověk nevinný,“ řekl Vondráček. Věta banální jako učebnice ústavního práva, a přesto se za ni dnes platí politická cena.

Zajímavější, než sama obhajoba principu byla ovšem poznámka, kterou Vondráček vpustil do debaty jaksi mimochodem: co ta křižovatka? Ony podivné žluté šipky, které nejsou jako obyčejné šipky. Tramvajový pás, po němž běžně nikdo nejezdí. Auta, včetně policejních, která tudy projíždějí dnes a denně. A hlavně statistika nehod, jež z toho místa dělá nikoli kuriozitu, ale systém. Piráti řídili pražskou dopravu osm let a tohle je jeden z výsledků, které se nedají odbýt konstatováním, že za všechno může řidič. Je pozoruhodné, že tuto věcnou rovinu do debaty přinesl právě ten účastník, jemuž bylo vytýkáno, že se vyhýbá odpovědi.

Protipól tvořil Jan Bartošek, který volil jinou strategii dlouhý seznam. Turek prý hajloval, sdílel, legalizoval moštárnu, létal vrtulníkem s odsouzeným člověkem. Každá z těch položek by si zasloužila samostatné a poctivé projednání; naskládány za sebe však tvoří něco jiného než argument. Tvoří portrét. A portrét se nedá vyvrátit, protože nic netvrdí, pouze naznačuje. Když Bartošek v jednu chvíli řekl „proč se vůbec zabývat Filipem Turkem“, měl paradoxně pravdu; jen o pár vteřin dřív se jím zabýval čtyři minuty v kuse.

Druhá polovina debaty patřila sportu, tedy zdánlivě lehčímu tématu, na němž se ale ukázalo totéž. Svobodní se ohradili proti vyloučení ruských hokejistů z mistrovství světa a Vondráček to obhájil argumentem, který je nepříjemný právě svou konzistencí: nikdo nemůže za to, kde se narodil. Kolektivní vina byla morální omyl u sudetských Němců a je jím i teď. Spojené státy napadly Irák a nikdo nenavrhoval vyhodit americké plavce z olympiády v Athénách. Sportovec, jenž se čtyři roky připravuje na jediný týden svého života, není nástroj zahraniční politiky. Vondráček k tomu připomněl osud československých olympioniků, kteří v roce 1984 nesměli do Los Angeles — pro mnohé z nich to nebyla epizoda, ale konec kariéry.

Bartošek namítl, že Rusko vraždí civilisty, a má samozřejmě pravdu. Jenže z toho neplyne, že trest má dopadnout na dvacetiletého brankáře. To není relativizace agrese, to je trvání na tom, že vina je osobní. Kdo tento princip opustí u sportovců, obtížně jej pak bude hájit u kohokoli jiného.

A do třetice svoboda slova. Vondráček označil skutkovou podstatu šíření předsudečné nenávisti za tak vágně formulovanou, že „za chvilku může být stíhaný kdokoliv na cokoliv“. Studio se na tom neshodlo, moderátorka debatu utnula. Škoda. Právě tady se totiž debata dotkla dna, na němž stojí všechno ostatní — včetně toho, zda smíme mít jiný názor na ruské hokejisty.

Poslední čtvrthodinu vedl Vondráček po telefonu, protože ve studiu selhala technika. Bartošek argumentoval do prázdna a korektně na to sám upozornil. Vondráček se přesto vrátil, dořekl své a rozloučil se s díky za pozvání. Jestli něco tato část večera ukázala, pak to, že klidný hlas se prosadí i přes praskající linku. Zvlášť když má co říct.

Oblíbené štítky

Svobodní

Svobodní

Novinky

Oblíbené štítky

Svobodni-31