STROUKAL: Hodina beze mě

STROUKAL: Hodina beze mě

Zhasnete? Zhasněte. Anebo ne. Já nezhasnu. Anebo zhasnu. Bude záležet na tom, jestli budu potřebovat rozsvítit. Pojítko mezi mým zhasnutím a Hodinou Země ale nehledejte.

O co jde? Hodina Země je globální happening za udržitelný rozvoj.V Česku akci „organizuje“ základní organizace Českého svazu ochránců přírody Veronica. Ve světě potom známá organizace WWF. Jde o zhasnutí světel po celém světě na jednu hodinu. Zhasíná opera v Sydney, Koloseum, Golden Gate v San Francisku a další. V České republice se přihlásilo k akci desítky obcí, které zhasnou veřejné osvětlení. Letos bude Hodina Země dnes večer.

Může proti takové akci někdo vůbec něco mít? Domnívám se, že může.

Na začátku je důležité zmínit, že akce je ze své podstaty dobrovolná a nikdo nikoho nenutí se jí účastnit. Abych mohl přednést nějaká kloudná přirovnání, předesílám, že považuji Hodinu Země za nešťastnou a hloupou. Za nenásilný lze totiž také považovat leckterý pochod odborů, demonstrace na podporu komunismu, akce na podporu povinného přimíchávání biosložky do paliv nebo petice proti držení zbraní. Výše uvedené příklady za násilné nelze považovat, ale lze je označit za nešťastné a hloupé (důvody pro takové označení nechám na čtenářích, zde se zaměřuji jen na Hodinu Země, v jiných článcích se můžete dočíst o výše zmíněných). A mnohdy jsou nejen hloupé, ale i kontraproduktivní a v konečném důsledku k násilí vedou. Hodina Země mezi ně patří. Podívejme se blíže na její dopady.

Zásadní je tedy otázka efektu této akce. Sami pořadatelé přiznávají, že akce nemá žádný přímý dopad. To je v principu omluvitelné, protože podobné akce žádný přímý dopad ani neočekávají (pro zajímavost si to srovnejte s bojkotem sčítání lidu, nechozením k volbám nebo neplacením daní). Důležitý je signál.

„Neušetří se vskutku mnoho energie, přesto má Hodina Země značný smysl. Tato akce je v prvé řadě symbolická – má dát politikům najevo, že desítky milionů lidí po celém světě považují změnu klimatu za nejpalčivější problém dnešní doby. A že proto požadují, aby politici celého světa okamžitě přijali opatření vedoucí k radikálnímu snížení emisí skleníkových plynů, a tím k zamezení nejhorších katastrof plynoucích z probíhající změny klimatu. Předpokládá se, že ten, kdo se k celosvětové Hodině Země připojí, nešetří energii jen tu jednu hodinu v roce, ale že se snaží snížit svou spotřebu trvale. Hodinou to jen začíná!“ (oficiální prohlášení organizace Veronica)

Nechci na tomto místě rozjímat nad globálním oteplováním a dalšími přírodními problémy. Přestože bych se v této debatě uměl na jednu stranu přiklonit, otázka změny klimatu je stále mladá a otevřená. Na tom ale nezáleží. Představme si, že je jasné a průkazné, že CO2 ovlivňuje naše klima významně a že může dojít ke zvýšení/snížení teploty a změně klimatu, která by obnášela významné náklady. Může za takových podmínek být happening Hodina Země dobrým signálem? Jde o signál. Tudíž jeho konečné ospravedlnění musí spočívat na bedrech recepce signálu. Kdo je příjemcem?

Příjemcem je stát. Sami organizátoři se netají tím, že chtějí vyslat signál těm, kteří mají tu moc, aby něco změnili (dle jejich vlastních slov například nedávná Kodaň a podobné summity, kde se státní zástupci dohadují na koordinaci jednání proti klimatickým změnám). Politici.

A je signál, který mobilizuje Kodaňské a jiné summity signálem, který je rozumný a přínosný, nebo hloupý a nešťastný? Domnívám se, že solární elektrárny, řepka, výkupní ceny a stovky či tisíce dalších příkladů toho, jak na nás stát násilím uvaluje další a další náklady, kterými nejenže nám odebírá majetek, ale vytváří s ním zvrácené motivace, prohlubuje státní byrokracii, a co nejhůř, toliko skloňovanou a nenáviděnou korupci. Zvyšuje státní přerozdělování a zadlužuje nás.

