MACH: Svobodní směřují do parlamentu – jak se tam zachováme?

MACH: Svobodní směřují do parlamentu – jak se tam zachováme?

Podpora Svobodných směřuje k pěti procentům

V několika krajských průzkumech prováděných pro Českou televizi se ukázalo, že Svobodné chce volit nebo zvažuje volit kolem 5 % voličů (zde či zde). V rozsáhlé anketě serveru aktuálně.cz dalo hlas Svobodným 5,6 % čtenářů. Hlasování padesáti tisíc středoškoláků „Studentské volby“, které organizuje Člověk v tísni, o.p.s. ukázalo, že by Svobodné volilo 4,18 % mladých, více než dvojnásobek oproti minulým volbám do sněmovny. Magické číslo 5 % se zkrátka stalo reálné.

Počet příznivců Svobodných na Facebooku za poslední měsíc vzrostl ze 12 tisíc na 21 tisíc. Počet členů a zaregistrovaných příznivců Svobodných trvale roste a nyní dosahuje více než dva tisíce aktivních lidí, kteří stranu sami financují. Roste také  počet individuálních dárců, každý den přibývá na transparentním kontě Svobodných na třicet nových darů a příspěvků.

 

Postavení Svobodných se mění

Podle aktuálního průzkumu počtu odkazů na předsedy politických stran na internetu jsme se v prvním říjnovém týdnu vyšvihli na čtvrté místo. Na rozdíl od minulých let je reklama Svobodných na ulici vidět, a to přesto, že máme minimální rozpočet na rozdíl od parlamentních stran, které berou peníze na kampaň ze státního rozpočtu. Po republice visí asi 200 billboardů. Na sto aut dobrovolníků vozí reklamu Svobodných. Členové a příznivci rozdali už téměř milión letáčků s programem na stovce míst po celé republice. Svobodné podporuje stále více osobností, čehož důkazem je i Koncert pro Svobodné, na němž na podporu Svobodných vystoupí řada umělců.

Volební kampaň se blíží do své závěrečné fáze. V ní máme vynikající šanci získat kritické množství voličů, abychom se stali parlamentní stranou a mohli začít své myšlenky reálně prosazovat.

Všechny tyto průzkumy, ankety a činorodost ukazují na změnu postavení Strany svobodných občanů ve společnosti. Z nové a malé strany se stává strana vyzrálá a veřejnosti stále více známá a srozumitelná. Máme – díky primárkám – vynikající lídry, kteří všichni dokážou skvěle v Poslanecké sněmovně reprezentovat hodnoty, na kterých stojíme.

 

Jak se zachovají Svobodní v parlamentu?

Stále více lidí se proto oprávněně ptá: Zdá se, že letos se asi do parlamentu dostanete. Jak se pak zachováte? Do jaké koalice budete ochotní vstoupit?

Za předpokladu vítězství socialistů, k čemuž situace zjevně spěje, se domníváme, že je lepší protrpět čtyři roky socialistické vlády než se diskreditovat účastí v nějaké polosocialistické vládě. Až se po volbách Svobodní dostanou do sněmovny, nebudou se proto hned hnát do vlády.
Nemůžeme se např. zavázat dopředu hlasovat pro návrhy zákonů, které nám nařídí Evropská unie.

Přítomnost v parlamentu pro Svobodné bude příležitost k tomu stát se spolehlivou, ověřenou a trvalou silou na pravici.

 

Koho podpoříme

To neznamená, že se budeme zdráhat podílet na zákonodárné činnosti a nést odpovědnost. Budeme ochotni v hlasování o důvěře vládě podpořit svými hlasy vládu jiných stran, pokud dostaneme písemné garance od těch, kteří nás budou o vyslovení důvěry žádat. Podpoříme vládu, která se zaváže:

  • vyrovnat během svého období státní rozpočet,

  • podpořit ústavní zákon o vyrovnaném rozpočtu

  • zahájit jednání s EU o výjimce ze zavedení eura pro Českou republiku

  • zrušit podstatnou část úřadů z našeho seznamu úřadů na zrušení

  • legalizovat prodej nafty a benzínu bez přimíchávaných biopaliv.

Svobodní jsou na vstup do parlamentu připraveni. Pokud dokážeme ve zbylém čase dát o nás vědět těm, kteří nás ještě neznají, a pokud se váhající voliči rozhodnou dát šanci Svobodným, do parlamentu se dostaneme.

Tak jako tak je jasné, že tyto volby nás posílí a posouvají nás blíž zásadnímu úspěchu a šanci na změnu politiky v České republice.

 

Petr Mach, předseda Svobodných

Zaujal Vás článek? Podpořte jej a autora pár Satoshi. Předem dík...

Petr Mach

Petr Mach

Novinky

Nejnovější video

Presumpce neviny není luxus. Je to poslední pojistka

Existuje v české veřejné debatě žánr, který se opakuje s pravidelností ročních období: politik se dostane do maléru, kamery zaberou zmuchlaný plech a ještě než se stačí usadit prach, je vynesen rozsudek. Ne u soudu — ten se ozve tak za tři roky, unaveně a bez publika. Rozsudek padne ve studiu, na sociálních sítích a v komentářích, které se píší rychleji, než policie stihne vyplnit protokol. A tak když se poslanec Libor Vondráček v pořadu 360° na CNN Prima NEWS postavil proti tomuto zvyku, nebylo to gesto obhájce Filipa Turka. Bylo to gesto obhájce něčeho podstatně důležitějšího.

