Události na Ukrajině probudily mnoho evropských politiků z jedovatého mírového spánku a ukázaly nám, že i v 21. století stále existuje možnost vypuknutí konvenční války v Evropě. Ministerstvo obrany vedené Martinem Stropnickým se pokusilo reflektovat dnešní špatnou situaci doplňování vojska nesmyslným plánem, který měl zrychlit zavedení odvodů, jež by se vyhlašovaly bez souhlasu parlamentu. Na tento nepromyšlený plán odpovídal i Petr Mach ve svém článku: „Proti primitivnímu obnovení odvodů postavme moderní vizi obrany“, kde se zabýval zlepšením postavení aktivních záloh.
Česká obranná politika by se opravdu měla opírat o aktivní zálohy jako o svoji páteř. A právě proto je nutná jejich kompletní reforma. Avšak nikoliv směrem ke Švýcarskému modelu, ale směrem k modelu Spojených států amerických. Vybudujme svoji obrannou politiku na třech hlavních pilířích: Profesionální armáda – Aktivní záloha (národní a krajská) – Jednotky „SOS“.
1. Profesionální armáda
Již dnes disponujeme kvalitně vycvičenou, avšak početně i materiálně nezabezpečenou armádou. Do vojska vstupují lidé dobrovolně a dostávají za to plat, který tvoří většinou jejich jediný zdroj příjmů. Armáda je pak také jediným jejich zaměstnáním. Celý koncept profesionální armády je v celku dobře nastaven. Profesionální armádu můžeme v případě ohrožení státu nasadit ve velmi krátké době, bez obav ohledně její úrovně výcviku. Počet osob včetně údržbářů, techniků i vojáků všech hodností v AČR se nyní pohybuje kolem 30 000[1]. Většině útvarů ale chybí lidské zdroje. Po jejich naplnění by mohl dosáhnout počet osob v profesionálním vojsku zhruba na 40 000.
2. Aktivní zálohy
S aktivní zálohou se doposud příliš nepracovalo. Počet tzv. záložáků dosahuje zhruba 1200. Zálohy by neměly tvořit pouze pěchotní sbor, který stráží infrastrukturu, ale měly by zrcadlit strukturu profesionální armády. Potřebujeme záložní piloty, tankisty, IT specialisty i doktory a další druhy mužstva. Dle PhDr. Libora Stejskala z Univerzity obrany vychází vydržování profesionálních vojáků nejen na těchto pozicích občany na 4-5 krát více peněz, než udržování stejné aktivní zálohy! Navíc záložáci přináší z civilního života do vojska mnohé inovativní prvky a zlepšují vztah armády a společnosti. Počet aktivních záloh by se měl pohybovat na dvojnásobku až trojnásobku profesionální armády. V případě ohrožení státu by tak nejen doplnili volná míst u profesionálního vojska, ale také vytvořili celou další strukturu nových (aktivovaných) útvarů a to jak pozemního vojska, tak i vzdušných sil. Navíc dnes spadají aktivní zálohy pouze pod krajská velitelství a nikoliv pod samostatné centrální velení.
Švýcarsko vs. USA
Ve Švýcarsku neexistuje profesionální armáda, dokonce je přímo ústavou spříseženstva zakázána. Vojsko zde funguje na miličním způsobu. Kvůli nízkému počtu Švýcarů musí ve válce, aby měla vůbec cenu, bojovat všichni. I počty rezervy, jež tvoří páteř milice, se kvůli hospodářské krizi vydatně snížily[2] (Stejskal 2014). Mezi velké bezpečnostní odlišnosti Švýcarska od České republiky počítejme i převážně hornatý povrch helvetské země a staletí relativně dobrých vztahů se sousedy.