Hodina Země je typickým příkladem toho, co popisuje Milton Friedman ve svých bonmotech o dobrých úmyslech. Dláždí nám cestu do pekla. Nezazlívám to lidem, kteří si zhasnou. Nezazlívám lidem, že podvádí své partnery. Že se neučí. Že se nesnaží pochopit svět kolem sebe. Je to patrně nejlepší rozhodnutí, které mohli za daných okolností učinit. Jako ekonom jim však můžu vzkázat, že posílají naši civilizaci do propasti, kde (ad absurdum) nemusí být vůbec možné si dovolit zhasnout, protože nebude co. Do propasti, kde narůstá moc státu, na kterou si tito lidé následně každým dnem stěžují.

Jak řekl v jednom rozhovoru Petr Nárožný (parafrázuji), „jsou to ti lidé, kteří jeden den demonstrují za nahrazení jaderných elektráren solárními a druhý den sepisují petice proti chlebu za 400 korun.“ Jsou ti lidé, kteří jeden den (s dobrým úmyslem!) chtějí, aby lidé nepracovali na Vánočních svátcích, ale druhý den před Vánoci píší na své blogy stížnosti na lidskost, jak je možné, že před Vánoci si lidé neužívají pohody a fronty v nákupních centrech jsou nekonečně dlouhé. Bez jakékoliv spojitosti k vlastním činům a prohlášením o několik okamžiků dříve. Každý máme nepochybně právo na dobré úmysly. Přemýšlejme ale nad nimi. Pochopil bych Hodinu Země jako snahu o zvýšení finanční gramotnosti, o snahu o edukaci obyvatel v otázce šetření energiemi. Ano, jsou drahé, jsou nákladné i pro životní prostředí, a navíc na trhu s nimi panuje nevídaná státní centralizace.

Pojďme uspořádat Dvouhodinovku Země, během které lidem dobrovolníci z celého světa vysvětlí, jak energie vzniká, proč jim monopolizace škodí anebo jak jednoduše ušetřit a nedostat se kvůli energiím do dluhů a finančních nesnází. Kolik nás stojí televize puštěná celý den, kolik nás stojí nabíječka bez telefonu v zásuvce, jak ušetřit volbou vhodných elektrospotřebičů. Jen prosím, nesnažme se vyslat signál politikům, ať s tím něco udělají oni.

Autor je zakládajícím členem Svobodných z Ústeckého kraje

Zaujal Vás článek? Podpořte jej a autora pár Satoshi. Předem dík...

Svobodní

Svobodní

Novinky

Nejnovější video

V pořadu Echo Prime Time se Libor Vondráček a Jiří Pospíšil střetli nad tím, zda má prezident Petr Pavel jet na červencový summit NATO, a zejména nad tím, jaká má být jeho role vůči vládě. Vondráček působil jako ten, kdo má na roli prezidenta jasný pohled: prezident má podle něj respektovat, že zahraniční a obrannou politiku nese primárně vláda, a nemá do ní vstupovat způsobem, který by působil jako paralelní hlas. Zároveň ale jeho vystoupení nevyznělo jen konfrontačně — spíš jako snaha dovést spor k jasnému pravidlu, které by podobné situace do budoucna nevyvolávaly.

Spor o NATO

Debata se od začátku točila kolem otázky, zda byla prezidentova účast na jednání vlády nutná, nebo spíš symbolická. Jiří Pospíšil ji interpretoval jako gesto smíření a snahu spor uklidnit, zatímco Vondráček tvrdil, že prezident na jednání nebyl potřebný, protože vláda si o účasti na summitu může a má rozhodnout sama. Podle Vondráčka navíc prezident už dříve veřejně naznačil, že by nebyl schopen hájit pozici nové vlády, což podle něj zpochybňuje smysl jeho aktivní účasti na summitu.

Vondráček se opíral o logiku rozdělení rolí: prezident je sice vrchním velitelem ozbrojených sil a má důležitou ústavní roli, ale není to podle něj důvod, aby se přirozeně přesouval do oblasti, kde za politickou odpovědnost nese hlavní díl vláda a obhajoval tím koaliční postoj, ale zároveň hledá oporu v systematičtějším výkladu ústavy. Právě v tom byl jeho výkon přesvědčivý nehrál na emoce, spíš se snažil ukázat, že spor není o osobní antipatii, ale o to, kdo za co v ústavním systému odpovídá.

