Že Libyjský hazard, do něhož Západ tak bezhlavě skočil, by mohl skončit něčím ještě horším a pro Evropu fatálnějším než je Kaddáfí, už napadlo leckterého komentátora. S tím i otázky, proč má chudnoucí Západ na vlastní účet řešit cizí občanské války a zda schválení libyjského zákroku arabskými státy a OSN nebyla nastražená past, která jej měla vtáhnout do další nevyhratelné války, ochudit jej o miliardy dolarů, poštvat proti němu další miliony muslimů, vyprovokovat dalších pár teroristických útoků a dát do pohybu invazi dalších milionů imigrantů.
Britská kontrarozvědka zaznamenala, že se v Londýně připravují odvetné teroristické akce Kaddáfiho agentů. Britský ministr financí přiznal, že výdaje na libyjské akce vysoce překračují možnosti obranného rozpočtu sníženého o osm procent a budou se financovat z rozpočtů rezervních. Na úkor čeho, nespecifikoval, ale pár britských kritiků si už všimlo, jak se v nějaké vládní debatě zmínilo, že peníze chybějí třebas na veřejné knihovny. Nevzdělancům se holt snadněji vládne.
Pár komentátorů si i zalámalo hlavu otázkou, jaké vlastně měli státníci důvody rozjíždět akci, jejíž účel je nejasný, výsledek nejistý, náklady ožebračující a trvání nepředvídatelné. U Camerona se to vysvětluje ješitností ukázat se v roli rozhodného vojevůdce jako Blair a humanistického konzervativce, který nemůže „nechat diktátora brutalizovat svůj lid“. A možná i potřebou nenechat se zahanbit od zbrkle reagujícího Sarkozyho, pro něhož je to osobní vendeta a příležitost si s Kaddáfím vzájemně zaspílat vražedných bláznů. Jaké důvody měl Obama, se odváží hádat jen ti „extrémističtí“ američtí kritici, kteří ho podezírají, že je nějakým protiamerickým spiknutím naprogramovaný zlikvidovat Spojené státy.
Míň komentované však už bylo něco, co je pro budoucnost západní demokracie podstatně nebezpečnější než miliardy vylítané do arabského vzduchu a vystřílené do arabské půdy. Západní státníci dali rozkaz k válce, aniž by se obtěžovali získat si schválení svých parlamentů. To je protiústavní precedens, na jaký si dosud žádný před nimi netroufl. Cameron (píše jeden britský komentátor záviděníhodně robustním žurnalismem) „se k parlamentu zachoval pohrdavě jako k vykastrovanému mopslíčkovi, ubohému ňafacímu tvorečkovi odstrkávanému špičkou premiérova nablýskaného střevíce a pohlazenému, když se lísá.“ Že parlament hned druhého dne po vystřelení první rakety neprotestoval a nenavrhl proti Cameronovi sankce, ukazuje, kolik demokratické mízy už vykrvácelo i z „matky parlamentů“.
V Americkém kongresu sice pár republikánů protestovalo proti Obamově „urážce americké ústavy“ a otázalo se, kde vzal bez schválení kongresu na Libyjské dobrodružství stamiliony dolarů. Sankce proti němu však rovněž nikdo nenavrhl.
Zažíváme snad definitivní konec parlamentní demokracie, na jejíž místo nastupuje vláda důležitě se tvářících mopslíčků poslušných příkazů OSN a ropných šejků ale pohrdajících ústavami vlastních států? Musíme svou demokracii přizpůsobovat „trhu“, kam se ji snažíme exportovat, aby byla prodejná jako každé jiné zboží? Nebo si už nacvičujeme brzký import něčeho jiného?