V USA se pak zálohy dají rozdělit do dvou kategorií: Rezervisté a Národní garda. V Národní gardě najdeme všechny druhy zbraní včetně letectva, celé její velení pak spadá pod jednotlivé guvernéry, pokud je nepovolá federální vláda, což se nyní děje v čím dál větším měřítku. Financování většiny výdajů Národní gardy tak dnes padá na federální vládu. Rezervisté pak podléhají přímo federální vládě. Národní garda většinou poskytuje vojáky do pole, zatímco rezervy slouží pouze jako podpora (Stejskal 2014). V České republice zatím známe jen model, kdy aktivní zálohy tvoří pouze pěchotní útvary spadající pod krajská vojenská velitelství. Moderní české aktivní zálohy by se tak měly dát také rozdělit na národní (letectvo a těžké zbraně; samostatné velitelství v Praze) a krajskou úroveň (výzbroj na zvážení potřeb vedení jednotlivých krajů). Finance do národní zálohy by pak proudily ze státního rozpočtu, do krajské zálohy pak z rozpočtů krajských. Počet národních záloh by se měl pohybovat kolem 40 000, krajských pak kolem 20 000.
Kde vzít záložáky?
Jak již zmiňoval ve svém článku Petr Mach, aktivní zálohy dnes nejsou pro mladé lidi příliš atraktivní. Plně souhlasím se zavedením větších kompenzací pro záložáky, mezi něž bych ještě přidal stipendijní programy na vysoké a střední školy, možnost bezplatného absolvování různých kurzů a zisku certifikátů (jazykové, zdravotní, řidičské, pilotní atd.), levné ubytování v kasárnách během studia či třeba dobrovolnou účast na zahraničních misích a v neposlední řadě i měsíční „kapesné“. Výcvik moderního českého aktivního záložáka se však nedá sfouknout za dva až tři letní měsíce! Potřebujeme k němu minimálně jednoho víkendu v každém měsíci v roce po celou dobu služby a navíc delší letní a zimní cvičení. Nejkratší délka služby v aktivních zálohách by trvala pět let[3], aby nedošlo ke zneužívání bonusového systému. Vstup k aktivním zálohám by měl zůstat i nadále na dobrovolné vůli jednotlivce.
| Profesionální armáda (AČR) | Národní záloha (letectvo a těžké zbraně) | Krajská záloha (lehké zbraně) | Jednotky„SOS“ | |
| Současný stav | 30 000 | Neexistuje | 1 200 | Neexistuje |
| Cíl | 40 000 | 60 000 | 20 000 | 50 000 |
3. Jednotky „SOS“
Posledním doplňkem naší obrany se pak jeví obnovení jednotek „SOS“ (Stráž obrany státu), ovšem v poněkud upraveném modelu od prvorepublikové vize. Nové „SOS“ by měly na starost pouze obranu měst a obcí, pod které by spadaly. Nešlo by o nikterak striktně a centrálně řízenou organizaci. Její členové by dobrovolně mohli cvičit s krajskou aktivní zálohou a využít různé bonusy[4]. Tyto jednotky by v případě napadení státu zajišťovaly podporu pro zbytek armády. Pokud by došlo k obsazení obce, ve které „SOS“ působí. Vytvoří „SOS“ základ odboje. Právě proto je důležité zachování nízké míry byrokracie, aby se nepřítel nemohl o členech dozvědět.
Členství v těchto jednotkách by bylo dobrovolné. Zájemce bychom mohli najít například v současných členech sportovních klubů, airsoftových či paintballových klubů, mezi dobrovolnými hasiči a jinde. Poměr členů by měl ideálně být 5 členů „SOS“ na 1000 obyvatel. Jak u aktivních záloha tak u „SOS“ musíme dbát, aby se členy nestaly osoby působící v IZS. V případě konfliktu by tito lidé chyběli na svém pracovišti, které taktéž plní klíčovou bezpečnostní funkci. Navrhované počty vojenské síly v tabulce se mohou zdát někomu přemrštěné, ale pokud nebudeme danou silou disponovat v míru, za války ji již neseženeme!
