V těchto dnech si připomínáme 98. výročí vzniku samostatné Československé republiky, náš vlastní Den nezávislosti. Jenomže právě slova jako nezávislost či suverenita dnes v tomto kontextu takřka vůbec nezaznívají.

Za dva roky od založení nezávislé Československé republiky uplyne slavných sto let. Abych řekl pravdu, neumím si představit, jak důstojné oslavy nás čekají. Jak se totiž k tomuto výročí blížíme, současně se mílovými kroky vzdalujeme od podstaty toho, proč bychom tento den měli pokládat za důležitý. Pokud jsme snad někdy na naši samostatnost cítili určitou hrdost, stále více ji dnes nahrazuje hořký cynismus poskytující pohodlný únik od odpovědnosti.

Pokud by nám bylo připomínáno, co 28. říjen opravdu znamená, zároveň bychom si nevyhnutelně uvědomovali, do jaké míry jsme dnes občané suverénního, nezávislého státu.

Místo toho slavíme prostě jeden státní svátek z mnoha. Svátek státu; oslavencem je stát, nikoliv my, občané. Nejsme-li konformní se současným statem quo, nesouhlasíme-li se stále rostoucí mocí státu, s jeho bezohlednou mocichtivostí, nemáme mnoho důvodů k oslavě. A současní představitelé tohoto směřování našeho státu jako by to věděli, a dali nám, občanům, k tomuto dni vskutku osobitý dárek: letošní státní svátek vzniku samostatného československého státu je oslaven demonstrací státní moci nad námi občany, další regulací našich životů, zákazem prodeje a nákupů ve velkých obchodech.

Ano, nezávislost jako hlavní smysl 28. října byla pomalu odsunuta do pozadí. Státní nezávislost má totiž pozitivní hodnotu pouze tehdy, jde-li ruku v ruce s nezávislostí jednotlivců.

Místo toho jsme v médiích svědky nekonečného defilé osobností představující něco zcela jiného: promlouvají k nám zastánci postdemokracie, zastánci regulací toho či onoho, zastánci stále citelnějšího vměšování státu do našich životů pod nejrůznějšími rádoby ušlechtilými záminkami, zastánci malosti a poníženosti českých občanů před údajnou morální a demokratickou vyspělostí zemí, k nimž jsme po pádu komunistické totality s nadějí, a možná i s notnou dávkou naivity vzhlíželi. A nejde jen o ty osobnosti našeho politického či kulturního života, které by z naší země nejraději měly jen poslušného vazala Bruselu, ale stejně tak o osobnosti, které by si za našeho lenního pána raději vybrali Moskvu nebo snad Peking. Jako by se směr, jakým se má naše země ubírat, omezil jen na výběr, komu se podřídíme. Ti, kteří si přejí Českou republiku suverénní, nezávislou, nepodřízenou, a stejnou nepodřízenost si přejí i pro české občany, v těchto dnech v médiích prostor nedostávají. Ostatně stejně jako tomu je v jiné dny.

Zastánci nezávislosti a svobody mají v médiích červenou – nikdo se nad tím však nepozastavuje. Nikomu tyto hlasy, překřikované oficiální propagandou, zdá se nechybí. Rozhodne-li se však jedna soukromá televize na jeden kratičký moment ztišit hlas těch, kteří si osobují právo vystupovat jako morální hlas národa, ozývá se ublížený křik o cenzuře a protidemokratickém potlačování svobodného projevu názorů. Jsou to však právě oni, svorný pakt levičáků všech možných barev, progresivních socialistů, kryptokomunistů, probruselských fašistů, morálních relativistů a pragmatiků, povýšených sociálních inženýrů pohrdajících svobodnou vůlí, kdo soustavně potlačuje, ať už pouhou manipulací, překrucováním či lhaním, nebo přímo s využitím státní moci, jakékoliv pozitivní povědomí o tom, že naše země může být a měla by být nezávislá. A že takovou zemí už kdysi byla. A kdo tehdy za tuto nezávislost bojoval, jak za ni bojoval a proč za ni bojoval.

Smysl našich dějin je zápasem o suverenitu, o uhájení nezávislosti před mnohem silnějšími protivníky, ať už po naší zemi natahovali, natahují a budou natahovat ruce od západu či od východu, vyzbrojeni tanky a bombardéry, nebo třeba jen Lisabonskou smlouvou. Zapomínáme na to.

Chceme-li zdůraznit skutečnou podstatu svátku 28. října, musíme si vzpomenout i na ty, kteří tehdy o naši národní suverenitu s nasazením vlastního života bojovali, na osobnosti jako byl Rašín, Kramář, či Masaryk. Nám by dnes mělo jít o to samé – ačkoliv naše zvolené politické autority, které tato jména mnohdy udávají jako své nezpochybnitelné vzory, představují úplný opak. Nám ostatním, chceme-li naplňovat odkaz 28. října, by mělo jít o hrdou nezávislost naší země a našeho národa. A protože jsme ji ztratili nikoliv nátlakem zvenčí, ale vlastní vinou, kvůli našemu pocitu méněcennosti způsobeném snad mnoha desetiletími života v naprosté nesvobodě, je pro nás vlastně daleko snazší získat ji zpět. Nemusíme vítězit nad vražedným nepřítelem někde vně našich hranic, či nad barbarskými okupanty, ale pouze sami nad sebou. Pokusme se uvědomit si, že podřízenost sice může být pohodlná, ale není důstojná, obdivuhodná ani ctnostná. Narovnejme si záda.

Je to mnohem snazší, než se na první pohled, tváří v tvář jednotné frontě samozvaných autorit toužících vnutit našemu národu vazalskou mentalitu, snad zdá. Ve chvíli, kdy si to uvědomíme, jsme na nejlepší cestě získat naši suverenitu zpět a už ji nepustit. A dát svátku 28. října opět smysl.

Luboš Zálom,
člen Svobodných