Moderátorka Pavlína Wolfová se ho ptala opakovaně a z různých úhlů, a to je poctivá novinářská práce, zda výroky Filipa Turka po nehodě nejsou samy o sobě dostatečným důvodem k odchodu z politiky. Vondráček odpověděl způsobem, který se v dnešní době nosí čím dál méně: řekl, že neví. Že nebyl u toho. Že nezná obsah telefonátů ani lékařských zpráv, a proto se k nim nebude vyjadřovat. V zemi, kde má každý na všechno okamžitý názor podložený jedním videem z dopravní kamery, je přiznaná neznalost skoro subversivní čin.

Na co ale odpověděl velmi jasně, byla otázka rezignace. Připomněl kauzu takzvané Ibizy v Rakousku, která svrhla vládu a jejíž skutečný obsah se ukázal být podstatně chudší, než sliboval mediální humbuk. Vzpomínka to není náhodná. Ukazuje totiž mechanismus, jemuž se lidový soud nikdy nevyhne: rozsudek je vysloven okamžitě, oprava přichází po letech a nikoho už nezajímá. Poškozený mezitím přišel o mandát, o pověst i o možnost obhajoby. „Dokud soudy neuznají vinu jakéhokoliv člověka v České republice, tak je ten člověk nevinný,“ řekl Vondráček. Věta banální jako učebnice ústavního práva, a přesto se za ni dnes platí politická cena.

Zajímavější, než sama obhajoba principu byla ovšem poznámka, kterou Vondráček vpustil do debaty jaksi mimochodem: co ta křižovatka? Ony podivné žluté šipky, které nejsou jako obyčejné šipky. Tramvajový pás, po němž běžně nikdo nejezdí. Auta, včetně policejních, která tudy projíždějí dnes a denně. A hlavně statistika nehod, jež z toho místa dělá nikoli kuriozitu, ale systém. Piráti řídili pražskou dopravu osm let a tohle je jeden z výsledků, které se nedají odbýt konstatováním, že za všechno může řidič. Je pozoruhodné, že tuto věcnou rovinu do debaty přinesl právě ten účastník, jemuž bylo vytýkáno, že se vyhýbá odpovědi.

Protipól tvořil Jan Bartošek, který volil jinou strategii dlouhý seznam. Turek prý hajloval, sdílel, legalizoval moštárnu, létal vrtulníkem s odsouzeným člověkem. Každá z těch položek by si zasloužila samostatné a poctivé projednání; naskládány za sebe však tvoří něco jiného než argument. Tvoří portrét. A portrét se nedá vyvrátit, protože nic netvrdí, pouze naznačuje. Když Bartošek v jednu chvíli řekl „proč se vůbec zabývat Filipem Turkem“, měl paradoxně pravdu; jen o pár vteřin dřív se jím zabýval čtyři minuty v kuse.

Druhá polovina debaty patřila sportu, tedy zdánlivě lehčímu tématu, na němž se ale ukázalo totéž. Svobodní se ohradili proti vyloučení ruských hokejistů z mistrovství světa a Vondráček to obhájil argumentem, který je nepříjemný právě svou konzistencí: nikdo nemůže za to, kde se narodil. Kolektivní vina byla morální omyl u sudetských Němců a je jím i teď. Spojené státy napadly Irák a nikdo nenavrhoval vyhodit americké plavce z olympiády v Athénách. Sportovec, jenž se čtyři roky připravuje na jediný týden svého života, není nástroj zahraniční politiky. Vondráček k tomu připomněl osud československých olympioniků, kteří v roce 1984 nesměli do Los Angeles — pro mnohé z nich to nebyla epizoda, ale konec kariéry.

Bartošek namítl, že Rusko vraždí civilisty, a má samozřejmě pravdu. Jenže z toho neplyne, že trest má dopadnout na dvacetiletého brankáře. To není relativizace agrese, to je trvání na tom, že vina je osobní. Kdo tento princip opustí u sportovců, obtížně jej pak bude hájit u kohokoli jiného.

A do třetice svoboda slova. Vondráček označil skutkovou podstatu šíření předsudečné nenávisti za tak vágně formulovanou, že „za chvilku může být stíhaný kdokoliv na cokoliv“. Studio se na tom neshodlo, moderátorka debatu utnula. Škoda. Právě tady se totiž debata dotkla dna, na němž stojí všechno ostatní — včetně toho, zda smíme mít jiný názor na ruské hokejisty.

Poslední čtvrthodinu vedl Vondráček po telefonu, protože ve studiu selhala technika. Bartošek argumentoval do prázdna a korektně na to sám upozornil. Vondráček se přesto vrátil, dořekl své a rozloučil se s díky za pozvání. Jestli něco tato část večera ukázala, pak to, že klidný hlas se prosadí i přes praskající linku. Zvlášť když má co říct.

Oblíbené štítky

Petr Mach

Petr Mach

Novinky

Oblíbené štítky

Svobodni-31