Společnost
V debatě o navrhované novelizaci branného zákona mnozí účastnící zaměňovali dva základní pojmy: odvodové řízení a povinná vojenská služba. Odvodové řízení trvá zhruba jeden den, kdy se vybraný občan dostaví k odvodové komisi a projde si celým cirkusem zdravotních a jiných prohlídek. Povinná vojenská služba znamená časově omezený výcvik v kasárnách. Nyní náleží pouze na vůli vlády, zda jej povolá do zbraně či nikoliv. De facto se však ani odvody ani povinná vojenská služba na našem území nevykonávají, de iure tu však stále jsou.
Nejsem ani pro návrat bezdůvodných plošných odvodů v době míru, ani pro znovuzavedení povinné vojenské služby. Jsem pro zavedení jisté formy „dnů otevřených dveří“ v rámci AČR. V těchto dnech by se všechny naše útvary, základy a příslušné instituce otevřely veřejnosti, která tak získá možnost pořádně se podívat do života vojska. Jako doplněk se pak hodí využít jisté „branné dny“, při kterých by spolupracovaly posádky se školami. Tyto akce by měly dva základní cíle. Zaprvé, lepší sepjetí společnosti a vojska. Zadruhé, přilákání nových členů do aktivních záloh. V ideálním případě by se „dny otevřených dveří“ konaly třikrát do roka: k výročí konce 2. světové války, bitvy u Zborova a ke dni veteránů. U branných dnů zaleží na svobodné spolupráci jednotlivých škol a útvarů. U obou akcí by se mělo dbát především na práci s mládeží a právě na sepjetí „veteránské“ a mladé generace. Hlavní cílovou skupinou jsou však muži do 35 let, protože právě oni v případě ohrožení budou republiku bránit.
Nejtěžší úkolem je však přiblížení armády a celé problematiky národní bezpečnosti více občanům. Bezpečnost a svoboda stojí na vrcholku společenských hodnot, proto i výchova demokratického občana dbá na uvědomování si jejich zranitelnosti. Daná výzva pak stojí zcela na rodinách, školách, veřejných spolcích a politických stranách včetně Svobodných.
DK
Komentáře členů nejsou oficiálním stanoviskem strany. Stanoviska strany naleznete pod tímto odkazem.
Zdroje:
Armáda České republiky. 2015. (cit. 2015-01-19). (http://www.acr.army.cz/).
Dobrovský, L., Dyčka, L., Frank, L., Kolkus, J., Mičánek, F. 2014. Zpráva o stavu zabezpečení ČR v roce 2014- mýty a realita. Brno: Obrana a strategie (cit. 2015-01-19).(http://www.defenceandstrategy.eu/cs/informacni-servis/zprava-o-stavuzabezpeceni-obranycr-v-roce-2014-myty-a-realita.html#.VL0opdKG9U8).
Mach, Petr. 2014. Proti primitivnímu obnovení odvodů postavme moderní vizi obrany. (cit. 2015-01-25).(http://machpetrmach.blog.idnes.cz/c/433762/Proti-primitivnimu-obnoveniodvodu-postavme-moderni-vizi-obrany.html).
Stejskal, Libor. „Dobrovolná občanská participace při zajišťování obrany: Koncept, zkušenosti a perspektivy“. Obrana a strategie. 2014, roč. 14, č. 2, s. 119-133.
[1] Viz: http://www.mocr.army.cz/dokumenty-a-legislativa/fakta/vyvoj-skutecnych-poctu-osob-v-resortu-mo-cr-v-letech-1993—2014-51566/
[2] 740 000 členů v roce 1994, 400 000 členů v roce 2003, 200 000 členů v roce 2004
[3] Ovšem například uchazeči o post tankisty, pilota aj. by sloužili déle, neboť jejich výcvik je náročnější.
[4] Nové uniformy a vybavení, slevy na zdravotní, zbrojní aj. kurzy. Nikoliv kapesné či stipendia.