Předseda Svobodných Libor Vondráček byl 3. června 2026 hostem pořadu 360° s Michalem Půrem, kde obhajoval SPD v kauze předvolebních plakátů a obhajoval vládní návrh referenda a přenos kompetencí v rámci vlády. V debatě s Karlem Haasem z ODS se opakovaně dostával do střetu nad hranicemi svobody slova, nad rolí soudů v politickém sporu i nad tím, zda se vláda v citlivých otázkách řídí ideologií, nebo praktickými výsledky.
Spor o plakáty
První část debaty se točila kolem odsouzení SPD v kauze předvolebních plakátů a kolem otázky, zda je kritika soudkyně na místě. Vondráček hned na začátku odmítl, že by šlo o exces, a naopak tvrdil, že nejde přehlížet politický rozměr celé kauzy. Podle něj je samotný proces zatížen politikou už od počátku, protože podnět k věci podal politik a trestní oznámení podal poslanec Jiří Pospíšil. Zároveň upozornil, že předmětem trestního stíhání je politický projev, a proto považuje za legitimní zkoumat i samotnou formulaci trestného činu.
Vondráček řekl, že každý stíhaný člověk má právo nesouhlasit s verdiktem a odvolat se. Postup SPD i Tomia Okamury označil za kultivovaný a podložený a odmítl představu, že by kritika soudního rozhodnutí byla apriori nepřijatelná. V jeho pojetí nejde o útok na justici, ale o obranu svobody politického projevu. Současně dal najevo, že pokud politické výroky vedou k trestní sankci, je namístě debatovat o tom, kde přesně má být hranice mezi svobodou slova a trestným činem.
Karel Haas z ODS naopak celý spor viděl jako součást dlouhodobé strategie SPD udržovat mediální pozornost. Tvrdil, že Okamura hraje roli novodobého bojovníka za svobodu slova, přičemž spor využívá k posílení vlastního politického příběhu. Podle Haase byla kampaň SPD odporná, rasistická a xenofobní, a to bez ohledu na to, zda už existuje pravomocný verdikt. Vondráček proti tomu namítal, že plakát sám o sobě nenávist nevyvolává, a připomněl, že skutečné společenské napětí vzniká spíš ze systémového rasismu a z konkrétních příkladů násilí a selhání státu v západní Evropě.
Svoboda slova
Vondráček v debatě opakovaně rozšiřoval téma od konkrétního plakátu k širší obraně svobody slova. Když Michal Půr otevřel otázku, zda se SPD a její předseda kvůli plakátu nepouštějí na tenký led, Vondráček trval na tom, že každý má právo se proti rozsudku ohradit. Zároveň upozornil, že pokud se podobné případy začnou kriminalizovat, může to být precedent s dalekosáhlými důsledky pro veřejnou debatu.
V jedné z nejostřejších pasáží Vondráček varoval, že se nechce dostat do situace, kdy budou lidé trestáni za verbální výroky podobně jako v některých zemích západní Evropy. Připomněl, že česká justice už v minulosti řešila podobné spory a že Ústavní soud podle něj dokáže svobodu projevu chránit lépe než běžné soudy. V této souvislosti zmínil případ Ladislava Vrábela a vyslovil naději, že pokud by se kauza dostala k evropským soudům, česká ústavní ochrana projevu by SPD mohla nakonec pomoci.
Haas proti tomu argumentoval evropskou judikaturou. Upozornil, že existuje hranice mezi politickou soutěží a trestněprávní odpovědností za rasistické nebo xenofobní výroky, a že soudy mají postupovat restriktivně, ale zároveň nemohou ignorovat hrubé excesy. Vondráček sice připustil, že hranice existuje, ale trval na tom, že v tomto případě byla jeho strana kriminalizována za politický názor, nikoliv za nenávistný čin.
Migrace a Ukrajina
Velkou část rozhovoru zabral také spor o migraci a postoj SPD k ukrajinským běžencům. Vondráček uvedl, že SPD nechce pokračovat v tom, co označil za „ukrajinskou kartu“ předchozí vlády. Tvrdil, že současná vláda už v programovém prohlášení Ukrajinu téměř nezmiňuje, zatímco bývalý kabinet ji používal jako zástupné vysvětlení vlastních chyb.