Prezident a Ústava

Silnou část pořadu tvořila i širší debata o výkladu Ústavy. Pospíšil připomínal, že prezident Pavel podle něj ústavu ohýbá méně než jeho předchůdci, zatímco Vondráček trval na tom, že právě současné napětí ukazuje potřebu pravidla zpřesnit. V jeho pojetí není důležité jen to, co si kdo myslí, ale co by mělo být napsáno tak jasně, aby nevznikaly opakované spory o to, zda prezident musí, nebo nemusí jednat podle návrhu premiéra.

Vondráček opakovaně říkal, že by se mu líbilo, kdyby kompetenční žaloba vše vyjasnila, a když už by se ukázalo, že ústava není dostatečně jednoznačná, měla by se změnit. Nešlo přitom o boj za jednorázový politický efekt, ale o snahu nastavit systém, v němž bude jasné, kde končí pravomoc prezidenta a začíná odpovědnost vlády. V této části vystoupení působil nejvíc jako ústavně orientovaný politik, který se snaží do ostrého politického sporu vložit technicky přesnější rámec.

Mandát a odpovědnost

Zajímavý moment nastal ve chvíli, kdy se rozhovor stočil k tomu, zda by prezident mohl na summitu NATO vystupovat jinak než vláda, ale přitom tvrdit, že respektuje její mandát. Vondráček to zpochybnil. Připomněl, že prezident už dříve veřejně formuloval vlastní postoje k obraně a výdajům na armádu, a proto se obává, že by na summitu nešlo jen o formální zastupování státu, ale o samostatnou politickou linku.

Na rozdíl od Pospíšila, který zdůrazňoval diplomatický význam jednotného hlasu, Vondráček argumentoval tím, že pokud by prezident chtěl opravdu ctít mandát vlády, nemusel by se summitu účastnit vůbec, nebo by do něj vstupoval jiným způsobem. Tím se snažil obhájit názor, že nejde o nedůvěru k hlavě státu jako takové, ale o racionální snahu vyhnout se situaci, v níž by Česká republika navenek vysílala dvojí signál. Tady byl jeho výkon nejsilnější: byl jasný, věcný a opíral se o konzistentní princip, ne o momentální politický zájem.

Napětí mezi Hradem a vládou

Do debaty se neustále vracela také otázka, proč se vztah prezidenta a vlády dostal do tak napjaté podoby. Vondráček za hlavní příčinu označil spor kolem Filipa Turka a prezidentovu předchozí kritiku jeho nominace. Podle něj právě tato kauza odstartovala řetězec veřejných výroků, které vztahy dále poškozují, a proto je podle něj těžké čekat rychlé zklidnění.

Přestože to bylo podáno poměrně ostře, nepůsobil Vondráček jako někdo, kdo chce krizi jen přiživovat. Spíš naznačoval, že dokud nepadne jasné vysvětlení a dokud se nevyjasní hranice kompetencí, bude se podobné napětí vracet. Jiří Pospíšil to označoval za nedůstojné a zbytečné, ale Vondráček reagoval tím, že veřejný spor je jen důsledkem hlubší nejasnosti ústavy. V tom spočívala jeho největší síla v debatě: uměl politický konflikt převést do srozumitelnějšího rámce, aniž by se z něj snažil udělat osobní válku.

Celkové vyznění

Celkově Vondráček v pořadu vyzněl dobře, protože dokázal spojit jasný postoj s věcným vysvětlováním. Nebyl to výkon, který by stavěl na velkých gestech nebo silných emocích, ale spíš na argumentu, že stát má mít srozumitelná pravidla a že jejich nejasnost plodí zbytečné konflikty. V souboji s Jiřím Pospíšilem nepůsobil jako někdo, kdo by jen opakoval koaliční rétoriku, ale jako politik, který má vlastní čitelný výklad situace.

Zároveň však zůstalo zřetelné, že spor o prezidenta, NATO a kompetence není jen technická debata. Je to i střet stylů, kde jedna strana zdůrazňuje diplomatický klid a symbolickou důstojnost, zatímco druhá volá po tvrdším oddělení rolí a přesnějším ústavním vymezení. Vondráček v tomhle střetu obstál, protože působil jako někdo, kdo neuhýbá, ale zároveň se nesnaží z konfliktu dělat divadlo.

Oblíbené štítky

Svobodní

Svobodní

Novinky

Oblíbené štítky

Svobodni-31