Předseda Svobodných řekl, že SPD chce změnit pravidla ochrany Ukrajinců v Česku, zejména podmínky pro přístup k humanitární dávce. Podle něj není férové, aby lidé měli různá práva a aby část ukrajinských běženců dávky pobírala a část ne. Z jeho pohledu je zpřísnění podmínek na místě, protože stát musí být vůči vlastním občanům i příchozím spravedlivý a transparentní.
Současně ale zdůraznil, že problémem není samotná přítomnost Ukrajinců v Česku, ale to, že předchozí vlády vysvětlovaly všechna selhání válkou na Ukrajině. Podle Vondráčka to Ukrajincům ve výsledku škodí, protože stát si nepřiznává vlastní chyby. Haas tuto argumentaci odmítl a tvrdil, že SPD jen využívá jedno téma za druhým, ať už jde o migranty, Ukrajinu nebo kdysi sudetoněmecký sjezd, k šíření negativních emocí.
Referendum
Po kontroverzi kolem plakátů se debata přesunula k návrhu ústavního zákona o celostátním referendu. Vondráček připomněl, že SPD mělo referendum ve volebním programu dlouhodobě a že navržené parametry odpovídají jen výchozímu kompromisu, nikoli ideálu strany. Jako model označil Švýcarsko a řekl, že v ideálním případě by referendum mělo co nejnižší práh účasti a co největší důvěru v občany.
Vondráček vysvětloval, že referenda by se nemohla týkat členství v EU ani NATO, protože to je podle koaliční dohody předem vyloučeno. Naopak zdůraznil, že občané nejsou nesvéprávní a nemají být k důležitým otázkám přistupováni jinak než ve volbách. Připomněl i referendum o vstupu do Evropské unie v roce 2003, které také nemělo žádný práh povinné účasti.
Když Michal Půr otevřel hypotézu, že by opozice mohla využít referendum k hlasování o přijetí eura, Vondráček se k tomu postavil jednoznačně odmítavě. Tvrdil, že euro je už fakticky zavedeno a kdo chce, může s ním podnikat, ale Česku by neměla být brána koruna. Podle něj prezident svými výroky o euru otevírá diskusi, která posiluje myšlenky na ztrátu práva veta a suverenity, a navíc podporuje politické směry, které jdou proti českému zájmu.
Euro a suverenita
V části o euru se Vondráček stal jedním z nejzřetelnějších kritiků integračního směřování EU. Prohlásil, že prezident svými postoji dává váhu myšlenkám, které vedou k „ztrátě suverenity“ a k modelu „Spojených států evropských“. Zmínil také, že podle průzkumů euro stále nemá podporu ani u podnikatelů, ani v dalších sociálních skupinách.
Haas reagoval střízlivěji. Připomněl, že v ODS se debata o euru vede a že otázka přijetí eura není zda, ale kdy. Uvedl, že osobně je nyní zhruba v poměru 60 ku 40 proti přijetí eura, ale připustil, že v ODS už není názor tak jednoznačně odmítavý jako dříve. Vondráček naopak neviděl důvod, proč by se Česko mělo zavedením eura vzdávat vlastní měny, když s eurem lze i tak účtovat a platit, a navrhl jednoduše: „neberte nám korunu“.
Úřad vlády a reorganizace
Závěrečná část debaty se věnovala reorganizaci Úřadu vlády a stávkové pohotovosti jeho odborů. Haas tvrdil, že protest je důsledkem špatně připraveného a necitlivě komunikovaného přesunu agend, zejména v oblasti protidrogové politiky. Podle něj byla přenosná agenda dlouhodobě funkční a byla chválena mezinárodními partnery, zatímco nová vláda zvolila spíš represivní přístup než prevenci.
